Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratří a sestry,
nejsou to právě povzbuzující slova, která dnes slyšíme z Lukášova evangelia. Říká je sám náš Pán, aby ukázal svým učedníkům, na co se mají připravit, než přijde v slávě. A není to nic pěkného. Slunce, hvězdy či měsíc jsou jiné než dřív, na zemi bezradnost a úzkost celých národů, které cítí, že se na ně valí zkáza. Filmový průmysl dnes sice stále koketuje s nejrůznějšími hrůzami, které v katastrofických filmech vzrušují diváky a zvyšují zisky jejich producentů, ale tady to už není žádná virtuální realita: „Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět.“ Nejistota a obavy z budoucnosti mohou zabít: známý český psychiatr uvádí, že v důsledku ekonomické krize u nás stoupl počet sebevražd. Ještě je o co se opřít, ale co až přestane platit pevný řád kosmu, který umožňuje existenci naší modré či zelené planety? „Neboť mocnosti nebeské se zachvějí“. Žádná stabilita na zemi dole a totéž na nebi nahoře, všechno z pantů, všechno nenormální. Není to kruté popření vší naší touhy po radosti a povzbuzení, s kterou jsme sem dnes přišli? Copak není v Bibli dost jiných a potěšujících slov, jež tolik potřebujeme ve svých starostech a trápeních? Což neslyšel už Izrael ujištění: „Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit“? Proč ty, Kriste Ježíši, který jsi Božím synem a činíš vůli Otce, nás tedy děsíš výhledem, který bere chuť k životu?
Ano, ta otázka je legitimní, a kdybychom ji nevyslovili, zůstane stejně skryta v našem nitru. Sám bych si tento oddíl sotva vybral, kdyby to nebyla stará církevní perikopa, vybraný evangelijní text pro tento adventní čas Kázal na něj už Mistr Jan Hus i Jan Rokycana, který se svým posluchačům moc nezavděčil; právě v kázání na tento oddíl si posteskl: „Mnozí neradi o tom slyší a ještě budou říkat: Nech toho tam, prav něco jiného. Ó zlé znamení!“ Člověk středověku, stejně tak jako člověk postmoderní doby chce slyšet něco jiného, než to, co říká Ježíš se vší určitostí: „uzří přicházet Syna člověka v oblaku, s mocí a velikou slávou.“ To je totiž ten konečný závěr dějin, jemuž předchází stále se stupňující strach a nejistota ve všem a všude. Náš Pán však neříká, kdy to bude a nestanoví přesně dobu, kterou bychom mohli s jistotou pokládat za tu nejhorší. Jeho slova o temné budoucnosti světa –jsou v tom se shodují mnozí biblisté – zabarveny myšlením židovské apokalyptiky, tedy přesvědčením, že před koncem bude na světě nesnesitelně zle. Ale kdož ví, zda pocit, že už hůř být nemůže, neměli třeba křesťané v době římského pronásledování, či ti, které rdousila černá smrt, mor, ve středověku? A nevnímali lidé v koncentračních táborech, oběti dábelského zla, že nastala apokalyptické doba konce všeho? Asi každá generace pronásledovaných, hladových, trpících a umírajících ve válečných konfliktech, které na našem světa stále pokračují a nikdy neskončily, těch, těch, kteří lapali po vzduchu v sutinách po zemětřesení, všichni si mohli myslet, že přišel onen apokalyptický čas, o němž slyšíme v Ježíšových slovech.
Každá doba nese v sobě tu skrytější, tu výraznější znaky konce, ale nikdy nemůžeme tvrdit, že jde právě o dobu poslední; pokorná nejistota brání každému blouznivectví a nestřízlivosti, jež příliš rychle ztotožní svou přítomnost s předpověděnou dobou konce. Dějiny církve potvrzují, že to nikdy nepřineslo nic dobrého. Náš Pán, který o konci hodně mluví v podání synoptických evangelií, zároveň mlčí o přesném datu, protože je nezná: „O onom dni a hodině však nikdo neví, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec sám“. (Mt 24,36) On sám ve své lidské podmíněnosti neví, kdy se to stane, jak bychom to mohli vědět my? Ale jedno, to nejdůležitější, ví naprosto jistě, že znovu přijde do všeho strachu a lidské bezradnosti. „Uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou.“ To nám říká, aby i tu nejčernější beznaději světa nám prozařovalo světlo jeho příchodu. I kdyby nastal čas, že lidé „budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět“, Kristův lid má jiné očekávání: očekávání Pána Ježíš, který přichází, abychom měli život věčný s ním. Takový je smysl adventu, jeho příchodu v slávě a moci Boží. A ta sláva je zdůrazněna i obrazem, že přijde na oblaku; však oblak byl pro Izrael vždy znamením Boží přítomnosti, která jej vedla pouští. Ten Syn člověka, jenž v lidství nám byl podoben ve všem kromě hříchu, který plakal jako my, měl duši smutnou až k smrti, když se blížila hodina zrady v Getsemane a potřeboval přímluvné modlitby učedníků, ten pravý člověk Ježíš z Nazareta přijde na oblaku jako pravý Bůh.
