Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratří a sestry,
když jsem před asi třiceti lety na této kazatelně vykládal oddíl o svatbě v Káni, mezi mými tehdejšími posluchači seděl i jeden starý farář, zasloužilý pracovník jedné naší malé církve, jehož jsem si vážil i jako historika a literáta. Protože mě hřál pocit, že jsem tento krásný příběh exegeticky docela dobře uchopil, tak trochu jsem se těšil na pár jeho uznalých slov. Nedočkal jsem se. Když jsme se loučili, úkosem se na mě podíval a zklamaně prohodil: „A to jste si musel vybrat zrovna tenhle text?“ Milý bratr byl totiž zapřisáhlý abstinent a celý příběh, v němž víno teče proudem, se mu ani trochu nelíbil. Skoro si myslím, že ani Ten, jemuž celý život sloužil, by nebyl v tu chvíli ušetřen vyčítavé otázky: „Pane, to sis musel vybral jako počátek svých divů právě proměnu čisté vody v takové kvantum alkoholu?“ Do těch nádob se vešlo asi pět hektolitrů. A přitom celý příběh končí nepochopitelnými slovy: „Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu.“ Proč se začíná právě tady a právě takto?
Upřímně řečeno, tahle otázka asi napadne každého z nás. Už proto, že to není zdaleka tak působivý začátek Ježíšovy činnosti, jak o něm píše třeba Marek či Lukáš: v jejich podání Ježíšův první div je uzdravení posedlého v synagoze v Kafarnaum. Zde je to jakoby vítězné předznamenání jistoty, že se k lidem v Ježíši přiblížilo Boží království. Tento zázrak osvobození z pout temné moci se děje před očima všech přítomných, kteří se v téměř šoku zmohou jen na otázku: „Jaké je to slovo, že v moci a síle přikazuje nečistým duchům a vycházejí?“ (L 4,36)
V našem příběhu, který zaznamenal jen Jan – synoptičtí tři evangelisté o něm mlčí, jakoby jej neznali či nepokládali za tak významný – Ježíš začíná své působení v Káni zcela jinak. Vůbec ne tak dramaticky, zřetelně a všem na očích, jako v Kafarnaum, ale takříkajíc s vyloučením veřejnosti. Je tu jen krátký rozhovor s matkou Marií, která mu sděluje, že došlo víno. Ale i v tom krátkém dialogu je zřejmé, že Marie myslí jinak než její syn. Zatímco ona je pohlcena starostí, která je každému zcela pochopitelná, Ježíš myslí na svou hodinu, která ještě nepřišla, na hodinu svého utrpení, smrti a oslavení. To je nepochopitelné pro všechny, i pro Marii. Patrně v tom jejím oznámení „Už nemají víno“ je skryta výzva, aby Ježíš zasáhl a pomohl. Marie nerozumí svému synu, nechápe jeho tajemství, jež je skryto v Božím úradku, ale důvěřuje mu. „Udělejte, co vám nařídí“ zní z jejích úst. A pak už jen služebníci plní obrovské kamenné nádoby vodou. Kdoví, jestli kromě Marie si někdo vůbec uvědomuje, jak je svatební pohoda ohrožena.
Všechno se tu odehrává nějak skrytě, nenápadně, tak nenápadně, že ani správce svatby nic netuší a jen si pochvaluje kvalitu vína – jako by to byla dokonce zásluha nic nechápajícího ženicha, kterého si zavolal, aby mu poklepal uznale na rameno. Bodrá slova spokojeného organizátora hostiny vycházejí ze zkušenosti, že dobré víno se nabízí jen na začátku, kdy to lidé ještě dokážou ocenit. Zato podnapilým svatebčanům, kteří jsou už trochu mimo, se mohou dolít lecjaké slivky, protože stejně nic nepoznají; tak to běžně bývá. „Svět chce být klamán,“ říká staré přísloví a dodává: „tedy jej klamejme!“ Takový je běžný zvyk, tak to dělají všichni. Ale tady je to jiné, jakoby začal platit jakýsi nový řád, kde se každý člověk bere vážně a dostává – i když s tím snad ani nepočítá – stále to nejlepší. A uznání za tuhle mimořádnou péči o svatebčany, které přece patří Ježíši, je tu neprávem přiřčeno ženichovi, který s celou záležitostí nemá pranic společného: „Každý člověk podává nejprve dobré víno a teprve když už se hosté napili, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Je to hotový nesmysl, pochvala jde na špatnou adresu, ale jak tohohle chlapíka mohlo napadnout, že Bůh sám ve svém Synu tu vstupuje do celého dění tak podivným způsobem? Ani nám vždycky hned nedochází, že vděčnost za všechno dobré v našem životě nepatří nikomu jinému, než svatému Bohu. Někdy to chce hodně času, abychom tuto základní pravdu přijali, pochopili a dovedli říci celým srdcem ono známé „Soli Deo gloria“, samému Bohu sláva.
