Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé sestry a bratři,
základem dnešního zamyšlení je známý biblický verš – takzvané Dvojpřikázání lásky nebo též Největší přikázání. Připomeňme si, že jeho původní výskyt je již v Tóře, tedy 5 knihách Mojžíšových, které tvoří základ Starého zákona. Na rozdíl od Nového zákona zde však nejsou obě tato přikázání pohromadě, ale zcela odděleně: první přikázání (o milování Boha) je v 5. knize Mojžíšově (Deuteronomium 6,4–5), zatímco druhé (o milování bližního jako sebe) je ve 3. knize Mojžíšově (Leviticus 19,18n). Ježíš se při rozhovoru se zákoníkem odkazuje na tyto starozákonní texty. Vždyť paralelní citace Dvojpřikázání z Lukášova evangelia začíná slovy: (L 10,25–26) „Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho (Ježíše): »Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?« Ježíš mu odpověděl: »Co je psáno v Zákoně, jak to tam čteš?«“. Načež zákoník cituje pohromadě obě části Dvojpřikázání, ačkoliv jsou ve SZ na různých místech, a Ježíš mu tuto jeho odpověď schválí.
První část Dvojpřikázání (o milování Boha) je uvedena v situaci, kdy Mojžíš lidu opakuje, jak to bylo s předáním Desatera a připomíná jim, že ho sami vyzvali, aby byl prostředníkem mezi nimi a Bohem. Zdůrazňuje jim nutnost držet se Božích ustanovení a připomíná zaslíbení z toho plynoucího požehnání (dlouhověkost, plodnost, hojnost). Poté sděluje první část Dvojpřikázání tak, jak ho citoval Ježíš v přečteném základním textu, až na milování celou myslí, které zde není uvedeno. Dodává, že je nutné o Božích příkazech neustále rozjímat, vštěpovat je potomstvu a připoutat je k sobě jako náramek, čelenku a nápisy na veřejích a branách. Milování celým srdcem se zřejmě týká nejvnitřnějšího jádra naší osobnosti – tam, kde sídlí naše touhy, motivy a asi i emoce. Milování celou duší lze přeložit též jako celým bytím, tedy zahrnuje i oblast vůle, plánování a rozhodování. Milování celou svou myslí, uvedené v NZ, představuje oblast rozumovou a intelektuální. Milování celou svou silou odpovídá patrně našemu celkovému životnímu úsilí, námaze a práci, ať už duševní nebo fyzické. Tento výraz původně znamená „velmi“ a lze jej volněji přeložit jako „zcela vším, co máš“.
Druhá část Dvojpřikázání (o milování bližního jako sebe), na jejíž specifický způsob využití se dnes zaměříme, je uvedena v oddílu, který vyjadřuje Boží požadavek svatosti vyvoleného lidu: dodržování dne odpočinku, zákaz modloslužby, včasná konzumace obětovaného masa a dále požadavky solidárnosti vůči bližním: ponechání zbytků své úrody chudým, zákaz krádeží, obelhávání, podvodů, křivých přísah, útisku a odírání, včasné vyplácení mzdy, úcta k tělesně postiženým, nestrannost, poctivost a spravedlivost u soudu i při trestání, slušnost, zákaz úkladů, pomstychtivosti, nenávisti či zanevření na bližní. A hned poté zazní ona druhá část Dvojpřikázání tak, jak ji citoval Ježíš. Poté se rozebírají již dílčí situace, jako je zákaz mísení dvojího druhu apod. Důležitým pojmem je zde „bližní“. Židé tehdy chápali bližního patrně především jako člena vyvoleného lidu. Ale to, že přikázání lásky má mít mnohem širší záběr, se uvádí ve stejném oddílu pouze o pár veršů později (Lv 19,33–34): „Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako host, nebudete mu škodit. Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“
