Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
případ Šimona kouzelníka nabízí několik možných výkladů. Co se to vlastně stalo? Byl to šoumen či snad podvodník, který se setkal s konkurencí? To je asi nejčastější výklad. Tu uvěřil i sám Šimon, dal se pokřtít – ale vykladač hned dodá, že to vlastně žádné uvěření nebylo. To on to jen hrál, ale ve skutečnosti chtěl jen okopírovat apoštolské metody a udržet svoji popularitu. Na Filipovi přece sledoval jen jak se tu dějí veliká znamení a mocné činy. Když mu to Petr vytmavil, tak nenásledovalo pokání a lítost, ale strach a vztek. Takhle to vidí nejen mnozí moderní, ale i snad všichni starověcí vykladači.
Jan Kalvín ve svém výkladu mluví o jakési střední cestě – že to nebyla přetvářka, ale ani pořádná víra. Tu uvěřil i sám Šimon, dal se pokřtít – a bylo to něco mezi vírou a přetvářkou, což se ukazuje na té touze si dary Ducha svatého koupit. Ano, prosí apoštoly o modlitby – ale to je zase ta pověrčivost. Petr mu řekl, aby se modlil – a on hned, aby se za něj modlili oni. To on si určitě myslel, že ty jejich modlitby jsou nějak silnější a účinnější.
Jistě, že to jsou možné výklady tohoto příběhu. Jenže v takovém případě nám ten příběh jako celek už mnoho nemluví do naší životní situace. Křesťané s tím, jak projevují v praxi svoji vírou, nejspíš už nikde nepřichází jako konkurence. Ať si představím jakoukoliv celebritu, tak v porovnání s ní jsou všichni křesťanští představitelé hvězdičky desáté kategorie. Být křesťanem nikomu ve společnosti na popularitě nepřidá. Hrát před českou společností, že jsem křesťan, to by byla hodně hloupá hra, tedy pokud člověk není masochista a nelibuje si v osočování z darmožroutů, zlodějů, středověkých tmářů, upalovačů čarodějnic a tak.
Takto viděný příběh Šimona kouzelníka do naší běžné české situace moc nemluví. Na jinou výkladovou kolej mne ale posouvá věta, kterou jsem vypíchl jako hlavní čtení: Tu uvěřil i sám Šimon, dal se pokřtít… Vezměme tu větu tak, jak ji Lukáš podává. Šimon opravdu uvěřil. Máme před sebou čerstvě pokřtěného konvertitu. Nadšeného křesťana, který nespouští oči z Filipa. Celý problém najednou není problém nějakého kouzelníka a jeho magie a na straně druhé apoštolů a moci Ducha svatého. Konkurenční boj mezi křesťany a pohany. „Případ Šimon“, to je problém, který už probíhá uvnitř církve. Šimon je nově obrácený křesťan, který vytrvale následuje svého učitele Filipa. Šimon byl stále s Filipem a nevycházel z úžasu, když viděl, jak se tu dějí veliká znamení a mocné činy.
Ano, Šimon byl Šimon kouzelník. Šimon mág. Šimon, který byl uměl dělat věci, které jiní neuměli. Ale v tuto chvíli je Šimon člověk který zjistil, že to, co považoval za vrchol působení všemožných bohů v lidském životě, je nic proti tomu, co může nabídnout skutečný Bůh. Nevím, co a jakou silou konkrétně dělal, ale možná roky si myslel, že skrze něj působí božská moc. Byl v tom utvrzován zástupy svých obdivovatelů. A Šimon – v pravdě něco jako „společenská celebrita“ se najednou přidal ke křesťanům. Snažím se představit si tu situaci v Samaří poté, co se k Filipovi a ke křesťanům přidal Šimon kouzelník. Šimon, který tam žil, už dlouhou dobu svou magií uváděl v úžas samařský lid; říkal o sobě, že je v něm božská moc. Všichni – prostí i významní – mu dychtivě naslouchali a říkali si: „On je ta božská moc, která se nazývá Veliká.“ Poslouchali ho ve všem proto, že na ně dlouhý čas působil svou magií. Jo, tohle už do naší situace promlouvá myslím mnohem zřetelněji. Tohle přece máme rádi! Podstatná část letáků Brněnské tiskové misie využívá svědectví známých osob, které uvěřily a najednou jim došlo, jak málo je to, co naplňovalo jejich životy doposud. Tohle nás hřeje, protože nám to dává za pravdu.
A ejhle – taktové viděno nám příběh říká, abychom to obrácení zas tak moc nepřeceňovali. Když někdo něčím roky žije, tak ani obrácení z něj neudělá někoho úplně jiného. Dobře to vystihuje C. S. Lewis ve Velkém rozvodu na příkladu jakéhosi smilníka. Vysvětluje, že Bůh nás vezme i s našimi touhami a špatně využívanými vlastnostmi a nasměruje nás dobrým směrem. Že ještěrka smilstva nemusí být zabita a zničena, ale musí být zcela odevzdána Bohu. Člověk se jí musí úplně vzdát. Tam, kde se jí vzdá a kompletně ji dá do rukou Bohu, tak ji Bůh dokáže proměnit v bílého koně dobře usměrněné vášně, která člověka nese do nebe.
