Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
dva nepříjemné texty se nám sešly v dnešních bohoslužbách. Začíná to tak nadějně: „Všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání…“ To je úžasné a nadějné poselství. Podtrhuji tam ten budoucí čas – bude to odpuštěno. Tady se nemluví o odpuštění ve křtu, ale o něčem, co je před námi. Je skvělé, že můžeme žít s touto „premisou“, s vědomím, že před námi je odpuštění toho, co jsme udělali, děláme, či dělat budeme. Je to nadějné slovo pro spoustu lidí kolem nás, kteří nechtějí mít nic společného s Kristem a s křesťanstvím. Čteme v Matoušově podání tohoto příběhu (Mt 12,32), že i tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno.
Jenže to už tak trochu zavání lacinou milostí. Je tedy opravdu naprosto jedno, co děláme? Když bude všechno odpuštěno, je možno radostně hřešit? Neodpustitelný „hřích proti Duchu svatému“ je jakýmsi obráceným pólem, odvrácenou stranou naší situace před Bohem. Ejhle, je tu něco, co nebude odpuštěno nikdy. Co to tedy je „věčný hřích“, který nebude (ještě jednou to Matoušovo podání) odpuštěn v tomto věku ani v budoucím?
Pokusů odpovědět na tuto otázku jsem měl v ruce již mnoho, ale čím byl konkrétnější, tím méně mi připadal dobrý. Proto se nějaké přílišné konkretizaci vyhnu i já. Čemu se ale vyhnout nemohu je rozpoznání, že něco takového tu opravdu je. Že je určitá hranice, kterou když člověk překročí, tak už nebude mít možnost návratu. Je naprosto správné, že spoléháme na Boží milost, ale existuje i cosi katechismus nazývá „opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství“. Právě ten okamžik, kdy člověk hřeší a nečiní pokání, protože si říká, že mu tak jako tak Pán Bůh i bez pokání odpustí. Už v biblických časech píše moudrý Sirachovec (Sir 5,5-6). „Neříkej: Boží slitování je tak veliké, že mi odpustí hříchy jakkoli početné. Vždyť u něho je nejen slitovnost, ale i rozhorlení, a hříšníci pocítí tíhu jeho odplaty.“
Potud berme toto varování vážně. Pokusíme se dnes promyslet, pro koho je určeno a před čím varuje. Dnešní biblická čtení spojuje jejich „definitiva“, s jakou mluví o soudu. Na první pohled je rozdílná cílová skupina, ale uvidíme, že jde v obou případech o stejný problém. V každém případě je na první pohled jasné, že toto varování je určeno věřícím. Křesťanům aktivním, tedy v jednom případě lépe řečeno – dříve aktivním. To je první okruh – ti, kteří odpadli do víry. Druhý okruh pak zástupně reprezentují farizejové z prvního čtení. Ti byli v mnohém vzorem pro běžné věřící. Dobrým vzorem. Problém nastal, když od svých vzorných postojů nějakým způsobem odpadli.
O to odpadnutí, ustoupení z nějakých již dosažených pozic – o to tu jde. My tím pádem můžeme v tuto chvíli pustit ze zřetele podstatnou část světa, protože té se naše dnešní varování netýká. Tato slova míří do vlastních řad. Míří mezi ty, kteří s Bohem už něco prožili. Něco… Podívejme se podrobněji co. Autor listu židům ukazuje dokonce na 5 „duchovních zkušeností“, které ti lidé měli před tím, než odpadli od Krista: byli osvíceni, okusili nebeského daru, stali se účastníky Ducha svatého, zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku. Do značné míry se tyto zkušenosti překrývají, ale jakési jemné rozdíly a stupňování tam můžeme nalézt.
