Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
I přišel Hospodinův posel a posadil se v Ofře pod posvátným dubem, který náležel Jóašovi Abiézerskému; jeho syn Gedeón mlátil pšenici v lisu, aby s ní utekl před Midjánci. Hospodinův posel se mu ukázal a oslovil jej: „Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“
Abychom rozuměli, kam směřuje oslovení Gedeóna Hospodinovým poslem, bude užitečné si připomenout celou dějovou linku tak, jak se v šesté kapitole knihy Soudců rozvíjí.
Izrael trpí pod Midjánci. Hospodin posílá proroka, který je povzbuzuje i napomíná. Pak povolá Gedeóna. Gedeón hledá ujištění, že s ním skutečně mluví Hospodin. Obětuje mu – tedy přijímá Boží autoritu i své poslání. Poznává Boží svatost – ve verších 22 a 23 stojí psáno: Tu Gedeón shledal, že to byl Hospodinův posel, a zvolal: „Běda mi, Panovníku Hospodine, vždyť jsem viděl Hospodinova posla tváří v tvář!.“ Hospodin jej však uklidnil: „Pokoj tobě; neboj se, nezemřeš.“ Pak Hospodin vyzve Gedeóna, aby zbořil Baalův oltář. Gedeón tak učiní, a najednou jde o život. Nejprve hledají jeho bezživotí vlastní lidé, Izraelci, poté čelí důsledkům toho, že přijal Boží povolání. Ve verších 34–35 čteme: Avšak Gedeóna vyzbrojil duch Hospodinův a on zatroubil na polnici, a tak svolal k sobě Abíézerovce. Rozeslal posly po celém Manasesovi, takže i ten byl přivolán. Rozeslal také posly k Ašerovi, Zabulónovi a Neftalímu a oni jim vytáhli naproti. Potom Gedeón prosil Boha: Chceš mou rukou vysvobodit Izraele, jak jsi prohlásil? Následuje dobře známý příběh o rozprostírání rouna, a poté vítězné Gedeónovo tažení. To bychom se však už dostali za rámec dnešního kázání.
V počátcích Gedeónova příběhu lze rozpoznat prvky obecně platné. I dnes máme sklon umisťovat zprávu o Božích skutcích, o Boží moci, výhradně do historie. Je to něco, co se snad někdy nějak stalo, ale čemu chybí aktuálnost pro svět dnes a nyní. Svět okolo nás je drsný a my jsme v něm sami. Okolo nás se drancuje a my tomu musíme jen bezmocně přihlížet. Tak se to zdá být.
To, že naše bezmoc má něco společného s naším strachem, si připouštíme možná v teoretické rovině, ale málokdy z takového rozpoznání vyvodíme důsledky. I to je historická konstanta – tak reagoval starý Izrael, tak reagují dnešní křesťané. Stojí za povšimnutí, jak novozákonní „Neboj se, toliko věř“ a „Dokonalá láska zahání strach“ jsou v souladu s veršem 10. z naší 6.kapitoly knihy Soudců. Ten verš zní: Řekl jsem vám: „Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nebojte se bohů Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Ale vy jste mě neuposlechli.“
Do našeho obyčejného života, plného nejrůznějších strachů a úzkostí, zejména však plného všelijaké rutiny a šedi všedního dne, v určitý čas přicházívají chvíle setkání. Něco nás zasáhne. Třeba to je kázání, třeba knížka, biblická hodina, modlitební skupinka, úžasný den v přírodě, krásné společenství – boží cesty jsou nejrozličnější. Reakce může být velmi podobná první odpovědi Gedeóna – tedy zpochybnění toho, co jsem právě zakusil, zaslechl. Jak to, že by měl být se mnou Hospodin, když je vše v troskách? To je taková počáteční obrana – strach z toho, abychom nenaletěli. Abychom se nenechali svést nějakým entuziastou, někým, kdo lacině káže o Boží moci. Samozřejmě, že jsou tací, kteří o Boží moci káží lacině. Pro naši – moji – situaci z tohoto faktu však obvykle mnoho nevyplývá.
Pokud projdeme zkouškou odmítavé první reakce a svou chvíli setkání zcela nepromarníme, tak události leckdy dostanou rychlý spád. Ještě jednou si připomeňme fáze Gedeónova příběhu: setkání, znovupřijetí Boží svatosti, skutek víry a odvahy, vyzbrojení duchem Hospodinovým. Začnou se dít velké věci. Větší než si aktér předem připustil. Tak velké, že znovu hledá Boží ujištění, že je na pravé cestě. To je to Gedeónovo rozprostírání rouna. My se však znovu vraťme na počátek.
Bible neříká, zda Gedeón osobně slyšel proroka poslaného od Hospodina. Možná ho neslyšel přímo, možná, že ho znal jen z vyprávění. Nic nenasvědčuje tomu, že by prorok bezprostředně uspěl. Možná byl velmi zklamaný. Možná měl pocit, že neuspěl. Dokonce ani nelze vyloučit, že později od Hospodina odpadl. Ale v Gedeónově příběhu přesto je velmi důležitý. Boží jednání v dějinách není nepřetržitou sérií vítězství. Neznámý prorok i Gedeón byli Božími služebníky jednajícími v poslušnosti. Bylo by nesprávné jednoho stavět nad druhého. Prorok připomněl něco, co lidé snad už ani nechtěli slyšet. I když to vypadalo, že ho neberou vážně, něco z jeho slov v nich uvízlo. Možná jen v některých, třeba jen v tom Gedeónovi. Ani my, mluvíme-li o Hospodinu s lidmi, kteří se zdají být Bohu vzdáleni, nemusíme slavit úspěch. Přesto jim můžeme připravovat cestu více než si připouštíme. V ten okamžik setkání totiž pak je na co navázat.
