Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
vybral jsem tento text hodně z toho důvodu, že jsem se s ním sám nějak potřeboval vypořádat. Rybář lidí – to je obraz, který mne dost dlouho nenaplňuje žádným nadšením. Ke skopovému se dostanu vzácně, ovce jsem nikdy nepásl a život pastýře, který chová ovce na jídlo, je mi dost vzdálený. Hospodin jako pastýř z 23. žalmu, Ježíš jako dobrý pastýř z mnoha podobenství – nikdy mne to nerušilo. Ryby mám ale rád. Rád v jednom velmi konkrétním významu, totiž gastronomickém. Jinak mne s nimi žádné vřelé city nepojí. Zato mezi rybáři mám řadu přátel a tím spíš je mi dost zatěžko oddělit představu ryby ulovené od ryby vykuchané, naporcované a snědené. Jasně, teoreticky to vím už dlouho, že dost Ježíšových podobenství mělo v sobě nějaký provokativní nádech – jenže většinou už ta podobenství zas tak moc nemluví o naší realitě. Přesně, jako ten dobrý pastýř. Nebo milosrdný Samařan. Na další jsme si zvykli – celník a farizej modlící se v chrámu. Je toho dost, co si už tak poklidně nechám projít hlavou, ale rozhodně mne to neprovokuje. Naopak, musím si programovou záměrnou provokativnost těch kterých míst připomínat, aby mi neunikla pointa.
U těch „rybářů lidí“ mi to tam ale zůstalo velmi pevně, proto si tímto kázáním opět řeším zase jeden ze svých vlastních problémů v naději, že nejsme zas tak odlišní a že se to snad s někým z vás potká. Jak jsem tak nad tím přemýšlel napadlo mi, že to Pán Ježíš vlastně vůbec nemusel myslet vždycky jako provokující myšlenku. Někdy ano. Je to zřetelně vidět třeba právě u toho Samařana, nebo když ženě pohanského původu odmítl pomoci s tím, že se nesluší jídlo pro lidi dávat psům. V některých případech mám ale pocit, že si Pán Ježíš prostě rád hrál se slovíčky. Že nebyl 24 hodin smrtelně vážný, ale že v nejrůznějších situacích dělal narážky na to, co viděl kolem sebe. Slovní narážky, které prostě nesmíme přecenit.
Je nám jasné, že někdy jde v Ježíšových výzvách o nadsázku. Trám v oku určitě nikdo nikdy mít nebude. Když Ježíš řekl, že si máme je lépe si odetnout úd, který nás svádí ke hříchu, než kvůli němu přijít do pekla, tak to už je technicky proveditelné a tak se toho už někdo v praxi chopil. Když apoštol Petr vyznal Ježíše jako Mesiáše, Syna Božího, tak Ježíš použil zvláštní slova: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Mt 16,18) Osobně si myslím, že je to zase jen jeden z případů, kdy si Pán Ježíš hrál se slovíčky a nic hlubokomyslného bychom v tom hledat neměli. „Petros“ je kámen a „Petra“ je skála a Ježíš mluví o církvi založené na skále. Pěkná slovní hříčka, při které se Pán Ježíš na Petra usmál, možná ho objal a pokračovali v cestě. Podle mne až pozdější vykladači do té scény přihodili vážný tón, kterým z třicetiletého Ježíše udělali hloubavého vznešeného mudrce. Připadá mi, že když Ježíš na učedníky po vzkříšení volal ze břehu: „Nemáte něco k jídlu?“ (J 21,5) tak že si z nich vlastně také dělal legraci, protože už tam dávno hořel oheň, na něm se pekla ryba a byl tam i připravený chléb.
Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí! Tady u Galilejského jezera, také nešlo o nějakou hlubokou teologii, ve které by Pán Ježíš zhodnotil přínos rybářské praxe pro misijní potenciál církve. Nepřeceňujme tu scénu. Prostě viděl pár rybářů, kteří lovili ryby či spravovali sítě a se slovní hříčkou je povolal k jiné práci. Potud si i my musíme s těmi slovíčky trochu pohrát. Pohrát si s tou rybářskou branží. V souvislosti s celou zvěstí Písma nám tento text vydá mnohý užitek. Dá nám spoustu obrazů, nad kterými můžeme přemýšlet a které mohou nějak promlouvat i do naší zcela nerybářské životní zkušenosti.