V Novém zákoně se obě části citují buďto společně jako Dvojpřikázání, anebo jen druhá z nich (milování bližního jako sebe) samostatně. Jako Dvojpřikázání se citují ve všech 3 synoptických evangeliích. V zásadě jde o situaci, kdy Ježíš v rozhovoru se saduceji ukázal nepravdivost jejich názoru, že neexistuje vzkříšení z mrtvých. Když se o tomto rozhovoru dozvěděli farizeové, kteří byli v některých věroučných otázkách odpůrci saduceů, rozhodli se, že si Ježíše také vyzkouší. Jeden z nich, který byl zákoníkem, se ho tedy zeptal, které přikázání je největší. Pak následuje citace Dvojpřikázání. Poznamenejme, že z následnosti obou oddílů – o vzkříšení z mrtvých a o Dvojpřikázání – bychom mohli usuzovat, že závažnost Dvojpřikázání má dopad na život věčný. Každý z evangelistů má ovšem ve svém líčení nějaké odchylky: U Matouše (Mt 22,34–40) zákoník Ježíše nezkouší, ale přímo pokouší. Ježíš zde ve své odpovědi necituje preambuli prvního přikázání, že Hospodin je jediným Bohem Izraele, a nejmenuje požadavek milování z celé síly. Dodává však, že na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci. Marek (Mk 12,28–34) zase nezmiňuje farizee a zákoník je zde ke své otázce motivován nikoliv potřebou Ježíše pokoušet, ale uznáním, že Ježíš saduceům dobře odpověděl. Navíc je zde dodatek, v němž zákoník Ježíše pochválí, zopakuje Dvojpřikázání a dodá, že jeho dodržování znamená víc než oběti a dary Bohu. Ježíš mu, potěšen jeho odpovědí, sděluje, že není daleko od království Božího. U Lukáše (L 10,25–36) rozhovor se saducei nepředchází vůbec a ani se nezmiňují farizeové. Rovnou zde zákoník Ježíše svou otázkou zkouší. Ale tentokrát se neptá na největší přikázání, ale co že má dělat, aby měl podíl na věčném životě, čímž zde vlastně zaznívá motiv vzkříšení a věčného života, vyjádřený u ostatních dvou evangelistů v předcházejícím rozhovoru Ježíše se saducei. Ježíš zde však, jak jsme si již dříve řekli, odpovídá protiotázkou, jak že to zákoník čte v Zákoně, takže zde nakonec Dvojpřikázání necituje Ježíš, ale sám zákoník. Ježíš mu potvrdí správnost jeho odpovědi. Zákoník má ale asi trochu černé svědomí, a tak se chce ospravedlnit a ptá se, kdo že je jeho bližní. Ježíš mu odpoví známým příběhem o milosrdném Samařanu, který se stal bližním zmlácenému Izraelitovi, čímž Ježíš zřejmě rozbíjí zákoníkovu představu, že bližními si mohou být vzájemně pouze Izraelité.
Zamysleme se nyní nad tím, proč ve Dvojpřikázání je část o milování Boha první a část o milování bližního jako sebe druhá. V Matoušově podání Ježíš nazval největším přikázáním tu první část. Domnívám se, že je to proto, že druhá část je důsledkem té první, ale nikoliv obráceně. Proč je důsledkem? Vzpomeňme si nejprve na Ježíšova slova, která pronáší k učedníkům před svým odchodem z tohoto světa, jak uvádí evangelista Jan (J 14,15): „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“ Stejná myšlenka se objevuje u Jana velmi často (například J 14,21–23; J 15,10). A že smíme přenést tato slova z Krista i na Boha Otce, víme ze známého verše z podobenství O dobrém pastýři (J 10,30): „Já a Otec jsme jedno.“ Vidíme tedy, že láska k Bohu spočívá především ve znalosti a dodržování Jeho přikázání. Co ale vyžadují tato přikázání? Kromě lásky k Bohu právě a především lásku k bližním, kterou Ježíš nepochybně zobecnil na lásku ke všem lidem včetně nepřátel. A jistě se shodneme na tom, že tato přikázání jak se chovat k druhým v nejrůznějších situacích, jsou v Bibli velmi hojně a podrobně uvedena. Shrňme si celý odvozovací řetězec: první část Dvojpřikázání vyžaduje lásku k Bohu. Láska k Bohu znamená dodržování jeho přikázání. Tato přikázání se z valné části týkají lásky k bližnímu. V tomto smyslu tedy druhá část Dvojpřikázání logicky vyplývá z té první a zdá se tedy být proto jaksi nadbytečná. Proč „jaksi“, řeknu dále. Ještě si všimněme toho, že z druhé části Dvojpřikázání ta první nijak jednoduše neplyne – ledaže bychom považovali Boha za svého bližního, což vlastně, uvážíme-li především jeho vtělení v Kristu, není vůbec špatná myšlenka. Takže by to možná i šlo. Ale Bůh má přecijen výsadní a výjimečné postavení mezi všemi bližními. On totiž určuje „pravidla hry“ a jemu máme být cele poddáni.
