Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
Pán Ježíš nás přirovnává k soli a my se dnes budeme snažit pochopit, co to pro nás znamená. A také, co to znamená pro ostatní. První otázka tedy zní, k čemu je dobrá sůl. Co by se stalo, kdyby sůl nebyla. Asi nejčastěji se setkáváme se solí při vaření. V restauracích bývají na stole slánky, aby si lidé mohli případně jídlo přisolit.
Jedli jste někdy nějaké neslané jídlo? Neslané špagety, neslanou rýži… Sám moc nesolím, ale přesto by mi jídlo bez soli moc nechutnalo.
Teď to otočíme – jak chutná taková sůl? Prostě sůl sama o sobě. No – slaně… s tím si asi moc nepomůžeme. Položím otázku jinak – ochutnali jste někdy samotnou sůl? Chutnalo by vám sníst třeba lžičku soli – jen tak, bez ničeho?
Máme tu tedy jednu podstatnou vlastnost soli – když je jí málo, nebo když dokonce není žádná, tak je to bída, nic moc dobrého k jídlu není. Kdyby ale na světě byla jenom sůl, tak by to také dobré nebylo. Samotná sůl se jíst nedá.
Potřebujeme něco mezi tím. Je potřeba troch soli a díky této soli se zbytek jídla promění – ale ne na sůl! To je důležité rozpoznání. To, že do nějakého jídla dáte správné množství soli, tak z toho jídla neudělá taky sůl, ale jídlo dobré, chutné. Lepší a chutnější, než bylo předtím.
Tohle je to nejdůležitější, o čem dnes bude řeč, když budeme mluvit o tom, co to je sůl a hlavně co to znamená, když my máme být solí země. Zapamatujme si obě myšlenky, obě strany mince – jak to, že je potřeba, aby tu nějaká sůl byla, ale nejde o to, udělat z celého jídla sůl. Ta trocha soli něco vylepší, ale ne tak, že celé jídlo upraví podle sebe.
Teď se pokusíme tohle nějak vztáhnout na sebe. Co to tedy má znamenat, abychom byli solí tomto světu? Určitě jde o to tenhle svět nějak vylepšit. Od toho sůl je, aby jídlo bylo lepší, chutnější – tak když my máme být sůl pro tento svět, tak také jde o to, aby se v tomhle světě lépe žilo. Sůl vylepšuje jídlo, my máme vylepšovat tenhle svět. Ale pozor – je tu i ta druhá strana mince! Nejde o to proměnit ostatní lidi na svoje vlastní kopie. Nejde o to změnit všechny lidi tak, aby byli stejní, jako jsme my.
Mám na to příklad a slyšeli jsme ho v dnešním prvním čtení. Saulova bitva u Mikmásu. Její průběh jsme schopni velmi přesně rekonstruovat. Google-mapy jsou dobré pro celkový přehled, ale pro oblast okolo současného městečka Mukhamas už nejsou zas tak podrobné. Našel jsem ale dost fotografií, takže myslím, že vám okolnosti této bitvy dokážu přiblížit.
Pelištejci sice sídlí na pobřeží, ale rozhodli se, že udělají pořádek i ve vnitrozemí, protože Izraelci pod Saulovým vedením začínali být právě v tom vnitrozemí podezřele samostatní. Pelištejci měli válečné vozy, tedy tehdejší nejlepší výzbroj. A co bude možná ještě srozumitelnější – dnešním jazykem řečeno – Pelištejci už v této době byli v době železné, zatímco Izraelci v době bronzové. Pelištejci v té době zvládali zpracování železa. Všechno železné náčiní – motyky, sekery a tak – si museli Izraelci platit u Pelištejců a ti jim samozřejmě nevyrobili ani neprodali meč, kopí hroty k šípům a tak. Tak mezi Izraelci měl meč akorát král Saul a druhý měl jeho syn Jónatan. Ostatní vojáci měli zbraně dřevěné – kopí, oštěpy, kyje, palice, maximálně něco z bronzu, ale ten je měkčí, než železo takže to také nebylo nic moc užitečného.
