Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
bylo nebylo, v daleké zemi na východě, jen slabou hodinku klidné chůze od hlavního města, v malé vesničce jménem Betanie, žili byli tři sourozenci. Dvě sestry a jejich bratr. Nebyli bohatí, ale měli se rádi a práce se nebáli – a tak jim bylo spolu dobře. Marie, Marta, a jejich bratr Lazar, jehož jméno v sobě nese vyznavačský motiv. Jméno Lazar (tedy v nezkrácené podobě Eleazar) ukazuje k Bohu, který pomáhá. Začíná to jako docela hezká pohádka. Pohádka, která v sobě nese předzvěst šťastných konců – vždyť jakýmsi „rodinným přítelem“ je Ježíš. Ba co rodinným přítelem – Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval…
Miloval… jistě, že jsou různé projevy lásky. Každý z nás si dokáže představit nějaký ten láskyplný vztah rodinný, přátelský, milenecký, existuje cosi, čemu se říká „duchovní láska“ a právě to nějak vidím i v tom vztahu Ježíše a Lazarovy rodiny. Dost možná by se našly ještě další projevy lásky, ale všechny je lze podtrhnout a shrnout pod společného jmenovatele a výsledek bude vždycky kladný. Milovat někoho znamená vždycky něco dobrého. Když už ne rozumět, či dokonce nějak pomoci, tak určitě být nablízku, protože už to má co do sebe, že člověk v tu kterou těžkou chvíli není sám.
Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval… Ježíš, který rozumí lidské bolesti a který pomoci dokáže. Ježíš, který s pomocí neváhá. Ježíš, který ani nikdy nehledí na osobní prospěch, když jde o to pomoci. Ježíš, který sice někdy mluví tak, že mu jen málo kdo rozumí, ale z jeho slov nikdy není cítit nenávist či pohrdání. Jsou to slova moudrá a laskavá. Někdy tak moudrá, že si je jeden neumí pořádně přebrat, ale protože cítíte tu laskavost, tak to ani nevadí. Prostě – Ježíš, se kterým je dobře…
Když Lazar onemocněl, tak se vlastně zas tak moc nedělo. Tak – čas od času každý může nastydnout, každému se čas od času zamotá hlava, když to přežene s prací na sluníčku – zkrátka a dobře – je tolik důvodů, které mohou člověka přimět, aby si poležel pár dní v posteli a nemůžeme z toho dělat hned tragédii. Když to trvalo déle, začaly být sestry trochu nesvé. Jasně – čas od času každý… Ale nic se nemá přehánět, a nemoc už vůbec ne! Ve dveřích jejich malého domku se již dost možná vystřídala pěkná řádka mastičkářů a kořenářek – a nic. A tak se nedá nic dělat – je nutno se obrátit na Ježíše.
Jo – nelze to říci prostě tak: „Ježíši, pojeď sem!“ Vždyť ho znáte – nikdo přesně neví, co vlastně ten náš milý Ježíš bude dělat za pár minut, natož zítra, pozítří… A tak mu vzkázali: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ A nějak v tom proznívá „…nevíme, co uděláš, ale ať to bude cokoliv, tak to určitě uzdraví našeho bratra.“ Jejich víra je silná. Nebo si alespoň myslí, že je jejich víra silná. Ono se to dá docela snadno spoléhat na sílu vlastní víry, když nepřicházejí zkoušky…
A zvlášť, když Ježíš potom vzkázal, že …ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven… tak se rozptýlily poslední obavy. „Jistě – přijde a uzdraví ho, všichni budou Ježíše chválit a my s nimi, protože uzdraví našeho milého bratra…“ Jenže protože my už ten příběh známe, tak asi všichni cítíte jisté rozpaky, kdybych na tomto místě mluvil o jistotě víry.
