Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
tento Ježíšův výrok přímo láká ke kázání o modlitbě, ale chtěl bych být obecnější. Nejde mi dnes jen o modlitbu, ale o celkový pohled na svět. Vede mne k tomu příběh z prvního čtení, který totiž ukazuje hned dva pohledy na svět – pohled těch, kteří neprosí, nehledají, netlučou a pohled těch, kteří to dělají. Rozdíl v těchto dvou přístupech k životu je mnohem hlubší a zásadnější, než jen otázka, jestli se ten či onen modlí či nemodlí.
Zakopaný pes je v tom, že to, co se odehrává v naší hlavě, to má neskutečnou moc. Ono to totiž mění svět kolem nás. Ne na první pohled viditelně a tak spoustě lidí tenhle ryze osobní koukání svět nepřipadá tak důležitý. Snaží se popsat svět, jak vypadá nezávisle na našem lidském chápání – a tak vznikají všelijaké vědecké práce a učebnice biologie či fyziky. Nic proti nim, pomáhají nám svět poznat. Ten zcela osobní pohled na svět nám ale pomůže svět nejen popisovat, ale i měnit. Svět kolem nás, který jsme si nějak zpracovali v hlavě. Svět, který se mění podle toho, jak se na něj díváme. Je pro nás mnohem zajímavější, protože s tím něco naděláme. Tento svět můžeme měnit. A o to tu jde. To je sumář dnešního kázání – že na spoustu situací ve svém životě se můžete podívat z různých stran a každý ten pohled Vám nabídne něco jiného. Svět kolem Vás se bude měnit podle toho, jak se na ten svět díváte. Vědec – suchar bude brblat, že se přece nic nezměnilo, že ten svět kolem nás je stále stejný. My si ale dnes ukážeme, jak se mýlí. Ukážeme si, jak neskutečný je rozdíl mezi těmi, kteří neprosí, nehledají, netlučou a těmi druhými, kteří to dělají. Nejen v nich samotných!!! To je to důležité, o čem chci dneska mluvit. V okamžiku, kdy si uvědomíme, že je možné prosit, hledat a tlouct, tak se svět kolem nás změní.
Ukážeme si to na příběhu dnešního prvního čtení. Mezi těmi Izraelci vidíme především tu velikánskou skupinu nekonečných reptáků. Neprosí, nehledají, netlučou, zato velmi vytrvale nadávají. Na poušť, na Mojžíše, na to, že mají hlad a když nemají hlad, tak na manu, že je k jídlu pořád. Mnohem menší skupina pak je těch, kteří se na svět dívají jinak. Snaží se dívat kupředu.
Jedni jako druzí vidí jeden a ten samá svět kolem sebe. Jedni jako druzí mají za sebou i kolem sebe úplně stejnou zkušenost! Nejsou to dvě party lidí, které se potkaly a teď srovnávají, kdo z nich co zažil! Ten svět, který popisují vědci, ten objektivní a obecně platný svět – ten mají úplně stejný. Ten subjektivní, osobní a soukromý náhled na to, co je obklopuje, ten je jak nebe a dudy.