Gedeón mlátil pšenici v lisu. Podivná činnost pro muže, který, jak čteme o něco později, může jen tak vybrat pro riskantní operaci ze svých služebníků deset mužů Ten lis, to je lis na víno, který se umisťoval do hluboko zapuštěných míst, často vytesaných ve skále. Pšenice se zpravidla mlátila přehazováním na větru, jenž odfukoval plevy. Plevy byly před tím od zrn odděleny podusávajícím dobytkem (v textech se zpravidla píše o volech). Pracovat takovýmto způsobem v kobce, jakou byl lis, ovšem možné nebylo. Komentáře uvádějí, že na způsob, jakým Gedeón získával zrno, poukazuje použité hebrejské slovo. Podle těchto komentářů bylo zrno vymítáno údery holí. Pomalá a ponižující činnost sloužící jedinému – aby úroda zůstala uchráněna před loupeživými beduínskými kmeny.
A v takovou chvíli Gedeón slyší oslovení „Hospodin s tebou, udatný bohatýre“. Pozor, abychom se nenechali svést naším trochu archaizujícím překladem. Představme si to spíše tak, že přichází někdo, kdo se uvede slovy. „Statečný hrdino, přišel jsem Ti říci, že Hospodin je na Tvé straně.“ Přijde mi zvláštní, že Gedeón nezpochybňuje to oslovení „Statečný hrdino“. Spíše vyjadřuje pochybnost, že mít Hospodina na své straně by byla zase až taková výhra. Ale víte, jak to chodí. Někdy něco popíráme právě kvůli tomu, že chceme být ujištěni o opaku. (Málokdo, kdo říká „Ty už mě nemiluješ“, chce slyšet jako odpověď „Ano, opravdu už Tě nemiluji“.).
To oslovení „statečný hrdino“ je však důležité. Vypovídá totiž ne o tom, kým Gedeón v tuto chvíli je, ale o tom, kým je v očích Božích. Kým může být, kým má být. Co je jeho pravá podoba. A hned se nabídne otázka – jak je to se mnou, kým já jsem v Božích očích? Jaké uslyším oslovení? „Muži odvážný a spravedlivý!“, „Trpělivá maminko!“, „Ženo statečná!“, „Manželi, laskavý a věrný!“? Nebo snad „Moje milované dítě“? ——— Odpověď na tuhle otázku už musí každý hledat sám.
Nemohu to nijak dokázat, ale osobně z textu cítím, že Gedeón nějak rozpoznává, že ano, že má na to být statečným hrdinou. Vnímám to jako zárodek víry, jako něco předpřipravené oním neznámým prorokem. Jenže to, co se v prvé chvíli mohlo jevit jako nějaké osobní soukromé pověření, jako věc čistě mezi Gedeónem a Bohem, dostává pro něj nepříjemný společenský rozměr. Není to tak, že by byl pověřen nějakým posláním v skrytu – třeba proniknout v přestrojení mezi Midjánce a pozabíjet jejich vojevůdce. Gedeón je vyzván, aby se postavil do čela. Ve verši 14. čteme: „Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám.“ Gedeónovu odpověď ani číst nemusíme. Dobře to přeci známe. Já, já že bych měl stát v čele? Jsou tady přeci vhodnější, zkušenější, nemám na to povahu, jsem příliš bezvýznamný, příliš mladý, bez prostředků, známostí, zkušeností, charismatu, vhodného rodinného zázemí. Na takovou věc si netroufám.
(V podtextu pak leckdy tušíme, že ten, kdo si troufne, je nějaký divný a asi si o sobě moc myslí.) To je naše kulturní prostředí. Jistě pro kazatele vhodná příležitost, jak se do něčeho opřít, něco rozmáznout. Kazatel se ale tentokrát pokusí odolat a omezí se na prosbu, abychom o Gedeónovi přemýšleli i z tohoto zorného úhlu. Abychom se před Bohem ptali, jak moc potřebujeme vedení, a jaké vedení a v čem. A co pro to děláme. A jak si můžeme vzájemně sloužit. Snad je na místě i zde si uvědomit, že běží o charisma, o sdílený dar celému Kristovu tělu.
Není také samozřejmé, že Gedeón nezůstal sám. Protože s těmi, kteří přispěchali z kmenů Manases, Ašer, Neftalím a Zabulon, jsou spjaty nejrozličnější příběhy osobního rozhodování, zda jít za zvukem Gedeónovy polnice. I oni museli v jistém smyslu uvěřit.
Gedeóna o platnosti jeho povolání nepřesvědčilo to, že by ho Hospodin nějak argumentačně vyzbrojil. Nečteme, že by posel Boží Gedeónovi vykládal, že přeci jen ti Abiézerovci nejsou tak bezvýznamní, že Gedeón má více zkušeností a
talentu, než si myslí, a že by si kmen Manases zase po čase zasloužil mít nějakého pořádného lídra. Gedeón je přemožen setkáním s Boží svatostí, s Boží mocí.
To, čemu jako křesťané věříme, je založeno na dobré zprávě, že se Kristus chce setkat s každým z nás. Stojím u dveří a tluču. Dnes chci s Tebou večeřet. To jsou Ježíšova slova. A v setkání s ním se i dozvídáme, jací jsme. Je to v pravdě a není to vždy příjemné. Petrovi Ježíš říká v jednu chvíli „Odstup satane“. Tak to bývá, když my si myslíme, že víme, co by měl Hospodin učinit. Ale podle apoštola Jana Ježíš v posledním rozhovoru Petra vyzývá „Pas mé beránky“. a pak „Následuj mě“.
Amen.
Aleš Drápal