Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich… Šel takhle Pán Ježíš se svými učedníky po své rodné zemi. A kdyby jen to – po rodné zemi. Po kolika týdnech putování po nejrůznějších zážitcích se vrací do rodného koutu Palestiny, na sever do Galileje. Do té krásné zelené Galileje u Genezaretského jezera. Nějakých patnáct kilometrů od něj leží Nazaret a v něm domov Ježíšův a jistě i jeho blízkého příbuzného Jakuba, ale kdybyste se podívali na mapu, tak jen ze jmen jednotlivých vesnic poskládáte půlku Ježíšových průvodců. Jen kousek na sever je Kána Galilejská, ze které pocházel Natanael, tedy apoštol Bartoloměj. Většina lidí ale bydlela na pobřeží Genezaretského jezera, tehdy snad nejlidnatější končiny v Izraeli. Pěkně v klidu jděte ve své mysli podél břehu jezera a přijdete do Magdaly a vzpomenete si na Marii Magdalskou, projdete Genezaretem, který dal jezeru jméno a přijdete do Kafarnaum, u kterého měl celnici Matouš a kde bydleli bratři Petr a Ondřej. Přebrodíte Jordán, který ze severu do jezera vtéká a přijdete do Betsaidy, ve které bydleli rybáři, Jakub a Jan Zebedeovi a apoštol Filip, ale také sourozenci Marie, Marta a Lazar…
Sem, do těchto končin se tedy Ježíš vrací. To musí být zvláštní okamžik pro ty, kteří ho doprovází, zvlášť, když přichází až do Kafarnaum. Kefar Nahúm, městečko Nahumovo, to je přece jen i v téhle záplavě známých míst výjimka. Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.‘ Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Mt 4,12nn) Kafarnaum, to byla Ježíšova základna. Odtud zazářilo to světlo do stínu smrti lidského hříchu. On to ten Marek naznačil, když napsal (četli jsme v prvním čtení), že se Ježíš vrátil po několika dnech do Kafarnaum a proslechlo se, že je doma. (Mk 2,1) Je doma – v Kafarnaum. Teprve odtud pak vyšel k moři a povolal Petra a další. Velké věci se pak děly všude možné, ale tady to začínalo. Tady Ježíš kázal v synagoze a právě v tu sobotu tu byl i uzdraven první posedlý. A další posedlí i nemocní rozličnými neduhy přicházeli za ním a odcházeli vysvobozeni a uzdraveni.
A támhle – támhle někde přece rozebrali střechu a spustili ochrnutého na houni přímo před Ježíše, když se k němu nemohli dostat přes ohromný zástup, který se shromáždil okolo domu! Takový zázrak před očima zástupů. Je snadné vyprávět, že prý někde někdo dělá zázraky – ale toho ochrnutého člověka tu mnozí znali. Jeho přátelé pro něj chtěli to nejlepší a tak riskovali možná i vězení za tu zničenou střechu. Bylo to vůbec zvláštní uzdravení… Ano – Ježíš učil ne jako zákoníci, ale jako ten, který má moc (Mk 1,22). Každému muselo být jasné, že tady se děje mocné dílo. Ježíš své učení stvrzoval činy, které ukazovaly až k Bohu, o tom není pochyb.
Ale odpouštět hříchy? To je tenký led! Není divu, že se jacísi znalci zákona ošívali tak, že si toho Ježíš všiml. Tady v Kafarnaum se objevil také první spor. Zatím nijak výrazný, ale přesto zásadní. „Co to ten člověk říká? Rouhá se!“ Rouhá se Ježíš nebo ne? Pomyslné nůžky se rozevírají a mezi jednou a druhou stanou se objevuje nepřekročitelná propast. Buď „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Buď jde o Boží dílo, nebo o rouhačské ďábelství. Tohle rozhodnutí se pak bude s větší či menší intenzitou vracet znovu a znovu. Je to buď, anebo. Buď Ježíše zavrhni jako svůdce, nebo před ním padni na kolena, ale nic mezi tím.
Zatím ale „jen“ přicházíme do Kafarnaum, vracíme se s Ježíšem tam, kde to pro něj znamená „domů“. Kafarnaum… Hlavou se nám mohou prohánět nejrůznější novozákonní scény – uzdravení setníkova sluhy, Ježíšovo kázání o jeho těle jako pravém pokrmu a své krvi jako pravém nápoji, spor o chrámovou daň… Něco takového by se mohlo honit v hlavě nám, protože ty končiny známe jen z Písma svatého. Ale teď se tam vrací Petr a Ondřej, Jakub a Jan a také Filip a Marie z Magdaly – a ti všichni, ti se dívají jinýma očima.
