Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
přesuňme se ve svých myšlenkách nejprve do doby, kdy tento text vniká. Jsme v osmém století před Kristem. Nejpohnutější období předního Orientu, protože je to období, ve kterém vzniká první veleříše této oblasti – Asýrie. Od východu, z úzermí dnešní Iráku, se směrem k Izraeli pomalu ale jistě blíží zkáza. Asyrští panovníci postupně dobývají jeden stát za druhým. Když padl Damašek, bylo jasné, že brzy dojde i na Izraelce. Roku 721 padá do jeho rukou Samaří.
Bitev i válek zažil Boží lidu spousty. Všemožných nájezdů kočovníků a tak. Tohle bylo něco jiného. Nastává cosi, nad čím zůstává rozum stát snad u všech obyvatel postupně dobývaných území. Panovník a šlechta jsou oslepeni a v poutech vláčeni pryč. Jo, je to hrozné, ale s tím se po prohrané válce tak nějak počítá. Ti nahoře to také mohou někdy odskákat a odskákají to tak, aby to všichni viděli. Jenže spolu s nimi jsou takto deportovány celé národy. Nejen panovník a jeho družina, nejen velitelé jednotek ba nejen vojáci. Veškeré obyvatelstvo, každý, koho nepřátelé najdou, mladí i staří, muži, ženy děti… Všichni jsou odvlečeni tisíce kilometrů daleko. Táhnou se pod údery holí a prutů poháněčů. Na dobytá území jsou nastěhováni lidé zase z jiných porobených národů a ti se mísí se zbytečky místních, kteří se stihli ukrýt kdesi ve skalních stržích. Modláři sídlí ve svaté zemi a lid Boží je rozptýlen v modlářských krajinách. Kde vzít v takovou chvíli naději?! Kde se najde někdo, kdo do té temnoty rozsvítí světlo…? Tady není na co konkrétního spoléhat, tady není žádné jméno, které by člověk mohl vyslovit s nadějí, že díky němu se něco změní.
V této v pravdě šílené situaci ale začíná Izajášův prorocký výhled. Je to v tuto chvíli výhled čiré naděje, protože Boží lid nemá ve svých rukou nic, co by tuto naději mohlo posilovat. Má jen svoji víru, že Bůh na nás sesílá všeliké zkoušky, ale s každou z nich dává člověku i sílu obstát. S každou zkouškou připravuje i vysvobození. V téhle naději pak přechází staletí. Asýrie padá pod nájezdy Babylónie a Babylónie padá pod nájezdy Médoperské říše, Médoperská říše po dvou stech letech padá pod nájezdy Řeků a Řeky porazili Římané…
Boží lid stále vyhlíží. Okamžiky těžké poroby jsou střídány okamžiky vzepětí. Tu a tam se totiž objeví někdo, o kom by se snad dalo soudit, že on je ten vytoužený dárce míru a pokoje. Tu v Božím lidu, tu dokonce i mezi pohany se objeví kdosi, kdo pro Boží lid udělá něco, co rozjásá srdce všech, kteří čekají naplnění Izajášových slov. V tu chvíli si mnozí říkají – je to on? Je to ten na kterém se naplní dávná proroctví? Ve stovkách podob a obměn se objeví otázka, kterou vzkázal z vězení i Jan Křtitel Ježíši Nazaretskému (Mt 11,3): „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ A spolu s touto otázkou si pak lidé opakují i ta prorocká slova, která toho „jednoho“ popisují. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje“. Zvláštní jména… Lépe říci „tituly“ než jména, protože o to tu jde. Ne, co má člověk zapsáno v občance, ale co má zapsáno v srdci. Jaký je. Jaké jsou jeho životní postoje. Přijde konečně někdo, kdo by dokázal poradit, co dál? Divuplný rádce? Přijde konečně někdo, kdo v Boží síle povede Boží lid? Božský bohatýr? Přijde konečně někdo, kdo před Božím lidem otevře dobrou budoucnost? Vládce pokoje? Dobrou budoucnost bez konce? Otec věčnosti?
