Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
druhá neděle velikonoční jako by přímo vyžadovala tento evangelijní text. Ten příslovečný „nevěřící Tomáš“ – to je postava právě těchto dní, tedy dní týden po velikonočních událostech. Tomášův význam z těchto dní se ale úzce vztahuje k minulé neděli. Před týdnem byla první neděle velikonoční, Ježíš se zjevil Marii a pak i učedníkům – leč víme, že Tomáš tam nebyl. Nemá smysl dumat, co ho kde zdrželo, že se tím pádem se vzkříšeným Ježíšem osobně nesetkal. Je to úplně jedno, protože když si na jeho místě představíme sami sebe, tak je nám jasné, že asi neexistuje nic, kvůli čemu bychom si něco takového nechali ujít. Či přesněji: jen si to představte, kdybyste se to dozvěděli, že tu kterou neděli byl Ježíš takto přítomen. A vy jste tam nebyli. Napadá Vás cokoliv, co by pro Vás bylo zajímavější a lákavější? Kvůli čemu byste si řekli: „No jo, tak jo, byl tam Ježíš – ale mě by víc mrzelo, kdybych…“ A teď si doplňte cokoliv, co Vás napadne.
A ejhle – máme tu první postřeh, totiž jak může být špatné někde chybět. Co někde! Upřesněme si tu informaci! Jak špatné je chybět na bohoslužbách! Ten první den po sobotě se apoštolové nesešli náhodou. Přišli, aby se společně modlili, zazpívali si a hlavně vyprávěli o Ježíši. Tak, jako se o ně bavili učedníci jdoucí do Emaus, tak i apoštolové docela určitě mluvili o tom, jak byli někteří dopoledne u hrobu a hrob byl prázdný. Některé ženy dokonce viděly anděly. Marie Magdalská prý dokonce samotného Ježíše. Co jiného děláme my, než že se scházíme první den po sobotě, zpíváme a modlíme se a hlavně si vyprávíme o Ježíši?!
A když se tedy apoštolové právě takto sešli, přišel mezi ně Ježíš. A Tomáš tam nebyl. Tomáš o to přišel. V písni Tomáše Najbrta „Blues nevěřícího Tomáše“ je hned na začátku zajímavá a záměrně provokující otázka – „Říkám si má to vůbec cenu, když hledám zpěvník ráno v neděli…“. Proč vlastně chodit neděli co neděli do kostela, ptá se Tomáš Najbrt. „Říkám si má to vůbec cenu, když se ženu za přáteli ze starých časů…“ mohl si říkat Tomáš řečený Didimos. A jednu jedinou neděli nepřišel – řekli bychom „do shromáždění“ – a může si rvát vlasy, protože čas od času se stává, že některé věc se odehrají jen jednou za život.
Nu může si o tom alespoň nechat vyprávět. A přátelé vypráví. No tedy přesněji – mnoho tohoto nenavypráví, protože ono se toho zas tak moc nedělo. „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ To bylo možná tak jediné, čemu rozuměli. Když na ně po těch slovech dechl a řekl: „Přijměte Ducha svatého“, už to asi bylo s pochopením horší. No a ta slova o odpouštění hříchů, no to už je kapitola sama pro sebe. Ale viděli ho, dotýkali se ho, mluvili s ním. I kdyby si nepamatovali ani slovo a tomu málu, co si zapamatovali, ani zbla nerozuměli, stejně jsou na tom lépe, než Tomáš, který neprožil ani to.
