Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
„Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost…“ (Mt 6,33; L 12,31)
„Kde je váš poklad, tam je vaše srdce“ (Mt 6,21; Lk 12,34)
Oba jsou bohatí. Nic proti tomu. Také patriarchům požehnal Hospodin pozemskými statky. Ale dnes (říká Ježíš) dnes snadněji projde velbloud uchem jehly (což snad byla jakási nouzová branka v hradbách města, kudy se velbloud dostal s bídou po kolenou) spíše proleze on, nežli bohatý do Božího království (Lk 18,25).
„Kdo tedy může být spasen?“ diví se ti kolem, zvyklí, že boháčům všecko projde. Bohatí na to mají, setrvat v čistotě, i na dobročinnost, na zbožnost a nároky spravedlnosti Zákona. Když ne oni, tak kdo?!
„Co je nemožné u lidí, je možné u Boha,“ říká Ježíš, věrozvěst závažnosti dané chvíle a blízkosti jeho království. Volá hříšné k pokání, ale Bůh může osvítit a pokořit i spravedlivce, který myslí, že tu potřebu nemá, i jej může probudit a obrátit k víře v evangelium.
Není snadné se uživit a přežít. Kdo nemá, živoří. Marnotratný syn hyne hlady v daleké cizině mezi pohany. Avšak v Izraeli vědí o Božím milosrdenství. Znají nejednu výzvu Zákona a proroků k pomoci vdovám a sirotkům, lidem bez prostředků. Slušní boháči s almužnou neváhají. Co tedy Ježíš sleduje? Co ilustruje těmi dvěma skicami okolností, kdy jim není pomoci?
Prosperující podnikatel v obilí se věnuje perspektivní investici: Aby rozumně ošetřil překvapivě hojnou úrodu, rozhoduje se pro modernější sila. Bourá, staví, rekonstruuje. Má na to lidi. I daňové záležitosti a nějakou tu almužnu běžně vyřizuje sekretářka. On sám přemýšlí, jak co nejdřív a už napořád se uvelebit v pohodě: Odpočívej, má duše, jez, pij, měj dobrou vůli, ať z toho života něco máš… Na mysl mu nepřijde, že je na slepé koleji.
Druhého Ježíš vidí už v té pohodě zabydleného. Pořádá opulentní mejdany a rauty, pokud investuje, tak do módy, reprezentuje se v šarlatu a kmentu. O nešťastníka páchnoucího u vrat dbá, aby se neotřel. Nóbl hosté sice zvedají obočí, ale jakáž pomoc. I psy pustil a čekal, že odtáhne, ale ty bestie se k němu mají. Nezbývá, než se vyhnout. Neškodí, živí se odpadky, budiž. Nech brouka žít.
Lazar, zkrácené „Eleazar“, znamená „Hospodin pomáhá“…, ale vždyť vředovitý umřel, řekl si boháč. Jakáž pomoc?
Ano, už ti umřel. Hospodin pomáhá, ale ty si hledíš svého dobrého po svém. Taky tohle je tajenka té story. Chudým, Lazarům se zvěstuje evangelium (Lk 7,22;4,18), že i tak to má SMYSL: Království Boží se přiblížilo. I v soužení a utrpení otvírá svá tajemství. Ne bolest a smrt, ale Bůh je král.
Naproti tomu boháče ani ve snu nenapadne, že se u vrat vyhýbá Boží pomoci. Má ji snad zapotřebí? Je „za vodou“. Hojnost je mu jistotou a náplní života, a ovšem i zlatou klecí: „Prachy, prachy, prachy nečekají. Jen po nich sáhneš, už tě mají,“ vyzpěvuje známý bonviván. Už jim patříš, už ti nepřijde, že přes ně dál nevidíš. Ostatně, co když žádné „dál“ není, že…
V jádře celkem slušní ti dva mají holt štěstí, tak to berou. Dost možná, že si i přikázaní hleděli od své mladosti (Lk 18,21). Takových mezi námi je! Příjemně jim běží čas, pohodlně zvažují kde nakoupit, co si vybrat, co vidět a co si užít, co nezmeškat… Rok co rok listují v nabídkách cestovky, až kápnou na to žádoucí, co pro ně má smysl, a zas je nač se těšit, zase to bude „super“. Štěstí, že nám žádný Lazar u dveří neleží, ale i tak tohle nedělní promlouvání zrovna klidu nepřidá. Zas bylo ve zprávách o těch, co to na cestách vzali zkrátka.
„Této noci, říkáš? Takže letenky propadnou? Snad to děti někomu dají…, a o to po nás se doufejme nepoperou. Ještě moment, Ježíši, poslyš, copak jen někteří?… Fakticky málokdo? Což nemnozí jsou ti, kteří mají být spaseni? Neřekls jinde, že Otcovo přikázání je život věčný? Že by tak málokomu byl k mání?“
„Snažte se,“ odpověděl komusi z poutníků. „Snažte se vcházet těsnou branou (Lk 13,24). Ta vede k životu a málokdo ji nalézá“(Mt 7,14). Málokdo ji hledá. Úspěšní v podobenství vědomě volí širokou. Svedené srdce je shýbá. Svou duši nedokážou osvobodit k pomyšlení: „Nemýlím se ve svém předsevzetí? Nejsem nakonec vedle se svým životem?“ (Iz 44,20). Určitě mají svůj náboženský vedlejšák a sedmý den světí, ale srdcem jsou u svého (Lk 12,34).