Ale ta otázka, proč Ježíš v janovském podání začíná v Káni Galilejské pro všechny abstinenty tak pohoršlivě, nám zůstává, když pomyslíme na to, co dokáže alkohol u mladých lidí, kolik rozvratů v rodinách má na svědomí, jak snadno zatemní mysl, otupí svědomí a nahraje zločinu. Není bez významu, že Bible sama vůbec první zmínku o vínu dává do souvislosti s jeho zneužitím a také s první kletbou vůbec, jež vyřkla lidská ústa, jak jsme slyšeli v úryvku z knihy Genesis. Je to víc než hrůza, když otec proklíná svého syna. Noé, tak příkladná postava víry, svým vypěstovaným vínem se zpije pod obraz a syn Cham jej ve stanu uvidí obnaženého. Zdá se, že biblické vyprávění zahaluje cudně to, co se tady skutečně odehrálo. Protože se zde objevuje jméno Chamova syna Kenaána, můžeme jen tušit, že se jednalo o jakousi zvrácenost, kterou Kenaánci, kananejští obyvatelé, si chtěli zajistit plodnost či život svého rodu. Však jinak by prokletí za pohled na nahého tatínka či zmínka o tom oběma bratřím byl asi přece jen příliš tvrdý trest. Zřejmě to bylo všechno mnohem horší. Opilost otce otevřela vstup zlému jednání jeho syna. Dcery Lotovy o mnoho později opijí svého otce, aby s ním otěhotněly a tak si vytrucovaly potomky. Už to je varování před tím, co může nahrát lidskému hříchu. A takových varování před opojením, v němž mizí zábrany, je v Bibli celá řada, od knihy Přísloví až Pavlovu volání: „Neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně Pánu.“ (Ef 5,18) Všechno se totiž dá zneužít, každý Boží dar, i to víno, ba i litera Bible.
Ale Janovo podání tohoto příběhu stejně jako celé jeho evangelium nás nechce zřejmě vést do těchto všeobecně známých pravd. Otevírá nám naopak docela jinou rovinu už tím, že užívá o Ježíšových činech téměř výhradně slovo „znamení“, zatímco ostatní evangelisté mluví většinou o mocných činech nebo divech. Jan vidí ještě něco navíc, jakoby skrytou skutečnost, která má často ještě větší důležitost, než ten sám zázrak, protože nás vede k smyslu Ježíšova působení. Kdyby událost v Káni nebyla znamením – a ona je, dokonce to je počátek všech dalších Ježíšových znamení, jak připomíná Jan – nemělo by to pro náš život žádný velký význam. Ostatně stejný zázrak pro antický svět nebyl ničím zvláštním; však Dionýsios, bůh vína, prý také uměl udělat víno z vody. Ale Janovi jde o víc než o událost, která se stala a patří minulosti, jež se nás netýká. Už tím, že to dění v Káně vidí jako znamení, za nímž je teprve ta vlastní důležitá skutečnost, Jan chce čtenáře svého evangelia ujistit: týká se to právě vás, ať žijete v kterékoli době. Vždyť stále platí to, že Ježíš Kristus včera i dnes, tentýž je i na věky.
Proto i dnes můžeme objevovat vnitřní smysl Ježíšova činu a uvažovat nad tím, k čemu jeho znamení ukazuje a kam nás vede. Nemusíme se tedy hned moralisticky pohoršovat nad množstvím vína, které samozřejmě může být zneužito, ale smíme s Janem tiše naslouchat tomu, co Ježíš říká svým činem, protože On káže i tím, co dělá. Ty obrovské kádě plné vína asi o něčem vypovídají Třeba o tom, že Boží skutky jsou vždycky veliké, protože za nimi stojí veliký Hospodin, jak jsme to slyšeli hned na začátku z chvalozpěvu 145. Žalmu. K tomu nás vede Ježíšovo znamení, abychom se učili žasnout nad tím, že náš Pán není troškař, nedává své dobré dary skoupě, jen tak na ochutnávku; proto je v Káni vína víc než dost. Stejně tak když rozmnožuje chleby pro tisíce hladových lidí, ještě zbude dvanáct košů drobtů. Výstižně říká teolog Claude Tresmontant: „Mírou Boží je nadbytek.“ Pán Bůh na nás nešetří, však jeho Syn přišel, aby jeho ovce „život měly a hojně měly“. (J 10,10) To jen my škudlíme ve své lásce, on ne.