Proč se tedy vůbec druhá část Dvojpřikázání uvádí a v čem je její přínos? Zde se konečně dostáváme k jádru a hlavní myšlence dnešního zamyšlení: Hlavním přínosem druhé části Dvojpřikázání je to, že klade rovnítko mezi lásku k bližnímu a lásku k sobě samému. Obvykle se to, myslím, chápe tak, že jako jsme dobří sami k sobě a milujeme sami sebe, tak nesmíme zapomínat se stejně dobře chovat k druhým a milovat je. Toto pojetí by však mohly pokrývat již zmíněné důsledky první části Dvojpřikázání. Podle mého názoru je však nesmírným přínosem druhé části Dvojpřikázání právě její obrácené pochopení, které dává geniálně jednoduchý návod jak milovat sebe samotného: a sice, chovejme se k sobě samým úplně stejně, jak se máme chovat ke svým bližním. Všimněme si totiž, že veršů týkajících se lásky k sobě zas tak moc v Bibli není. Za všechny jmenujme například Přísloví (Př 11,17): „Muž milosrdný činí dobře i sám sobě, kdežto nelítostný drásá i vlastní tělo.“ Řekl bych, že k požadavku měření sobě stejným metrem, kterým měříme i ostatním, směřuje i radikální Ježíšův výrok, který na první pohled lásku k sobě příliš nevyzdvihuje: (Lk 9,23) „(Ježíš) Všem pak řekl: »Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej.«“ Dále, s trochou nadsázky lze říci, že místo toho, aby se u každého přikázání týkajícího se vztahu k bližnímu uvádělo analogické o vztahu k sobě samému, se to lidově řečeno „spláchlo“ jedním jediným univerzálním příkazem, že u vztahu k sobě samému se to má dělat stejně. Je to také ekologické, protože jinak by Bible nabyla minimálně o třetinu a zbytečně by se plýtvalo papírem. Navíc, všimněme si, že druhá část Dvojpřikázání nehovoří o Bohu, ale pouze o bližních a o nás samotných, takže může být zajímavá i pro nevěřící.
Pokřivený vztah k sobě samému může zahrnovat dva extrémy: buďto jsme na sebe příliš měkcí, chcete-li hodní, anebo příliš tvrdí či přímo zlí. Rád bych upozornil na to, že tyto dva extrémy se v životě jednoho člověka vůbec nemusí vylučovat. Mohou se projevovat oba najednou, každý v jiné oblasti či čase. Jde pak o určitou nevyrovnanost. Možná, že jsou mezi vámi šťastlivci, kteří s tímhle nemají problém. Já k nim však nepatřím a další slova jsou určena především pro podobné nešťastníky. Ostatní si mohou s úlevou poslechnout, čeho všeho je osud ušetřil.
