Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Vánocemi nás bude provázet známá koleda, ve které se zpívá „Narodil se Kristus Pán – nám, nám narodil se“. Každé umělecké dílo svým obsahem něco vypovídá o autorovi. Nevíme kdo konkrétně napsal tuto koledu, ale zpívala se v Čechách už někdy kolem husitských válkách. Vznikla tedy v období, kterému říkáme „temný středověk“.
Rádi ohrnujeme nos nad barbarstvím našich předků, kteří neznali nejen auta a letadla, ale ani toaletní papír či kapesník. Řekl bych ale, že jsme vším tím pokrokem také něco ztratili. A to, co jsme po mém soudu ztratili a stálo by to za to opět o nalézt, velice úzce souvisí s pochopením toho, co jsme slyšeli z andělského volání, jak jej zapsal evangelista Lukáš: Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. A souvisí to i s tou slavnou koledou Narodil se Kristus Pán. Vyhovuje mi ta novější „populární“ verze, kde není „již nám narodil se“, ale jakoby pro jistotu dokonce dvojnásobně zdůrazněné to, že se narodil „nám, nám“.
Rok od roku méně slýchám hořekování nad předvánoční nákupní horečkou. Těší mne to, byť si úplně nedokážu vysvětlit, čím to je. Že by tím, že běžné populaci to přijde normální a církev dštící oheň a síru na „sváty konzumu“ už nikdo neposlouchá? Že by tím, že i církev vánoční obdarovávání vzala na milost? V po mém soudu ideálním případě je to tím, že církev přestala moralizovat a začala hledat hlubší smysl. O to bych se totiž chtěl v tuto chvíli pokusit, protože na shánění dárků nic špatného nevidím. Je to prostě dnešní standardní forma toho, jak udělat druhým radost.
V rámci tohoto vánočního obdarovávání mne pak zaujala jedna věc, společná napříč všem koutům světa, kde se Vánoce slaví. Tohle vánoční obdarovávání (na rozdíl od jakéhokoliv jiného obdarovávání při příležitosti narozenin, svateb či jakých výročí) je vždycky spojeno s takovým tajnůstkařením. Nenašel jsem oblast, kde by si dárky dávali lidé zjevně. Už od dob biskupa Mikuláše z Myry, který tajně obdaroval jakéhosi zchudlého šlechtice, si lidé dávali dárky tajně. Všude je více či méně zachováno tajemství, se kterým se dárky předávají ať už je v tradici té které země nosí Ježíšek, nějaká obdoba svatého Mikuláše – Santa Klaus či Pere Noël, může to být ruský děda Mráz, jinde Tři králové, v Izraeli nosí o chanukových svátcích dárky Mojžíš… Všude ustupuje skutečný dárce do pozadí. Cílem není ukázat sám sebe jako štědrého dárce. Ten druhý je obdarovaný zdánlivě odnikud, nezaslouženě a nevyprositelně. Můžete posílat všemožné dopisy, ale tak nějak po ruce není nikdo, u koho by bylo možno škemrat, až ho uškemráme, aby nám nějaký ten dárek doopravdy dal. Tušíme, že je záhodno se předtím nějak hezky chovat, ale ani to ještě není stoprocentní záruka, že nebeského dárce nějak ovlivníme těmito svými zásluhami.
A není dost dobře ani komu děkovat, protože dárce je skrytý nejen v okamžiku, kdy dar předává, ale ihned po obdarování zase mizí. Platí to jak v rovině příběhu, který si k tomu vyprávíme, tak i v jeho symbolickém následování. Asi cítíme cosi nepatřičného na situaci, kdyby někdo po rozbalení dárků přiběhl a dožadoval se vděčnosti s tím, že právě tenhle Vánoční dárek vám dal on. Vánoce jsou založeny na tom, že odkudsi z nebeských výšin, kde nikdo netrpí nějakou nouzí a tak nikdo také od nás nic nepotřebuje, tak odtud sestupuje kdosi, kdo ze své štědrosti a ze své dobré vůle dává krásné dary a zanechává nás tu jako obdarované, aniž bychom se mu mohli na oplátku zase my nějak revanšovat.
Téma, které mě v poslední době dohnalo několikrát z různých stran – hodnota symbolu a symbolického jednání. Často jsem slyšel myšlenku, že moderní lidé symbolům nerozumí. Není to pravda. Jen některé symboly ztratily vazbu na naši běžnou zkušenost a tak už k nám nemluví. Tohle tajemství, kterým snad všichni naprosto programově obklopujeme vánoční obdarovávání, je pro mne důkazem, že symbolickému jednání stále ještě moc dobře rozumíme. Být obdarován je něco nesamozřejmého. Dostat dar je něco, co si nemůžeme vynutit, protože vynucenému dárku něco podstatného chybí. Může být větší, dražší – ale stejně nebude mít takovou cenu, jako ten, který nám někdo daruje sám, rád, ze svobodné vůle, z touhy nás obdarovat. Dárek, který je nečekaným překvapením, má v sobě něco, co jiné dárky nemají.
Je moc dobře, že tomu rozumíme, protože tento postřeh ukazuje k samému jádru věci, k samému jádru vánočního poselství. V Betlémě, v městě Davidově, jsme byli obdarováni naprosto nezaslouženě a nezasloužitelně. Byli jsme obdarováni ne pro svoje zásluhy a proto, že bychom byli kdo ví jak dobří, ale proto, že v těch nebeských výšinách, kde nikdo netrpí nouzí, se nad námi smiloval Bůh a rozhodl se, že nám dá dárek. A daroval nám sám sebe. Přišel na tento svět a přišel (jak říká jeden z nejslavnějších citátů z Bible) aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný, protože Bůh nepřišel na tento svět, aby soudil, ale aby byl svět spasen. (J 3,16-17) V tento den se i nám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.