Mají své dobré v tomto svém životě a o jeho zpochybnění nestojí. Mají hodnoty, v nichž se potvrzují a o jiné se snažit nemíní. Černá kronika ani chudáci takřka u dveří je k zamyšlení nepřimějí. Ještě tak k almužně ze slušnosti.
„Snažte se“ nemůže přece znamenat, že je to na nás. Což neplatí, že skrze víru jsme spaseni milostí? A to ne sami za sebe? Že je to dar Boží? Ne ze skutků, aby se někdo nechlubil? (Ef 2,8.9.). Milostí! A ta se přece udílí trestanci bez podmínek, bez výhrad. Zadarmo.
Než si však takhle oddechneš, člověče, poslyš téhož apoštola, jak píše křesťanům do Říma i do Korintu, že jim udělí nějakou částku sobě dané milosti (Ř 1,11;1. K 3,10). Zjevně tím myslí své duchovní obdarování. Vhled do tajemství toho království. Spasitelnou milostí rozumí nejen odpuštění vin a zproštění trestu, ale osvícené oči mysli (Ef 1,18), ony oči k vidění, resp. „uši k slyšení“ (Lk 14,35 aj.). Jistě. Už první krok, už samo poznání a volba, samo ocenění Ježíšovy těsné brány je dar té milosti. Avšak Zákon a proroci, křest Janův, zvěstování Syna člověka a svědectví apoštolů jsou zadáním trvalého růstu a rozhojnění. „Zmocni se v milosti, která je v Kristu Ježíši.“(2. Tim 2,1). Strom pravého pokání nese ovoce.
„Skrze Ježíše Krista máme přístup k té milosti, kterou stojíme,“ a narozdíl od těch dvou beznadějně úspěšných,„chlubíme se nadějí Boží slávy“ (Ř 5,2). Nadějí, jak se přivítáme plni radosti se svými v Kristu ze všech končin země, až vstane Hospodář a dveře zavře (Lk 13,25n).
„A co my?“ připomenou se zvenčí ti po svém opatrní. „Což jsme před tebou, Pane nejedli tentýž chléb a z kalicha nepili? V našich kostelích jsi učíval. Co naše prognózy ve tvém jménu? Aktivně jsme i ďábly vymítali a divy konali“ (Mt 7,22).
Ale dveře se zavírají, a oni rozpačitě řeknou: „My se známe? Pane?“ Duchem jinde, sami v sobě zbloudilí, dívají se cize na ty, co se veselí radostí, jíž se slov nedostává (1.P 1,8.9.Fp 4,4). Radostí v slzách, radostí vytrysklou ze smrtelné vážnosti lásky toho na kříži. Že nevolá právem: „Běda!“ Neříká: „Bože, ty to vidíš! Nenech bez pomsty, že mne nevinného věší! Vyřiď si to s nimi!“
Ne! Nikoli tenhle přísný Bůh dávných zjevení, ale to Otec se Synem k smrti trýzněný tiše trpí v naději, že to ještě s někým pohne a k někomu promluví, že nás zasáhne bolest Beránka zraňovaného od věků… (Zj 13,8), ano, i mnou, i mým hříchem. Ještě trpí… Bolest má v srdci, jako kdysi, když přišla zkáza za dnů Noe, a zachvátila všecky(Mt 24,39;1.M 6,6).
„Bože, odpusť jim… nevědí…“
Přímluvou nejen prosí: „Promiň jim trestání,“ ale „Bože, odkliď v nich, co tě zaclání, že nevědí, že nechápou. Odpusť jim, ať prohlédnou, že to jejich mrtvoly tu visí odkázané na tvoji MILOST vzkříšení.“
Tady se země otřásá (Mt 27,51). Tady se otřásáme ve své zemitosti, bratři a sestry, a milost k pokání nás z mrtvých křísí k živé víře a k oné radosti s ním nyní i věčně.
Bůh dokonává stvoření člověka ke svému podobenství. Tady z mrtvých vstává ten, v němž má Otec zalíbení (Mt 3,17), a s ním i my, aby ON byl prvorozený mezi mnohými bratry (Ř 8,29). „Budiž tedy táž mysl při vás, jako při Kristu Ježíši,“ píše Pavel přátelům. Pracujeme na tom?
Kolik mám času? Kolik mám ještě času na úklid? Kolik mám času, abys i ve mně, Kriste, zapracoval svou milostí k duchovní dospělosti?
Nemyl se. Nemáš čas. V jeho ruce jsou časové tvoji (Ž 31,16). Tvoje je dnes a DNES je čas příhodný. Máš víc než Mojžíše a proroky. Přestaň vnímat jeho SLOVO jako z druhého břehu nepřekročitelné propasti: DNES čiň pokání a ON tě vzkřísí k vědění i k blahoslavenému činění (J 13,17).
Amen.
Samuel Jan Hejzlar