Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
situace v Korintě nebyla úplně jednoduchá. Velký živý sbor ve velkém rušném městě. Sbor ve kterém potkáváme Římany, Řeky, Židy, Syřany, Egypťany a kdo ví koho ještě. Sbor ve městě prolezlém modlářstvím a nemravností. Sbor v městě bohatém, tedy takovém, kde rozevřené sociální nůžky o to víc bily do očí – a tohle všechno se nějak promítalo do života sboru.
Korintští křesťané zažívali mnoho rozkolů a hádek, mnoho sporů uvnitř svého křesťanského společenství a jedno téma bylo pro Pavla obzvlášť citlivé – totiž otázka autority. Otázka toho, kdo má právo ve sboru rozhodovat. Ve sboru proti sobě stáli stoupenci Pavla, jakožto zakladatele sboru, ale jsou tu i stoupenci Apolla, což byl původně Pavlův spolupracovník a pokračovatel v jeho díle. Další skupinou byli stoupenci Petra – kdo ví – někteří vykladači se domnívají, že sbor sám navštívil. Ti lidé se navzájem srovnávali a posuzovali – a o tom chci dnes mluvit. O tom, jak je to s tím naším lidským posuzováním.
Do této situace rozhádaného sboru Pavel píše: Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Tak začíná ta 4. kapitola listu do Korinta. Kdo se skrývá za tím „my“?! Koho všechny Pavel zahrnuje do tohoto „my“, kdo všechno si může osobovat právo nazývat se nejen za „služebníky Kristovy“, ale i za „správce Božích tajemství“?
K odpovědi nás dovede předcházející – třetí – kapitola. Právě v ní totiž Pavel kritizuje již zmiňovanou roztříštěnost korintského sboru. To skupinkaření, jak bychom řekli dnes. A jak ho řeší? Nu – jakou byste dali radu nebohému faráři Pavlovi z Tarsu, který nestíhá objíždět všechny své sbory a kazatelské stanice, protože to je daleko a on musí chodit pěšky a navíc každou chvilku sedí ve vězení! Co má napsat těm „svým“ ovečkám?!
Možnost číslo jedna – dštít oheň a síru na rozkolníky. Pavel a jeho věrní jsou správci Božích tajemství! Však oni ti, kterým se to nezdá, tak nakonec nevydrží a odejdou. Možná s nimi ještě pár lidí. Tak to chodilo tehdy a chodí i dnes. Ale zůstanou mu ve sboru jeho věrní a oddaní. Pavel z nich může vychovat armádu malých apoštolů Pavlíků... Hrozné. Chvála Bohu, že Pavel takto nejedná!
Možnost číslo dvě – vyhlásit referendum, svolat sborové shromáždění či co a hlasovat o důvěře. A vyhraje-li on, pak nechť se ostatní podřídí, vyhraje-li Apollo či Petr, tak tedy půjdou všichni za ním. Nechť hlasování ukáže, kdo že je správcem Božích tajemství. Zní to lépe, než ta předchozí možnost. Je to takové „demokratičtější“.
Možnost číslo tři – vytvořit triumvirát Pavel-Apollos-Petr. Oni tři jsou správci Božích tajemství a je potřeba je všechny tři ctít společně a nerozdílně. Pavel, Apollos a Petr se pak budou pravidelně scházet k poradám, jak tato Boží tajemství odhalovat lidem.
Ale Pavel má ještě lepší řešení: Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Tím „my“ není míněn ani Pavel sám, ani Pavel s Apollem a Petrem odděleně či společně. Tím směrem jdou ta první tři řešení – k hledání autorit, které budou mít právo rozhodovat. K rozdělení na faráře či jiné vyvolené osoby na jedné a sbor na straně druhé. Pak je skutečně na místě otázka, co s třemi faráři na jednom sboru! Jak se spolu dohodne tolik kohoutů na jednom smetišti? Najít nějakou formu spolupráce? Vymezení kompetencí a oblastí působnosti? Tvrdý konkurenční boj o místo na slunci? Lobování ve staršovstvu a mezi členy sboru? Tam vede představa, že ve sboru jsou na jedné straně ti, kteří vedou a mna straně druhé ti, kteří se nechají vést.
