Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Je správné horlit, ale pro dobrou věc.
Vy jste přijali mne jako posla Božího, jako Krista Ježíše. Mohu vám dosvědčit, že kdyby to bylo možné, byli byste pro mne obětovali vlastní oči.
Kam se podělo to vaše nadšení?
Slyšeli jsme podobenství o rozsévači. Hovořilo se tam o obilním zrnu, které rozsévač rozhazoval. Dozvěděli jsme se, že tím semínkem v duchovním slova smyslu může být Slovo Boží. Tím slovem Božím může být skutečné slovo – např. oslovení Adama: „Kde jsi Adame?“ nebo Ježíšovo slovo „Pojď za mnou.“
Tím slovem či sdělením může být čin – jak to poznal marnotratný syn, když mu otec odpustil a přijal ho za syna. Tím slovem může být i zážitek – např. toho zraněného v podobenství o milosrdném Samaritánovi – projev žité lásky. Tím slovem může být i myšlenka – např. o tom, že neexistuje jen sobectví, ale i přátelství, že neexistuje jen soupeření, ale i spolu práce, že na světě není jen chaos, stres a průšvihy, ale i pokoj a láska atp.
Takovéto Slovo může jako jiskra zapálit oheň – oheň víry. A ten, kdo to slovo slyší, může vzplanout. Najednou začne horlit pro věci Boží. O tom hovoří první část našeho textu v dopise svatého Pavla do Galacie.
Takovéto vzplanutí a horlení je možno chápat jako vykročení na cestu. Apoštol Pavel to přirovnává ke startu v závodě na dlouhé tratě (Fp. 3,13–14) a běhu k cíli. Viděli jsme to i včera v televizi, když jsme mohli sledovat cestu poutníků „z Čech až na konec světa“ – přesněji do Santiaga de Compostely ve Španělsku. Nadšeně vykročili a jdou. V letní době je to možno přirovnat k výletu na Kriváň. To je dlouhá cesta a pořád do kopce. Když se rozhodneme a vykročíme, čeká nás neustálé namáhavé kráčení do kopce, k cíli, kterým je vrchol Kriváně. Ten sice nevidíme, ale věříme, že existuje a jdeme k němu. A na této cestě se mohou vyskytnout překážky – a ty nás mohou odrazovat od toho, abychom pokračovali. Můžeme se i v nadšení rozběhnout a po chvíli zjistit, že jsme to přehnali – a další cestu vzdát. Naše nadšení tak klesá na nulu. A o tom hovoří druhá část našeho textu. Chce nás upozornit na možnost vyhoření.
Termín „vyhoření“, kterého se tomuto jevu dostalo, je vzat též z podobenství – i když ne v prvé řadě biblického. Jde o obraz (metaforu) ohníčku a toho, co se při něm děje.Oheň se rozhoří, plápolá, svítí a hřeje. Časem však dříví dohoří, oheň uhasíná až nakonec zmizí a zbude jen popel.
Vyhořet v tomto smyslu může přerůzná aktivita, která na počátku vypadá jako něco velkého, žádoucího a nadějného. Kolik lidí si umíní, že budou každý den cvičit pro zdraví – a po krátké době toho zanechají. Kolik lidí vstupovalo do zaměstnání s ohromným nadšení po to, co a jak budou dělat, a končí znechuceni nezájmem, unaveni bojem s překážkami i lidmi i úřady.
Kolik lidí vstupovalo do manželství s velice výrazným nadšením typu zamilování či lásky a po určité době vidíme, že žijí vedle sebe jak dva kameny, případně se rovnou od sebe odloučí či rozvedou.
Nám zde je o duchovní život – o život víry a týká se nás to zcela osobně. Zkusme se podívat, co nám bible říká k tomu, aby naše víra, láska a naděje nevyhasla.
Podívejme se na tři věci, které nám mohou být pomocí na naší cestě víry – tam, ke jsme se rozhořeli jako posluchači Pavlových kázání v Galácii a žijeme z víry.
To první, co nám může být pomocí na cestě víry k tomu, abychom nevyhořeli, je naše osobní spojení se samým zdrojem a dárcem víry.
A kdo je tím cílem na jedné straně a zdrojem síly?
Tři místa v bibli to říkají jednoznačně: Hospodin
To, oč zde jde, to vyjadřuje zřetelně podobenství o vinném kmeni a jeho ratolestmi.
Je dobré si uvědomit, že míza, která proudí vinným kmenem, jde od kořenů do větví a větviček (do hroznů i do listí).
Co je asi tou mízou, která jde od zdroje – z kořenů kmene nahoru do ratolestí?
Může to být to, co slyšíme ve velekněžské modlitbě Pána Ježíše Krista: „Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou, tam, kde jsem já… s aby v nich byla láska, kterou ty máš ke mně, a já abych byl v nich“ Jan 17,24–26
Může jí být projev milosti v Podobě moudrosti v zaměření života. Kam? Na dvojpřikázání lásky – milovati budeš…
Může jí být to, co názorně vystihuje jedno podobenství, které napsal Max Kašparů: obraz slunečních hodin.
Slunce je spolehlivým „přirozeným“ zdrojem informací o čase. Sluneční paprsek na slunečních hodinách naznačuje obrazně řečeno jako morální směrnice „co a jak máme dělat, jak se máme chovat, čemu máme věřit a na co dát a na co nedat.“ Příkladem takovéto směrnice chování a jednání může být Desatero Božích přikázání nebo dvojpřikázání lásky. Udává nám směr našeho morálního rozhodování a jednání.