Ale to znamení dostává asi ten nehlubší význam tím, že víno se najednou objeví v kamenných nádobách, které sloužily k náboženskému židovskému omývání. Připomínaly stále člověku, že je před Bohem nečistý; tíha Zákona byla ještě těžší než ty nádoby. Ježíš jistě mohl učinit div, aby v pohárech víno svatebčanům neubývalo a v ženichově vinotéce byly stále džbány plné. Něco podobného zažila ona sareptská vdova, která přijala a živila proroka Elijáše: „Mouka ve džbánu neubývala a a olej v lahvi nedocházel podle slova Hospodinova“ (1 Kr 17,16). V Káni to bylo, smíme se domnívat, záměrně jiné: Pán Ježíš ty kádě, sloužící pevně stanovenému rituálu, užil proto, aby ukázal názorně, že přišel nový řád, který později jeho apoštol Pavel formuloval i pro nás naprosto srozumitelně: „Nejste pod zákonem, ale pod milostí.“ Ř 8,14)
Zatímco voda v těchto těžkopádných nádobách ukazuje člověku jeho hříšnost, víno zdůrazňuje radost Božího království, které od té chvíle, kdy přišla ona hodina kterou má Ježíš na mysli, hodina spásy člověka, je otevřeno právě pro ty kteří by jinak museli zůstat venku. A to jsme my všichni, na nichž je pořád v Božích očích nějaká poskvrna. Asi ani ta myšlenka není příliš odvážná, že celé znamení v Káni ukazuje až k vykoupení skrze krev Kristovu, jak nám to připomíná každá Večeře Páně. Nemusíš se pracně a stále znovu rituálně očišťovat, a s hrůzou, že to co tě poskvrnilo, stejně nepustí. Právě Jan nám napsal zásadní slova, že stačí jednou a dost: „Krev Krista Ježíše, Syna Božího nás očišťuje od každého hříchu“. (1J 1,7) K čemu nakonec ty kádě, když je tu kříž s obětí Božího beránka, k čemu stálá úzkost a strach, že Bůh tě skřípne za tvé hříchy, když v Kristu on je Tvůj Otec, který tě objímá jako své dítě? To všechno můžeme promýšlet i nad vodou a vínem v Káni.
Ježíš učinil v Káně počátek svých znamení, jak píše Jan. A Marek proti svému zvyku užívá na konci svého evangelia, kde vypráví o práci apoštolů, právě tento vpravdě janovský výraz: „Pán s nimi působil a jejich slova potvrzoval znameními.“ (16,20) I po svém vzkříšení, tedy i dnes potvrzuje Pán naši víru svými znameními. Možná, že i nenápadnými událostmi našeho života nám dává poznávat svou moc i svou péči. Někdy na to nestačíme svým rozumem, ale smíme spoléhat na Ducha svatého. Ježíšova znamení, která on stále činí navzdory lidské nechápavosti, začala v Káně. A ani to první nebylo zbytečné, i když svatebčané si pijí víno, za něž neděkují Ježíši a správce svatby obdivuje toho, kdo si to nezaslouží. Ani všechny svatebčany skryté jednání Ježíšovo zřejmě nezměnilo, znamení zůstalo nepochopeno a sláva neviditelná. Víno se vypilo do poslední kapky a v těch kádích zase šplouchá obyčejná voda. Svět si jde zkrátka dál svým tempem.
Ano, je to tak. Ten tajemný děj Božího království a průlom jeho moci je nenápadný jako změna vody ve víno Nikdy to to nejsou masy, které zastaví Boží znamení na cestě do tmy. A přece ten začátek, o němž píše Jan, je nadmíru důležitý, protože někde se začít musí – i v Kristově lidu. K němu patříme jen díky tomu, že v tom svatebním mumraji pár učedníků jej vzalo vážně, když rozpoznalo jeho znamení a Jan – jeden z nich – mohl napsat: „Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.“
Amen.
Luděk Rejchrt