Tomášovi to celé připadá divné – a svědectví svých přátel neuvěřil. Abychom nekřivdili Tomášovi – kdyby v tu neděli večer nebyl přítomen Petr, Jakub, Jan či kdokoliv další ze slavných apoštolů, asi by nedopadl o nic lépe. Vždyť ženám vyprávějícím o setkání se vzkříšeným taky nevěřil ani jeden z nich a celá evangelia jsou svědectvím o tom, že ani jednomu z apoštolů to nepálilo nějak výrazně lépe, než ostatním apoštolům. Když se teď Tomáš dožaduje vidění, ba osahávání Ježíšových ran, nechce vlastně nic jiného, než to, co jeho přátelé opravdu a na vlastní ruce a oči prožili. Jenže na tom, že někdo něco dělá špatně, nic neumenší fakt, že to dělají všichni. Jistě – ještě minutu před Ježíšovým příchodem bychom mohli mluvit o nevěřícím Petrovi, nevěřícím Jakubovi a nevěřícím Janovi. Ale situace dopadla jak dopadla – tentokrát toho „Černého Petra“ tedy drží apoštol Tomáš, protože on tam zrovna nebyl. Je to tedy on, kdo se dožaduje osahávání Ježíšových ran a mně ta jeho slova připadají až tak trochu jako vydírání: „Jestli tedy Ježíši chceš, abych v Tebe uvěřil, tak přijď, já si sáhnu a pak se můžeme bavit dál.“ A řekl bych, že to tak trochu bylo. I když Ježíš Tomášovi jeho požadavek splnil, příliš ho za něj nepochválil.
Ale nepředbíhejme, v tuto chvíli uplynulo osm dní od neděle, kdy byly ženy a někteří apoštolové u prázdného hrobu a kdy se Ježíš poprvé zjevil apoštolům. Není to tedy ani sobota – pro židy den sváteční, ani neděle, sváteční den pro křesťany! Je tedy pondělí. Z toho vyplývá zajímavý postřeh – apoštolové se zjevně nescházeli jen jednou týdně, ale každý den! Nemáme dost informací. Možná se scházeli po práci, možná to byl tak, že byli v Jeruzalémě na svátky a dopředu počítali s tím, že je to jakási dovolená, kterou si budou muset napracovat. Pro nás je v tuto chvíli zajímavý apoštol Tomáš. Zkusme se vžít do jeho kůže – o první velikonoční v neděli ve shromáždění nebyl a přišel o setkání s Kristem. Ostatní apoštolové mu to dozajista vyprávěli hned v pondělí ráno. A tak jsou v pondělí večer doma – a nic. Dokázal bych pochopit, kdyby Tomáš přišel už dlouhé minuty před dohodnutým začátkem a přecházel nervózně po místnosti a těšil se na to, co bude. Jenže tentokrát se nikdo setkání s Ježíšem nedočkal. V úterý se sešli, Tomáš stejně jako včera chvátá, aby tam byl první – a zase nic. A tak se to opakuje ve středu, ve čtvrtek v pátek. V sobotu – v den sváteční – sice také nic, ale Tomáš si asi řekl: „Aha, v neděli bylo vzkříšen, v neděli se ukázal kamarádům, v neděli se tedy ukáže i mně.“ Je neděle večer a Tomáš je jako na trní. Kdy už přijde? A ono nic. Jak asi bylo tomu „nevěřícímu Tomášovi“, to si můžeme jen těžko domyslet.
Pondělí. Říkám si má to vůbec cenu, když hledám zpěvník večer v pondělí… mohli bychom parafrázovat text písně od Tomáše Najbrta. Každý den se Ježíš neukazuje. To jsme poznali. Každý týden také ne. I to víme. Jak dlouho má Tomáš čekat – ukáže se za měsíc, za rok, za deset let, za sto let? Nikdo nedokáže Tomášovi odpovědět. Ale Tomáš to nevzdal a to mne na celém příběhu naplňuje radostí. I tehdy, když to vypadalo beznadějně, ten hloupý a nesmyslný osmý den. Osmý den, tedy den, ve kterém není kouska symboliky, kouska tajemství, prostě ten úplně nejobyčejnější den, jaký by mohl být, nejobyčejnější druhý den v týdnu podle židovského počítání – a Tomáš to nevzdává a jde do shromáždění – a setkává se s Kristem.