Vám, kdo jste na tom stejně, jako já, tak připomínám, že rybáři lidí tedy neloví lidi proto, aby je snědli. Z vody se tahat bude, ale jde o vytažení lidí, ne ryb. Jde o vytažení ze světa, který je nepřátelský a nebezpečný. Je to záchrana těch, kteří se topí a které je potřeba vytáhnout na čerstvý zdravý vzduch. Ti, kteří se nemohli volně nadechnout, protože je ze všech stran ohrožují či přímo dusí. Izraelec si možná vzpomene na příběh o potopě světa. Určitě ho ale napadne Mojžíš. To jméno je v Bibli vykládáno jako „vytahovač“ (Ex 2,10) právě v souvislosti s vytahováním z vody. Mojžíše vytáhla egyptská princezna z Nilu a Mojžíš pak vytáhl Boží lid z otrocké služby v Egyptě. Tam už to nebyl je Nil, ale dokonce Rudé moře. Jen si to představte! Vlevo vodní stěna, vpravo vodní stěna. Zástup prochází z Egypta za svobodou a musí projít vodou, která je nebezpečná! Však se v ní také utopí celé egyptské vojsko! Ale Boží lid bude z této vody vysvobozen. Motiv vody, která ohrožuje tvoří velkou část příběhu proroka Jonáše. Podobně jako žalmista, tak i on z hlubokosti volal k Hospodinu, kajícně přiznával své hříchy a dovolával se Božího slitování. Nebezpečí vod se objeví ještě ve Zjevení Janově v letmé zmínce, že v nebi už nebude moře. Tyto mocné masy vod skrývají kdo ví jaké démonské potvory. Jakmile se někdo dostane do nějaké takové velké vody, je potřeba být vytažen jako Mojžíš z Nilu. Musí přijít další a další novodobí Mojžíšové, tedy ti, kteří byli sami z vody vytaženi a teď mohou vytahovat jiné. Je potřeba být zachráněn, vysvobozen z toho strašlivého nebezpečí, jaké voda představuje. Když nebude zachráněn, klesne až dolů. „Padne až na samé dno“ říkáme i my dnes a když si někdo „sáhne až na dno“, znamená to, že na to byl fakt hodně špatně.
Proto jsou tu rybáři lidí. Ti, kteří se nebojí ani té nezměrné masy vod. Ti, kteří jsou vzdělaní a léty praxe trénovaní k tomu, aby uměli sítě opravit a pak správně hodit. Síť se závažíčky po stranách klesá rychle od hladiny dolů a zachycuje nebožáky, kteří by jinak klesli až na dno. Ty, které zachytí síť, ti se dostanou nahoru na vzduch. Tam dole, u dna, tam je tma, zima, bahno, napadané zahnívající větve… Kdo klesne až na dno, bude to mít o mnoho těžší dostat se zase nahoru, na vzduch, ke světlu. Kdo ale neklesl zas tak hluboko, ten má o to větší šanci.
Pán Ježíš přebírá pomyslnou štafetu od Jana Křtitele. Zvěst je stále stejná: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ Mění se forma zvěstování. Jan stál u Jordánu a lidé za ním přicházeli. Ti, kteří byli u hladiny a našli ještě sílu se pár tempy dostat na čerstvý vzduch, tak se mohli u Jana nadechnout. Je výborné, když církev plní tuto funkci. Když je místem, kde hledající naleznou odpověď. Kde ten, kdo touží po záchraně, není odrazen, odehnán, ale je mu poskytnuta pomoc. Nezapomínejme ale, že to je jen první stupeň. „Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo!“ (Lk 10,2) řekl jednou Pán Ježíš. Nestačí, že tu církev prostě je a kdo hledá, tak si ji najde. „Protož proste Pána žni, ať vypudí dělníky na žeň svou.“ pokračuje proto Pán Ježíš a sám tak jedná. Nestačí si stoupnout k Jordánu tam, co stával Jan a vítat ty, kteří za ním vycházejí. Je potřeba a hledat všechny ty „ztracené ovce lidu izraelského“ (Mt 15,24). Je potřeba být svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země (Sk 1,8). Je potřeba jít všem národům, získávat učedníky, křtít je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učit je, aby zachovávali všecko, co nám Pán Ježíš přikázal (Mt 28,19). Je potřeba být rybáři lidí a to se nestane tak, že si sedneme do fotélu a počkáme, až ryby přijdou, zaťukají na dveře a řeknou: „Můžeme dál?!“ a uráčí se odebrat se do ledničky.
Začíná se nám vylupovat několik myšlenek, které stojí zato si pamatovat.
Něco má rybář ryb a rybář lidí společné, něčím se liší. Opět sám pro sebe a pro mě podobné hned jako první připomínám, že se liší cíl. Zatímco rybář ryb shání oběd, rybáři lidí jde o záchranu těch, které vytahuje.
S tím ovšem souvisí jedna podstatná věc, která by mohla být důležitá i pro mnohé další: Rybář ryb si říká: Jde o mě! Když nechytím dost ryb, bude hlad. Musím makat! Tvrdě, pořádně a až do úmoru. Musím, protože mám strach o sebe a svoji budoucnost. Když to totiž bude trvat dlouho a já nic nechytím, tak hlady umřu.
Rybář lidí si říká: O mě už tu nejde. Jde přece o to dostat se z vody ven a já jsem z vody venku! Jestli všechno půjde tak, jak má, tak už se do ní nevrátím. O mě už je postaráno a já se nemám čeho bát. Jsem v pohodě. Jsem v klidu. Bránu do nebe přede mnou nikdo nemůže zavřít. V téhle svobodě teď hledám další, které bych ještě vytáhl.