V jistotě víry přeci nejde o to vědět CO Bůh udělá a už vůbec ne o to JAK to udělá. Slovo „víra“ v sobě neskrývá slova jako „pochopení, vědění, mít ve všem jasno“ atp., ale za slovem „víra“ se skrývají slova mající obsah „přijímat něco, jako pravdu a spoléhat se na to…“
Nějak se nám ten příběh zamotává. Trochu poté, co Ježíš nepřichází a nepřichází, ale zvlášť poté, co Lazar zemřel. Někde se stala chyba v propočtu a Marie s Martou tomu nějak přestávají rozumět. A teprve tehdy se Ježíš vydává do Judska. Teprve tehdy, když už je vlastně po všem a když už se nedá vůbec nic dělat, tak Ježíš jde. Čtvrtý den, když už je podle vší lidské naděje konec. Ježíš jde do míst, kde ho před pár dny chtěli kamenovat. Proto Tomáš říká „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ a proznívá mi z toho spíš melancholická rezignace, než hrdinné rozhodnutí víry. Lazar zemřel, Ježíše budou opět kamenovat a nejspíš při tom nějakou schytají i jeho učedníci.
Do těchto navýsost lidských úvah chce Pán Ježíš vstoupit. Jde, protože ví, že světlo, které nese, dokáže prozářit i nejtemnější temnotu lidského zármutku a bolu, zármutku a bolu, který je o to větší, že ho provází nepochopení a ukřivděnost. Jde, aby Marie a Marta, ale i všichni ti, kteří je přijdou potěšit v jejich zármutku, zase chodili ve světle pravdy a neklopýtali v tmách svých falešných představ. „Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“ A první, kdo potřebuje toto světlo, jsou Ježíšovi učedníci. Pro ně a hlavně pro ně se bude dít to, co se bude dít. Kvůli nim je Ježíš rád, že do Betanie nešel hned. Kvůli nim je rád, že Lazar zemřel.
A tak jsme se dostali k dnešnímu hlavnímu čtení. K té podivné větě, větě na první poslech strašně kruté: „A jsem rád, že jsem tam nebyl…“ Celá ta podivná historie o šťastné rodině a pomoci, která nepřišla je tu kvůli učedníkům a mezi ně v posledku nepatří jen těch dvanáct okolo Ježíše, ale i Marie s Martou a všichni ti lidé, kteří se v těchto dnech schází u nich doma, aby je potěšili v jejich zármutku. Abyste vy (moji učedníci) a vůbec všichni, které tam potkáme, abyste uvěřili. Abyste začali spoléhat na Boha jako na pravdu, protože to je víra. Abyste opustili svoje představy CO a JAK má být a nechali pracovat Boha – protože to je víra.
… „A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“
Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to… vyznává žalmista o Božích schopnostech a my jsme to slyšeli a zpívali na začátku: „Ó, divné umění, mnohem vyšší, než mě možné k vystižení!“ Apoštol Pavel v listě do Říma napíše: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!“ A budou pro nás o to nevyzpytatelnější a nevystopovatelnější, jestliže ze sebe začneme dělat hlavního hrdinu toho velkolepého představení zvaného život. Je nutné si znovu a znovu opakovat tu Ježíšovu větu, kterou vzkázal Marii a Martě: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Nejsme to my, kdo určuje pravidla. Hlavní roli a hlavně režii i scénář – to všechno má v rukou Bůh. My jsme kompars, který dostal šanci zúčastnit se toho nádherného představení, kde jsme zároveň herci i diváky.
Jsou s námi problémy. Čas od času tu hru kazíme. Myslíme si, že není třeba poslouchat rad režiséra či držet se scénáře, čas od času se pod lepšími či horšími záminkami snažíme upravovat scénář tak, aby se líbil nám a zas tak moc nám přitom nezáleží na přání režiséra…
O to víc jsme pak zmateni, když se celá hra vrací k původnímu scénáři a původnímu režijnímu záměru. V tu chvíli jsme dost často otráveni a způsoby tu méně a tu více nevybíravými dáváme Bohu najevo, že nám kazí naši hru, protože my to přeci mysleli tak dobře – „Jistě – Ježíš přijde a Lazara uzdraví, všichni budou Ježíše chválit a Marie, Marta i my všichni s nimi, protože uzdraví toho našeho milého bratra…“ – vždyť jsme to již slyšeli. A i kdybychom to neslyšeli – to jsme přece my. To je naše uvažování, to je náš pohled na svět. To je náš způsob řešení, protože tak, jako Lazar, Marie a Marta, tak i my jsme stále jen lidé.
A jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili… Cožpak ti učedníci za ta léta ještě neuvěřili? Cožpak Marta nebyla věřící žena, když vyznávala: „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“?! Co víc může ještě Ježíš chtít?!
Víra není stav, ale děj a v tom je zakopaný pes. Víra není to, že jsem schopen odříkat naučenou formulku. Není to víra ani v tom případě, že ta formulka je pravdivá. Není to víra dokonce ani v tom případě, když jsem skálopevně přesvědčen, že ta formulka je pravdivá. Taková víra by byla zase jen dalším skutkem, kterým chceme máchat před Božím trůnem a volat: „Podívej, Pane Bože, já mám víru, tady jí mám, podívej se na ní a pak mě okamžitě a střelhbitě koukej za tuto víru strčit do nebe!“ To by nám z našeho slavného evangelického křesťanství zbylo zase jen středověké záslužnictví, o to zákeřněji zakuklené, protože naším skutkem, kterým bychom se snažili své spasení na Bohu vynutit, by bylo něco, co nazýváme slovem víra.
Víru můžeme mnohem spíše než k nějaké věci, kterou buď máme nebo nemáme, přirovnat k cestě, po které buď jdeme, nebo nejdeme. A jestli jsme opravdu věřící, to se pozná ne podle toho, jestli umíme odříkat nějaké vyznání víry, tak jako Marta „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět…“, ale podle našich postojů, podle toho, jak přijímáme to, co přichází. Ať dobré, či špatné. Jsme schopni to přijmout jako výzvu pro naši víru? Tak, jak to píše ve své epištole Jakub: „Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu!“ Je Ti dobře – modli se! Je ti mizerně – modli se! Protože je-li ti dobře, mohl bys třeba také na Boha zapomenout a je-li ti mizerně, tak bys na něj mohl dokonce zanevřít. Všechno, všecičko co prožíváme, nás může k Bohu přivádět, nebo od něj odvádět. Záleží na nás, jak se k té které věci postavíme a tou výhybkou, která určí další směr, to je právě víra.
Když necháme svůj život určovat vírou, pak může jít docela dobře o naše problémy těla i duše, o kterých budou moci všichni okolo nás s radostí vyznat: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Možná ne proto, že budeme uzdraveni, ale prostě proto, že je přijmeme. Že je uneseme. Asi ne všem z nás bude pomoženo tak, jako Marii a Martě. Asi ne všem nám bude dáno tak zjevné znamení, jako je vzkříšení mrtvého. Ale i my můžeme zažívat zázraky, které mají stejnou hodnotu, i když třeba nejsou tak zjevné. Můžeme prožít usmíření s někým, komu jsme se dlouho nedokázali podívat bez problémů do očí. Můžeme zažít vzkříšení vztahů, které byly ne čtyři dny, ale třeba i mnoho let mrtvé. Můžeme zažívat vzkříšení lidí, kteří sice podle jména žili, ale duchovně byli mrtvi (jak je psáno v Zjevení Janově v listě do Sard ((Zj 3,1)): „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“), protože i s nimi to dřív bylo dost dobré, ale teď jejich skutkům toho před Bohem chybí strašně moc.
Je na nás, jak pochopíme to, co zažíváme. Jestli to pro nás bude jakási, šťastná či nešťastná, ale stále jen náhodná souhra okolností a nebo Boží vstup do naší beznaděje a malověrnosti. Tam, kde přijmeme tu druhou variantu, totiž že „Otec v nebesích až doposavad jedná“, tam pak i naše radosti i starosti slouží k slávě Boží a k oslavě Božího Syna.
Amen.