Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Máme před sebou šťastného člověka, který se raduje a bezpochyby vděčně velebí nad očekávání milosrdného panovníka. Vždyť doufal při nejlepším v odklad: „Poshověj mi a všecko ti zaplatím…“ ačkoli ví, že nezaplatí, žeje beznadějně ztracen. Dluh nevyrovnají děti ani děti dětí. Co zavinil, je na generace… Teď jásá. Je spasen, je zachráněn, je mu odpuštěno. Co to s ním udělá?
Jsme svědky, jak samo velkorysé odpuštění člověka nezmění. S radostí bere. Darované svobody se chápe, ale královo dobrodiní se ho netkne. Jeho „já“, jeho srdce, zůstává tvrdé, nemilosrdné, jak vyjde najevo z jeho počínání vůči spoluslužebníku. Neschopen milosrdenství a slitování se v poměrech toho království znemožní, vypadne z panovníkovy milosti kamsi mimo království nebeské, protože o něm je řeč v tom podobenství.
Izrael má dávnou zkušenost zjevení Hospodina, Boha silného, lítostivého a milostivého, dlouhočekajícího a hojného v milosrdenství a pravdě, který odpouští nepravost a přestoupení i hřích (Ex 34,7). Už na Sinai takto učinil Mojžíšovi známými své cesty a skutky. (Ž 103,7–12). Avšak po staletích Ježíši nezbývá, než představitele toho lidu na proroky odkázat: „Jděte a učte se, co je to, milosrdenství chci a ne oběti“ (Mt 9,13, 12,7 Oz 6,6 Mi 6,8).
Své stěžejní zvěstování: „Naplnil se čas, přiblížilo se Boží kralování,“ Ježíš v podobenství upřesňuje: Král hodlá se služebníky účtovat (Mt 18,23). Co počít vůči takovému věřiteli?! „Čiňte pokání, obraťte se. Přehodnoťte a změňte život. Věř, že tvůj Bůh, Izraeli, jak ho znáš od věků slitovného, je Král. Věř! Spolehni se a vykroč! Pusť se cestou jeho milosrdenství.“
Tohle spasitelné volání se v plnosti času ozvalo v Judstvu na poušti a u Jordánu. Když pak Herodes nechal kazatele křtu pokání uvěznit a popravit, zvedl tutéž výzvu nazaretský Ježíš dál do Galileje a Samaří (Mt 4,17).
Posílá s tím učedníky před sebou do městeček a vesnic. Obdařen mocí prokazuje dobrodiní a bezpočtem podobenství představuje Boha Krále a poměry v jeho království. Mluví o tom, jak spatřit a vejít (J 3,3.5), jak být při tom, co není z tohoto světa (L 19,10) a koná přesvědčen, že má jeho galilejská misie smysl a naději. Lze to vyčíst z trpkosti jeho zklamání nad nekajícími městy: Čekal spasitelnou změnu, vlnu pokání…, obrácení. „Běda tobě Korozaim, Betsaido, Kafarnaum atd. Ninivetští vás zahanbí, protože k Jonášovu kázání hromadně pokání činili a víc než Jonáše vám Bůh do cesty posílá dnes.“ (Mt 11,20–24) … Vzápětí se jeho „běda“ pozoruhodně láme. Jakoby nově ve své jednotě s Otcem osvícen, říká: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl ty věci před moudrými a opatrnými a zjevils je nemluvňátkům. Jistě, Otče, tak se ti zalíbilo“ (Mtl 1,25). Bezelstní jako děti vcházejí (Mt 18,3). Takových je tvé království (Mt 19,14).
Nejen že se náboženská vrchnost své příležitosti nechopila, ale netají se odporem a nepřátelstvím. Stále zřetelněji Ježíši na mysl přichází, že Syn člověka pro své svědectví PRAVDĚ „bude muset mnoho trpět, být potupen od starších a předních kněží a zákoníků, že bude zabit. Ve třech dnech pak nepředstavitelně vstane z mrtvých,“ (Mk 8,31; 9,31; 10,33.34) podle Písem. Ano, podle Písem. Nic se z těch dob při člověku nemění. Je tímtéž neurvalým správcem vinice (Mt 21,33nn) jako v časech prorockých trpitelů, jak ho reflektuje např. Iz 53.
