Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Řečeno spolu s žalmistou, je nesnadné se v tom vyznat. Začněme od Adama, tentokrát doslova. Na začátku příběhu lidského rodu stojí podle knihy Genesis neposlušnost. Jejím důsledkem je vyhnání z ráje, které Hospodin Bůh komentuje slovy „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé“.
Dalším dějstvím je Kainova vražda Ábela. Žárlivost a závist Kaina pohltily natolik, že neovládl svůj hněv. Vražda v prchlivosti. Ten příběh dobře známe. Končí konstatováním, že „Kain odešel od tváře Hospodinovy a usadil se v zemi Nódu východně od Edenu.“
Za tento verš pokračujeme ve čtení málokdy, neboť ke slovu přicházejí rodokmeny. Pokud nás však neodradí, tak se po linii Kain, Enoch, Írad, Mechújáel, Metúšáel dopracujeme k Lámechovi. Ten měl dvě ženy: Ádu a Sílu. Ve 23. verši 4. kapitoly jsou zaznamenána tato Lámechova slova:
Ádo a Sílo,
poslyšte můj hlas, ženy Lámechovy,
naslouchejte mé řeči:
Zabil jsem muže za své zranění,
pacholíka za svou jizvu.
Pokud těm slovům hned nerozumíme, tak je to proto, že to, co popisují, je horší než se nám chce věřit. Zatímco Kain svůj čin zatloukal, Lámech se jím chlubí. Někdo mu ublížil a on se pomstil jeho zabitím. Lámech si zkrátka nenechá nic líbit. Poslechněte si, jak jeho řeč pokračuje dále:
Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain,
tedy Lámech sedmdesátkrát sedmkrát.
To je dost drsné. Uvědomme si, v jaké souvislosti to Lámech říká. Hospodin slíbil Kainovi, že mu nikdo neublíží. Řekl, že ten, kdo by Kaina zabil, bude Hospodinem postižen sedmeronásobnou pomstou. Ale Lámech, ten vyhlašuje, že tomu, kdo by ublížil Lámechovi, se on, Lámech, pomstí sedmdesátkrát sedmkrát.
Jak vidíme, kniha Genesis přináší také zprávu o genezi zla. Zlo jako takové – ke zklamání všech exaktních a systematických myslí – ovšem nedefinuje. Vypráví nám ale, jak se projevuje.
Shrňme si to.
Tak to ve světě chodí. Občas to vidíme kolem sebe. A téměř neustále se s tím setkáváme v médiích. Tady v kostele si to neříkáme proto, abychom se nad tím pohoršovali, ale abychom si s tím nějak poradili. Ohroženi jsme totiž i my.
Ke Kainovi před jeho činem hovoří Hospodin. Říká mu:
Což nepříjmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve Tvých dveřích a bude po tobě dychtit. Ty však máš nad ním vládnout.
Co je to za metaforu uvelebí se ve tvých dveřích? Jak tomu rozumět? Kain byl zemědělec. I my jsme potomci zemědělců. Táhne se to od neolitu, tedy mladší doby kamenné. Naše myšlení i zvyky jsou tou dlouhou historií dodnes hluboce ovlivněny. Přes práh mi domů nesmí! slýcháme říkat. Náš vnitřní prostor, naše obydlí, požívá zvláštní ochrany. A do tohoto vnitřního světa se tlačí zlo. Leží u dveří a čeká, zda ho pustíme dál.
Když nás něco štve, když nás něco trápí, když si připadáme neschopní, nedostateční, bezcenní, tak to je ta chvíle, kdy zlo u dveří naslouchá. Spokojeno je jak s naší beznadějí a rezignací, tak s hněvivým útokem na toho, kdo za to takzvaně může, kvůli komu se užíráme. – Leckdy si to ovšem dokážeme mezi sebou vyřídit zdánlivě docela kultivovaně.
Vzpomínám si na situaci, kdy mi jeden přítel provedl něco, řekněme, nepěkného. Když viděl moje překvapení, tak mi povídá „To abys věděl, jaký je život“. No dobře. Vlastně bych mu tedy měl být vděčný, jak mi pěkně vysvětlil, že si nemůžeme celý život hrát na Rychlé šípy. Jenomže ono nejde o nějakou hru na ctnostné jednání, ale o naše srdce. Zlé jednání dopadá svými vnějšími důsledky na poškozeného. Ale vnitřně, vnitřně nejvíce postihuje toho, kdo se ke zlu propůjčil. Ničí jeho srdce.
Jak se to dělá, chránit si svoje srdce? Proti trojici Adam – Kain – Lámech,
tedy neposlušnost – otevření se zlému – svévole a zpupnost
lze postavit trojici
poslušnost – odpírání zlému – láska a pokora.
Tak to v bibli najdeme – jen si vzpomeňme třeba na Jakubova slova Vzepřete se ďáblu a uteče od vás. Jenomže máme na to sílu a energii? Nezahráváme si tady s příliš velkými slovy? Neklademe laťku příliš vysoko? Tak vysoko, že o její dosažení vlastně ani nejde usilovat? Vždyť tolik věcí se nedaří, v soukromí i ve společnosti. A má to čisté srdce opravdu takovou hodnotu? Vždyť lze životem procházet úspěšně i bez něj. Vidíme to přece okolo sebe ustavičně.
