Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
„Hospodin je má korouhev“. Dneska tím slovem „korouhev“ označujeme ukazatel směru větru. Když o někom řekneme, že se „točí jako korouhvička“, tak si představíme toho plechového kohouta, co se někomu točí na střeše hned tam, hned onam, jak zrovan vítr zafouká. Použijme tedy raději slovo „praporec“, které už nás odkáže do vojenské oblasti, kam tento pojem i v biblické řeči neoddělitelně patří. „Hospodin je můj praporec“ nazval Mojžíš toto místo a my už si můžeme představit takovou klasickou starověkou či ještě středověkou bitvu.
Jeden řekne bitva, ale je to vlastně pár desítek či maximálně stovek vojáků. Představte si ty nevelké vojenské houfce docela obyčejných narychlo svolaných vojáků. Jsme v době, kdy neexistují stálé armády, jen cosi, co bychom dnešním jazykem nazvali „všeobecná branná povinnost“. Když přijde nepřítel, nahonem se svolávají všichni bojeschopní muži. Uniformy nikdo nemá! Nic takového ještě po staletí nebude existovat! Rozlišit, kdo je přítel a kdo je nepřítel, to není v okamžiku probíhající bitvy nic jednoduchého. V tu chvíli přichází ke slovu rada, kterou známe i z písně „Kdož jsú Boží bojovníci: „…svých hauptmanóv pozorujte, / retuj druh druhého, / hlediž a drž se každý šiku svého!“ Stále sleduj velitele, drž se svého vojenského oddílu. Drž se těch pár lidí, které uprostřed armády znáš. A jak je ve válečné vřavě poznáš?! Sleduj svůj praporec! Sleduj tu korouhev, co je na žerdi nastavená tak, aby byla vždycky vidět. Aby i při malém větru vlála a ještě častěji je na příčném břevnu – prostě vždycky ji uvidíš. Na ní je znak tvého oddílu a toho se drž. Tam jsou ti tvoji. Když nebudeš vědět kudy kam, rozhlédni se a tam, kde je tvá korouhev, tam, kde je tvůj praporec, tam vyraž! Tam jsou ti, kteří bojují za stejnou věc, za jakou bojuješ ty. Tam najdeš spojence, tam budeš mít krytá záda a tam také najdeš pomoc, když nebudeš vědět, jak dál.
V tom obrazu „korouhve“ se sbíhají dva motivy dnešního kázání, které bych rád, aby nám všem zůstaly v hlavě. „Hospodin je má korouhev“ nechť nám zní v hlavě a za tím: Když nevíš kudy kam, hledej tu korouhev. Hledej Boha. Hledej jeho vůli, protože to je dobrý směr. A když tu vůli poznáš, tak se vydej co nejkratší cestou tímto směrem, protože když tím směrem půjdeš, tak najdeš ty svoje. Tam budou tvoji spolubojovníci. Tam budou ti, které znáš, na které se můžeš spolehnout. Tam budeš užitečný a tam budou ti, kteří ti pomohou, kteří ti budou krýt záda, kteří tě podepřou, když budeš sám klesat.
O tom ten dnešní příběh je. Je to příběh o bitvě, ale vojenská historiografie tady dostává jen velmi kusé informace. Tentokrát to ale opravdu nevadí. Je ošidné všechny ty boje, války, dobývání měst a pobíjení jejich obyvatel tak říkajíc „zduchovňovat“. Vysvětlovat, že nešlo o krveprolití, ale o boj duchovní. Na to je tam té krve příliš mnoho. Nepřestřelme ale ani na druhou stranu. Izraelské boje v sobě nesly duchovní rozměr a právě tento boj s amálekovci je těmi duchovními motivy tak prošpikovaný, že bychom byli vedle jak ta jedle, kdybychom se nad nimi nezamysleli.
Už proto, že to je vlastně první bitva, která syny Izraele čeká. Před Egypťany utíkali a než k čemukoliv došlo, tak koně i s jízdou sešplouchla vlna vod Rákosového moře. Teď nepřátelé stojí před nimi a bojovat se bude. Co udělá Bůh?! Tenkrát s Egypťany to zaonačil dobře. To bylo fajné – jenže co bude teď?! Je pěkné, že Mojžíš jde se svojí holí kamsi na kopec, ale co s tím chce udělat v téhle pustině, to tedy fakt nikdo netuší. Tady žádné moře není. Tady je problém najít aspoň trochu vody k pití, takže nějaké vlny topící nepřátele tady opravdu nepřipadají v úvahu. Pomůže jim jejich Bůh? Umí to? Zvládne vyhrát bitvu? Kam až paměť Izraelců sahá, tak už několik staletí nic takového nedělal!
