Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
ten dnešní text v staré kralické češtině začíná nad jiné půvabně: Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život ani co jiného nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem. Jist jsem zajisté… budeme mluvit o jistotách a nejistotách. O tom, co v tomto světě je spolehlivé a co spolehlivé není. Čím si máme být jisti zajisté…
Pavel tato slova píše v souvislosti s „utrpením nynějšího času“ (8,18) a znovu a znovu se Pavlovi vrací myšlenka, že v tomto světě vlastně není vůbec nic, na co bychom se úplně spolehnout mohli. V téhle souvislosti nás napadne určitě zdraví (jasně – ani smrt ani život), nejistota v tom, co nás potkává a co se z toho vyvrbí (ani přítomnost ani budoucnost) a tyhle vnější věci. Ale Pavel jde v tom svém odhalení nejistot ještě dál. Dokonce ani tak niterná věc, jako modlitba, není nějakou jistotou, která nám zůstane i v té nejhorší chvíli. To se tak někdy říká, že už nám nezbývá, než se modlit, protože nic jiného s tím či oním nenaděláme. I když je nejhůř, tak vždycky zůstává prostor aspoň pro tu modlitbu, jenže nastávají chvíle, kdy už ani nevíme, jak a za co se modlit (v. 26). Kdo by to neznal – ty chvíle, kdy člověk tváří v tvář naprosté neřešitelnosti své situace neví ani za co by se u všech všudy modlit měl. Možná znáte i situaci, kdy se člověk vlastně už ani modlit nechce. Okamžik otupělosti a rezignace, kdy je mi všechno úplně jedno. Ten okamžik, kdy se Duch sám se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“, ale je to opravdu už jen Duch Boží kdo osamocený zůstává na modlitbách.
Je tu ale i druhá krajní pozice, právě tak reálná a častá, kdy se člověk ani neví jak a za co se modlit, totiž, když je všechno tak dobré a pohodové, že ho nějaká modlitba ani nenapadne. Nemá chuť se modlit, protože mu modlení ani na mysl nepřijde. Všechno to fajně frčí, není čas ani nálada myslet na cokoliv. Jde jen o to si užít tu chvíli. A i v tuto chvíli je tu stále Duch svaté na své čtyřiadvaceti hodinové modlitební stráži.
Obě krajnosti znám a nemyslím, si, že bych byl zas tak výjimečný. Znám to ostatně už z Bible. Moudrý Šalomoun píše (Př 30,8-9): …nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. Když náš život zaplní naprostá hojnost či naprostý nedostatek, když se dostaneme do nějaké takové mezní situace, může to pro naši víru a zbožnost mít zcela likvidační důsledky a nebudeme ani první, ani poslední. A opakuji – může jít o věci zlé i dobré. Nabídky jistot tohoto světa mívají znaménko kladné i záporné. Je tu smrt i život. Jistě obecně zlá smrt a dobrý život, ale jsou situace i kdy ani tato jistota neplatí. Jsou tu andělé a mocnosti. Opět si je můžeme rozdělit na dobré anděly a zlé mocnosti, ale mějme na paměti, že biblická setkání i s těmi nejlaskavějšími anděly začínají slovy „Neboj se!“ a na straně druhé setkání s ďáblem může být lákavé, líbezné a žádoucí. Nabízející vševědoucnost, nabízející nasycení v okamžiku hladu i vládu nad světem. Jsou tu výšiny tělesných slastí, společenského postavení i duchovních prožitků. Jsou tu hlubiny bolesti, kterou jen těžko zvládají opiáty, je tu beznadějná samota a jsou tu i okamžiky, kdy není vůbec nic, co by vás mohlo přesvědčit, že Bůh už to dávno nezabalil a nešel si stvořit nějaký lepší svět někam jinam. Jen my si ještě namlouváme, že tohle naše placatění po tváři země někoho zajímá a má nějaký smyl.
