Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
Pán Ježíš takhle jednou vyrazil do ciziny. Vyrazil do končin týrských. Jsme v zemi, kde vládnou pohané. Krátce předtím se Pán Ježíš dohadoval s učiteli zákona o tom co je a co není nečisté. To jsme slyšeli v prvním čtení. Snažil se jim vysvětlit, že jejich přísné rozlišování věcí nábožensky nečistých je hloupost. Je fajn umýt si ruce, když jde člověk jíst, ale to člověk dělá, aby nedostal žloutenku a ne proto, že by to byl Boží zákon. A už vůbec není třeba se jít vykoupat pokaždé, když člověk přijde z venku.
Zato by si člověk měl dát pozor na jiné věci. Třeba že mnohem víc si člověk musí dávat pozor na to, jak mluví a jak se chová k druhým lidem. Pánu Bohu nevadí špinavé ruce, zato mu hodně vadí člověk, který je na druhé lidi ohavný. Zloději, vrazi, chamtivci, závistivci, nafoukanci, drzouni… To je něco, co je v Božích očích opravdu fujtajbl. Proto ani pohané nejsou sami o sobě nijak nečistí, není problém do těch končit vyrazit. Jiní židé by tam určitě nešli. Když nemuseli mezi pohany, tak tam nechodili. Mysleli by si, že jakýkoliv styk s pohanem je znečistí a oni by se zase museli honem jít vykoupat, aby se Pánu Bohu líbili. Ježíš ví, že chyba je v tom, co ti pohané dělají. Nevěří v Boha. To je určitě špatně. Nevěra určitě patří k těm fujtajbl věcem a to byl také důvod, proč se s nimi nijak moc nebavil. Chtěl lidem zvěstovat, že se blíží Boží království – jenže proč se o tom bavit s člověkem, který v Boha nevěří?!
Přemýšlel jsem, proč tam Ježíš asi šel – a k tomuto přemýšlení mne vedla i ta věta, že nechtěl, aby se o něm vědělo. Jít někam, kde mne lidé neznají a snažit se tam zůstat neznámý – mně z toho vyplývá, že si tam Pán Ježíš šel odpočinout. Má za sebou týdny a možná i měsíce putování a práce. Odjet někam, kde ho nikdo nezná a ani to nikde moc nevyprávět, kdyby se tam náhodou objevil někdo, kdo už o Pánu Ježíši slyšel.
Jenže tohle Pán Ježíši nevyšlo. Byl už příliš známý a lidé už o něm slyšeli i tady a tak se pověst o jeho příchodu rozšířila velice rychle. Přibíhá jakási žena, která má problémy a doufá že by jí mohl Pán Ježíš pomoct. Pár informací se o ní dozvídáme: je to pohanka, rodem Syrofeničanka. Díky znalosti dobového pozadí se můžeme domnívat, že patřila spíše k těm bohatším. Oblast Týru a Sidonu byla bohatá obchodní oblast. Dlužno ale také dodat, že oblast tradičních nepřátel Izraele. Ne – sem Pán Ježíš určitě nešel léčit či zvěstovat evangelium. Nevěřící pracháči, to je společnost, kterou určitě nevyhledával. Koneckonců – v tom příběhu se to pak velice jasně ukáže, že se mu rozhodně pomáhat nechce.
Tahle paní má problém. Ne tedy přímo ona sama – má nemocnou dceru. Ta dcera je posedlá. Čteme, že měla nečistého ducha. Nevíme, jak se to projevovalo a co si pod tím úplně přesně máme představit. Proznívá mi v tom ale jedena obecná myšlenka – když je člověk posedlý, tak s člověkem něco cloumá, co nedokáže ovlivnit. Když se to tak řekne „posedlý nečistým duchem“, tak si pod tím nic moc nepředstavím – ale takto už je mi to srozumitelnější. Posedlý člověk není svým vlastním pánem. Ta holčička by si třeba chtěla jít hrát, nebo by chtěla dělat něco pěkného, něco pěkného někomu říct – ale nedokáže to. Jako by jí někdo donutil udělat něco jiného, ona už nedokáže sama sebe ovládnout a zlobí, křičí, ubližuje… Něco z vnějšku jí ovlivňuje ke zlému. Dělá věci, které by sama dělat nechtěla ale najednou jí to popadne a není s ní k vydržení. Máme v Bibli jiné příběhy o posedlých a o tom, jak ubližovali sobě i jiným, že je dokonce museli spoutávat řetězy.
