Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
předem předesílám, že kdo byli minulý týden na čtení z katechismu, tak si mohou jít místo kázání zakouřit, protože nic moc nového se nedozví. K výkladu tohoto verše, ke kterému jsme tam dospěli, už doplním jen starozákonní ilustraci z dnešního prvního čtení, která náš diskusní výsledek uvede do jasnějších souvislostí.
Cokoliv není z víry, je hřích. Evangelický katechismus tímto veršem obhajuje myšlenku, že (cituji) „Dobré skutky jsou jen ty, které Pán Bůh přikazuje ve svém zákoně a které konám z upřímné poslušnosti k Boží cti a chvále“. Nu, s tím bych měl problém. Když si tak vzpomenu, jak jsem včera trhal pampelišky pro želvu, nenapadá mne žádný Boží příkaz, který by mne k tomu vedl, ani nevím, jestli to jakkoliv přispěje k Boží cti a chvále. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že to byl dobrý skutek.
V tom našem katechismu je to alespoň formulováno docela pozitivně. S odkazem na to, že „cokoliv není z víry, je hřích“ jsem se ale setkal mnohokrát jako důkazem pro myšlenku, že všechny skutky nevěřících jsou hříšné. Že není žádná přirozená „dobrota“ nevěřících. Jeden citát za všechny: „Přirozený člověk, i když koná ty lidsky nejlepší skutky, kdyby sám sebe rozdal, ve své podstatě bez ustání hřeší proti svému Stvořiteli, protože nemá víru. Cokoliv je vykonáno pro kohokoliv jiného než Boží slávu, a může to být obyčejné pěstování pšenice, je hřích proti Bohu.“ Není to z víry, je to hřích. Když to okořeníte citátem z listu Židům, že …bez víry není možné zalíbit se Bohu (Žd 11,6), tak už je to úplně jasné.
A teď co s tím? Dívá se na nás Pán Bůh takto? Tedy na nás – opravdu se takto dívá na nevěřící kolem nás? Asi jich každý známe dost. Nějak mne leká představa, že potřebuji pomoct, nějaký dobrotivý ateista mi pomůže a já pak na něj ukážu prstem a řeknu: „Teď jsi zhřešil!“ Po mém soudu je to učebnicové vytržení verše z kontextu a následné naprosté nepochopení, ba zneužití tohoto verše. Projdu tu Pavlovu argumentaci z listu Římanům, abychom pochopili, o co tu jde.
Předně se tu nemluví o nevěřících, ale o lidech, kteří se potkávají v kostele, jsou věřící, ale mají odlišné nároky na některé konkrétní důsledky své víry. Jádrem problému je spor s bratrem slabším ve víře, což se v praxi projeví tím, že ten silný ve víře jí všechno, co mu přijde pod ruku a ten slabý ve víře je vegetarián. Tak jsem se s tím setkal u mnoha adventistů – aby snad nejedli něco, co by se Pánu Bohu nelíbilo, tak jsou vegetariáni. Můžeme si ale tuto situaci rozšířit do mnoha dalších životních situací, do kterých se vžijeme lépe. Návštěva rockového koncertu – může křesťan poslouchat Rolling Stones? Nedávno mne jeden křesťan přesvědčoval k odinstalování internetového prohlížeče Google Chrome, protože prý má v logu tři šestky a vysvětloval mi, že i kdyby s tím ďábel prapůvodně nic společného neměl, tak mu to dělá radost a proto se křesťané musí spojit a donutit Google Chrome ke změně loga. Shodou okolností v souvislosti právě s tím veršem cokoli není z víry, je hřích jsem četl článek brojící proti pěstování tabáku. A témat by bylo víc – co křesťan a homeopatie, akupunktura, lidové léčitelství, horoskopy…? V tu chvíli se pohybujeme na hraně toho, co některým z nás připadne v pohodě, jiným na pováženou a dalším se ježí vlasy. Ale to je přesně ta situace apoštola Pavla! Tam nešlo o nic malicherného, ale o zásadní náboženský postoj, kdy někdo měl pocit, že svým jednáním uráží Boha.
