Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Advent nám pokročil další nedělí, naše očekávání Kristova příchodu je tedy zase o kousek blíže. Při hledání nějakého vhodného adventního textu z Lukášova evangelia jsem začal jsem od oddílu z minulé neděle. Oddílu, který mluvil o připravenosti na Kristův příchod. „Vaše bedra ať jsou přepásána a vaše lampy ať hoří!“ Připomínali jsme si minulý týden toto Ježíšovo slovo a připomínali, jak je složité někdy vytrvat a neusnout.
Daleko jsem se nedostal. Dnešní text následuje hned za touto výzvou a rozvíjí myšlenku očekávání Kristova příchodu ještě o kousek dál. Proto jsem si pro připomenutí četli i ten oddíl, který byl základem pro kázání z minulé neděle. Ano, jistě, že je potřeba čekat. Ano, jistě je potřeba neprospat ten okamžik, kdy Kristus přijde. To byl důraz minulé neděle. Blahoslavený je takový služebník, kterého Pán zastihne připraveného. Měli jsme tu dva druhy služebníků – služebník bdící a služebník spící. Služebník, který je připraven okamžitě vyrazit, protože jeho plášť je přepásán a lampa plná oleje hoří. Jiný služebník pak rozespale mžourá a plášť se mu plete pod nohy, když hledá olej na dolití a křesadlo, aby zapálil lampu, která během jeho spánku už dávno dohořela.
Dnes se nám ale objevuje třetí typ služebníka. Nespí. To vypadá nadějně! Takového služebníka Pán tedy zastihne bdícího! No takový si jistě zaslouží pochválit! Jenže nechval dne před večerem. Tenhle služebník sice nespí, ale pochvaly se také nedočká. Ten dlouhý čas, který proběhl do příchodu jeho Pána, sice neprospal a neprolenošil, ale možná by bylo lepší, kdyby ten čas prolenošil a prospal, než aby dělal to, co dělal. Začal si hrát na Pána. Místo aby pečoval o svěřený majetek, tak si začal užívat panského života. Nebo alespoň toho, jak si panský život představoval – v hýření, pitkách a násilí vůči podřízeným. Není divu, že až se Pán vrátí a uvidí, co se děje, tak to s tímto služebníkem dobře nedopadne. Věděl, co má dělat, ale nedělal to. Čeká ho výprask.
Když si ten příběh představíme ve skutečnosti, tak mu rozumíme velmi dobře. Dokážeme si velice dobře představit takovou situaci. Jestliže mu ale rozumíme když ho chápeme jako skutečný příběh, chápeme ho i jako podobenství? O co tu Pánu Ježíši jde? K tomu, abychom pochopili i ten obrazný význam, tak je třeba si uvědomit souvislost, ve které v Bibli máme toto podobenství. Připomenout si situaci, ve které ho Ježíš řekl. A tou souvislostí je výzva k bdělosti. Vaše bedra ať jsou přepásaná a vaše lampy ať hoří … buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde jako zloděj v hodinu, kdy se toho nenadějete.
Ale nejen tato výzva. Když to učedníci slyšeli, tak Petr řekl Ježíšovi: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ Některé příběhy totiž Ježíš skutečně vyprávěl jen svým nejbližším. A u některých okamžiků také nejprve poslal pryč zástupy – to je třeba vzkříšení dcery Jairovy. Při proměnění na hoře Tabor s Ježíšem také byli jen Petr, Jakub a Jan. Některá podobenství Ježíš řekl zástupům, ale učeníkům k nim řekl i výklad. Zjevně byly tedy myšlenky, příběhy a zkušenosti, které nebyly vhodné pro všechny, ale jen pro ty, kteří už Ježíše znali lépe.
Když se tedy Petr ptal Ježíše: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“, není na tom nic zvláštního. Na Ježíšově odpovědi ale něco zvláštního je. Ježíš totiž neodpověděl přímo, ale podobenstvím. Právě tím, které jsme slyšeli. Takže pozor – tady nejde o to samé, co už známe. Tady nejde o to, že máme trpělivě čekat na Pánův příchod. To už přeci víme minulého podobenství. Tady jde právě o to, že to víme.