Dva pohledy. Jeden pohled vidí samé problémy a sumář pak je: raději to ani nezkoušejme. Všechno špatně, zpátky na stromy. Jen se podívejte, jak to dneska vypadá – stát přiškrcuje kohoutky kde se dá, sociální služby krachují, lidé jsou na tom hůř a hůř, protože je ta krize. To je vůbec kouzelné slovíčko – „krize“. Za tím se skrývá jakási beztvará obluda bez tváře, ale se spoustou chapadel, jedním vás škrtí, druhým vám tahá peníze z peněženky, třetím krade jídlo z talíře, čtvrtým zdražuje benzín, pátým likviduje dostupnou finanční péči, šestým zavírá školy, sedmým podporuje nepřizpůsobivé spoluobčany, osmým zvyšuje kriminalitu, taky poňouká lidi proti církvi, podporuje zkorumpované politiky… Za těch komunistů se přece žilo líp. Všechno bylo zadarmo a kriminalita byla akorát v Třiceti případech majora Zemana. Pardon, to jsem se nějak rozohnil…
Když ale vidíme kolem sebe jen samé anákovce a opevněná města, když vidíme jen to špatné a jen to, co nás ohrožuje, tak naše srdce naplní strach. Děs a hrůza pohltí naši mysl. Jak se na tenhle svět budeme dívat, to je naše svobodné rozhodnutí. Když si tohle rozhodnutí necháme diktovat strachem, tak ten svět podle toho bude vypadat. Nemá smysl o cokoliv prosit, nemá smysl cokoliv hledat, nemá smysl tlouci na jakékoliv dveře. Svět je děsivý a hrozný. Je plný beztvarých oblud, které nám chtějí ublížit, které nám mohou ublížit a které nám ublíží. Zničí nás, rozdupou, rozemelou na prach…
A nebo taky ne. Opakuji: Jak se na tenhle svět budeme dívat, to je naše svobodné rozhodnutí. My tento děsuplný a hrůzu nahánící svět můžeme velmi rychle změnit a to tím, že se na něj podíváme jinak. Ne že by se tím nějak změnil ten svět sám o sobě. Obři se nezmenší a hradby nespadnou. A přece se najednou před námi objevuje země mlékem a strdím oplývající. Zatím to byla poušť, ale teď je tu prostor k životu, který se s tím, co jsem prožíval doposud, nedá vlastně vůbec srovnávat. Zatím to byla mana a voda. Teď jsou to hrozny vína, že je musíte nést ve dvou na sochoru, granátová jablka, fíky… A co především – tamto, to byla minulost. Země zaslíbená, klid pohoda – to je budoucnost. Ejhle, najednou má smysl prosit o pomoc, protože před námi je něco, co má hodnotu. Má smysl hledat řešení, dobývat se do těch zavřených dveří, protože je možné, že se otevřou. A za nimi bude něco úžasného a skvělého.
Kde se tenhle pohled mění? To je zjevně zásadní otázka. Odpověď není tak složitá – láme se to na důvěře v Boží zaslíbení. To je ta zásadní výhybka, po které se tyhle dva vlaky rozjíždějí naprosto odlišným směrem. Vlak strachu je schopen diktovat i takové šílenosti, jako návrh ukamenovat Mojžíše, Árona, Jozua a Káleba a vrátit se do Egypta. Uprosit faraóna, aby je přijal znovu jako otroky.
A pak je tu Mojžíš, Áron, Jozue a Káleb. V té konkrétní situaci na hranici země zaslíbené je s nimi ještě sláva Hospodinova, která až na Mojžíšovu přímluvu upustí od planoucího hněvu a rozhodnutí tenhle zpronevěřilý lid prostě vymazat morovou epidemií a začít s Mojžíšem úplně od začátku budovat národ větší a zdatnější (Nu 14,12) než jsou všichni tihle Izraelci dohromady.
Na téhle výhybce se dnes a denně ocitáme i my. Má smysl hledat, prosit a tlouct? Jak se budeme dívat na vět kolem nás? Co uvidíme? Uvidíme obry a opevněná města a s nimi zánik, zkázu a smrt? Nebo kolem sebe uvidíme zaslíbenou zemi, v ní nový domov a s něm hojnost všeho, co potřebujeme? Je to pořád jeden a ten samý svět, kterému se dá velmi špatně porozumět, jaký doopravdy je, protože se nám mění před očima podle toho, jak se na něj díváme.
S myšlením otroků si říkáme, že jsme bez šance. Jasně – obři, hradby – to je nad naše síly. Na to nemáme. Proč bychom tam lezli? Proč máme umřít pod ostřím meče těch obrů? Proč si máme natlouct nos o ty vysoké hradby měst? Nám se tam nechce!