Saulovi bylo jasné, že v normální bitvě nemá šanci, tak je stažený s několika stovkami vojáků u potoka Mikmásu, zatímco Pelištejců je jako much tak kilometr a půl od něj na pláni na Mikmáském kopci. Pelištejci přímo z kopce zaútočit nemohou, protože vrch končí kolmou skálou dolů, ale předsunuli alespoň jednu hlídku na samý kraj skály, aby ta hlídka dobře viděla, co dělají dole pod skálou Saulovi vojáci. Kdyby se něco dělo, tak by to veliteli nahlásili. O bitvu ale zas tak moc ani nestojí ani oni. Pelištejský velitel poslal několik rychlých válečných vozů po okolí, aby zabili, koho potkají, vypalovali izraelské vesnice a vůbec škodili, o to půjde, aby tak Izraelcům co nejvíc uškodil a oni se ho pak báli a poslouchali ho. Izraelci se opravdu bojí, rozprchli se ze svých domovů do všech stran a skrývají se ve skalách.
Saul je se svými vojáky pod kopcem a bojí se také. Zaútočit se neodvažuje, protože ví, že jeho výzbroj je mizerná. Na tohle všechno se kouká jeho syn Jónatan a dostane dost šílený nápad. Vzal si sebou svého zbrojnoše, pobočníka a dlouhým obloukem, ujdou tak pět kilometrů a dostanou se těsně pod skálu, na které nahoře je ta pelištejská předsunutá hlídka. Mezi skaliskem, které se jmenuje „Bóses“ a druhým skaliskem „Sené“ je úzká průrva, kterou se oba dva opatrně vydrápou nahoru. Dole pod kopcem je pelištejští vojáci zahlédli, ale vůbec je nenapadlo, že by to mohli být Saulovi vojáci. Říkají si, že jsou to přesně nějací ti ustrašení Izraelci z vesnic, kteří zalézají do kdovíjaké skalní průrvy či jeskyně a snaží se tam ukrýt. Proto je s posměšky zvou nahoru – a ti dva Izraelci to vezmou jako znamení od Boha, že to opravdu mají zkusit.
A Jónatan se svým pomocníkem lezou dál, vylezou až nahoru a na tu předsunutou hlídku prudce zaútočí. Jsou to šikovní vojáci, Jónatan mečem a jeho pomocník nejspíš nějakým kopím zabijí dost nepřátel a ti ostatní se leknou. Nevšimnou si, že Izraelci jsou jenom dva a otočí se na útěk. V ruce drží svoje zbraně, strašně řvou, protože se bojí a běží přímo do svého tábora. Tam ovšem netuší, co se stalo, vidí jen zvířený prach a skupinu vojáků, kteří s řevem a zbraněmi v rukou běží směrem k nim. Nepoznají své vlastní spolubojovníky a řeknou si: „Ahá!!! Izraelci útočí! Do nich!!!“ Popadnou zbraně a už se mydlí navzájem.
Asi kilometr a půl je stále ještě Saul se svými vojáky. Vidí, že se něco děje, ale netuší, co se děje. Saul se vždycky rozhodoval velmi rychle. Pokaždé to nebyl dobrý nápad, ale tentokrát rozhodně ano. Prostě sebral všechny své vojáky a vyrazili. Vpadli do situace, kde se v naprostém zmatku část Pelištejců mlátila mezi sebou a zbytek se dál na útěk na všechny strany. Tak se Saul a jeho vojáci pustili do těch, kteří byli na místě a do těch ostatních se pustili lidé, kteří byli poskrýváni v širokém dalekém okolí ve všech možných soutěskách, jeskyních a skalních rozsedlinách. V tuhle chvíli totiž před sebou neměli ukázněné vojáky, proti kterým by neměli šanci, ale vojáky naprosto zmatené a vyděšené, na které stačili i s kameny a dřevěnými zbraněmi.
