Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
nemá to ten Mojžíš a Pán Bůh s lidmi jednoduché. Jsou to sotva dva měsíce, co prošli Rudým mořem a už zase brblají. Je to smutné, ale tohle brblání jim vydrží strašně dlouho. Pokaždé, když se jim něco nebude líbit, začnou reptat. Stará čeština od slovesa reptat vytvořila krásně znějící podstatné jméno „repták“. Takhle jednou osloví Mojžíš lid, až bude vyvádět vodu ze skály úderem hole (Nu 20,10): „Slyštež nyní, ó reptáci: Zdali z skály této vyvedeme vám vodu?“
Rozhodně není dobré být reptákem. V Izajášově proroctví je psáno, že v Božím království se i reptáci polepší a budou žít podle Boží moudrosti (Iz 29,24). Pokusíme se dneska trochu vyjít Pánu Bohu vstříc. Zjistíme, co je špatného na tom, když je někdo repták a tím se také naučíme trochu bojovat s tím, když se z nás reptáci stávají. Tohle může totiž potkat úplně každého, že se stane reptákem a říkám rovnou, že dobrého na reptáctví není vůbec nic.
Všechna ta reptání si v sobě nesou nějaké společné znaky a ty nás budou dnes zajímat. Už ten sám pojem „repták“ – co to znamená, že někdo reptá. Můžeme si představit nespokojené brblání, stěžování si, hudrání a nadávání… Dost možná je na co reptat, proč hudrat a brblat, na co si stěžovat či nadávat! Ti Izraelci měli problém! To nikdo nepopírá, že měli hlad či žízeň. Jenže když má člověk problém, měl by se snažit řešit problém. Repták problém neřeší, repták na problém nadává.
Co by tak v okamžiku svých problémů – tedy hladu a žízně – mohli Izraelci dělat? Jistě, že měli prostor k modlitbě. Na modlitbu není nikdy pozdě. Taky nejdou pár hodin, ale měsíc a půl – za tu dobu si mohli spočítat, kolik se toho za den sní a vypije a že dříve nebo později zásoby dojdou a podle toho nějak rozvrhnout nákupy a zásobování. Řekl kdosi: „Když už nám Pán Bůh zdravý rozum dáti ráčil, tak dejž, abychom ho k jeho větší slávě také používali!“ I Adam v ráji měl pracovat, na světě to není zařízeno tak, že bychom sami neměli dělat nic, protože se vždycky akorát pomodlíme a už nám budou lítat pečení holubi sami do pusy.
Máme tedy první znak reptáka – stěžuje si. Jistě – ne každý, kdo si na něco stěžuje, si hned zaslouží označení „repták“. Ale jak nás napadne na něco nadávat, hudrat a brblat, nechme si tak prolétnout hlavou, jestli se tak trošičku nestáváme reptákem. Honem se pojďme podívat na další znaky reptáků, ať vidíme, na co si dát určitě ještě pozor.
Izraelci reptají. Podívejme se do minulosti, co prožili. Otročili v Egyptě, ale po deseti egyptských ranách je konečně faraón pustil. Mezi devátou a desátou ranou slaví Hod beránka, jehož krev je chrání před důsledky desáté rány. Udělali touto krví značky na dveřích a anděl smrti se jejich domům vyhnul. Pak vyšli z Egypta, prošli Rudým mořem, ve kterém se za nimi utopilo faraónovo vojsko. Mojžíšova sestra Mirijam zpívala a všichni radostně zpívali s ní, že Hospodin smetl do moře koně i s jezdcem. To jsme v Ex 15,21 – no a pak následuje to, co už jsme slyšeli – ta naše 16. kapitola. A slyšíme Izraelce jako jeden hlas nadávat na Mojžíše a Árona: Co jste nám to provedli?! Proč jste nás vyvedli na poušť?! Že se nestydíte!
Máme tu další myšlenkový pochod reptáka: za všechno můžou „oni“. Ať už se děje cokoliv, tak já jsem v tom úplně nevinně. Jsem bílý a zářivý jako lílium, ale jacísi „oni“, prostě někdo druhý, někdo jiný, ten za to může a já mám teď problém. Ti Izraelci měli problém! To nikdo nepopírá, že měli hlad či žízeň. Jenže když má člověk problém, měl by se snažit problém řešit. Už víme, že repták problém neřeší, repták na problém nadává. Na problém a na ty „oni“, co to zavinili. Je schopen si vymyslet sebevětší hloupost, jen aby on vypadal jako chudák a ten druhý jako grázl, lump a ničema. „Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem!“ volají izraelští reptáci. Mojžíši, Árone, jste padouši! Chcete nás zničit!