A kdo to vlastně proti nám stojí?! Amálekovci… Aj, to je taková dost zapeklitá situace, protože – no, víte, ona je to vlastně přízeň. Praotec Jákob, řečený Izrael, měl bráchu. Staršího. Tedy jeden by jako řekl – prvorozeného. Známe ale tu historii –prvorozený Ezau svoje prvorozenectví prodal za mísu čehosi krvavého. No, ono to vlastně vůbec nebylo krvavé, to si on jen myslel a brácha Jákob mu to před uzavřením obchodu nějak opomněl vysvětlit, že to byly jen červené fazole. Za tuhle mísu čočovice Jákob, řečený Izrael, koupil prvorozenectví od svého staršího bratra Ezau.
Pak ale potřeboval ještě prvorozenecké požehnání od otce. Tohle provorozenecké požehnání, to praotec Jákob, řečený Izrael, také získal věrně svému původnímu jménu. Jákob znamená „lstivý“ a on při získávání nejen svého bráchu, ale i svého i tátu obelstil. Obelstil – když to řekneme hodně slušně, aby se dámy neurazily. Jak tak tu historii známe, tak ono by se pro ono zneužití bratrovy nepřítomnosti a otcovy slepoty dala použít slova nepoměrně tvrdší, než „obelstit“. Už to, že se Jákob poté musel 14 let skrývat kdesi v cizině u příbuzných, to taky svědčí o tom, že to, co udělal, tak Ezauovi jako zas tak dobrý vtip nepřišlo. I po těch mnoha letech prosil Jákob Ezaua za odpuštění hodně pokorně.
Jákob a Ezau – a teď tu jsou tihle dva zase proti sobě – jen v osobách svých potomků. Potomci Jákoba, kteří mají jméno Izrael a potomci Ezauovi, kteří nesou jméno podle Ezauova vnuka Amáleka. Kudy tedy poteče proud Božího požehnání?! Věří ještě synové Izraele, že jsou lid vyvolený?! Veškerý lidský rozum by totiž zapochyboval a stál na straně biologického prvorozenectví.
Pak by se na nějaké abrahamovské dědictví mohli vykašlat jedni jako druzí. Forhont by byl lid Abrahamův a Izmaelův! Prvorozený syn Abrahama byl přece Izmael, syn Abrahama a jeho služky Hagar! Cožpak se Abraham se svojí služkou vyspal proti vůli své ženy či snad sám nedobrovolně? Ani náhodou! Izmael byl jeho legitimní syn! Dobře ale, Izmael byl i s matkou poslán kdo ví kam. Jeho potomci se budou o svá práva hlásit až za dvě tisíciletí později, pod vedením proroka Mohameda.
Tak tedy – Abraham, Izák… proč ne lid Abrahamův Izákův a Ezaův? Ezau ze stejného otce i stejné matky syn, jako Jákob. Ezau, který nikam neodešel, ale zůstal na rodinném gruntu. Ezauovi potomci tu teď stále jsou. Je tu lid, který se hlásí o právo na zemi, kterou Bůh zaslíbil Abrahamovi a jeho potomstvu. Cožpak Ezauovci nejsou potomstvo Abrahamovo? Proč by měl mít právo si všechno nárokovat lid Abrahamův, Izákův a Jákobův?! Proč by proud požehnání měl být omezen na 12 synů Ezauova bratra Jákoba? Na dvanáct pokolení Izraele?! Amálekovci tu přece sídlí tak dlouho! Na jižní hranici země zaslíbené. Proč by si něco měli nárokovat potomci uprchlého Jákoba, kteří v tuto chvíli přichází jako přivandrovalci z Egypta, kteří už kdo ví kolik generací s tímto územím nemají nic společného?
Suma sumárum – všechny lidská logika i tradice velí Izraelcům sklapnout kufry, otočit se na podpatku a zmizet někde v poušti, protože jsou úplně mimo. Tady nemají žádná práva, žádné legitimní nároky. Proč by je také měli mít?! A jediná odpověď, kterou na to mohou říct, tak zní – to je naše víra. My jsme uvěřili, že tak to Bůh chtěl. Izák požehnal Jákobovi, řečenému Izrael a Ezauovi řekl (Gn 27, 37n): „Hle, ustanovil jsem, aby nad tebou Jákob panoval. Všechny jeho bratry jsem mu dal za služebníky … svému bratru budeš sloužit.“ A tak tu teď stojí Jákobovi potomci proti Ezauovýma říkají, že toto je Boží slovo a oni se na toto Boží slovo spoléhají. Ve spolehnutí na toto Boží slovo chtějí žít i umřít. Což v tuto chvíli znamená: ve víře, že toto Boží slovo platí, se chtějí postavit i amálekovským nárokům na toto území.