To dnešní podobenství je podobenstvím určeným pro ty aktivní v církvi. Právě pro ty, kteří znají podobenství a příběhy z Ježíšova života. Právě pro ty, kteří snesou srovnání s Petrem a s dalšími apoštoly, tedy s těmi, kdo byli Ježíšovi nejblíže. S těmi, před kterými neměl Ježíš žádná tajemství. A to je naše situace. Není snad nic, co bychom o Ježíši nevěděli. Nevěřme všelijakým blábolům, které se nám snaží namluvit autoři konspiračních teorií, že by snad existovaly nějaké utajované informace o Ježíšovi. Jakási tajemství, která si z generace na generaci předávají skupinky zasvěcenců. Že církev spoléhající na Bibli bloudí. Takovéto vyprávěnky jsou dobré leda tak proto, aby svým autorům vydělaly nějaké peníze, ale co do obsahu je netřeba brát vážně. Na to, abychom o Ježíšovi věděli všechno, co je potřeba vědět, na to nám ta stará dobrá Bible bohatě stačí.
Máme Bibli, tedy bylo nám svěřeno všechno, co jen je potřeba vědět o Božím Synu. Zní to velmi vznešeně a po pravdě řečeno to také vznešené je. Jenže v tuto chvíli je potřeba zmínit i druhou stranu této mince. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. Na jednu stranu je velmi vznešené, že toho o Ježíšovi víme tolik, ale na stranu druhou to znamená, že se od nás také očekává mnohem víc, než se očekává od těch, kteří o Ježíši zdaleka tolik nevědí.
Tím se dostáváme k samému jádru významu dnešního podobenství. Tady již tedy nejde o nějakou trpělivost, ve které budeme očekávat přicházejícího Pána, ale o to, jak tuto dobu naplníme. A nestačí jen být připraven v přepásaném rouchu a s hořící lampou. Ježíš v tom dnešním podobenství záměrně uvádí na scénu spoluslužebníky a náš vztah k nim. Zatímco na rovině určené nejširší posluchačské veřejnosti šlo o očekávání a stačilo být připraven, zajistit sám sebe, tak na své blízké má Ježíš nároky vyšší. Jejich povinností je dívat se kolem sebe a starat se o spoluslužebníky. V podobenství stojí proti sobě dvě činnosti: služebník, který se stará o včasné rozdílení pokrmu a proti němu násilník, který spoluslužebníky týrá a sám hoduje a opíjí se.
V hledání toho, co to znamená ta péče o jídlo v obrazném slova smyslu a podobně co to znamená to bití na straně druhé – tady se opravdu nemusíme nijak omezovat v hledání skrytých významů. Do tohoto obraz se vejde jakákoliv péče o druhé a to zdaleka nejen na úrovni tělesné, jak by nám napovídalo to jídlo, ale i duševní a duchovní rovina lidského bytí. Právě tak, jako je možné přinášet lidem radost, tak jsou lidé, kteří druhé týrají psychicky – pomluvami, odstrkováním, lhaním… A právě tak, jako mohou lidé své bližní potěšovat v duchovních věcech, přinášet odpuštění hříchů, zvěstovat evangelium, modlit se za ně, vnášet do života smysl. Jenže právě tak lze i obráceně týrat duchovně. Strašit peklem, či přímo proklínat, svolávat na druhé zlo, utvrzovat druhé v přesvědčení, že to naše plahočení tímto světem přece žádný smysl nemá
Ale co nevidět přijde Pán. V den, který nečekáme a v hodinu, kterou netušíme. A bude to on, kdo posoudí, jestli si zasloužíme pochválit a nebo si zasloužíme výprask. Jakkoliv nejsme s to znát do detailu Boží vůli, tím dnešním podobenstvím nám Ježíš přeci jen tak trochu nechal nahlédnout Pánu Bohu do karet. O tom výprasku se totiž dozvídáme zajímavou podrobnost. Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Rozumíme této spravedlnosti, sami se podle ní řídíme, když vychováváme svoje děti. Je to stará biblická zásada, že zlo zůstává zlem a hřích zůstává hříchem, i když dotyčný nevěděl a ani nemohl vědět, že dělá něco zlého, že hřeší. Pro ilustraci jsme si v prvním čtení připomínali příběh pohanského proroka a věštce Bileáma, kterého si pozval pohanský moábský král Balák, aby svolal prokletí na Hospodinův lid. Pohan má vyzkoušet pohanské praktiky, pohanské zaříkávání, aby židé, kteří vyšli z Egypta a na své cestě již porazili Emorejce, tak prohráli s Moábci. Ale do věci se vložil Hospodin, který chrání svůj lid. Zjevil se onomu pohanovi a jakékoliv proklínání mu zakázal. A ejhle – onen pohanský věštec Hospodina poslechl a nešel. Vidíme tedy, že to je člověk do značné míry obdivu hodný
Král ale přemlouvá a tak nakonec Hospodin svolí a nechá věštce, aby šel za králem. Má však podmínku – věštec musí dělat jen to, co mu Hospodin poručí. S Bileámovou obdivuhodností to ale není neomezené. Věštec už na žádné další slovo Hospodinovo nečekal, ráno osedlal oslici a vyrazil. Hospodin tedy proroka na cestě zastavuje a následuje známý a mnoha malíři zpracovaný příběh o andělovi, který s plamenným mečem zastavuje proroka a vysvětluje mu, že celá ta cesta je (jak se hezky česky říká) „vošajstlich“. A teď ten klíčový moment, kvůli kterému tento příběh připomínám: pohanský věštec Bileám říká: „Zhřešil jsem. Nevěděl jsem, že ty ses mi postavil do cesty…“
Mohl bychom čekat spíš něco jako: „Hele, anděli, co mi chceš, já tě neviděl, tak mi nemáš co nadávat. Jak jsem mohl vědět, že se mnou chce Hospodin ještě mluvit, já jsem nevěděl, že ještě nemám jet a že mám čekat na nějaké další pokyny, já jsem v tom úplně nevinně, tak dej ten plamenný meč pryč a pěkně se mi omluv!“ Ne, nic takového: „Zhřešil jsem. Nevěděl jsem, že ty ses mi postavil do cesty…“ Zlo zůstává zlem a hřích zůstává hříchem, i když dotyčný nevěděl a ani nemohl vědět, že dělá něco zlého, že hřeší.
My tomu rozumíme, dodnes se podle tohoto pravidla řídíme i ve světském rozhodování. Neznalost zákona neomlouvá, nezbavuje viny. U některých trestných činů (třeba neplacení výživného) je v zákonech dokonce výslovně zmíněno, že ani nevědomost není dostatečnou omluvou pro to, že člověk neplnil svoje povinnosti. Neznalost zákona neomlouvá, nezbavuje viny – může ale být polehčující okolností.
Rozumíme tomu, je to spravedlivé – jenže pro nás v tuto chvíli jaksi „nepříliš výhodné“. Už jsme si to říkali – to dnešní podobenství je podobenstvím určeným pro ty aktivní v církvi. Pro ty, kteří znají podobenství a příběhy z Ježíšova života. Pro ty, kteří snesou srovnání s Petrem a s dalšími apoštoly, tedy s těmi, kdo byli Ježíšovi nejblíže. S těmi, před kterými neměl Ježíš žádná tajemství. To je naše situace. Není snad nic, co bychom o Ježíši nevěděli. My přeci ani náhodou nevěříme všelijakým těm blábolům, že by snad existovaly nějaké utajované informace o Ježíšovi, jakási tajemství, která si z generace na generaci předávají skupinky zasvěcenců a normální křesťané o nich nemají ani potuchy. My přeci moc dobře víme, že na to, abychom o Ježíšovi věděli všechno, co je potřeba vědět, na to nám bohatě stačí ta stará dobrá Bible.
My jsme služebníci, kteří znají vůli svého Pána a o to přísnější trest nás čeká, když ji nebudeme plnit. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. My víme, že to znamená dobrou péči o svěřené spoluslužebníky. Máme na úrovni tělesné, duševní i duchovní jako věrný a rozumný správce pečovat o všechny ty, kteří jsou nám svěřeni, dokud Pán nepřijde. O svoje blízké, o své rodiny, o přátele, sousedy. To je náš úkol v tomto světě.
Amen.