Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
ten dnešní silvestrovský příběh je příběhem o očekávání. To je takové silvestrovsko-novoroční téma – něco čekat. Tedy přesněji řečeno – zamyslet se nad tím, co bylo a podle toho čekat, co bude. To děláme právě v této době, stačí otevřít noviny a jsou plné sumářů toho, co nás v uplynulém roce potkalo a co nás tím pádem v tom příštím roce nejspíš čeká.
S tím mi ladí dnešní biblická čtení, která jsme slyšeli. Dva příběhy o setkání s Pánem Ježíšem. V obou dvou případech je to setkání, které bylo dlouho očekávané. Jak Simeon, tak Herodes – oba dva (tak či onak) čekali na tento okamžik, který se konečně naplnil. Setkali se s ním – jenže ten příběh se vyvíjí nějak zvláštně. Rozhodně jinak, než bychom buď my, nebo hlavní aktéři příběhu očekávali.
Tyto dva příběhy ale nabízí dva různé pohledy na to, co můžeme od Ježíše čekat a proto je dobré si tyto dva pohledy srovnat. Máme tu model „simeonovský“ a model „herodovský“. Pokusme se podívat se na oba dva podrobněji a hledejme, jak je to s námi, jaký z nich více odpovídá tomu, co prožíváme a co bychom prožívat měli.
Začnu Herodem, protože jeho postoj je jasný a srozumitelný. Herodes chtěl vidět Ježíše. Tedy Herodes mladší – syn onoho slavného Heroda, který si nepřál Ježíše spatřit, stačilo by mu bohatě, kdyby zemřel. Herodes junior není takový primitivní orientální despota, který nechává popravovat vlastní děti či topit manželky v lázni, jako to dělal jeho otec. Herodes junior je solidní helenizovaný panovník, jakého není ostuda pozvat do jakékoliv společnosti. Ač Žid, tak s vírou otců nenadělá žádný štráchy, což je příjemné každému hostiteli, protože vyznat se v těch spletitých příkazech židovského jídelníčku je utrpení. U Heroda to však není problém, ten si na vyuzené šunčičce pochutná rád. Je pravda, že by to v té zálibě v hezkých děvčatech nemusel přehánět, koneckonců, toho Jana Křtitele popravil úplně zbytečně, jen si tím proti sobě popudil lidi – a to všechno kvůli jedné fešné tanečnici. Ale kdo z nás je bez chyby?
Tak tedy tento Herodes by rád viděl Ježíše. Pěkných pár týdnů, ne-li let, je Ježíš takovou malou senzací a tak by nebylo na škodu kouknout se, co je vlastně zač. Kdyby uměl opravdu měnit vodu na víno, mohl by mít u Heroda velice slušně placené místečko, nebo kdyby bylo něco na tom rozmnožení chlebů a ryb – to by bylo něco pro zásobování armády. Nehledě na to, že na jeho příkaz prý mívají ryby v hubách zlaťáky a to také není vlastnost k zahození.
Když se tedy Ježíš Herodovi konečně dostal do rukou, nic nemohlo galilejskému panovníkovi udělat větší radost. Zvát Ježíše k sobě, to by bylo jaksi pod jeho vladařskou úroveň. Ale takhle, dokonce jako vězeň, se kterým si může dělat co chce, to je ideální řešení. Bylo milé, že mu ho Pilát poslal. Není divu, že se poté spřátelili.
Leč Herodes si s Ježíšem moc nepopovídal. Herodes se ptá – Ježíš mlčí. Velekněží a zákoníci jsou na koni, žalují a stěžují si na Ježíše, jak jen mohou – a Ježíš stále mlčí. Ne to není společnost pro vznešeného Heroda. Je hrozné, co si ti lidé navymýšlejí, vždyť na tom Ježíši není vůbec nic zajímavého. A poslal ho Pilátovi nazpátek, ať si s ním dělá, co chce. Je to zvláštní reakce na setkání s Ježíšem. Kdo se kdy s Ježíšem setkal, tak ho buď měl rád, nebo ho nesnášel. Herodes je jiný. Je to prostě zvědavec, který se chce pobavit. Ježíš ho zaujme, ale když neodpovídá jeho představám, tak ho velice rychle zajímat přestane. A mně připadá tenhle Herodes až příliš moderní postava. „Moderní člověk“ by se mohlo říci, pokrokový, takový, který se nenechá spoutávat starými konvencemi. Tento Herodes se mi stává obrazem celého lidstva, celé naší moderní společnosti. Není ho ani moc za co chválit, ani moc za co hanět. Přesně jak jsme slyšeli na začátku bohoslužeb, není studený, ani horký.