Být „osvícen“. Člověk ze své hříšné přirozenosti Boha nepoznává. Velký spor křesťanství a světa začal v době, která se příznačně nazývá „osvícenství“ a která přichází s myšlenkou, že člověk je v zásadě dobrý. Že když dostane svobodu, vzdělání, prostor k seberealizaci, když ho nebudete omezovat, tak že bude konat dobro. Zlé jednání – to je projev špatného okolí, které člověka deformuje. Uvnitř nás je ale světlo, kterému stačí dát jen prostor a ono krásně ozáří tento svět. Nesdílím tento optimismus. Znalost historie, znalost lidí kolem mne i znalost sebe sama mi dost jasně říká, že to je naprostý nesmysl. Potřebujeme Boží milost. Chceme-li tomuto světu svítit, potřebujeme nejprve sami osvícení. Potřebujeme zapálit. Potřebujeme Boží milost a nedílnou součástí přijetí této Boží milosti je i rozpoznání, že bez ní jsme v háji. Tohle je první krok. Tohle odlišuje křesťana a člověka, který se o křesťanství zajímá. Zájemce může číst Bibli a rozpoznávat, že to, co se v ní píše je dobré, prospěšné a pravdivé. Může velmi dobře znát Ježíšovy postoje a dokonce podle nich i řídit svůj život – jenže se zasekne u Ježíšova slova (J15,5): beze mne nemůžete činit nic. Podtrhuji: nic. Ne: „Beze mne se daleko nedostanete!“ Nebo? „Beze mne tak do půlky.“ Nebo: „Beze mne tomu pořád ještě něco chybí!“ Beze mne nemůžete činit nic.
Na druhé straně barikády jsou ti, kteří hledají Boží pomoc. Přijali pro sebe Kristova zaslíbení, že ti, kdo věří a přitom prosí tak dostane všechno (Mt 21,22). Všechno bude přidáno těm, kdo hledají Boží království a poslušnost jeho řádům, těm bude přidáno všechno ostatní (Mt 6,33). Sami nic, ale s Kristem cokoliv. Všechno je možné tomu, kdo věří a to, co potřebujeme, to není mobilizovat síly, ale pomoci naší vlastní nedověře (Mk 9,23n). Na této druhé straně barikády pak ale také hledáme ty, kteří jsou ohroženi tím, že budou znovu křižovat Božího Syna a uvádět ho v posměch.
Druhým znakem je, že tito lidé „okusili nebeského daru“. Tedy nejen ti, kteří vědí to, o čem byla před chvilkou řeč, ale kteří to zažili na vlastní kůži. Kteří zažili nejen lidskou bezmoc – to zná snad každý – ale také Boží moc. Připomínám slova, která napsal Pavel do Říma (8,32): Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Nebeským darem je v první řadě Kristus, jeho oběť. Spolu s tím, pak člověk dostává všechno, co potřebuje. Tedy – co opravdu potřebuje. Bohem osvícený člověk, který zažije Boží moc ve svém životě, tak se sám změní i v tomto rozhodování, co potřebuje a co vlastně ne. Můžeme mluvit o tom, že se mu změní hodnotový žebříček. Že se změní představy o tom, co je podstatné a co podružné, co člověk opravdu potřebuje a co doposud potřeboval a teď už ani náhodou – to je druhý podstatný znak, který musí splňovat ten, o kom je dneska řeč.
Třetí znak mluví o účastenství Ducha svatého. Tedy nejen rozpoznání závislosti na Bohu, nejen osobní zkušenost s Boží mocí, ale i okamžik, kdy Bůh skrze nás koná své dílo. Bůh nejen změní váš život, ale skrze vás začne měnit i životy druhých. Když pak zakusíte pravdivost Božího slova (další znak), tak si ověřujete, že to tak v životě funguje. Když žiji ze svých sil, je to na houby. Pak ale nechám ve svém životě působit Boha a zjistím, že to je k dobrému. Že prožívám dobré věci i konám dobré věci kolem sebe. Pak se snadno stane, že zakusím i moc budoucího věku. Něco z dávné rajské a budoucí nebeské blaženosti se objevilo i v mém životě, v mém okolí. Království Boží mezi námi (Lk 17,21). Lidé se mění, vztahy se mění – a já vidím, že to je k dobrému.