Jen pro zajímavost – tenhle příběh se v historii velmi podobně zopakoval ještě jednou. V únoru 1917 velitel 181. brigády 60. divize Allenby přikázal vojákům Mikmás dobýt. Původní rozhodnutí bylo frontální útok. Všichni vojáci nastoupí a zaútočí. Komusi bylo ale jméno „Mikmás“ povědomé. Hledal v Bibli, co by to mělo být a konečně našel tento oddíl. Ještě v noci se vydal na jakýsi „soukromý průzkum“ a skutečně nalezl úzkou rozsedlinu mezi skalisky, kterou se dalo nepozorovaně vyšplhat až k tureckému ležení. Vzbudil velitele a podařilo se mu ho přesvědčit, aby okopírovali Jónatanovu strategii. Místo vyslání celé brigády se jen malá část vojáků touto rozsedlinou vyšplhala nahoru a Turci, v domnění, že jsou obklíčeni celou Allenbyho brigádou, se vzdali.
Vrátím se ale k biblickému příběhu. Z bitvy u Mikmásu teď vyzdvihnu jednoho jediného člověka a tím je Jónatan. Tedy přesněji řečeno – dva lidi. Nechtěl bych zapomenout na Jónatanova zbrojnoše. Tihle dva udělali úžasnou věc, změnili celou situaci. Z ustrašených Izraelců udělali odvážné bojovníky a nafoukané Pelištejce zahnali na útěk. A teď si zkušte představit, jak by to dopadlo, kdyby se o to samé pokusila v jednu chvíli celá Saulova armáda. Kdyby se všech těch několik set vojáků najednou zvedlo a pokusilo se tajně vyšplhat po té skále nahoru.
Tak, jako si pelištejská stráž všimla těch dvou, ale nevěnovala jim pozornost, tak by si tím spíš by pozornosti neuniklo několik set vojáků. Ti nahoře by se v pohodě připravili na boj, povolali by posily ze základního tábora a Saulovo vojsko by bylo rozprášeno. Jónatan se svým zbrojnošem tohle museli udělat sami dva. Tím, co udělali, proměnili celé okolí – ale ne tak, že by všichni najednou dělali to samé, co Jónatan a jeho zbrojnoš! Každý Izraelec dělal pak lépe svoji práci na svém místě. Vojáci bojovali zbraněmi, vesničané kamením a zemědělským nářadím, každý tím, co měl, s čím uměl a kde byl. Ti dva je pouze nasměrovali správným směrem…
Tady se mi ukazuje, co by to tak mohlo být, ta „sůl země“. Určitě to znamená, že máme být ostatním nějak prospěšní. Nějak vylepšovat tenhle svět. To asi musíme každý vymýšlet podle toho, co nás potkává. Když potkáme někoho smutného, tak ho potěšit, když potkáme někoho, kdo se něčím trápí, tak mu pomoct. Tak – podle situace – jako ten Jónatan vymyslel v té své situaci, co má dělat. A to úplně nejlepší, co můžeme udělat, tak je, když umožníme jiným, aby taky pomáhali, potěšovali a vylepšovali tenhle svět. Tak – každý po svém. Ta nejjednodušší metoda je udělat někomu radost. Když uděláte někomu radost, tak on má pak lepší náladu a udělá radost zase někomu dalšímu. Třeba nějak úplně jinak, než jste mu udělali radost vy, ale to vůbec nevadí. To je právě ta sůl – jídlo vylepší, ale neudělá z něj taky sůl. Zkušme si dát takové předsevzetí, že dneska každý z nás uděláme někomu radost a řekl bych, že pro dobré „osolení“ toho našeho světa uděláme úžasnou věc.
Amen.