Je toho v celém tvorstvu více než dost, dobrého i zlého, ale jedno mají společné – ve chvíli, kdy cokoliv z toho začne naplňovat náš život, tak začneme zapomínat na Boha. Čím víc v našem životě budou hrát roli věci pozemské, tím menší bude hrát Bůh. Ještě jednou zopakuji toho Šalomouna: …nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. Aby nás snad nenapadlo, že jde jen o ty věci špatné. Jde obecně o cokoliv, co nás spojuje s touto zemí.
Vraťme se k prvnímu čtení, ono nám to bude velmi dobře ilustrovat. To první čtení začalo jen zdánlivě bezvýznamnou větičkou, totiž, že když Samuel zestárl, ustanovil Izraeli za soudce své syny. Proč to udělal? Po mém soudu to bylo právě to hledání jistot. Když bych se pokusil psychologizovat a promýšlet, jaké asi měl přitom myšlenkové pochody, tak my to vyznívá dost jasně. On nebyl obklopen prorockými nadšenci povolanými Hospodinem. Neměl vůbec nikoho, komu by svěřil náročný úkol soudit lid. A tak, i když si hádám iluze o svých synech nedělal, tak si říkal, že v nich snad přece něco z té jeho výchovy bude. Že to přece nemůže být tak strašné. No – bylo to strašné.
Synové nechodili jeho cestou – i z toho slyšíme, že Samuel chodil po dobré cestě. Nepřevracel právo, nebral úplatky, soudil spravedlivě. Jména mají jeho synové nad jiné židy vyznavačská: Abijáš – „Otcem je Hospodin“ a Joel – „Hospodin je Bohem“. To také svědčí o tom, že jejich otec Samuel je zbožný žid. Jenže to je tak všechno. Ne zas tak dávno připomínaná historie kněze Élího se opakuje jak přes kopírák. Až mne to leká, jak často se tento motiv v Bibli objevuje. Na biblické hodině jsme si připomínali zbožného krále Chizkijáše, který se zasadil o ráznou očistnou náboženskou reformu v Izraeli a bylo mu přidáno patnáct let života. Jeho syn byl taky pěkný spratek, snad nejhorší panovník, co ho kdy Izraelci měli.
Samuel ustanovil za soudce své syny. Spolehl se na jednu z jistot tohoto světa, totiž že, že dobrá rodina je základ pro dobré děti. Dobrá výchova, dobrý příklad rodičů. Ale ono to zjevně nefunguje na 100 %. Není to nic jistého, že když se vyvedli rodiče, že se vyvedou i děti. Stále hovoříme o jistotách tohoto světa a o tom, jak jsou nejisté. Vidíme, jak i ti nejzbožnější se k těmto světským jistotám utíkají, protože žijeme v tomto světě a musíme se nějak postavit k řádům, které v něm platí.
V ustanovení svých synů za soudce se Samuel pokusil hrát na jistotu a nevyšlo to. Když Izraelci chtějí krále, nedělají nic jiného, než že se také snaží hrát na jistotu. Jistotu tohoto světa. Jen si poslechněme, co říkají Izraelští starší Samuelovi: „Hle, ty jsi už starý a tvoji synové nechodí tvou cestou. Dosaď nad námi krále…“ „Hele, Samueli, nestíháš, tak udělej z posledního zbytku sil ještě něco užitečného a pak se odeber na důchod.“ „Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů.“ Jistota tohoto světa, která plus mínus funguje – právě tak, jako že plus mínus funguje, že když dobře funguje rodina, tak se i děti povedou. Ti králové taky tak nějak plus mínus fungovali. Všem národům okolo, i Izraelcům, když potom krále dostali.Někteří lépe, někteří hůř. Povídání o prvním izraelském králi Saulovi nás čeká ještě pár nedělí.
Teď se ale konečně od těch jistot–nejistot dostaneme ke skutečným jistotám.
To, co bychom si měli dnes připomenout, je, že jako křesťané zároveň nejsme z tohoto světa. Falešnost světských jistot známe a tak o to víc si musíme neustále připomínat, že v našich životech už se musí projevovat něco z toho opravdu jistého, tedy z Božího království. Nějaké ty „ostrůvky pozitivní deviace“, jak to kdysi nazval Václav Havel a mně se to slovní spojení nepřestává líbit.