Když jde o to, kdo může za zlo v tomto světě, buďme co možná sobečtí a soběstřední. Mysleme v první chvíli na sebe. Ba dokonce zkušme na chviličku zapomenout, že na světě je mimo nás a Boha kdokoliv jiný. Zakažme si na chviličku myslet na druhé. Chce to trochu cviku, ale stojí to zato zkoušet. Nikdo z nás snad ještě není takový repták, aby to aspoň na malinkou chviličku nedokázal. Ta malinká chvilička pak změní dvě věci: (1) odstraní ty nejnesmyslnější obžaloby, ve kterých bychom se snažili ty druhé ze svých problémů obvinit a (2) pak to většinou stačí na to, aby si člověk uvědomil, co sám udělal špatně a tím pádem ho také mnohem snáž napadne, jak ten svůj problém místo marného nadávání nějak řešit.
Už dva znaky reptáka máme: Když něco nefunguje, tak (1) si stěžuje, místo aby něco dělal a (2) hledá, na koho by ukázal prstem a řekl, že za ten někdo jiný za to může.
Do třetice (v tuto chvíli již výhradně zlého) pak máme ty příslovečné „egyptské hrnce“. Dneska se to úsloví už moc nepoužívá: „vzpomínat na egyptské hrnce“, ale když si připomeneme, co židé v Egyptě doopravdy prožívali a co teď říkají, tak to pochopíme snadno.
Žid Josef zachránil Egypt před hladomorem a židé dostali v Egyptě svoje území, aby tam mohli spokojeně žít. Jenže pak nastoupil král, kterého nic takového nezajímalo. Snažil se židů zbavit. Nutil je k otrocké práci a když to jejich počet nezmenšilo, tak jim práci ještě víc ztěžoval. Nutil porodní báby, aby zabíjely novorozené židovské chlapce a když to báby nedělaly, tak musely židovské mámy samy házet svoje syny za potravu krokodýlům v Nilu. Že bychom slyšeli něco o blahobytu, to ani náhodou.
A co židé říkají teď? Jak vzpomínají na Egypt? Tam jsme sedávali nad hrnci masa, tam jsme jídávali chléb do sytosti. Na jiném místě říkají: Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. (Nu 11,5) Člověk by si řekl, že ten Egypt musel být pro židy úplný ráj na zemi! Hrnce plné masa, jídlo zadarmo – proč vlastně před tím měsícem a půl odcházeli, když tam bylo tak krásně?
No – ono to vůbec tak krásné nebylo. Ve dne vyráběli cihly ze směsi hlíny a slámy a mlátili je přitom bičem. Když se faraón naštval, tak jim to zkomplikovali tím, že jim nedávali slámu a museli si jí po nocích shánět někde po strništích sami. Z cihel pak bylo budováno město, ve kterém se budou uctívat egyptské modly. Když utíkali, tak za nimi faraón poslal vojáky, aby je pozabíjeli a ne aby jim udělali cokoliv pěkného. Takže jestli dostávali nějaké jídlo, tak to bylo jen proto, aby při tom otročení úplně nezemřeli hlady.
Úsloví „vzpomínat na egyptské hrnce“ se tedy dneska už moc nepoužívá, ale reptáků, kteří i dnes vzpomínají, že dřív bylo krásně a dneska je příšerně, takových je pořád dost. To je ten poslední znak reptáka – nevidí nic dobrého kolem sebe. Nenachází nic, z čeho by se mohl radovat. Jako by pro židy nebylo dobré, že už je nikdo nemlátí bičem! Často si minulost i přikrašluje a jako izraelští reptáci říká, jako to dřív bylo krásné, a úžasné – a zamlčí, či si nepřipouští, že to v té minulosti třeba nic tak slavného nebylo.
Tři znaky reptáka už známe: (1) nepracuje, ale nadává, (2) vinu hází na ostatní a (3) okolo sebe nic dobrého nevidí.
Když něco takového potká nás, když se z nás stanou reptáci, tak je to zlé, ale když si to uvědomíme, tak se s tím dá něco dělat. Řešení takové situace vlastně ani není tak složité – prostě se sami budeme snažit přestat nadávat a když už, tak sami sobě, začít něco dělat, třeba aspoň to, že pochválíme to dobré, co kolem sebe vidíme.
Složitější to je, když dopadneme jako Mojžíš a nějakého takového reptáka dostaneme do party. Co s tím? Nejlépe to udělat, jako to udělal Mojžíš. Mojžíš se nikdy sám reptákem nestal, ale okolo sebe jich měl spousty. To první, co Mojžíš dělal, bylo to, že s tím šel za Pánem Bohem. Modlil se za ně i za sebe. To je moc dobrá věc. Když Vám někdo pije krev, je to to nejlepší, co můžete udělat, že se za něj budete modlit, aby to Pán Bůh vzal do rukou a něco s tím udělal. Třeba to vyřeší právě tak zázračně a rychle, jako když Izraelcům seslal manu. Není to řešení, které by bylo natrvalo. Časem začnou Izraeli reptat zas, že už mají many plné zuby a chtěli by něco lepšího, ale to už je zase jiný příběh.
My si z toho dnešního zapamatujme úžasné slovo „repták“, tři znaky, které u reptáků najdeme (nic nedělají, obviňují druhé a nevidí nic dobrého) a rozhodnutí, že něco takového my rozhodně být nechceme.
Amen.