První extrém, tedy přílišná měkkost k sobě, se projevuje tak, že jsme sami sobě ochotni dělat větší ústupky, než které bychom schválili ostatním. Často si to odůvodňujeme tím, že sebe známe přece lépe, máme o tom více informací a víme, že nám to nemůže ublížit. Ale v tom je právě ten problém: schází nám pevný vztažný bod, podobáme se pak baronu Prášilovi, který sám sebe vytáhl z močálu za vlasy. Naše svědomí a zásady nejsou nepohnutelné, ale jsme schopni sami sebe obelhávat jejich drobným posouváním tam, kam se nám to hodí. Vzhledem k naší vrozené porušenosti to bývá většinou tím špatným směrem. Pokud nad tím ztratíme kontrolu, můžeme od svých původních ideálů „ujet“ dost daleko. Jako příklad lze uvést rozhodování, zda v noci jít už spát, nebo se ještě dívat na nějaký podivný film, či zda si opět dát hranolky s tatarkou, když na ně mám takovou velkou chuť a přitom moc dobře vím, že mi po nich zase bude špatně. Asi nemá smysl s drobnostmi tohoto typu obtěžovat neustále Pána Boha. Sám jsem to dělával a když mi nijak neodpovídal, jeho odpovědi jsem si vynucoval např. házením kostky, což není dlouhodobě dobrý způsob. Vždyť přece i rodič chce vychovat své dítě k samostatnosti. Vlastně se tedy Božímu mlčení v podobných situacích nelze divit. A tak s dotazy podobného typu často otravuji manželku a divím se její nesmírné trpělivosti a laskavosti. Navíc jsem si u sebe všiml velmi neblahé tendence – dotlačit tázaného k odpovědi, kterou chci slyšet. A přitom v mnoha případech tohoto typu by pomohlo uplatnit druhou část Dvojpřikázání oním obráceným způsobem: co bych asi poradil příteli, který by se mě na takové věci ptal? Asi bych cítil zodpovědnost za jeho život a za svou radu a poradil bych mu dobře. K přátelům se totiž chováme daleko uctivěji, střízlivěji a opatrněji než sami k sobě. Cítíte však aspoň někdo, jak by vám šel tento styl rozhodování a myšlení proti srsti? Jak je zde potřeba určitého nepříjemného sebezapření?
Druhý extrém, tedy přílišná tvrdost k sobě, pramení obvykle z toho, že jsme se dosud nedokázali smířit s některými svými vlohami a vlastnostmi, které však lze jen velmi těžko nebo dokonce vůbec změnit. Jiným a přesto v principu shodným důvodem je případ, kdy toužíme mít něco, co mít prostě nemůžeme. Člověk mívá sklon zaměřovat se na to, co nemá, než na to, co má. Zejména tehdy, když narazí na strop svých možností. Je to pak určitý druh nepokory a nevděčnosti. Vždyť přece dobře víme, že v téměř každé životní oblasti můžeme najít někoho, kdo je na tom daleko hůře než my a měli bychom s vděčností přijmout svoji situaci a nevzhlížet po těch, co se mají ještě lépe. Člověk takto může prahnout jak po věcech hmotných, jako je majetek či lepší tělesné proporce, tak také a především po nehmotných, jako je úspěch, výsledky, zážitky, jiné povahové vlastnosti, inteligence, nadání a štěstí. Vede ho to pak buďto k tvrdé lopotě na sobě samém, k různému cvičení či podstupování různých operací, anebo prostě k užírání se, závisti, nesmyslným až zhoubným fantaziím a destruktivním představám. V kombinaci s vírou to může přerůst ve falešnou naději, že Bůh mé trápení a touhu vidí a nějak můj úděl změní a zařídí, pro něj přijatelným způsobem, aby se to či ono, co já tak moc chci, stalo. V takovém stavu může člověk žít dlouhé roky, možná i desetiletí a jistě všichni cítíme, že se jedná o promarněný čas a zkažený život. Pokud si to dotyčný nechá přerůst přes hlavu, může ho to dovést až ke spáchání zločinů na sobě či na jiných.
Jak z toho ven? Klíčovým pojmem, o němž již před mnoha lety hovořil na této kazatelně jeden bratr, je sebepřijetí či možná ještě výstižněji smíření sebe samého s Bohem a s údělem, který mi byl dán. Jde o pokojné uznání a přijmutí toho, že takto to je, nic jiného nebude a mým úkolem je s touto výbavou naložit co nejlépe. Vzpomeňme si na dnešní úvodní verš z 1. epištoly Timoteovi: (1 Tm 6,6) „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství.“ Musíme se ovšem vyvarovat dvou mylných pochopení pojmů smíření a sebepřijetí: Jednak si pod nimi nesmíme představovat i smíření se svým hříchem a rezignovat před ním. Samozřejmě, sklony ke hříchu budeme mít v tomto těle vždy, ale máme s hříchem bojovat. A dále, nemáme sebepřijetí chápat ani jako výzvu k nečinnosti, lenosti, pohodlnosti a k zřeknutí se jakékoliv práce na sobě. Je vždy dobré na sobě pracovat a zdokonalovat se, ale musí to být v reálných mezích.