Jenže tudy cesta nevede. Tím „my“ jsou míněni všichni křesťané na celém světě a tedy i v Korintu. Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Petr, Pavel, Apollo, ale nejen oni, nýbrž všichni křesťané v Korintě, všichni křesťané v Jeruzalémě, všichni křesťané v Římě, taká já, vy, všichni křesťané v Braníku, v Modřanech, v Nuslích, na Smíchově či v Austrálii a kdekoliv jinde – suma sumárum všichni křesťané všech dob a všech krajů – to jsou služebníci Kristovi a správci Božích tajemství. V Korintě se štěpí sbor a Pavel k tomu říká: „Nejde zas tak moc o to, za kým jdete. Až jednou budete vy stát před soudným stolcem Kristovým, tak bude řeč o vás a ne o mně, Petrovi či Apollovi. Vy jste služebníci Kristovi a správci Božích tajemství, na vás leží odpovědnost za svěřený úkol. Po vás se tedy žádá, abyste byl každý shledán věrným,“ jak pokračuje Pavel ve svém listě. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Jde o věrnost Bohu, o věrnost Kristu. A tu posoudí zase jen Bůh, tu posoudí zase jen Kristus. Pavel říká: „Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud...“ Možná to na první pohled vypadá jako laciné gesto, navíc pořádně namyšlené – „nezáleží mi na tom, co si o mně myslíte...“ Ono to totiž snadno může být míněno jako „…já přece vím, že jsme správný, poctivý, skvělý a tak mě vaše nechápavé soudy nezajímají!“ A i když by to tak nebylo míněno, snadno tak ta slova mohou vyznít. „Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud...“ Ale Pavlovo vyznání jde ještě dál: „Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou“. Ani já o sobě nemohu říci, jestli jsem dobrý nebo špatný! Mohu se snažit něco dělat. Jistě – dokonce musím – moje víra musí nést ovoce! Jenže podobenství o koukolu v pšenici se vztahuje i na mne samotného. I v mém srdci už jsou koukol a pšenice natolik prorostlé, že jen těžko oddělovat. Kolik dobrých skutků jsem udělal v touze po obdivu – a přestaly být proto dobré? Jistě, že ne – a přece cítíme, že sebelepší skutek udělaný z touhy po slávě není úplně ono. A kolikrát ani člověk neví, jaké všechny motivy se mu skrývají v podvědomí a co ho nakonec k tomu kterému dobrému jednání vedlo.
Do téhle situace ale Pavel poklidně říká: „Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou!“ Ani sám sebe nesoudím! Ani sám o sobě nerozhoduji, kde je ve mně přesně ta hranice, kde již končí dobrá pšenice a kde začíná jedovatý koukol. Když člověk přestane bádat nad tím, co je v něm dobrého a co špatného, má to naprosto zásadní důsledek pro jeho další jednání – jasnou orientaci na milost Boží. Již nečekám, že mne Bůh spasí pro všechno to dobré, co jsem snad udělal. To by bylo prázdno v království Božím, kdyby spása byla ze skutků…
A nejen dobré skutky, ale ani čisté svědomí nestačí. Co na tom, že si nejsem vědom ničeho špatného, co jsem vykonal! Tím ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. I vědomí, že nejsem zas tak hrozný člověk, že si nedokáži najednou vzpomenout na nic tak moc špatného, co jsem udělal – to ještě není u Boha argument v můj prospěch. To až Pán Ježíš vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí. A ono se asi ukáže, že to s tím mým (z mého pohledu čistým!) svědomím třeba také není úplně v pořádku. Soud se mnou bude důkladný! Když si toto všechno uvědomuji, čím dál, tím víc přestávám spoléhat na to, co jsem vykonal... Až by se člověk začal trochu lekat, když dokonce nestačí ani to, že mne svědomí neobviňuje, protože ani to ještě nemusí znamenat, že jsem dobrý a dobré dílo konám…
A teď najednou slyším osvobozující slovo: Neřeš to, o to tu přece nejde! Spása není z dobrých skutků ani z čistého svědomí, spása není z ničeho, co máme ve svých rukou! Pro nic z toho, ale jen ze své milosti tě Bůh očistí pro svůj nebeský Jeruzalém. To je potěšení, které pro sebe i pro nás u apoštola Pavla znovunalezl Martin Luther. Že se nemusíme bát soudu, protože Bůh je soudce nejen důkladný, ale především milosrdný. Text našeho hlavního čtení končil slovy: „Tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“ To je zvláštní – Pavel vůbec neuvažuje o tom, že nedělal jen dobré věci, ale i špatné! Mluví o chvále, ale ne o trestu. Ale není to zapomnětlivost – to jen promluvilo rozpoznání Božího tajemství, kterým je Kristus. Kristus, ve kterém bylo tomuto světu zjeveno tajemství Boží lásky. To první a nejdůležitější, co Kristus do tohoto světa přinesl, je Boží odpuštění. Beránek Boží, který snímá hříchy světa – to je to první, co na něm rozpoznal prorok Jan. Všechno ostatní je druhotné.