Nemůžete ho pochválit za jeho zájem o Ježíše, protože to byl zájem čtenáře bulvárního časopisu o informaci, kde slavil Vánoce milenec Ivety Bartošové. V zásadě mu ale nemůžete ani vynadat, za to, že se s Ježíšem už nechtěl bavit. Vždyť Ježíš mu na jeho dotazy vůbec neodpovídal. My Ježíši rozumíme, že nenašel naprosto žádný myšlenkový styčný bod s Herodovou touhou po senzaci a svojí zvěstí, ale asi také dokážeme pochopit Heroda, který prostě nechal Ježíše plavat, ve chvíli, kdy zjistil že senzace se nekoná. Ano, když ho spatřil, velmi se zaradoval; už dávno si ho totiž přál vidět, poněvadž o něm mnoho slyšel, a doufal, že uvidí jak dělá nějaký zázrak. Ale Ježíš zjevně žádné zázraky nedělá.
Tohle vidím kolem sebe jako nejčastější postoj, když přijde řeč na Boha, Krista, církev… Hledá se něco zajímavého, dráždivého nečekaného. Nemůžete ty lidi pochválit za duchovní zájem, protože tam žádný reálný zájem není. Na straně druhé jim nemůžete zas tak moc vynadat protože to nejsou očividní hříšníci, ale v zásadě slušní lidé. Jen očekávají od církve něco, co jim ona zase nehodlá poskytnou – nezávazné povyražení.
Ale jsem jiní? Očekáváme od Boha, Krista a Církve něco jiného, než nějaké to duchovní povyražení? Asi to dokážeme lépe skrýt, ale nemá smysl si na něco hrát sami před sebou a před Bohem už vůbec ne. Pro srovnání a hlavně pro nalezení toho správného přístupu se pokusím tenhle velmi srozumitelný Herodův přístup srovnat s přístupem Simeonovým, tak, jak jsme ho slyšeli v prvním čtení. Je to postoj křesťanským očím srozumitelnější. O to je vzácnější. Sami s ním máme problém a tak ho o to méně můžeme očekávat u lidí kolem nás. Postoj trpělivého očekávání. Prorocký postoj důvěry, která už v malých náznacích rozpoznává velké věci, které přijdou.
O Simeonovi toho mnoho nevíme. Čteme, že očekával potěšení Izraele a vyhlížel Hospodinova Mesiáše. Jak by měl takový Mesiáš vypadat, co by měl dělat, jak by to měl na tomto světě zařídit – na to bylo vždycky odpovědí více než dost. Pohříchu měly pokaždé blíž k zázrakuchtivému Herodovi, než Simeonovi. Simeon vyhlíží světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro Boží lid Izrael. Jsme v chrámu! V místě, kde přebývá sláva Hospodinova. Jsem ovšem v místě, kam pohané přístup nemají. Sláva Hospodinova je přístupná toliko lidu Hospodinovu. V těchto pár slovech se najednou otvírá naprosto netušená budoucnost, která tuto Boží slávu zpřístupní celému světu.
Na straně jedné Herodes, který touží mít Ježíše pro sebe, na straně druhé Simeon, který vidí, jak se brána Chrámu otevírá doširoka pro zástupy lidí, kteří dříve neměli šanci. Tohle je pro mne ten klíčový rozdíl a také výchozí bod pro přemýšlení nad tím, co vlastně od Krista čekáme my.