Průšvih je ale v tom, že my Bohu některé své vlastnosti nenabídneme. Že si je necháme a myslíme, že je nějak předěláme sami. A ve skutečnosti je vlastně předělat nechceme. On ani ten pán se ještěrky dlouho zbavit nechtěl a právě tak my máme řadu tužeb, přání, vlastností u kterých bychom neradi, kdyby na nich cokoliv Pán Bůh měnil. Klasická modlitba: „Pane, zbav mne toho – ale až zítra!“ K tomu je tu pak spousta vlastností, kterých si ani nejsme vědomi připadají nám samozřejmé. Někdo je cholerik a vůbec ho nenapadne, že není obecnou vlastností bouchnout jak papiňák. To je přece normální! Snad srozumitelný příklad je třeba Jiří Zmožek. Na jeho tvorbě se po jeho obrácení myslím nezměnilo vůbec nic, jen už neprodukuje světské písničky, ale naprosto stejným stylem dělané písničky křesťanské. Nehodlám teď hodnotit písničky Jiřího Zmožka! Je pro mě jakýmsi novodobým Šimonem kouzelníkem a jeho příběh je pro mě jakýmsi vztyčeným ukazováčkem , který ukazuje i na mne Co se na mém životě změnil, když jsem uvěřilo? Co z mého bývalého života bylo dobré a Bůh to může použít pro své dílo v tomto světě a co dobré nebylo?
Máme tu první poučení z příběhu: Nenechávejme si žádný kousek svého života pro sebe s tím, že nám do něj Bůh nemá co mluvit. To se nutně vymstí. V nějakou kritickou chvíli zareaguji špatně, protože ve mně bude stále ta část, se kterou jsem nedal Bohu šanci cokoliv udělat. Když zůstanu u Šimona kouzelníka, tak bych řekl, že to je za tím s křesťanstvím neslučitelný vztah k penězům. Apoštol Petr mu řekl: „Tato moc není pro tebe a nemůžeš mít na ní podíl, neboť tvé srdce není upřímné před Bohem. Odvrať se proto od této své ničemnosti … vidím, že jsi pln hořké závisti a v zajetí nepravosti.“ Jak jsem z Písma poznal apoštola Petra, tak to, co řekne on, neberu úplně na sto procent. Nebudu tedy vycházet z toho, co říkal Petr o neupřímném srdci a tom, že je Šimon plný hořkosti a že je v zajetí nepravosti.
A přece někde chyba je. Tu uvěřil i sám Šimon, dal se pokřtít… Vypadá to, jako by svůj život už dávno celý Bohu odevzdal. Jenže v touze po duchovních darech se stále ještě skrývá ten starý Šimon kouzelník. Jako první, co nabízí jako protihodnotu, jsou peníze. Využívám v tuto chvíli klasickou psychologickou metodu asociací – rozebírat , co člověka napadne jako první, když se setká s nějakým problémem. Nebudu ji ale využívat na Šimonovi. Co my?! Kdybychom zjistili, že do našeho sboru zavítá nějaký mocný evangelizátor, pod jehož rukama lidé získávají dary uzdravování, prorokování – chtěli bychom ho přesvědčit, aby tyto dary svěřil nám? A čím bychom se ho pokusili přesvědčit?
Šimona kouzelníka známe, takže prachy to nejspíš nebudou. Koukněte, šéfe, přijdu hodně mezi lidi, dost mě znají. Na Ymce přijdu do kontaktu s mladými, na Diakonii se starými. S těmito dary nadělám spoustu dobré práce, protože už takhle mě lidi zvou, abych přijel a což teprve, když budu mít schopnosti dělat takovéhle věci! Jasně – mám problém s pýchou a soběstředností a budu zatracen i s nimi, když to Bohu neodevzdám
Helejte, pane šéf, s takovým darem prorokování bych dokázal říct jasné slovo svým spolupracovníkům na oddělení. Já vím, není to moc, ale jen si to představ, jaká harmonie by tam vládla. To by tam hned lidi poznali, že je dobré být křesťan. Nebo v rodině, to by taky bylo fajn! Víš, jak by to dobře působilo na zbytek příbuzenstva! S takovým darem uzdravování bych pro Boha udělal spoustu dobra, protože vím velmi konkrétní lidi, které bych teď hned běžel uzdravit!
Někde máme problém, který vlastně velice dobře známe, víme o něm – a neumíme ho řešit. Jako u Šimona kouzelníka, tak i u nás vyplave na povrch v tu nejnevhodnější chvíli. Když půjde o otázku co bychom pro Boha mohli udělat – a my okamžitě začneme řešit, co by on měl udělat pro nás. I když člověk uvěří a nechá se pokřtít – jako Šimon – tak v něm ten starý člověk zůstal. Stejně jako Šimon kouzelník, tak i my v tuhle chvíli slyšíme dvě rady: (1) odvrať se od toho a (2) předlož to Bohu.