Baterka, kterou si v noci posvítíme na sluneční hodiny, nám taky něco na slunečních hodinách ukazuje. Můžeme si na nich ukázat naprosto svobodně – liberálně – co chceme. Naznačuje tak naše svévolné pojetí toho co a jak máme dělat, jak se máme chovat, čemu máme věřit a na co dát a na co nedat. Příkladem může být to, co vyjadřují soudobá hesla – např. „Nevaž se – odvaž se“, „Užij si, když můžeš a na nikoho si neohlížej“,
„Netrap se tím, co bude zítra“, „Dej všimné a dostaneš“ případně „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ atp. Existuje přece morální liberalismus. Máš naprostou, bezbřehou, svobodu. Vše je relativní, nic v oblasti morálního jednání lidí není pevně dané. Za nic nejsi odpovědný.
Kam to vede, to jsme viděli v posledních dnech na tom, co se dělo v Londýně. Alexander Tomský o tom napsal v Lidových novinách (17. 8., s. 9): „Liberalismus ničí manželství, výchovu, národ – a nakonec může zničit i tu nepochopitelnou a úžasnou věc, jakou je svoboda. Rozvrácené rodiny absentujících otců neposkytují vzor, ten poskytne nanejvýš kult popových vulgárních bezuzdných zpěváků a celebrit, ale hlavně gangů. Takové obce jsou v zajetí morálního relativismu, násilí, zločinu a drog.“
Člověk má svobodu rozhodnout se pro ten či onen zdroj mravních směrnic.
Tuto svobodu máme možnost využít či zneužít. Pro co jsme se rozhodli, takoví jsme.
Pavel Kosorin píše: * lidské pravdy se formulují, Boží pravda formuje.
Bez Krista nemůžeme činit nic, ale někteří z nás to vezmou na vědomí teprve poté, co bez něho zkusí všechno.
To druhé, co nám může být pomocí na cestě víry k tomu, abychom nevyhořeli, je pomoc při tvorbě a usměrňování našeho osobního života. Hovoří o tom Pán Ježíš Kristus např. ve své velekněžské modlitbě (Jan 17).
Hovoří o tom velice často i apoštol Pavel ve svých dopisech:
A aby nám ni neuniklo z té kytice křesťanských ctností, uvádí nám je Pavel v kontrastu s charakteristikami svévole jako „ovoce víry“ v dopise do Galácie:
„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“
Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. (Galatským 5,22–25 )
To třetí, co nám může být pomocí na cestě víry k tomu, abychom nevyhořeli, je pomoc v řešení našich vzájemných vztahů s druhými lidmi. Naznačil nám je již Ježíš Kristus v dvojpřikázání lásky…Apoštol Pavel se to snaží konkretizovat – to, co máme dělat kontaktu s druhým člověkem – ať jím je kdokoliv?
A obecně: „Nic nečiňte skrze svár anebo marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za důstojnější sebe majíce“
Křesťanská víra je dar daný nám na cestu životem. O ten dar je třeba pečovat. K tomu, aby nám oheň víry neuhasl a vytrval po celý život až dokonce, nám bible dává velice zřetelné podněty. Moderněji řečeno s Janem Čarkem: „Mít tak uši k slyšení, slyšet to, co kolik lidí neslyší a neuslyší“.
Vyjadřuje to i Modlitba Antoine de Exuperyho:
Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu po všední život.
Nauč mne umění malých kroků.
Učiň mne hledajícím a nalézajícím, učiň mne sebejistým v pravý čas.
Obdař mne jemnocitem, abych dokázal odlišit prvořadé od druhořadého, podstatné od nepodstatného.
Prosím o kázeň – disciplínu, abych jen tak neproklouzl životem a abych rozdělil rozumně své dny, abych neprospal záblesky světla a abych aspoň tu a tam našel čas na umělecká zážitek.
Dovol mi přesvědčit se o tom že snít o minulosti či o budoucnosti mi nepomůže. Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je nejbližší, pomoz mi pokládat právě prožívanou hodinu za nejdůležitější.
Ochraň mne před naivní vírou, že v životě musí jít vše hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zklamání jsou přirozenou součástí života, že díky jim rosteme a dozráváme.
Připomínej mi, že srdce se často staví proti rozumu. Pošli mi v pravou chvíli někoho, kdo má odvahu říci mi pravdu s láskou.
Chléb každodenní dej mi pro tělo i duši, projev Tvé lásky, Tvé přátelské echo, a tu a tam náznak, že budu užitečný.
Vím, že mnoho problémů se řeší nicděláním; dej mi, abych dokázal čekat. Ať vždycky nechám Tebe a ostatní hovořit. To nejdůležitější si člověk neříká sám, to nejdůležitější mi bývá řečeno.
Ty víš, jak velmi potřebujeme přátelství. Dej, abych dorostl této nekrásnější a nejjemnější záležitosti života.
Vnukni mi pravou chvíli a pravé místo, kde mohu zanechat balíček dobra slovy nebo beze slov.
Chraň mne před strachem, že bych mohl promarnit svůj život.
Nedávej mi to, co si přeji, ale to, co potřebuji.
Nauč mne umění malých kroků.
Amen.
Jaro Křivohlavý