Čekáme, že nám splní naše očekávání? Že Bůh přijde a nějakým zázrakem ukáže, že jsme měli pravdu? Že přijde právě takový, jak jsme ho čekali? Herodův pohled, pohled pochopitelný, srozumitelný – ale vidíme, že odpovědí na něj je Ježíšovo mlčení. S tímto očekáváním se Herodův a Ježíšův svět nijak neprotínají. Jsou jako dvě mimoběžky, které se na své cestě vesmírem sice přiblížily, ale teď už dál utíkají k nekonečnu a přitom se od sebe stále víc a víc vzdalují.
Čekáme, že Bůh zjeví svoji slávu? Ukáže se jako skutečný Pán, tedy suverénní, svrchovaný? Že se zachová podle svých plánů, byť to vůbec nebude ladit s naší dosavadní zkušeností? Simeonův pohled není nic jednoduchého. Ještě jednou připomínám – jsme v Chrámu a on tu mluví o světle, jež bude zjevením pohanům, slávou pro Boží lid Izrael. To je spojení, které nedává smysl. Ani kdyby všichni pohané okamžitě konvertovali k židovství, tak to není řešení. Tohle tu bylo jen pár desítek let před Simeonovým narozením, když se k židovství přihlásilo široké daleké okolí včetně Edómu a výsledkem je, že Edómec Herodes z druhé generace těchto rádoby židů sedí na Jeruzalémském trůnu a přitom uctívá modly na olympijských hrách a orlici Dia Olympského nechal pověsit na Jeruzalémský chrám! Zjevování Boží slávy pohanům je koledování si o průšvih!
Jenže – to už zase pomalu, nenápadně a o to záludněji přecházím od Simeona k Herodovi. Tak se to stává, kdy budoucnost neustále poměřujeme minulostí. Když Boží moc omezujeme tím, jak se projevovala dříve. Čekáme, že Ježíš přijde a bude měnit vodu na víno, zásobovat armádu zázračně množeným chlebem a rybami a v případě nedostatku finanční hotovosti vypomůže zlaťákem v rybí hubě. To není Simeon, to je Herodes! To je hraní si s tím, co známe, čemu rozumíme, co máme ve své moci. Simeon nic takového nemá – má v rukou jen osmidenní mimino a víru, že se v něm naplní očekávání věřícího člověka: Spasení, které Bůh připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro Boží lid Izrael. Jak to bude vypadat, to už se neřeší
Naše Silvestrovské předpůlnoční ohlížení za minulostí nesmí spoutávat popůlnoční novoroční výhled do budoucnosti. Výhled k tomu, který sedí na trůnu a říká: „Hle, všecko tvořím nové!“ (Zj 21,5). Je dobré se ohlížet za minulostí. Je to přinejmenším praktické, protože se člověk může zamyslet nad tím, co dělal dobře a co dělal špatně.
Ještě lepší je ale hledět do budoucnosti. To je pořád ten Simeon: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení…“ Až příliš zřetelně z toho proznívá Simeonovo poznání, že může pokojně zemřít a dobře to ladí s tím základní „simeonovským“ důrazem na Boží svrchovanost. „To nevadí, že přede mnou je smrt“ říká Simeon. „A vůbec mne neruší, že až doposud smrt vždycky znamenala konec. To je zkušenost z minula a rozhodně nemusí platit i v budoucnu.“ To je Simeon! To je pohled víry, která hledí dopředu a nenechá se spoutat minulostí.
To, co má v rukou není třicetiletý muž s pověstí divotvůrce, ale osm dní staré mimino tesaře a jeho mladé snoubenky. Dítě, které dostalo vyznavačské, leč naprosto všední jméno Ježíš! Nic moc, ale prorocký pohled v tom vidí příslib nové budoucnosti, jakou si dnes ani neumíme představit.
My máme v rukou poslední minuty a hodiny starého roku a pak první minuty, hodiny, dny, týdny a měsíce toho následujícího. Není to nic moc. Je to jen čas, který je potřeba nějak využít, nějak naplnit. Přijímejme ale tento čas v simeonovské naději, že se v tomto čase budou dít věci, které si v tuto chvíli ani nedokážeme představit jako vůbec možné.
Amen.