Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
ten dnešní příběh ze Starého Zákona nám výborně poslouží jako ilustrace, na které se vysvětlíme tato Jakubova slova. V prvním čtení to bylo o Izraelcích, Pelištejcích a Samuelovi. V druhém čtení je to řečeno velmi obecně, ale tím spíš si pak v té Jakubově výzvě dokážeme představit sami sebe. Proto je důležité pochopit, o co Jakubovi jde, protože ta slova chtějí mluvit k nám. Chtějí nám ukázat něco, co je velmi důležité, protože je to něco, co bychom neměli zanedbávat. Co s tím, když máme nějaký problém, který nás už třeba dost dlouho trápí.
Izraelce trápili Pelištejci a taky už je to docela dlouho. Dvacet let! Dvacet let s nimi mají Izraelci problémy. Tohle mě dost zaujalo, že jim to trvalo dvacet let, než se rozhoupali a začali ten problém s Pelištejci vůbec nějak řešit. Ale pro nás z toho vyplývá, že nikdy není na řešení problémů pozdě. I po letech, když si člověk uvědomí, že někde je chyba. No – Izraelcům došla chyba dost zásadní, totiž, že zapomněli na Pána Boha. Tak – prostě dvacet let nezašli do kostela, nepomodlili se, Bibli neotevřeli, ba ani se nezamysleli nad tím, jestli se Pánu Bohu jejich chování líbí, nebo nelíbí. A po těch dvaceti letech jim došlo, že to je špatně.
Máme tu první poučení z příběhu. Jakub píše „vyznávejte hříchy!“ a díky příběhu Izraelců a Samuela vidíme, že když si nějaký hřích uvědomíme třeba i po letech, stojí zato to řešit. Nesmíme jen tak mávnout rukou a říct si, že co se stalo, to se stalo a že po takové době už je to jedno.
Jakub pokračuje: Vyznávejte hříchy – kdo komu? Jeden druhému! Stále samé důležité věci. Ti Izraelci přišli za Samuelem a řekli mu, co si uvědomili. Že žijí bez Boha a že jim to najednou samotným přišlo hloupé. A že by to chtěli napravit. Ale neudělají to tak, že by si to tak každý nechal projít hlavou. Z toho by zase nic nebylo. Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. To si snad dokážeme představit, že by si Izraelci řekli, že tedy jó, že se k tomu Pánu Bohu vrátí. Zítra, pozítří, od prvního v příštím měsíci, od prvního ledna… Nakonec by to neudělali nikdy. Proto je tam to „jeden druhému“. To je velice moudrá a prozíravá rada. Když už jednou ti Izraelci za Samuelem zajdou a řeknou, co je trápí, tak se to mnohem spíš bude nějak řešit. Když s nějaký tím svým problémem za někým zajdeme, tak se mnohem spíš něco pohne k lepšímu. Ten druhý nám to připomene, bude se ptát, jestli už je lépe a tak.
Už máme dva poznatky: Když si uvědomíme, že máme nějaký problém, tak
Pokročíme k dalšímu kroku. Co by měli dělat takoví lidé, kteří chtějí něco vyřešit? Jak že Jakub pokračuje? Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. První podstatný krok je předložit svoje starosti Pánu Bohu. Však i Samuel k tomu Izraelce hned vede! Izraelci konají velkou kající bohoslužbu. Prosí Boha za odpuštění. Modlí se. Ale ještě něco! Modlí se, aby jim byla odpuštěno, že si na Pána Boha tak dlouho nevzpomněli, ale také něco sami dělají! Se Samuelovou pomocí napravují své chyby – vyhazují modly. Všelijaké sošky pohanských bůžků, které měli doma jako talismany pro štěstí a byly pro ně důležitější, než Pán Bůh.
Tohle pořád ještě patří k té jejich modlitbě! Když se za něco modlíme a najednou nás napadne, co bychom mohli sami udělat prospěšného k naplnění této modlitby, je potřeba to udělat. To totiž nejspíš Pán Bůh promluvil „skrze vnuknutí“. Jestliže chceme, aby se nějaké to naše trápení opravdu vyřešilo, tak se za to řešení modlíme. No a když nám Pán Bůh dá do hlavy řešení – tak je docela samozřejmé, že to řešení použijeme.
Opakování toho, co už víme. Uvědomíme si, že máme nějaký problém a že už ho máme třeba hrozně dlouho – když už nám to došlo, že máme problém, tak je potřeba ho zkusit vyřešit. Zajdeme za někým, aby se s námi modlil a k té modlitbě bude jistě patřit i to, že sami něco pro vyřešení tohoto problému uděláme. Taková omluva, třeba i po letech, dokáže zázraky. Nebo vrátit něco vypůjčeného. Nebo návštěva nebo aspoň dopis někomu, u koho jsme dlouho nebyli a víme, že se mu stýská. Zvláště po delší době to ale nebývá nic lehkého a tak nám pomoc někoho blízkého bude velmi prospěšná.
Nu a pak ta poslední část: Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Tenhle verš nám říká, že je potřeba vybírat si, s kým ty svoje problémy budeme řešit. Tohle bylo jasné už těm Izraelcům. Měli problém a potřebovali ho vyřešit – a šli za Samuelem. Když izraelský dům zatoužil po Hospodinu, tak šli za Samuelem, protože mu důvěřovali. Nechali si od něj radit, co mají dělat. Když se pak proti Izraelcům začali dávat dohromady Pelištejci, tak Izraelci šli také za Samuelem: „Nepřestaň za nás úpěnlivě volat k Hospodinu, našemu Bohu, ať nás zachrání z rukou Pelištejců.“ Jakub v souvislosti s touto modlitbou za problémy druhých lidí mluví o „starších“, tedy o staršovstvu. My úplně pořádně nevíme, jak fungovala staršovstva tenkrát, ale je zřejmé, že to museli být lidé vážení, protože už něco dokázali. Asi jako o tisíc let předtím Samuel. Když mám k nějakému člověku důvěru v běžném životě a jeho běžných starostech, tak ji mohu mít i v něčem mimořádném. Tehdy za ním zajdu, protože čekám, že mi pomůže právě tak dobře.
Když mám problém, tak zajdu za někým, kdo je spolehlivý, aby mi pomohl. Aby se za mě modlil. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Až mi to trochu zní jako Boží zaslíbení, že Bůh takovéto vyžádané modlitby vyslýchá, protože vidí, že se podle svých lidských možností a sil snažíme něco dělat.
Tím spíš je to dobrá cesta pro nás, pro všechny
Amen.