Posuňme se o staletí ba tisíciletí dál – do naší doby. Jsme v situaci, kdy se svojí vírou tvoříme menšinu v této zemi, v tomto světě. Není žádný důkaz, že my máme pravdu a ti druzí jí nemají. Že „bohové“ tohoto svět jsou jen pouhé modly a ten jediný skutečný Bůh je na naší straně. Tahle myšlenková předehra celé té bitvy je i naší situací. Co s tím naděláme, když si uvědomíme, že i podle oficiálních čísel je křesťanů menšina a když bychom šli do reálných počtů aktivně vyznávajících křesťanů, tak je nás hrstečka? Když se na nás sesypou všichni ti historici, archeologové či paleontologové a také psychologové, sociologové, antropologové, astronomové, filosofové – a ti všichni nám začnou vysvětlovat, že podle veškerých argumentů je křesťanská víra vycházející z Bible nesmysl – co s tím? Máme nějaké argumenty, kterými bychom ty jejich rozbili? Prokázali, že se mýlí oni a ne my?
Myslím, že ne. Ba dokonce jsem přesvědčen, že nemáme nic jiného, než svoji víru, že to tak opravdu je. Měl jsem v ruce už příliš mnoho knih, které tvrdily, že mají důkazy. Některé nebyly úplně hloupé, ale tak jako tak jsem dospěl k závěru, že žádný takový nerozbitný důkaz pravdivosti křesťanství prostě neexistuje. Neměl ho v ruce Pán Ježíš, většina těch kolem něj mu neuvěřila. Neměli ho v ruce apoštolové – ani oni neobrátili celý svět. Kde bychom nějaký takový důkaz u všech všudy měli vzít my?!
Máme ale víru že pro krev Ježíše Nazaretského i my patříme do lidu Abrahamova, Izákova a Jákobova. Že všechna ta slavná zaslíbení, které tomuto lidu Bůh dal, tak platí i pro nás. Že v Boží síle obstojíme ve všech zápasech a bojích, co jich nás jen na tomto světě čeká.
Jestli je tohle Vaše víra, pak hledejte tu korouhev. Hledejte Hospodina. Jděte za ním! Vykašlete se na to, co říkají lidé. Hospodin je vaše korouhev – ne lidské názory a postoje. Hledejte Boha a jeho vůli a tím, že budete hledat Boha a jeho vůli, že sebe samé nasměrujete k této korouhvi – tak nalezneš ty, kteří jsou tvoji. Ty, kteří ti budou krýt záda. Ty, kteří bojují za stejnou věc, jako bojuješ ty.
O této bitvě Izraele s amálekovci nevíme vojensky či historicky vlastně vůbec nic. To podstatné z ní jsme se ale dozvěděli: dokud Mojžíš stál na vrcholu pahorku a držel v ruce vztyčenou Hospodinovu hůl, tak se měli Izraelci podle čeho orientovat a vítězili. Pak už nemohl, ale byli tam Áron a Chúr a pomohli mu, aby bylo všem jasné, že s nimi je Bůh. To je dodnes obraz církve – podpírat jeden druhého a v této lidské pomoci se pak ukazuje, že tady opravdu je Boží lid. Izrael, tedy lid za který bojuje Bůh. Pro ty, kteří věří, je to jasné znamení – tady je Hospodin. Tady se lidé podpírají ve své slabosti. Ti kteří mají sílu podepírají ty, kterým síla dochází a dokud to dělají, tak tu je Bůh se svým požehnáním a nepřátelské mocnosti padají.
To je výzva dnešního hlavního čtení pro nás. Hospodin je naše korouhev. Dokud se budeme podpírat ve své slabosti, vlaje nad námi jako znamení, že tady vítězí Hospodin. Tady se není čeho bát. Máš-li sílu, pomáhej modlitbou, dobrým slovem, pomocí. Nemáš-li sílu utíkej k té korouhvi, seč ti zbytky sil stačí, protože tady jsou ti, kdo jsou ti blízcí. Kdo ti rozumí, kdo chápou. Když nikde jinde, tak tady se určitě najde pomoc, skrze kterou Bůh zasáhne a přemůže i to, co tebe ohrožuje.
Amen.