Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí přátelé,
slova, která jsme četli, jsou v mnohém překvapivá a zarážející. Ježíš, který tak často vymítal zlé duchy, uzdravoval a činil mocné činy, se tady distancuje od těch, kteří činili totéž, jistě s velkou horlivostí, a právě na jeho jméno se odvolávali. A Ježíš, který je aspoň v Matoušově podání sám novým a největším prorokem v Božím lidu, se zase nechce znát k těm, kdo právě v jeho jménu prorokovali. Jak si to všechno máme vysvětlit? Kdo se tedy dostane či nedostane do království nebeského?
Nejprve je třeba si uvědomit, v jakém kontextu se tato varovná slova nacházejí. Je to jeden z posledních oddílů velikého Kázání na hoře – souboru Ježíšových výroků, který se v této podobě nachází pouze u evangelisty Matouše a je zařazen na začátek zprávy o Ježíšově působení. Hned na začátku – poté co byl Ježíš pokřtěn Janem Křtitelem a začal hlásat Boží království podobně jako on, poté co si vybral první učedníky, když začal uzdravovat nemocné a začali se k němu sbíhat lidé – právě do této chvíle Matouš zařadil souhrnný, promyšlený celek složený z Ježíšových výroků.
V kostce řečeno, začíná se blahoslavenstvím, a končí se varováním. Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské… Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Na začátku kázání veliká radost – a na konci veliká starost. Jak to všechno zvládneme? Jak rozeznáme ovce od vlků? Jak poznáme správný terén, na němž chceme postavit dům své víry – zda je to pevný kámen, nebo zrádný písek? Právě podobenství o dvou stavitelích je posledním oddílem z tohoto velikého Kázání na hoře, a poslední slova toho posledního oddílu jsou nadmíru smutná. Pošetilý stavitel postavil dům na písku, a přišla bouře, a ten dům padl, a jeho pád byl veliký. Možná právě tak veliký jako pád jeruzalémského chrámu, ke kterému došlo nedlouho předtím, než Matouš sepsal své evangelium.
Ale nejprve je třeba si uvědomit, do jaké atmosféry mluvil samotný Ježíš. Do atmosféry plné napjatých očekávání. Lidé, kteří žili v nesmírně obtížných podmínkách, očekávali vysvobození ze své situace. Slyšeli o Janu Křtitelovi a jeho kázání, že se blíží konec této doby, tohoto nespravedlivého režimu, že se blíží nástup Boží vlády, že přichází Mesiáš. To jsou ty chvíle, do kterých zapadají Ježíšova varovná, ale i nadějná slova: bděte, konec se blíží, a nevíte, kdy to nastane. Tak jako deset družiček s lampami neví, kdy dorazí ženich; tak jako hospodář, který nezná okamžik, kdy se zloděj prokope do jeho domu, bděte a buďte připraveni. To je situace, kdy nemá smysl ukládat si poklady na zemi, ale ukládat si je rovnou v nebi. Situace, kdy nemá smysl starat se, co budeme jíst, nebo pít, nebo do čeho se budeme oblékat – k čemu to všechno, když možná zítra vyrazí vojsko andělů a nastolí novou vládu v novém Izraeli?
Ale při tom všem slyšíme v Kázání na hoře také slova jiná. Slyšíme, že v očekávání nových věcí se nemají zahazovat věci staré. Slyšíme, že Mojžíšův zákon i nadále platí – a Matouš to dokáže podivuhodně vyjádřit i takovými nenápadnými symboly, jako když upozorní, že Ježíš své kázání pronáší na hoře: stejně jako když Mojžíš vystoupil na horu, aby tam od Hospodina převzal zákon pro Izrael. Slyšíme, že zákon je nadále třeba dodržovat, ba dokonce že přitom máme být ještě důslednější než zákoníci a farizeové. Jako bychom tu slyšeli evangelistu Matouše, který píše mnoho let po Ježíšově smrti, a má na mysli své čtenáře z druhé, třetí generace křesťanů. Andělská vojska se nedostavila. Naopak, dostavily se těžkosti, dostavili se nepřátelé, objevují se první mučedníci. Je tedy potřeba, aby se církev, Ježíšem založená, otřepala a aby znovu nabrala dech. Jistě, čas očekávání trvá, ale současně je to i čas budování. Nadále očekáváme, že království Boží může dorazit třeba zítra, ale současně jsme rozeznali v Ježíšově zvěsti jistotu, že také již je tu: že právě ve společenství Božího lidu se toto nové království ustavilo. Království nového typu, které jde napříč římskému císařství a všemi dalšími režimy, se kterými se ještě v dalších staletí střetne. Království, ve kterém paradoxně mučedníci silou ducha přemáhají své mučitele, a po smrti jednoho se přidávají desítky jiných. Království, ve kterém první jsou poslední a poslední první, a kdo chce být první, má být služebníkem všech. Království, které se musí – tak jako každé jiné – budovat na stejných principech, na kterých bylo založeno.