Už jednou se tento příchod uskutečnil když se narodil. Pro svět to byla marginální událost a v žádném historickém díle tehdejších spisovatelů o tom není nejmenší zmínky. Bůh se stal bezmocným děťátkem, aby člověk v něm poznal svého bratra, ale bylo to naprosté fiasko: „Do svého vlastního přišel, ale jeho vlastní ho nepřijali“, poznamenává Jan (1,11) A kříž je jen dotvrzením, že Janova slova nejsou nijak přehnaná. Tento první advent je však tím největším důkazem Boží lásky, důkazem, který se nedá zpochybnit: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.“ (1J) Protože nám Pán Bůh tak srozumitelně ukázal, jak nás má rád, můžeme mít k němu lásku jako dítě k otci. Proto apoštol vyznává za nás všechny: „My milujeme“ (významný rukopis Nz uvádí slovíčko „jej“) „protože Bůh napřed miloval nás.“ (1J 4,19) Tento div je možný jen proto, že Ježíš Kristus přišel na náš svět. To je začátek, jímž všechno stojí a padá: On přišel, Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha. A proto je možné pokračování: stále přichází tam, kde jsme shromážděni v jeho jménu. Tak to slíbil dvěma nebo třem. Zázrak jeho přicházení se nedá vynutit ničím, ani krásnou liturgií ani duchaplným kázáním. To vše mohou být – řečeno s Hamletem – jen slova, slova, slova. Církev však je církví jen tehdy, je-li on přítomen, jinak jsme nejbídnější ze všech lidí. Jestli nám v této postmoderní době něco velice podstatného schází, pak je to ta dychtivá touha setkat se ve společenství s Pánem Ježíšem. On přichází jen tam, kde po něm zoufale toužíme, protože jen on má slova věčného života, kde něj ve své prázdnotě a roztříštěnosti čekáme a kde se hluboce skláním před tajemstvím jeho přítomnosti, kterou slíbil. K tomu je třeba ticho a vnitřní usebrání. Možná, že naši katoličtí bratří se svou adorací před tajemstvím eucharistie o tom vědí víc než my, kteří tak rádi komunikujeme spolu navzájem v přátelské družnosti. Je to asi dobře, ale zbude nám ještě síla na vnitřní setkání s ním? S ním, který nás osvobozuje od pokušení lidského spolkařem a svou přítomností z nás tvoří ono tajemné „tělo Kristovo“, jak nazývá apoštol Pavel skutečnou církev.
Náš Pán přišel, ale ke svému lidu přichází neviditelně ve svém Duchu, jak se odvažujeme doufat i my dnešní roztěkaní a unavení křesťané. Tato druhá, přítomnostní podoba jeho přicházení je nedokazatelná, je to jen a pouze tajemství víry, která spoléhá na jeho slovo. Třetí podoba jeho příchodu je však advent v slávě, viditelný všem. Advent poslední, předznamenaný nejrůznějšími bolestmi a zmatkem celého lidstva, utrpením a pronásledováním církve, válkami a katastrofami. Ten, který přišel, když se zrodil z Marie Panny, ten, který přichází, abychom byli jeho církví, ten také přijde na oblaku, v slávě a moci Boží, viditelně a zřetelně. Vždyť On je ten, který „byl, jest a přijíti má“, jak to vyznává poslední kniha Bible. (Zj 1,4) Minulost, přítomnost i budoucnost je poznamenána jeho adventem. Ten poslední už nebude tajemstvím víry ale nezpochybnitelným faktem: „A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“
Touto poslední větou našeho Pána všechno, co jsme předtím slyšeli, dostává rozměr naděje. Vaše vykoupení je blízko – kraličtí mistři překládaji řecký text ještě přesněji „vaše vykoupení se přibližuje“. Takříkajíc jde nám naproti a blíží se. Proto nemusíme se krčit strachem a hrůzou, ale smíme zvednout hlavu, napřímit se, čekat něco tak krásného, že to přesahuje všechny naše představy i výrazové schopnosti. Vykoupení se přibližuje!