O smysl té předtuchy zápasí až do konce, kdy v zahradě se mu pot řine v krůpějích jako krev z otevřené rány (L 22,44). K tomu, který ho mohl zachovat od smrti, se modlí s křikem a slzami, a je v tom strachu vyslyšen. Zarmoucen až k smrti (Mk 14,34), i tady zajedno s Otcem, poznává, jak právě tudy se stane všem sebe poslušným původcem, věčné spásy (Žd 5,7–9). V síle tak jistého smyslu se odvážil hanby. Trpěl a snášel to od nás, nám k dobrému, když jsme ještě byli hříšníci, vyznává apoštol. Ano, trpí a snáší od všech ještě hříšníků taková proti sobě odmlouvání (Žd 12,2.3. Ř 5,6.8. 1J 4,10). „Ne má, ale tvá vůle, Otče.“ Tvá vůle i to nejodpornější vydržet, obstát. Nechává si od hříšníků trápení líbit až do vítězného: „Dokonáno jest. V tvé ruce, Otče, poroučím svého ducha“ (J 19,30 Lk 23,49). Tady vítězí Beránek jako zabitý, Pán pečetí (Zj 5,5.6.). Hle, milost nám daná v Kristu Ježíši před časy věků, nyní zjevená (2Tm 1,9.10.).
Leckdo si zběsilost lidské zvůle na Golgotě plete s vůlí Boží, jako by Otec tohle Synu připravil. Ale to my! Vpravdě protože jsme, jací jsme, došlo to s námi vůči Božímu dobrodinci tak daleko. Můžeš se v tom, člověče, najít a poznat, aby ses, otřesen a zraněn Bohu způsobenou bolestí, dobral pokání, a mohl před Boží tvář k životu, k bytí s ním. Od nepaměti cesta jinudy nevede.
K smrti přirovnává apoštol otřes toho sebepoznání. Avšak jak si troufnout? Jak se odvážit?
Apoštol Petr svědčí, že Ježíšovy přátele umrtvené strachem, bezradné v pokání nad svým hříchem a selháním, nebeský Otec našeho Pána a Spasitele znovu zplodil k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých (1P 1,3). Znovu je stvořil ke svému obrazu, k obrazu svého Syna, aby on byl prvorozený mezi mnohými bratry (Ř 8,29). Nuže, také mezi námi, otřesenými poznáním nejen minulého, ale toho, co se v nás krčí jako neblahá možnost ve dveřích našeho vcházení a vycházení, také mezi námi tím křižován, kvůli tomu trpí, aby to změnil a nás Bohu posvětil (J 17,19). Hle, mrtvý, živý je na věky věků a má klíče našeho pekla a smrti. (Zj 1,18). Také v nás živý (Ga 2,20). Skrze něho a jedině v něm jsme nové stvoření. Staré pominulo, hle, všecko činí novým (2K 5,17). To všecko je z Boha, který nás, nepřátele, se sebou smířil skrze Jezukrista. Chlubme se takto poznaným Bohem, který nás činí služebníky toho smíření (2K 5,18). Jím vykoupení, dokud zde trváme, nejsme sami svoji. Žijeme tomu, který kvůli nám takto pro nás a za nás umřel a vstal z mrtvých k slávě Boha Otce (2K 5,15).
Jsme posly evangelia, dobré rady jak obstát před nebeským věřitelem a Králem. Jeho dobrotivost se neptá na minulé, kdo to zaplatí. Nehledá náhradu nebo zadostiučinění, ale ohledává v mém a tvém srdci naše příští s ním. Vyhlíží při nás lidství nového stvoření.
Amen.
Samuel Jan Hejzlar