Zákoníci z prvního čtení byli příkladní židé. Dobří věřící, kteří poznali svoji slabost i Boží moc. Poznali je ve svých životech, ale i v životech svého okolí. Jistě ne nadarmo se jich Ježíš ptá, ve jménu koho vyhánějí démony jejich žáci. Byli váženými učiteli, uznávanými autoritami. O to víc mne ta situace zaujala. O to je zajímavější, proč podle všeho selhali. Nerozpoznali Boží moc působící skrze Ježíše Nazaretského? To mi nepřipadá moc pravděpodobné. Obávám se, že Boží moc poznali – a že to je z jejich strany křivárna. To by mi vysvětlovalo Ježíšovu tak nečekaně ostrou reakci.
Potud mi z toho vychází jakási co možná obecná definice hříchu proti Duchu svatém – je to okamžik, kdy člověk moc dobře ví, která bije. Moc dobře ví, že se tu děje něco dobrého. A já se z nějakého důvodu postavím proti. To „nějakého“ si ještě zaslouží promyslet! U těch farizejů – oni byli ti dobří, slavní, populární. Oni byli vzor, oni byli autorita. A najednou je tu tenhle Nazaretský a oni jsou na druhé koleji. V tu chvíli jde všechno stranou. Rozpoznání, že já nic, ale všechno Bůh – je to pryč. Rozpoznání, že takový život funguje a funguje dobře – je to pryč. Přináší radost mně i lidem kolem mě – je to pryč. Přináší na tenhle svět Boží království – je to pryč. Tohle všechno je zapomenuto ve chvíli kde se to neděje skrze mne. Jaj – čím vyšší stoupání, tím tvrdší je pád. Zákoníci a farizeové byla elita společnosti – i proto je soud tak přísný.
Jenž teď nemůžeme skončit s tím, že teda zákoníci a farizeové byli fuj a dobře jim to Ježíš vytmavil. Už ten list Židům stejné varování adresuje křesťanům. Tohle je riziko, kterému se nevyhneme ani my. To, že někdo něco dělá dobře, že tím prospívá lidem, že tím mění tenhle svět k lepšímu – to je báječné a skvělé. Jestli to ve vás vzbuzuje pocity byť jen mírně negativní pocity, je dobré (ba nutné!) si je přiznat. Uvědomit si, že se ocitám na šikmé ploše. Ba na ploše nejšikmější, jaká jen může být.
Kdykoliv nás něco takového napadne, jako že „když z toho nemám slávu já, tak nikdo“, měli bychom si vzpomenout na první krok, který jsme udělali při svém obrácení. Autor epištoly Židům ho nazývá „osvícení“ – je to ono přiznání si nedostatečnosti vlastních sil a následné hledání této síly u Boha. Od toho se odvíjí všechno další. Když člověk ví, že všechno stojí a padá s Boží milostí, tak se obrací k Bohu a usiluje o Boží pomoc ve svém životě. Bůh na tyto prosby totiž odpovídá a člověk duchovně roste. Takový způsob života pak přináší nebe do našeho srdce a následně i do vztahů kolem nás.
Možnost opačného směru tu ale zůstává. Od závisti a žárlení na dílo, které Bůh koná skrze druhé, se lehko sklouzne ke kritice, která není oprávněná. Potkávám se s tím nepříjemně často, že se za jakýmkoliv dobrem hned tuší nějaká křivárna. Jeden chválí a obdivuje a hned je osočen, že jen pochlebuje a podlézá. Jiný dá dárek a hned je osočen, že uplácí. Další někomu pomůže a hned je osočen, že kdo ví, co bude chtít na oplátku. Jestliže něco takového začneme dělat my, tak s tímto šťouravým pohledem upřeným na lidi, kteří se snaží o dobro v tomto světě, pochybovačným pohledem na lidi kteří druhé chválí, potěšují, pomáhají jim – s tím vším si zahráváme s hříchem proti Duchu svatému.
My přece víme, že je-li v tomto světě co dobrého, tak je to od Boha a z jeho milosti. Ne od lidí. A tak, jako to ve všech lidech Bůh způsobuje, tak jednou bude všemi lidmi chválen v Božím království.
Tedy – dej Bůh, aby všemi – tedy abychom se tam dostali i my.
Amen.