Sledujme Pavlovo řešení: Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté. (Ř 14,14) Samo o sobě není před Bohem nečisté vůbec nic a to vše s jedinou podmínkou, totiž když to je „Pánu“. Pavel používá příklad rozlišování jídla a rozlišování svátečních a běžných dnů a říká, že jeden jako druhý to své „dělá Pánu“. Jeden nejí maso, aby Boha neurazil, jiný jí maso a děkuje za něj Bohu. Další má oddělený den sváteční a tento den obzvlášť odevzdává Kristu, jinému je den jak den a slouží Bohu každý den stejně. Připomínám ještě jednou vážnost tohoto tématu pro tehdejší dobu. Nám to možná připadá jako ptákovina a proto poměrně laxně mávneme rukou. Řekneme si, že vlastně o houby jde – jenže my máme za sebou stovky let dějin církve, kdy jsme se učili žít v křesťanské svobodě, že o houby jde. Že den je jako den a jídlo jako jídlo. Ale to tenkrát nebylo. Za práci v den sváteční byl trest smrti a za jedení něčeho nevhodného kultická nečistota celý den (Lv 7,21) a kdyby někdo v této kultické nečistotě obětoval Bohu, byl by vyhnán z Božího lidu (Lv 17,15)! A najednou přijde někdo, že den jak den a jídlo jak jídlo?!
Tam, kde se lidé různých postojů potkávají, tam je dobré, aby se ten svobodnější uskrovnil, omezil, neprovokoval, když ví, že to ty druhé trápí. Nedělá to ale proto, že by to považoval za špatné! Dělá to právě a jen z té ohleduplnosti, aby mezi nimi vládla radost a pokoj a jejich jednání sloužilo ke společnému růstu. Nesmime si navzájem škodit ani svojí svobodou. Pavel na závěr ještě jednou zopakuje myšlenku, že všecko je čisté, (v. 20), ale s komentářem, že je zlé, když někdo pohoršuje druhého tím, že dělá něco, co ten druhý považuje za špatné.
Kdyby se jeden či druhý tlačil do pozice, která mu není vlastní, kdyby se vegetarián přemáhal začal jíst maso nebo kdyby ten, komu doposud byl den jak den, najednou přestal pracovat v sobotu či v neděli a přitom by si byli jeden jako druhý vědomi nepatřičnosti svého jednání, tak jsou v průšvihu. Právě tento postřeh Pavel shrne do myšlenky, že by takové jednání nebylo z víry a proto by bylo hříšné. Ne pro jednání samo, ale proto, že člověk jedná proti svému svědomí.
Máme tedy první kritérium ukazující k jednání, které není hříšné – nemáme při něm pochybnosti, výčitky svědomí. Protože je stále řeč o křesťanech, tak Pavel vysvětluje, že jde o jednání, o kterém s klidným srdcem můžeme říct, že ho „děláme Pánu“. To je výborné kritérium! Jestliže se k něčemu chystáte a nemáte problém prosit Boha o požehnání do takového jednání a když to pak uděláte a nemáte problém Pánu Bohu poděkovat za to, že jste to mohli udělat – to je velmi dobré znamení.
Vymezuje ale jen jednu stranu. Jednu hranici, za kterou bychom se neměli jen tak mýrnix týrnix vydávat. Bezpečnou hranici, že když nás naše svědomí nijak neobviňuje, tak to vypadá nadějně, že je všechno v pořádku. Vypadá nadějně – ale zaručeno to není. Teď si musíme vymezit ještě jednu hranici na druhé straně a k tomu nám poslouží dnešní první čtení. Tam totiž věřící Izraelci jednali zcela v souladu se svým svědomím, ale byli naprosto mimo.