Kde na to máme pořád brát, se vyrovnávat s úspěšností zla? Jak odolat pokušení se k těm takto úspěšným alespoň trochu nepřidat? Tak se ptá i žalmista. Připomeňme si, jak to v 73. žalmu stojí. Začíná se proklamací, které žalmista jistě věří. Ale hned v dalších verších vyznává, že ta víra není bez problémů a pochybností.
Jak je Bůh dobrý k Izraeli,
k těm, kdo jsou čistého srdce!Avšak moje nohy málem odbočily,
moje kroky téměř sešly z cesty,
neboť jsem záviděl potřeštěncům,
když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí.
A sám sebe se ptá
Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce
a dlaně omýval nevinností?
Pokoj nachází až ve znovunalezení vztahu k Hospodinu. Tomu ale předchází popis, jak to je, když vztah k Hospodinu vybledne. I v mém životě – a bude to tak asi i u vás – jsou dlouhá období, kdy spolu s žalmistou musíme vyznat:
Když bylo mé srdce roztrpčené,
když se jitřilo mé ledví,
byl jsem tupec, nic jsem neznal,
jak dobytče jsem před tebou býval.
A pak přicházejí slova rozhodnutí, poznání a naděje
Já však chci být ustavičně s tebou,
uchopils mě za pravici,
povedeš mě podle svých rozhodnutí,
a pak do slávy mě přijmeš.
Ano, abychom obstáli, abychom neztratili naději, potřebujeme spojence. Ne nadarmo v knize Genesis krátce po příběhu Lámechově čteme „Tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo“. Jméno Hospodinovo je mocnou zbraní. A velkou útěchou.
To ovšem ten zlý dobře ví. Proto šíří onu řeč, že tato útěcha je jen jakousi psychologickou berličkou. Že se tak takový věřící uklidní, a pak dál trpně přijímá svůj osud. Že je tím pádem nutně vzdálen všemu progresivnímu, co hýbe současným světem, co ho opravdu mění. A tak se takový věřící jeví jako nemoderní, mimo trendy, nezajímavý, vzdálen pulsu doby. Kupodivu to takhle občas říkají i křesťané. Nebude to tedy asi úplná lež, ale jen polopravda. Ta se ostatně ďáblovi obvykle hodí lépe.
Pravda je, že křesťanství skutečně má svůj vnitřní, kontemplativní rozměr. Ten je velice široký. Žalmista říká, že Bůh je dobrý k těm, kdo jsou čistého srdce. A na začátku knihy Genesis se píše pětkrát, že Bůh viděl, že to je dobré. Po šesté pak čteme, že Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Péče o naše srdce, to není jen vystříhání se zlého, ale je to i vystavení se zkušenosti setkání s Boží dobrotou. Může to být v modlitbě, když poznáváme, že nás Hospodin přes všechny naše problémy přijímá jako někoho svého, vlastního. Někoho, koho má rád. Ale je to i vystavení se dobrotě Božího stvoření. Zkušený ďábel v oné slavné knížce C. S. Lewise vyjadřuje obavy, že jeho plány může zkazit procházka člověka krásnou krajinou, kterou dokáže bez stresu vnímat. Ztratíme-li kontakt s Boží dobrotou, můžeme se jako křesťané skutečně stát zapšklí, ba možná i zlí a nebezpeční. Ono se tak většinou neděje, pouze máme problém tu naši vnitřní zkušenost s Boží dobrotou nějak vyjádřit, sdílet a předat.
Naše srdce také ohrožují časné starosti. Je pro něj nebezpečné, když se dostaneme do pracovního chomoutu, kdy musíme jako slepí táhnout vpřed, a na nic jiného není čas, ani na prožívání toho dobrého, co nám Bůh připravil.
Tak tedy ano, čisté ryzí srdce. Ale co s těmi svévolníky, kteří sžírají zemi?Žalmista upozorňuje, že jejich pozice je vratká: stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš.
Opravdu, mnozí mocní tohoto světa leckdy poznali a leckdy ještě poznají, co je to pád až na dno propasti. Jak trpké musí být procitnutí ze snu o vlastní velikosti. Žalmista věří v Boží spravedlnost, v odsouzení svévolníků. Říká
Jako snem po procitnutí, Panovníku,
pohrdneš jejich přeludem, až se vzbudíš.
Spravedlnost bude jednou naplněna. V čas příhodný. Spravedlnost je důležitá a my ji máme hledat. Jenomže současně platí, že v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření (2Kr. 15,15). A tak i to naše srdce, uchováme-li ho v čistotě, není jen pro nás samotné. Máme úkol: zvěstovat smíření a odpuštění. Opravdové odpuštění může přijít jen ze srdce čistého.
Jednou z vět, na které se shodují všichni tři synoptičtí evangelisté, tedy Matouš, Marek a Lukáš, naprosto doslova, je věta: Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy. A u Jana je tato moc vložena na církev, tedy na nás. Je to velký závazek: Komu odpustíte hříchy. tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (Jan 20,23)
Když se podíváme okolo sebe, tak vidíme hodně stížností a málo odpuštění. Odpuštění ale není rezignace. Odpuštění je, jak jsme právě slyšeli, výkon moci. A takovým způsobem je potřeba s odpuštěním zacházet. Proto potřebujeme přebývat v Boží blízkosti. Proto si potřebujeme uchovat čisté srdce.
Amen.
Aleš Drápal