Ježíš mu připomíná jeho požadavek a Tomáš se ani nediví, že ho Ježíš zná. Vždyť ten, který přišel přes zamčené dveře je jeho Pán a Bůh. Nevíme, jestli si Tomáš sáhnul. Řekl bych že spíše ano, ale na podstatě věci to stejně nic nemění. Základní chyba byla už v tom požadavku. Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Nastane totiž doba, kdy se Ježíš tímto způsobem zjevovat nebude. Nic to nezmění na tom, že byl vzkříšen a že je živý na věky věků. Ale možnost vidět na vlastní oči, osahat si rány – ta tu nebude. Nejprve vidět a pak teprve vyznat svoji víru – to není zas tak moc „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Ono totiž těch, kteří neuvidí Ježíše, bude docela dost. Mnohem víc, než si dokáže Tomáš a ti okolo něj vůbec představit. Než se zvěst o Ježíši rozšíří po celém světě, bude to trvat pěkných pár století, i když se třeba takový Tomáš dostane prý až do Indie. Dodnes byste tam mohli najít církev, která se hlásí k Tomášovi jako k apoštolu, který tam evangelium přinesl.
Přes to všechno, co jsme o apoštolu Tomášovi slyšeli, si nakonec myslím, že to s ním nebylo tak špatné. V čekání na Ježíše vytrval, i když už to vypadalo beznadějně. A když ho Ježíš příliš nepochválil za ten požadavek osahání ran, tak Tomáš nezatrpkl, ale dělal to, co dělat měl – vyprávěl o Ježíši dalším lidem. Nakonec to vlastně se všemi apoštoly dopadlo dobře. Možná právě proto, že věděli o své vlastní slabosti, tak ani o jednom z nich neslyšíme, že by se později nějak vyvyšoval nad ostatní. Že by se chlubili tím, co prožili – víra nevíra – nakonec to přeci jen byli oni, kdo viděl Ježíše nejčastěji a vlastně i naposled. Dělat ze sebe důležité, to je pokušení od věků.
A teď po vzkříšení a zvláště po nanebevstoupení – teď nastal důležitý okamžik v jejich životě. Je na nich, jak se rozhodnou, je na nich, co udělají s tím, co jsou zač. Buď jim bude stačit to, co jsou a všechno je v pořádku a nebo si začnou na něco hrát a bude z toho průšvih.
Něco takového bychom mohli totiž potkat už v apoštolské době – již apoštol Pavel se musí vyrovnávat s tím, že někteří učedníci začali lákat lidi k sobě. Začali ze sebe dělat ty hlavní, ty nejdůležitější. Třeba v Korintě se lidé v jednom křesťanském sboru rozštěpili dokonce do několika skupin a to jenom proto, že se někteří lidé začali vyvyšovat a dokázali pár jiných strhnout na svou stranu.
Když čteme příběhy o apoštolech, tak se s ničím takovýmto nesetkáváme. Nepovyšují se jeden nad druhého, ani později nad lidi, kteří uvěřili později než oni. Vědí z vlastní zkušenosti, jak je to těžké uvěřit. Vědí o tom, že jejich hlavní úkol je vyprávět o Ježíši. Pravdivě vyprávět. A v těchto příbězích o Ježíši, když se vypráví celé, tak najdete i příběhy o jejich slabosti, nevíře, pochybnostech…
A to je to, co mne přesvědčuje o pravdivosti všech těch příběhu nejvíc a proč mi nedělá takové problémy uvěřit, i když jsem neviděl. Právě to, že ti, kteří všechny tyhle příběhy psali, píší i o svých vlastních slabostech a chybách. Nezatajují svoje pochybnosti ani to, že to bylo až to sáhnutí si do Ježíšových ran, co je přesvědčilo o tom, že je to opravdu Ježíš a že opravdu vstal z mrtvých. Takhle nepíší lidé, kteří chtějí někoho podvést, ale takhle píší lidé, kteří chtějí napsat pravdu co nejpřesněji, i když je to pravda pro ně nelichotivá..
A tak nám ten příběh o nevěřícím Tomášovi posloužil vlastně dvakrát – nejen jako příběh o Tomášově nedůvěře, která byla nakonec překonána setkáním s Ježíšem, ale i jako potvrzení pravdivosti celé zprávy o vzkříšení, protože nikdo v tom příběhu nevyzdvihuje sám sebe, každý tu pokorně vyznává, že blahoslavenství nepatří tomu kterému apoštolovi. Ne, nepatří ani jednomu z těch v Bibli – zato může patřit každému z nás. Blahoslavení jsou totiž ti, kteří neviděli, a uvěřili.
Amen.