Tam, kde se buduje, je také třeba se bránit. Nejen proti pronásledovatelům zvenčí, ale také uvnitř. V prvních křesťanských komunitách se objevili lidé, kteří si Ježíšova slova vykládali po svém, se značnou libovůlí. Někdy s dobrými úmysly, a někdy s nekalými. V raném křesťanském spisu Didaché, tj. Učení dvanácti apoštolů, který je ovšem pozdější než evangelia, a do Písma se nedostal, čteme o zvláštním fenoménu putujících kazatelů: když k vám přijde apoštol na jeden den, je to v pořádku. Když zůstane druhý den, je tov pořádku. Ale kdyby zůstal tři dny – je to falešný prorok! (Did 11). Když bude apoštol odcházet, dejte mu na cestu chleba, aby vystačil tam, kam chce dojít. Ale kdyby chtěl po vás peníze – je to falešný prorok! Inu, jak vidět, opět se jedná o peníze. A o něco dále: kdyby vám někdo v duchovním nadšení řekl: „dejte mi peníze“ – neposlechněte ho! ale kdyby vám řekl: „dejte peníze někomu, kdo má nouzi“ – takového člověka neodsuzujte.
Z těchto slov je docela zřejmé, s jakými problémy se první církev potýkala. Ne každý, kdo se prohlašoval za proroka, byl hoden důvěry, a bohužel často se za krásnými slovy skrývali docela obyčejní podvodníci, kteří z důvěřivých bratří a sester lákali peníze. Pochopitelně že to vedlo k rozčarování a zklamání, takže „vychladla láska mnohých“. A autoři onoho spisu se pokoušeli, jak nejlíp dovedli, jednotlivé případy rozlišit a poradit ostatním, jak postupovat.
Samozřejmě, kdybychom šli důsledně tou cestou, kterou se vydal autor spisu Didaché, za chvíli bychom skončili v uzavřeném klubu s velice přesnými finančními pravidly, kde bychom se všichni navzájem dobře znali, všichni bychom byli proti podvodníkům a všelijakým ptáčkům dobře pojištěni, nicméně mělo by to jeden háček, něco by tam chybělo, chyběl by tam samotný Ježíš. V takovém klubu by postupně ztratila smysl Ježíšova slova, slova o království nebeském, které je otevřeno pro každého. Slova, která každého zvou, a nikoho neodsuzují, protože tím, kdo může druhého posuzovat, je jedině Bůh. My lidé můžeme třídit leda brambory, jak se říká v jedné písničce, ale když se pokoušíme předčasně vytrhávat plevel, poškodíme i pšenici, zničíme i to dobré, co jsme chtěli chránit.