To podstatné na volbě krále ale řekl Hospodin Samuelovi – vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Zajímavé je, že Bůh přesto souhlasí. On vidí, nevěru lidu, ale bere ji vážně jako jejich duchovní stav. Operativně reaguje. Bůh na tuhle lidskou svévoli kývne a zařadí ji do svého plánu.
Tohle je na Bohu úžasné. Má s námi s svůj plán, ale nechává nás v tom plánu něco samostatně dělat. Jeho cíl stále zůstává. Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. (1Tm 2,4)
Když jsem přemýšlel nad nějakým příkladem, vzpomněl jsem si, jak jsem jel na Sjezd mládeže do Jihlavy a snažil jsem se vymotat z Vysočan na D1. Cíl byl jasný – Jihlava, kulturní dům. Tak jsem tuto informaci zadal do vypůjčené navigace a jedem. Jenže Vysočany jsou rozkopané, což navigace nemohla vědět. Měla svoji mapu, kterou brala za jistou. Jistota tohoto světa ale vzala za své pod krumpáči ukrajinských dělníků. Čas od času jsem se – přiznávám bez mučení – sám tak trochu zapovídal s kolegou Tecou z Rokycan, protože jsem se dlouho neviděli. No a tak nějak nestihl odbočit, i když mi to ta chytrá slečna zavřená v mašince dost jasně říkala. A ona byla tak neskutečně hodná, že když jsem z jakéhokoliv důvodu nejel tak, jak mi říkala – někdy to byla moje vina a jindy to opravdu nešlo – tak se zamyslela a pak řekla: „přepočítávám“ – a vymyslela, jak mne na tu D1 dostat jinudy. Když budete mít navigaci a pojedete úplně blbě, tak dokonce zazní až křtitelovské: „Obraťte se!“, protože jsou cesty, které vás do cíle opravdu nikdy nedovedou. A o ten cíl tady jde. Jde o to dostat se do cíle. Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. To je cíl, kam se tenhle svět má dostat a Pán Bůh přesně, jako ta hodná slečna, přepočítává cestu, aby nás tam dostal.
Tohle je ta jediná jistota, kterou máme. Není z tohoto světa. Je to Boží láska a Boží milosrdenství, které nás neopouští, když nás z cesty do ráje svede souhra okolností a neopustí nás ani tehdy, když z té cesty sejdeme zcela svévolně. V tomhle světě není nic, co by nás mohlo odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Spousta z toho nám dokáže život pořádně zkomplikovat. Věci dobré i zlé se mohou postavit mezi nás a Pána Boha. Ale od jeho lásky nás neodloučí, protože je to jeho láska. Ta není závislá na ničem co vidíme kolem sebe. Bůh nás měl rád dávno před tím, než jsme se narodili a tak nám už před tisíciletími tu naši spásu v Ježíši Kristu zajistil.
Celá ta osmá kapitola listu Římanům se okolo toho točí, že tam, kde vládne Boží Duch, tam už nemají moc ani naše nedokonalosti, ani nedokonalosti tohoto světa. Že už není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. Že není místo pro strach, protože jednou jsme Boží děti a tak je pro nás připravena účast na Boží slávě. Jasně, že teď z toho ještě zas tak moc nevidíme. To nás dost často sráží. Je možné, že klesáme a to někdy tak hrozně hluboko, že už jsou to hlubiny bezedné. Bůh ale nemá na zřeteli naše nepravosti, protože u něj je odpuštění, milosrdenství a hojné vykoupení ze všech našich nepravostí (Ž 130). Vždyť sám Duch přichází na pomoc naší slabosti. Přimlouvá se za nás nevyslovitelným lkáním, když už ani nevíme, jak a za co se modlit. Děj se co děj, všechno už nám musí tak či onak posloužit k dobrému, protože Bůh je s námi a tak nad námi nemá moc žádné pokušení, žádné obvinění, žádný soud. To, co nás z toho všeho vytrhuje a provádí do Božího království, to není z tohoto světa. Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Od jeho lásky nás nemůže odloučit vůbec nic.
Tohle je navigace, která do Božího království dovede každého naprosto bezpečně.
Amen.