Čím je člověk starší, tím víc žije tak, aby nebyl odkázán na druhé. Takto vychováváme i svoje děti. Miminkům se všechno snese až pod nos, ve školce už si děti alespoň připraví talířky na svačinku, na prvním stupni se s nimi ještě učíme, ale později už se stále víc a víc do školy připravují samy. Klasická výchovná věta: „Takovej velkej a ještě to neumíš?!“ je jakýmsi shrnutím tohoto pedagogického přístupu. Má spoustu předností a jednu jedinou vadu – do podvědomí nám vtlačil myšlenku, že něco neumět, nevědět, nedokázat – to je projev jakési nedospělosti. Že dospělý člověk přeci nakonec všechno zvládne. A do této dospělácké sebejistoty teď přijdu andělé a řeknou, že se nám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Potřebujeme někoho takového? Ale jistě že potřebujeme! Jenže problém je v tom přiznat si to, že ho potřebujeme. Spasitel Kristus Pán, narozený v městě Davidově přišel proto, aby byl spasen tento svět a není jiná cesta do nebe, než ta, kterou nás provede on.
Středověký člověk, bez auta a letadla, bez kapesníků či toaletního papíru, zato pevně zakotven v křesťanské víře, si toho byl vědom. Proto vznikla ta píseň, že „nám, nám narodil se“ Kristus Pán. Oslavou toho, který za námi přišel ta píseň začíná i končí. Nic víc, než radost nemáme. Časem to ale lidem připadlo hloupé. Cožpak opravdu pro toho Ježíška nemůžeme nic udělat? No – nemůžeme. Když čteme příběh o narození Ježíše v Bibli, tak pastýři tomu narozenému Jezulátku nenesou vůbec nic. Jejich veškerá činnost se omezuje na vyprávění o setkání s anděly a na chválení a oslavování Boha. Tři mudrci od východu sice přinesli vzácné dary, ale protože přišli s tím, že jdou za králem (však také šli rovnou do královského paláce v hlavním městě!), tak ty dary měly hodnotu toliko symbolickou, jako projev úcty a ne že by nově narozeného krále vytrhl kousek zlata či vonné masti.
„Nu, to je hloupé“, řekli si lidé. A pastýři dostali na záda ovce a v koledách se začaly objevovat kusy oblečení, jídlo, pití, písničky pro radost, kolíbání malého Ježíška a tak dále. A stále víc a víc mizel ten základní, klíčový, centrální důraz vánočního poselství – že se nám narodil Spasitel, Kristus Pán, který přišel ne proto, abychom mu nějak posluhovali a obdarovávali ho vším možným, ale aby on pomohl nám s tím, na co prostě nikdo z nás nemá. Aby porazil smrt a přinesl tak věčný život v nebi, ze kterého k nám zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv našeho zasloužení přišel.
V běžném životě současného člověka zůstala vlastně jediná připomínka tohoto prapůvodního poselství Vánoc – to tajemství okolo dávání dárků. Ten okamžik, kdy dostaneme dárek, který jsme si jakoby nijak nemohli vyprosit či vynutit, protože ten dárek přišel odkudsi z neznáma a zanechal nás tady jako obdarované – to je symbolické vystižení postavení každého člověka po těch úplně prvních Vánocích, které proběhly před o málo více než dvěmi tisíci let. Jsme tu, obdarováni darem věčného života – a nejen, že jsme neměli, jak si ten dárek vynutit, ale ani nemáme jak se dárci odvděčit.
To jediné, co můžeme udělat, je poslat tuto radost dál. I to v sobě stále nese biblickou symboliku. Jsme stále v evangelijním příběhu, jak ho zapsal Lukáš: Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Jdou a nesou tu svoji radost dál. Právě tak i my máme jen tuto možnost, totiž obdarovat zase někoho jiného. Zdá se to jako podivné odvděčení. Někdo mi dá dárek a já jako vděčnost dám dárek někomu třetímu. Ale Ježíš, Spasitel a Kristus Pán, který se nám narodil v městě Davidově, ten řekl, že to je přesně ten způsob, jak si to představoval. Proto řekl svým učedníkům: cokoliv jste učinili někomu jinému, mně jste učinili a cokoliv jste neučinili někomu jinému, mně jste neučinili (Mt 25,40n). On ví, že za ním nemůžeme zajít a zaplatit to, co pro nás udělal. Ale on to ani nechce. Chce, abychom měli radost z daru věčného života a v této radosti obdarovávali druhé. A bere to tak, jako bychom to dávali jemu.
A tak vlastně – alespoň na úrovni symbolu – to podstatné Vánocům zůstává. Symbol ale ztrácí hodnotu, když mu přestaneme rozumět jakožto symbolu, jako k znamení, jako k ukazateli k tomu původnímu významu. Když zůstane jen nepochopený symbol, pak se z Vánoc skutečně stanou jen svátky zběsilého nakupování. Musíme si tedy neustále připomínat ten Vánoční příběh o narození Ježíše Nazaretského. O tom, že na tento svět přišel v lidském těle Bůh sám, Spasitel Kristus Pán a daroval nám věčný život. A že my teď, z radosti z tohoto daru můžeme a máme rozdávat radost dál.
Amen.