Její maminka přišla za Ježíšem, klekla si před ním a prosila ho o pomoc – jenže on nechtěl. Ví, kde je. Je mezi bohatými bezvěrci. Mezi těmi, kteří si myslí, že si jen písknou a všechno mají. V Pána Boha ale nevěří.
Pán Ježíš je žid a i své učedníky vedl k tomu, aby nejprve pomáhali svým blízkým. Aby nechodili mezi Samařany, aby se zvěstí o Božím království nechodili mezi pohany. Evangelium mají na prvním místě slyšet židé, tedy ti, kteří v Boha věří.
Samo o sobě je to moc dobré pravidlo! Když někdo nechce pomáhat vlastní rodině, svým blízkým, tak jeho pomáhání cizím je na pováženou. Jenže tady té ženě to Ježíš řekl velmi tvrdě – jistě si vzpomenete jak. „Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům.“ Vlastně jí řekl, že je pes. A to byla tehdy dost hrubá nadávka. Je fajn, že Pán Ježíš chce na prvním místě pomáhat svým souvěrcům, židům, kteří také věří v Boha – ale zase být takhle tvrdý?! Po staletí to vykladačům vadilo. Přidávali k tomu příběhu různé doplňky – třeba že to převáděli na štěňátka. Snažili se mluvit o tom, jak jsou štěňátka roztomilá. V tehdejší mluvě ale nic takového nefunguje. Pes je v židovské mluvě obrazem toho nejhoršího, co si jen člověk mohl představit.
Jenže… Ta žena ví, že jinde se pomoci nedovolá. Že klidně bude pes a klidně bude cokoliv jiného, jak jí jen ještě Ježíš nazve – jen když jí pomůže. Ježíš jí původně pomáhat nechtěl. Nešel do téhle krajiny zvěstovat blížící se Boží království. Ví, že tady jsou pracháči, kteří si myslí, že si lusknou prsty a všechno mají. Nevěřící, se kterými nemá smysl se bavit, protože nevěří ani v Boha – natož aby přijali Ježíše jako Spasitele, jako Pána. Ale teď se potkal s ženou, která mu říká „Pane“ a je ochotná udělat cokoliv, aby on zasáhl. Aby on projevil svojí moc. Když si tohle Pán Ježíš srovná s tím, jak ho berou jeho souvěrci, tak to je (jak se říká) „nebe a dudy“. Ti jeho sice v Boha věří, ale hádají se s ním o slovíčka – a tady tahle pohanská žena si klidně nechá vynadat, jen když Pán Ježíš projeví svoji moc a uzdraví její dceru. Ano – ona to chápe, že Pán Ježíš je žid a na prvním místě se chce starat o židy. Dokonce bych řekl, že jí to ani nijak nepřekvapí, protože židé již po generace fungovali jako uzavřená skupina, kde si lidé vzájemně pomáhali, ale nějaká pomoc ven byla velmi výjimečná. A tak se s Pánem Ježíšem nijak nehádá. Nic si nenárokuje. Nic si nesnaží vynutit, protože ví, že nemá jak. Buď se Pán Ježíš slituje a pomůže jí, nebo nebude nic.
Tohle je okamžik, který přesvědčí i Ježíše. Že jsi tohle řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery. A tohle je pak asi nejdůležitější moment celého příběhu – Boží vůle není nezměnitelná. Není tu nějaký nepohnutelný osud. Neděje se jen to, co se musí dít. Tedy – stojí zato se modlit. Ano přiznat si, že nejsme nic. Že nemáme jak Boha donutit, aby nás vyslyšel. To příkré odmítnutí hned na začátku bylo jasné a srozumitelné. Jako by jí Ježíš řekl: „Nemáš nárok!“ Ale ona se nenechala odradit. A výsledkem je vyslyšení její prosby. Holčina už je doma zdravá. Je svobodná. Žádný zlý duch už s ní nesmýká.
Stojí zato se zuby nehty držet Ježíše – i když mu nerozumíme, i když nám připadá, že nás odmítá, i když hned nevyslechne naše prosby. Nemáme zas tak moc způsobů, jak mu ukázat, že mu opravdu věříme. Vytrvalost v modlitbách takovým způsobem je.
Amen.