Přišli mnozí, kteří to, či ono splňovali. Přicházeli moudří lidé, kteří dokázali dát divuplnou radu a správně promluvit v pravý čas a na pravém místě. Přišli mnozí, kteří dokázali posílit klesající kolena a povzbudit unavená srdce. Přišli bohatýři, kteří v Božím jméně dokázali vyhnat toho kterého okupanta. Přišli tací, kteří očistili chrám od modlářského poskvrnění a tak otevřeli prostor pro budoucnost v pokoji Božího požehnání. Byli tací, kteří se snažili o pokoj. Jeremiáš, Daniel, Kýros, Ezdráš a Nehemijáš, Juda Makkabejský a jeho bratři… Ale vždycky to bylo jen něco z toho. A co především – tak, jak rychle tyto naděje přišly, tak byly také podupány a zničeny tu nějakým nepřítelem z vnějšku, tu spory uvnitř Božího lidu.
Čas plynul a nadějný výhled stále nebyl naplněn. Od prorockých Izajášových slov uplynulo již nějakých sedm set let. Přesuňme se v myšlenkách do této doby. Izraelci už jsou zase ve své zemi. Zdaleka ne všichni. Deset kmenů Božího lidu už se nikdy nevrátilo. V tom před sedmi sty lety vypleněném Samaří žije nepočetná oddělená skupina, které si přísně střeží svoji starobylou jinakost. I kniha proroka Izajáše je pro ně přinejmenším pochybnou literaturou, ne-li že přímo rouhačským spiskem. Potomci těch nemnohých, kteří nebyli odvlečeni, nebo se jim kdo ví jak podařilo vrátit, ale rozhodli se svoji víru neopustit.
Nad těmito Samařany i nad dalšími židovskými skupinami vládne jakýsi Herodes, řečený Veliký. Panovník mimořádně schopný. V Samaří nechal pro těch pár staro-věrců zbudovat chrám. Že by snad on byl tím světlem? Národ se rozmnožuje. Ekonomická situace země vzkvétá. Boží lid si užívá svobody po staletí nebývalé. A je mír, zemi křižují obchodní karavany a přinášejí nejen cizokrajné zboží, ale pracovní příležitosti a bohatství. Že by tohle bylo to, po čem touží srdce Božího lidu? Opatrně kličkuje mezi rozhádanými římskými rody a včas se přidává na stranu těch, kteří se stali císaři. Že by tohle byl divuplný rádce? Jeho vojáci likvidují silniční lupiče i námořní piráty. Že by tohle byl Božský bohatýr? Že by s ekonomickou prosperitou a politickými dohodami konečně nastal ten vytoužený trvalý mír a blahobyt, který přinese Otec věčnosti, Vládce pokoje? Ale kdeže! Cožpak se lidské srdce nasytí penězi? To nepokojné lidské srdce chce něco jiného a pořádně vlastně neví co. Stále, znovu a znovu si bude stěžovat. Bude chtít něco víc. Právě v době největší ekonomické prosperity to lidé poznávají, jak je to všechno marnost nad marnost a honba za větrem.
Jako kdyby byla svatá země líheň mesiášů, tak před Herodem, za jeho vlády i po ní vystoupili mnozí zájemci. Desítky, ne-li že stovky či tisíce těch, kteří si pro sebe tento titul nárokovali. A jak přišli, tak odešli a jen nemnozí si již po pár letech pamatovali jejich jméno. Kdy konečně přijde ten, kdo rozsvítí světlo nad těmi, kteří sídlí v zemi šeré smrti?
Kde je vlastně ta země, ve které nás obklopuje smrt? Kde je ta hranice, za kterou už není ta modlářská špína, která obklopuje lid, ohrožuje ho, ničí ho, protože do nás vstupuje a vnáší do našeho života znesvěcující hnilobu zmaru? A pak přišel jeden, který řekl: Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit. …Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje! Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka! (Mk 7,18n)
Země šeré smrti – ta není kolem nás. Ta je v nás. Tu si s sebou neseme kamkoliv půjdeme. Protože Izraelci zhřešili, tak proto je Bůh vydal do rukou Asyřanů, Babylóňanů, Médů a Peršanů, Řeků a Římanů. Proto je rozptýlil po celém světě – aby poznali, že před hříchem, který mají ve svém srdci se utéct nedá a že kamkoliv se hneme, tak si svoji smrt každý neseme stále s sebou.