Člověk, který nechce se ptá „proč?“ Člověk, který chce, ten se ptá „Jak?“ Chceme do země zaslíbené? Ptejme se tedy „Jak?“ a odpověď na to „Jak?“ zní: v Boží moci. Podle Božího zaslíbení. V důvěře, že když se budeme snažit žít podle Boží vůle, tak nás v tom Bůh nenechá. Nereptat, nenadávat, ale hledět kupředu. Zkusit udělat něco s tím, v čem žiji. Měl jsem v ruce kázání jednoho pána, který vyprávěl o budování domova Sue Ryder v Michli. Psal tam: „Vzpomínám si, jak se moje sestra a máma rozhodly vybudovat domov Sue Ryder. Vzpomínám si, jak jsme chodili po rozvalinách jakéhosi odporného statku. Dnes tam stojí jedno z nejlepších středisek v republice pro seniory. Lidé jako já tam chodili a viděli rozvaliny, oni viděli domov pro seniory.“ Dodal k tomu něco v tom smyslu, že nemůžeme dělat to, co nám ani nepřijde na mysl. Ale jak už to jednou v naší hlavě je, pak nějaké to „Jó, to nepůjde!“ prostě není poslední slovo. Stačí vidět Boha a ten je větší, než všichni obři a silnější, než všechny hradby co jich jen na tomto světě je. Pak je na místě prosit, hledat, tlouct, tedy snažit se řešit ty které jednotlivé problémy a potíže.
Proste, hledejte, tlučte! Nenechte si vzít ten pohled, že se vším v tomto světě se dá něco dělat. Sledujte ten rozdíl: Když se něčeho bojím, když se třesu hrůzou a děsem, tak na té věci tak, jak leží a běží skutečně nic nezměním. A právě tak, když se na něco těším, když se celý tetelím blahem, že něco bude – zase na té věci tak, jak leží a běží nic nezměním. Tím pádem mne všechny tyhle věci tak, jak leží a běží zas tak moc nezajímají. Mě zajímá, jak se celá situace změnila mým strachem, nebo mým těšením. Jen si představte nějakého člověka, se kterým se máte setkat. Máte jít na policii podat nějaké vysvětlení, někdo se Vás na ulici zeptá, kolik je hodin a do třetice čekáte návštěvu někoho, o kom se vám stýská. Změní toho druhého nějak, když se ho bojíte, když je vám lhostejný, nebo když ho máte rádi? Nezmění. On zůstane stejný. Anebo vlastně změní, protože to setkání proběhne v těchto třech případech úplně odlišně. A zase odlišně proběhne, když Vás na policii předvolají, protože našli vaše ztracené doklady, když se vás na přesný čas ptá opilec v noci v zšeřelém parku nebo když čekáte návštěvu příbuzných krajně neoblíbených.
Když Pán Ježíš říká: „Proste, hledejte, tlučte!“, tak říká: Změňte svůj pohled na svět a ten svět se Vám začne měnit pod rukama, protože kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Je tu Bůh, který slyší prosby, pomáhá nalézt a otevírá dveře nových možností. Jenže nemůžeme dělat to, co nám ani nepřijde na mysl. Když si nepřipustíme, že se dá prosit, hledat a tlouct, přijímáme myšlení egyptských otroků, kteří se na první pohled chvíli utrhli ze řetězu, ale ve skutečnosti dál žijí v poutech. V poutech strachu, že tu zase je někdo, kdo nám vládne, kdo o nás rozhoduje, komu se nemůžeme postavit. Bojíme se obrů a vysokých hradeb a protože nepřipustíme ani krapítek možnosti, že by se s tím dalo něco dělat, tak naděláme spousty zla.
Nejen sobě! Mojžíše, Árona, Jozu a Káleba chtěli ukamenovat. A dneska to není jiné. Jak někdo vyleze s nějakou vizí, tak ho ženou svinským krokem, protože je snílek, fantasta, blázen… Dobře – to už bylo. Kdyby se šlo vrátit do Egypta, bylo by nejlépe, jak by mohlo být.
S tímhle přístupem můžete stát na samé hranici země zaslíbené – a nevejdete. Chcete vejít? Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Jakmile si začnete myslet, že nemá smysl prosit, hledat a tlouct, otáčíte se nazpátek do pouště směr Egypt.
Dokud ale víte, že stojí za to prosit, hledat a tlouct, tak zůstáváte otevřeni Božímu působení. Působení Boha, který je větší než obři, silnější než hrady měst a který pro Vás nachytal nový domov v zaslíbené zemi. Království Boží kolem nás, království Boží, které je na dosah ruky. Stačí jen prosit, hledat a tlouct a dostaneme všechno, co potřebujeme, nalezneme to, co je potřeba nalézt, otevře se před námi věčnost v radosti a pokoji. To všechno dobré je přímo před námi, jde jen se umět na ten svět kolem nás správně podívat.
Amen.