Nezapomínejme, v čem je kořen problému. Ani u Šimona to nejsou peníze jako takové! Ten problém je v Šimonově srdci. Problém je ve vztahu, který k penězům má. On si myslí, že peníze všechno vyřeší. To si myslí hodně lidí. A hodně lidí si to nemyslí. Je spousta lidí, kteří nemají problém s penězi, ať už peníze mají nebo nemají. A jsou lidé, kteří s nimi problémy mají.
Jsou lidé, kterým je šumák, co si o nich myslí druzí lidé a jsou tací, pro které je to základní otázka jejich mezilidských vztahů.
Jsou lidé, kterým je jedno, v jakém kolektivu pracují. Odkroutí si svojí osmičku pracovní doby a jdou domů. Mnozí se ale trápí tím, že nemají důvod těšit se do práce, protože je jim jasné, že půlku energie vydají na to, aby si s kolegy neroztloukli hlavy šroubovákem nebo hrnkem na kafe. Obdobně to mají jiní s rodinou a další s fyzickým zdravím.
Teď jde o to, abychom s Pánem Bohem nezačali kšeftovat. Šimon nabízí peníze. Z toho usuzuji, že má s penězi problém a měl by to ve svém životě řešit. Nemá smysl, aby peníze nabízel apoštolům, tedy v posledku Bohu. Právě tak musíme řešit své sobectví, touhu po slávě, vztahy se spolupracovníky, rodinou či svým vlastním tělem, ale řešme to otevřeně. Přiznejme sami sobě, že s tím máme problém. Že bychom ten problém fakt chtěli nějak dořešit. Nemá smysl maskovat to za prosbu o sílu od Boha.. Nemá smysl nabízet Pán Bohu sám sebe, když mi jde o to, abych sám sebe prosazoval, nebo o to aby mi Pán Bůh vyléčil. Nemá smysl nabízet mu své pracoviště či rodinu, když nám jde jen o to, aby napravil to, co hapruje, ale vlastně nás vůbec nezajímá, co s našimi penězi, s námi, s našimi rodinami či spoluzaměstnanci Bůh zamýšlí.
Je v tom zakopaný pes. My vlastně nevíme, co v našem životě chce Pán Bůh nechat a co chce změnit. I dobré Boží dary mohou být některým obdarovaným na škodu. Bohatství je velmi dvousečná věc a přísloví, že „sytý hladovému nevěří“ má jen velmi málo výjimek potvrzujících toto pravidlo. Mnohem častěji je to konflikt boháče a Lazara, než někdo, jako byl Abraham, kdo měl ohromný majetek a přitom na něm nijak nelpěl a se synovcem Lotem se rozdělil stylem „vem si, co chceš“.
Společenská prestiž, sláva, popularita – prorok Samuel byl vážená osoba od dětství do smrti. Král Šalomoun do reprezentace nasypal spoustu peněz a výsledkem byly kompromisy v jeho vlastní víře a hned po jeho smrti rozpad Izraelského království.
Praotcové Abraham, Izák i Jákob – jeden jako druhý jako třetí to byli lidé, kteří to neměli jednoduché v rodinném životě. Nefungovaly vztahy v manželství, v rodičovství, v sourozeneckých konstalacích – ale právě to byla to cesta, kterou je Bůh vychovával a kterou si je používal.
Soudce Samson fyzickou silou mnohokrát porazil Pelištejce. Apoštol Pavel se několikrát modlil za své fyzické uzdravení. Někteří badatelé usuzují na epilepsii, ale s jistotou nevíme nic. Každopádně mu Bůh řekl, že ne. Člověk by si řekl, že zdravý a silný Pavel by přece pro Boha udělal víc práce, než nemocný, ale Bůh viděl, že by zdraví mohlo vést Pavla k pýše.
Jde o to, co chce Bůh. Co se Bohu líbí a co ne. Jaké dary nám dát chce a o jakých ví, že by nám uškodily. Když člověk uvěří a dá se pokřtít, tak se obrátí k Bohu, ale uvnitř zůstane stejný. Bůh něco chce nechat, něco chce změnit. Něco chce ubrat, něco přidat, ale je potřeba to nechat na něm. Tak, jak dál v životě od Boha hříchem odpadá a v pokání se k němu opět vrací, tak Bůh může měnit svůj pohled. Má tedy smysl žádat boha o duchovní dary, o změnu v té které konkrétní věci. Je možno ho žádat o peníze, společenské postavení, harmonii v práci, v rodině, fyzické zdraví i nové dary Ducha svatého – ale pokaždé si vzpomeňme na Šimona: Bůh se nedá uplatit vůbec měli a měli bychom nechat co možná na něm, jak bude v našem životě jednat.
Amen.