Jak jsme si řekli na začátku, Ježíšova slova zaznívala v době vzrušených očekávání a apokalyptických nálad. Přirozeně z nich dodnes vnímáme onu úzkost, úzkostlivou otázku lidí, jak se tedy do toho království dostanu? Musím rychle běžet kamsi k Jordánu a vyhledat nějakého Jana Křtitele? Musím rychle poslat peníze na účet té jediné a nejlepší firmy, která mi zajistí přežití? Když už je sekera ke kmeni přiložena, co mám dělat, abych se nedostal do ohně? Ježíšova slova nás ale mohou paradoxně uklidnit. Ježíš před námi otevírá obrovský prostor důvěry a naděje. Ne, Ježíš není ten, kdo vás postraší, aby z vás vzápětí vylákal poslední šesták, naopak, před těmi strašáky, před těmi falešnými proroky vás varuje. Právě tím, že nás odrazuje od toho, abychom své bližní soudili a třídili, vede nás k tomu, abychom se soustředili jenom sami na sebe: na to, co je naším úkolem (třebas malým), na to, co je v našich silách (třebas v těch ubývajících). Nemusíme prorokovat, nemusíme konat mocné činy, nemusíme ani vyhánět démony. Jen o jedno se máme postarat: abychom nikdy kvůli slovíčkům, kvůli tomu nekonečnému „Pane, Pane, ve jménu Páně“ nezapomínali na své bližní. Aby se nám nestalo, že kvůli našim velikánským výkonům
Ježíš nám nabízí jediné kritérium, které obstojí v posledních časech. V posledních časech, kdy podle společných představ židů i křesťanů bude svět plný válek a pohrom, lidé se budou navzájem nenávidět, dokonce i rodiny budou rozpolceny, děti budou nenávidět rodiče, a rodiče zase děti. Co v takové chvíli obstojí? V té chvíli, kdy „vychladne láska mnohých“, jak jsme četli u Matouše? Inu, právě tehdy bude naše láska, láska k bližním a láska k Ježíšovi, k našemu zmrtvýchvstalému Pánu, podrobena největší zkoušce, ale – jak jsme slyšeli – kdo vydrží až do konce, ten bude spasen. Pro tu dobu nemá smysl vymýšlet nadmíru konkrétní a podrobné pokyny, třeba jako počítat dny, abychom zjistili, který kazatel je „ten náš“, a který je podvodník a patří do pekla. Nemá smysl propočítávat kalendář a vyptávat se astrologů, kdy konečně hvězdy předpovědí konec nenáviděné vlády římského císaře. Pro tu dobu má smysl jedině vrátit se ke slovu Ježíšovu, a znovu se zamýšlet nad tím jediným kritériem: „Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Vůle nebeského Otce, to je to, oč tu běží, a my přece docela dobře víme, co si náš nebeský otec přeje – abychom se milovali jako děti jednoho otce; abychom se milovali tak, jako otec miloval syna, kterého pro nás vydal na smrt. Nic jiného netřeba, všechno ostatní se snadno doučíme, jen toto hlavní si musíme vštípit – však slovy Lutherovými „ovocem evangelia je láska, všechno ostatní dokáže i osel“.
Jistě, i osel se může ocitnout na rozpacích , a tak se my oslové ptáme, jak vlastně konkrétně se ta láska má projevit? Co máme konkrétně dělat, abychom tuto Boží vůli naplnili? Ale i zde nás Ježíš svým slovem zbavuje úzkosti. Nemusíte se bát, že něco pokazíte, protože nebeský otec vás nikdy nenechá padnout. Proste, a bude vám dáno. Budete-li prosit o rybu, určitě vám nenacpe do zubů kamení. Modlitba – to je jedna z cest, jak Boží vůli poznávat, a docela konkrétně je to modlitba Páně, ta, kterou nás sám Pán Ježíš naučil, a kterou evangelista Matouš zařadil právě do toho Kázání na hoře. „Buď vůle tvá,“ se modlíme v této modlitbě, uprostřed modlitby Otčenáš, uprostřed Kázání na hoře, uprostřed mezi onou radostí z Ježíšových blahoslavenství a mezi onou starostí nad tím, jak obstojíme v apokalyptických dobách. V samotném centru naší modlitby, našeho celého života, má být tato prosba. A kdykoli se takto upřímně modlíme, můžeme si být zcela jisti, že nás Pán Bůh nenechá na holičkách. To naše „buď vůle tvá“, není žádná rezignace, ale je to výraz důvěry – tam, kde my sami konkrétní cestu nevidíme, věříme, že nám ji ukáže Bůh.
Amen.
Jan Amos Dus