My jsme správci tohoto tajemství. Nejsme jeho vlastníky! Nejsme těmi, kdo budou mít poslední slovo! Jako služebníci Kristovi jsme ale správci tohoto odpuštění. Toto odpuštění nám bylo svěřeno. Je naším úkolem šířit Boží odpuštění v tomto světě. Kdykoliv budeme mít nutkání napomínat, kárat, někomu něco vytýkat, připomeňme si, že naším úkolem je do tohoto světa vnášet Krista, který přišel, aby hříchy světa sňal, ne potrestal. Teprve tam, kde by i sám Kristus napomínal, káral a někomu něco vytýkal, tam je i náš úkol takto jednat.
V těchto okamžicích soudu – jistě někdy oprávněných! – musíme být velmi, velmi opatrní! Vždyť nejde o nás a naše nápady, ale o Krista a o jeho soudy. „Nevyslovujte soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě…“. Jsme správci Božích tajemství a tak je potřeba si stále znovu a znovu opakovat, že nemáme poslední slovo! Nejspíš nebudeme nikdy schopni úplně oddělit dobro a zlo. To podobenství o plevelu v pšenici je v tomto ohledu neúprosné a naprosto přesně hodnotí naši životní situaci. I tam, kde budeme jednat v nejlepším vědomí a svědomí, i tam, kde budeme skálopevně přesvědčeni, že jednáme dobře, tak tam vystrčí svoje pařátky ďáblova setba a objeví se nějaká ta pýcha, či zloba. Vyhodíte ďábla dveřmi a on vleze oknem. Apoštol Pavel ví, že jsou lidé, kteří dokonce zvěstují Krista a přitom to dělají z nečistých pohnutek a s postranními úmysly, ze závisti, z řevnivosti… (Fp 1,15n). Božím tajemstvím je ale Kristus, který přijde se svými anděly a oddělí od sebe dobré a zlé. Je to tajemství. Není v naší moci do toho proniknout, jak to ten oheň posledního soudu dokáže, že spálí všechno zlé a marné a nás zanechá očištěné pro Boží království, ale čekat to můžeme a máme.
Ba co víc – my můžeme tento prazvláštní a lidskému rozumu nepochopitelný soud očekávat, ale co především – jsme správci tohoto tajemství. Víme o něm, máme ho k dispozici, můžeme ho šířit a zvěstovat. Všude, kam přijdeme, tak můžeme lidem vysvětlovat, že je potřeba se snažit o dobro, byť bude všelijak promíchané se zlem. Že on už si to Pán Bůh sám nějak přebere, sám roztřídí na to, co má hodnotu a na to, co je bezcenné. To bezcenné zmizí v žáru ohně, který vzplane v plnosti časů a po něm zůstane jen to dobré a tak se člověku dostane chvály od Boha.
Každý z nás je správcem Božího tajemství. Každý z nás do tohoto světa může vnášet tento Boží náhled na svět. Náhled, ve kterém je dobré oslavováno a zlé odpouštěno. Ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Chovejme se tedy tak, ať nás lidé takto vnímají – jako správce Božích tajemství, jako ty kteří se setkali s Kristem. Nemusíme řešit, co si o tom druzí lidé myslí, nebo jestli náhodou sami sobě nepřipadáme jako naivní hlupáci, kteří už zase tomu druhému odpouštějí a snaží se na něm najít a chválit to dobré. Jednáme jako správci Božích tajemství a od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Lidské soudy na tom nezmění nic, protože nám jde o chválu od Boha a ne o lidské soudy.
Tohle bylo řešení pro Korintský sbor. Zvláštní řešení – protože je to vlastně výzva k neřešení. Hledání vedoucích, hledání autorit, které budu následovat – to je špatná cesta. To nejpodstatnější víme všichni úplně stejně – že u Ježíše Krista najdeme odpuštění vin a otevřenou bránu do Božího království.
Nic chytřejšího už k tomu nedodá ani Pavel, ani Petr, ani Apollos – a já už teprve ne.
Amen.