Tady jsem si hrál a támhle v té zátočince jsem jako kluk spadl z osla a táta mi ještě jednu vlepil, abych příště neblbnul… A támhle, támhle jsme přece jednou chytili tak velkou rybu, jenže byla špatně opravená díra v síti a ona uplavala. To bylo k vzteku! To jsou oči těch, kteří tady vyrůstali a znají tu každý kámen, každý strom – a najednou si uvědomují, že už sem docela nepatří. Že to, co s Ježíšem prožili, to přeci úplně změnilo jejich životy, oni hledají Boží království a domov v nebesích! Přemýšlím, co to muselo znamenat pro Marii z Magdaly, Máří Magdalénu. Vezměme za bernou minci to, co z ní udělali křesťanští vykladači. Máří tu každý znal jako (slušně řečeno) lehkou ženu – a ona teď zase chodí stejnými ulicemi, ale je to úplně jiná Marie, Marie vysvobozená z pout posedlosti a kdo ví jakých dalších, Marie, která místo prchavých rozkoší zažívá nepomíjející rozkoš následování Ježíše Nazaretského. To všechno se skrývá v těch několika málo slovech Markova evangelia: Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich… Ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“
O čem tak mohli uvažovat…? O všem tom, za čím se hnali celý život. O tolika letech, kdy jim připadalo tak důležité všechno, co udělají. Dělali si plány na den, týden, rok i na stáří. A přitom je to tak málo, tak malicherné nic proti těm pár měsícům, které prožili z Ježíšem z Nazareta. Všechno se změnilo a to úplně od základu! Najednou ten starý člověk umřel a je tu něco docela nového. Máří Magdaléna to ví asi nejlépe ze všech, ale měli by to v tuto chvíli cítit všichni. Oni přeci zemřeli hříchu a jsou teď živi Bohu v Kristu Ježíši. Jejich tělo je stále ještě smrtelná skořápka, ale oni ji nechtějí propůjčovat hříchu, aby si s ní dělal, co se mu zamane. Celý život se třásli před neúprosným Mojžíšovým zákonem, kde z litery oko za oko a zub za zub poznali, že za všechny své hříchy si před Bohem zaslouží smrt a najednou přišel Ježíš Nazaretský a oni nejsou pod zákonem, ale pod milostí. Vědí, že jsou nic, které z nicoty přišlo a do nicoty se vrátí, ale z Boží milosti mají slib života věčného v království, které nikdy nepomine. Je toho tolik, o čem by mohli uvažovat, když se vrací domů – Petr, Ondřej, Jakub a další – stále stejní a přeci tak velice jiní.
Nu, nejsou tak docela jiní. Ještě hodně toho v nich zůstalo z toho starého Petra, Ondřeje a Jakuba. Ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“„Já ho potkal jako první!“ „Ale mně toho musel odpustit daleko víc, než tobě!“ „A mně uzdravil tchýni a navíc mi ještě změnil jméno!“ „No to je toho, to mně s bráchou změnil jméno taky!“ „A vůbec – já jsem z vás nejstarší!“ „Jenže mně řekl ‚Hle Izrealita, v němž není lsti!‘“ „A jenom nás pozval, abychom viděli jeho setkání s Mojžíšem a Eliášem!“ „A já jsem nejvíc, protože je to můj příbuzný!“
Chovají se jako malé děti. „Já mám největšího tatínka na světě a jestli řekneš, že ne, tak Tě praštím kyblíčkem!“ Trumfují se, kdo je víc. Ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“ Ptal se – a teď vidí jejich vyplašené obličeje. „Copak jsme tak křičeli? Slyšel nás? Lidi zlatí, to je ostuda! Takový trapas!“ Mlčí. Co mu taky mají říci. Najednou vidí, jak nesmyslné bylo všechno to jejich dohadování.