Jak ale tohoto smíření se sebou dosáhnout? Prvním krokem je poznat a přijmout pravdu o sobě. Ostatně tento krok byl potřeba i u dříve probíraného prvního extrému (přílišná měkkost). Zde se dostáváme k oddílu, který jsme četli ve Čtení: (Jan 8,31–32) „Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: »Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.«“ Nutno dodat, že tento verš hovoří nejen o pravdě omezené pouze na svou informační složku, která sama o sobě může být pro člověka zdrcující, ale i o Pravdě s velkým P, která je mnohem obsáhlejší, je živá, milující a vede k Bohu. Touto Pravdou je totiž Ježíš sám, jak řekl: (J 14,6n) „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“. Pravdu nám zjevuje již samo slovo Boží, které, jak je psáno v epištole Židům (Žd 4,12), je „živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.“ Samozřejmě, nutnou podmínkou je Boží slovo číst a neustále si ho opakovat, protože naše paměť je krátká a pohodlná. Druhým účinným způsobem poznání pravdy je reflexe od našich bližních. Zejména v církvi by toto mělo dobře fungovat – chodit vůči sobě ve světle, to jest být připraven sdělit i přijmout v lásce pravdu o sobě navzájem se svým bratrem či sestrou v Kristu. Ale musí to být v lásce. Třetím, nejobyčejnějším, způsobem je právě opět obrácená aplikace druhé části Dvojpřikázání: představte si, že by Vám o trápení pramenícím z nesmíření se sebou řekl Váš přítel. Co byste mu poradili? Asi byste daleko snadněji než sami u sebe nahlédli, že se trápí zcela nesmyslně či případně usiluje o nemožné. Viděli byste to díky tomu, že máte vůči jeho problému odstup a nadhled, který on už možná dávno ztratil. Pokud jste mu opravdu dobrým přítelem, nebudete se bát říci i rázné a radikální slovo, které sice nebude příjemné, ale pomůže mu. Stojí to však za to. Jakmile člověk dosáhne smíření sama se sebou, rozhostí se v jeho srdci pokoj a radost a všechny ty šílené touhy a závisti se kamsi rozplynou. Jsme od nich najednou svobodni.
Na závěr si řekněme, že výše uvedená technika obráceného používání druhé části Dvojpřikázání, kdy si představujeme, co bychom poradili příteli, a pak se stejně zachováme k sobě, není samospasitelná. Jednak jde proti naší porušené přirozenosti a tělo se jí brání, čímž není sama o sobě dlouhodobě udržitelná, a dále můžeme sami sebe klamat při představě onoho virtuálního přítele, jeho situace a našich rad jemu. Výtečným řešením pro tyto případy je mít skutečného přítele, případně být někomu jinému opravdovým přítelem. Druhého člověka tak snadno neobelžete. Proto je také dobré, aby si přátelé mezi sebou zachovávali určitý odstup a hranice, aby snadno nesvedli toho druhého ke svému bludu. Samozřejmě, přítel je jen člověk a není neomylný. Proto se obloukem dostáváme zpět k první části Dvojpřikázání a základu křesťanství: milujme Boha, neboť on miluje nás, čiňme pokání ze svých hříchů, rozvíjejme hluboké obecenství s Kristem a umožňujme Duchu svatému, aby nás naplňoval a vedl. Vždyť právě Jeho nám Kristus poslal místo sebe a dle Kristových slov je tím největším darem, který je odpovědí na naše prosby dle známého oddílu „Proste a bude vám dáno“ (L 11,9–13), končícímu slovy „…čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“. Jedině Duch svatý totiž dokáže proměnit naše srdce a nejvnitřnější podstatu. Ale o tomto velkém tématu jistě ještě uslyšíme. Vždyť se blíží Letnice!
Amen.
Michal Mazný