Apoštol Pavel toto veliké slovo také dává do souvislosti s očekáváním, které je neseno trpělivostí. Tak jsme to četli hned na začátku:“ Očekáváme přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.“ (Ř 8,23) Dosud nás tělo určuje, takže se pořád ptáme: „Co budeme jíst, co budeme pít, čím se budeme odívat?“, ač náš Pán tyhle otázky pokládá za zbytečné ba přímo nedůstojné jeho učedníků, kteří přece mají spoléhat na svého Otce v nebesích, který je nenechá na holičkách. Víme to, kážeme o tom, souhlasíme s tím, ale naše tělo je proti. Opravdu, tělo žádá proti Duchu – to napsal Pavel Galaťanům velmi přesně. (5,17) Cítíme v sobě rozpor mezi tím, jakými bychom měli být a jací jsme. Vyznáváme víru v život budoucího věku, ale jak se pevně drží naše tělo tohoto pozemského života! Nikomu se z tohoto světa nechce a my křesťané nejsme výjimkou; i toho nejstaršího potěší víc, že tu zůstane a hodně dlouho, než že odejde k Pánu. Je to rozpor – a vykoupení těla, které očekává apoštol, znamená, že ten rozpor s konečnou platností zmizí Vykoupení znamená, že budeme přijati za syny; řečeno slovy písně „jednou budem spolu jíst u jeho stolu, každý tam místo své má“ – I kdyby bylo na světě čím dál větší tma, smíme ze skrčeniny strachu vyhlížet, že se přibližuje naše vykoupení.
O vánocích budeme zpívat v písni „Narodil se Kristus Pán“, že Goliáš oloupen, člověk je vykoupen. Naši předkové se nemýlili, když o vykoupení zpívají jako o hotové věci. Skutečně jsme vykoupeni ze „zlořečenství Zákona“, jak ujišťuje apoštol Pavel galatské křesťany (3,13)Zákon se svou přísností a neúprosnými požadavky na nás nemůže žalovat – všechnu naši bídu vzal na sebe Pán Ježíš na kříži. Toto vykoupení se stalo, vykoupení z našeho hříchu, ale není to vykoupení ze smrti, jíž podléhá naše tělo. Jeden moudrý bohoslovec říká: Kristus nás nevykoupil z utrpení, vykoupil nás ze zoufalství. Naše tělo na vykoupení čeká, tělo všelijak bolavé, někdy tak, že bychom vyskočili z kůže, tělo určované nějakými geny předků, jež mohou způsobit nejrůznější deviace, s nimiž si nikdo neví rady – co s tím? I tady zní slvo toho, který na vlastní kůži poznal náš úděl, slovo, které si máme opakovat stále znovu: „Vaše vykoupení se přibližuje“.
A to je ta jediná neděje, kterou nikdo jiný dát nemůže než Ten, který přijde. Svět není věčný, ani náš vesmír, poučí nás věda Ale potěšení v tom není, co by se za nehet vešlo. Ze všech těchto informací se šklebí jen velké nic. Pán Ježíš, Boží syn, však může dát nám i dnes – a právě dnes, kdy je všechno nejisté a nikdo netuší, kam se svět řítí, své jistotné ujištění: „Vaše vykoupení se přibližuje.“ Kdo dal Kristu svou důvěru, smí očekávat dobrý konec, ne zánik a zkázu. Když on přijde v moci a slávě, naplní se to, co vyjádřil apoštol Pavel tak výstižně: „Očekáváme přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.“
I když si to vůbec nedovedeme představit, smíme mít naději; naději darovanou a i v naší dosud plně nevykoupené existenci utvrzovanou Duchem svatým. Na konci všeho, na konci našeho života nečeká na nás velká černá díra nicoty, ale přijetí do Boží rodiny. „Trpělivě to očekáváme“, píše apoštol a vyhlížíme svého Pána, který přijíti má. „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavu, neboť se přibližuje vaše vykoupení.“
Amen.
Luděk Rejchrt