Toto rozpoznání je v samém základu naší víry. Nenechme si ho vzít! Časem na něm poroste stavba našeho duchovního života a nám dojde, že máme zodpovědnost za druhé. Dojde nám, že nějaká činnost je přirozená odpověď na Boží povolání. Už to přece víme, že nestačí si sednout do fotélu a čekat, až ryby přijdou, zaťukají na dveře a řeknou: „Můžeme dál?!“ a uráčí se odebrat se do ledničky, tedy v tomto případě do kostelních lavic. Když ale zapomeneme na to, na čem to stojí, zblázníme se z toho. Strháme se v podivném křesťanském workholismu. Vyjít ven, mezi lidi, rozhodit sítě, vytahovat lidi a zachraňovat je – to neděláme kvůli sobě! Ne proto, abychom si něco zasloužili. Ne proto, abychom sami byl zachráněni. Abychom sami pro sebe něco udělali. Pro nás už všechno uděláno bylo. Jestli ke Kristu přivedeme jednoho člověka, sto lidí, nespočitatelné zástupy a nebo třeba vůbec nikoho, to nemá na naši spásu vliv.
První a řekl bych, že nejpodstatnější postřeh z dnešního příběhu je právě tenhle rozdíl: Od rybaření ryb, od horečného snažení konaného proto, abychom nezahynuli, jsme osvobozeni k rybaření lidí, tedy k činnosti, kterou děláme navíc. Nad rámec toho, co je nutné. Výdech – nádech. Klídek – pohoda. Nestojí to a nepadá s tím, co uděláme nebo neuděláme.
O to klidněji a svobodněji můžeme něco doopravdy dělat.
Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí. Být rybářem lidí, to není práce pro jednotlivce. Tohle církevní zázemí potřebujeme i jako rybáři lidí. Nějakou tu dělbu práce vidíme hned od začátku. Šimon a Ondřej házeli sítě do moře, Jakub a Jan Zebedeovi seděli v lodi a sítě opravovali. Není dobré být člověku samotnému a v okamžiku, když se snažíme být rybářem lidí, to platí také. Ti první jsou vyvolání ve dvojicích a až teprve ti další přicházejí do této skupiny. Jistě, že člověk může udělat spoustu práce docela sám, ale zas tak dobrý nápad to není. Další postřeh, který stojí za zapamatování, že mít někoho, kdo vám pomůže je moc dobrá věc. A také obráceně – je fajn, když taky čas od času někomu pomůžeme my, když se mu ta jeho síť trhá a on neví kudy kam.
„Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí!“ To není: „Pánové, gratuluji, od této chvíle JSTE rybáři lidí!“ Být rybářem lidí, to je něco, co z nás musí „učinit Pán“. Potřebujeme jeho školu, jeho vedení, jeho poučování. Huránadšenecká aktivita je jako zrno zaseté do mělké hlíny – rychle vyklíčí a také rychle zajde. Rybář lidí, dobrý rybář lidí – to je někdo, kdo má cvik, kdo má fortel. To se nezíská z minuty na minutu. Petr, Ondřej, Jakub i Jan se jako rybáři ryb cvičili roky a právě tak se z nich roky u Pána Ježíše stávali rybáři lidí. Vzdělávali se několik let v jemných finesách jak myslet, mluvit i jednat. Chvilkami to šlo, chvilkami to stálo za starou belu. Jako rybaření – chce to nějaké teoretické základy, ale chce to hlavně praxi nejlépe pod vedením jiného rybáře.
Když zůstaneme u teorie, tak to není rybářství. Rybářských teoretiků máme spoustu. Ani ne tak rybářů, jako spíš potápěčů, kteří i vyrazí na moře, ba se i ponoří do hlubiny, pozorují ryby, popisují jejich prostředí. A pak se vrátí zase do svého prostředí a píší tlusté knihy. Knihy jsou to bezvadné, jenže doktorát z ichtiologie vám večeři nezajistí – na to je potřeba vzít síť a hodit. Je fajn něco vědět o misijních strategiích a o tom, jak oslovit lidi, ale když to nikdy nezkusíme, tak nejsme rybáři lidí.
My už přece víme, že tam dole v hlubině to není pro lidi k žití. My sami jsme už byli vytaženi a tak zachráněni. Teď se pokoušíme vytáhnout a zachránit další. Prostě proto, že víme, že to je pro jejich dobro. Někteří přijdou sami, jako lidé chodili za Janem Křtitelem. Těch ale nebude zas tak moc. Za těmi ostatními je potřeba jít a tu síť jim hodit. Petr, Ondřej, Jakub i Jan se to učili několik let, takže nelze čekat, že by se to dalo shrnout do pár slov. Ale proto čteme Bibli, modlíme se, chodíme do kostela, abychom se to naučili.
Amen.