Když se vyzvědači vrátili ze zaslíbené země, tak Izraelci uvěřili deseti z nich, kteří mluvili o obrech a nedobytných hradbách. Jozue a Káleb neměli šanci se svým vyprávěním o kráse a úrodnosti té krajiny, ba ani s apelem na Boží zaslíbení a pomoc, se kterou tuto zemi obsadí. Celá pospolitost se pozdvihla; dali se do křiku a lid tu noc proplakal.Všichni Izraelci reptali proti Mojžíšovi a Áronovi a celá pospolitost jim vyčítala: "Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti! Kéž bychom zemřeli! (Nu 14,1n) Nu a tak řek Pán Bůh: „Fajn, nechcete do země zaslíbené, chcete umřít na poušti – máte to mít!“ Kdosi dobře vystihl takovouto situaci myšlenkou, že Boží milosrdenství je v tom, že nás nenechá dělat, co si umaneme. Kdyby nás totiž nechal, tak sebe i svět velice rychle zničíme. Bůh tedy na Izraelce neposlal žádné zlo, jen vyhověl jejich přání. V tu chvíli velmi dobře pochopili že přestřelili. Že reptali proti Bohu a přitom jim vlastně nic nechybí. Izraelci mají každý den k jídlu manu, před nimi je země zaslíbená, neděje se jim zlého vůbec nic – a stejně reptali. Když jim Mojžíš oznámil Boží soud, lekli se. Teď už to vidí a vyznávají. Víme, že jsme zhřešili! Vlastně se nám vůbec nechce umřít na poušti, zato bychom docela chtěli tu zemi zaslíbenou mlékem a strdím oplývající. A už se šikují k jejímu dobývání.
Oni mají zkušenost s tím, že jim Bůh zatím dost trpělivě odpouštěl. Tak si zjevně myslí, že netřeba čekat na Boží slovo, či brát ho vážně v jeho aktuálním nároku. Odpustil předevčírem a pomohl, odpustil včera a pomohl, však on odpustí a pomůže i teď. Je to jasné a srozumitelné. Vědí, že zhřešili, vyznali svoji vinu, takže už je všechno v pořádku. Svědomí mají čisté. Jenže Bůh neodpustil a nepomohl. Sebelepší úmysl ba i doprovázený pokáním neospravedlní jednání které je proti Boží vůli. To je ta druhá hranice, která vymezuje bezpečné území skutků, které nejsou hříšné.
Na jedné straně naše svědomí, na straně druhé poznání že to které jednání je proti Boží vůli. Jedno jako druhé je hranice ne vždycky jasná a zřetelná. Svědomí může být pokřivené a poznání Boží vůle je omezené. Odtud pak vyplývá nutnost s jedním jako druhým něco dělat. Svědomí je potřeba kultivovat a v poznání Boží vůle růst.
Svědomí může být někdy nepřiměřeně benevolentní a někdy zase příliš úzkoprsé. Je špatné jednat proti vlastnímu svědomí, ale právě tak stojí zato znovu a znovu promýšlet, jestli se nám opravu má líbit, co se nám tak líbí, či jestli nám opravdu má připadat odporné, nad čím potřásáme hlavou a varovně zdviháme prst a říkáme fuj! To je ta situace z Pavlova listu do Říma! Jsme schopni ovlivnit své pocity v dobrém i zlém. Jsme schopni otupit své svědomí a třeba opravdu nevidět trpící, nerozpoznat hřích. Právě tak jsme ale schopni si svědomí vycvičit, aby bylo obzvlášť citlivé na něco, s čím sami máme problém a tak dokážeme snáze než kdo jiný poznat, že ten samý problém trápí někoho kolem nás.
Poznání Boží vůle je pak ještě zásadnější, protože tam se ustrnutí na nějaké úrovni může velice rychle vymstít. Asi jako Izraelcům jejich opovážlivé spoléhání na poznání staré sotva pár dní – totiž že Pán Bůh chce, aby šli a jako vojáci dobyli zemi zaslíbenou. Vidíme, že se Boží vůle mění. Tolikrát Ježíš řekl: Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům, ale já říkám Vám… a některá Mojžíšova pravidla zmírňoval a jiná naopak zpřísnil. Pokračuje to pak dál. Apoštol Petr jako první poznal, že Bůh už nerozděluje lidi na židy a nečisté pohany. Apoštol Pavel pochopil, že je celkem jedno, jestli máte k obědu maso obětované modlám. My jsme po pár staletích třeba přišli na to, že není problém, když žena promluví ve shromáždění, nebo když se modlí s hlavou nepokrytou, což ještě pro apoštola Pavla problém byl. Kdo ví, na co přijdeme zítra. Kdo ví, kde budou zítra hranice svobody Božích dětí.
Nesmíme ustat v hledání Boží vůle i v kultivování svého svědomí. Jen tak budeme růst v poznání křesťanské svobody a přitom neupadneme do hříchu svévole. Je to zase jedno takové vyvažovaní a opatrné ohmatávání jakýchsi hranic. Ale právě toto ohmatávání může před námi otevřít obzory doposud netušené. Obzory Božího království.
Amen.