Ježíš se dívá z jednoho na druhého a přemýšlí. Prožili toho spolu už docela dost a on je zná. Zná je lépe, než se znají oni sami. Před ním neskryjí nic. Hádali jste se, kdo z vás je nejvyšší… Možná to není špatná otázka, ale vy jste ji vzali za špatný konec, drazí moji. Byla by chyba, kdyby člověk vůbec nehodnotil svůj život a svůj duchovní růst! Jak by mohl vědět, jestli jde správnou cestou? Jestli je jako strom zasazený u tekoucí vody, protože chodí po Božích cestách. Nebo se řítí do duchovní záhuby po stezce svévolníků! Ta otázka: „Kdo je z vás nejdůležitější učedník?“ – ta není úplně špatná, ale odpověď na ní nedostanete, když se budete dohadovat o tom, co vidí oči a slyší uši. Už i lišky na poušti si s kdo ví kým vykládají, že správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.
Ježíš se posadil a zavolal si těch dvanáct dárečků. Ne, nechce jim vynadat, čehož se asi bojí. Chce jejich snahu napřít správným směrem. To už je taková Boží výchovná metoda. Když uvěří výřečný člověk, dobrý Pán Bůh mu nevezme jeho výřečnost – jen ho povede k tomu, a by ji užíval jinak, než doposud. Aby mluvil o tom, o čem má mluvit. Když uvěří mudrc, Bůh mu nesebere jeho vzdělání, ale doučí ho moudrosti Písma svatého a on pak s obojí moudrostí bude psát moudré knihy k větší Boží slávě. Horkokrevný Petr se bude muset naučit svoji horkokrevnost napřít správným směrem. Vzdělaný Pavel svými dopisy osloví křesťany po celé Římské říši. Přísný Jakub ve svém listě bude napomínat k řádnému křesťanskému životu. Bůh jim nevzal jejich základní povahové rysy, ale naučil je používat je k dobrému.
Teď se dohadovali, kdo z nich je nejdůležitější. Dobrá, drazí moji. Ctižádost vám tedy také nechybí… Chcete být důležití, důležitější, než druzí, nejdůležitější v celém tomto malém společenství? Dobrá. Moudrý člověk se nepozná podlet toho, kolik toho chytrého namluví, ale jestli umí chytře promluvit v pravou chvíli a mnohem častěji pak mlčet a naslouchat. Bohatý člověk není ten, kdo hodně má, ale ten, kdo umí dávat. První mezi všemi je ten, který dokáže všem posloužit.
Paradoxy Božích měřítek, paradoxy Božího království, paradoxy pokladů, které v nebesích neničí mol a rez a zloději nekradou. Tak hodnotí Bůh a my proto víme, že Pán Ježíš je největší ze všech, protože posloužil celému světu. Není na světě člověk, za kterého by na kříži nepoložil svůj život. „Chcete být velcí?“ ptá se Pán Ježíš. Vezměte si tedy své kříže a následujte mne. Služte tím, co je na vás tak skvělého. Někteří z vás jsou moudří – ať tedy podle své moudrosti pomáhají druhým. Jiní jsou šikovní – ať tedy dělají svoji práci jak nejlépe umí, ať je skrze jejich dílo zvelebován svět. Vždyť je to Boží svět a my jsme jen jeho správci! Další mají dar z nejcennějších – vychovávat děti. Vést je, poučovat je, modlit se za ně. Nechť tohoto daru užívají a z jejich dětí a vnoučat ať vyrůstají dobří lidé. Čím více budete pomáhat druhým, tím větší budete.
A platí to i naopak! Čím víc budete myslet na sebe, tím se budete v Božích očích zmenšovat a váš význam i vaše cena budou klesat.
Byli kdysi čtyři lidé, kteří nevěděli nic lepšího, než v Kafarnaum rozebrat střechu – ale nedělali to vůli sobě, ale kvůli kamarádovi, který potřeboval pomoct. A pro jejich víru (nejen toho ochrnutého!) pak přišlo víc, než doufali – odpuštění hříchů i to tělesné uzdravení. Těm kafarnaumským zákoníkům to došlo správně, že tady se děje Boží dílo. Bůh sám v Ježíši Kristu na tento svět opravdu přišel.
Teď jde o to, aby nám neuniklo, jak přišel – přišel a sloužil. Chcete být první mezi všemi? Chcete být jako Bůh?! Ejhle – ta možnost, po které tak zatoužili Adam s Evou je otevřená! „Vezměte si to ovoce – budete jako bohové!“, říkal had… My můžeme být jako bohové! Jenže ten trýček není v tom, že člověk něco urve pro sebe, byť by to bylo poznání dobrého a zlého. Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“
Amen.