To světlo, které zazáří nad Božím lidem, světlo, které prozáří tuto temnotu – to musí být světlo celého světa a pak teprve každý, kdo jej spatří, nebude chodit ve tmě. Protože toto světlo bude opravdu světlem světa a kdo ho bude následovat, stane se součástí nového národa.
Národa, kde jsou všichni naplněni radostí. Národa, kde se lidé neutlačují neboť jho jeho břemene a hůl na jeho záda i prut jeho poháněče bylo zlomeno. Kde proti sobě nebojuje, protože každá bota obouvaná do válečné vřavy a každý plášť vyválený v prolité krvi už dávno byly spáleny.
Národa, který nespojuje nějaký pozemský vládce, neboť senám narodilo dítě, byla nám dán syn a jemu bude svěřena vláda. A tento syn má jméno – a my víme, že to vlastně není zas tak jméno, ale spíš titul, funkce… „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“
„Divuplný rádce“ – a jsou to divuplné rady, které dává. Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Tedy: „Nech už toho nekonečného řešení svých problémů, protože tvoje soběstřednost jen tebe samotného spoutává. Své peklo nosíš sám v sobě – vyjdi tedy ze sebe! Jestli se bude každý starat jen a pouze o sebe, nikam to nedotáhneme. A Divuplný rádce radí: „Udělej to tak, jako já. Zapomeň na sebe a pak teprve poznáš, co to je pravá svoboda Božích dětí.“
„Božský bohatýr“, tedy válečník, bojovník, ten který jde v čele své armády – nu, má ten Božský bohatýr prazvláštní zbraně. Nenávist přemáhá láskou. Nepřátelství přemáhá odpuštěním. Je to podivný válečník, ale hleďme! On v této božské zbroji milosrdenství vítězí i nad tím největším nepřítelem – nad smrtí. Tak bojuje „Božský bohatýr“!
A bude to „Otec věčnostiOtec věčnosti““, protože pro jeho krev vstoupí věčnost do naší pomíjivosti. Do tohoto světa, kde si každý neseme ve svém srdci hříchy, peklo a smrt, tak přichází pravý „Otec věčnosti“. Smrtelné bude proměněno v nesmrtelné a pomíjející bude oblečeno v nepomíjející. Protože on je ten, který dává život, který nekončí.
Posledním titulem, kterým Izajáš označuje onoho krále, je „Vládce pokoje“. „Vládce pokoje“ – ne ten, kdo pokoj dává, ale ten kdo jím vládne! Ten který má pokoj ve své moci. To nepokojné lidské srdce, které neuspokojila ani moudrá slova mudrců, ani vítězství v bitvách válečníků, ani politická rozhodnutí ani budování lepších zítřků, tak tahle nepokojná lidská srdce konečně mohou najít pokoj. Konečně se našel někdo, kdo o pokoji mluví, ale ten, kdo pokoji vládne.
Počínaje Josefem a Marií, přes betlémské pastýře, mudrce od východu, Simeona a Annu, učitele v chrámu, zástupy v Galileji a pak to půjde dál a dál a až do naší doby. Tohle světlo svítí a žádná tma ho nemůže pohltit. Jestli je v našem životě sebevětší hřích, jestli je v našem srdci sebetemnější temnota – pojďme za tím světlem, které se rozzářilo v Betlémě. Předložme to Ježíši Kristu. Nechme to prozářit jeho světlem.
U tohoto Divuplného rádce je pro každého z nás dost moudrosti, aby nám poradila v tom, co nevíme.
U tohoto Božského bohatýra je dost síly, aby porazila to, co nás ohrožuje.
U tohoto Otce věčnosti je jistota překonání vší pomíjivosti, která nás okrádá o lidi i věci pro nás tak cenné.
U tohoto Vládce pokoje je prostor ke smíření se vším, co do našeho života vnáší neklid a strach.
Každý z nás může a má slyšet slova Ježíše Nazaretského: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“
Amen.