Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
apoštol Pavel je nadmíru zajímavá postavička. V mnohém se od něj můžeme něčemu naučit. První věc, kterou na něm vidíme, je, že se zas tak moc s ničím nepárá. Do všeho jde naplno. S křesťany se setkal poprvé, když kamenovali Štěpána. Sám sice jen hlídal kabáty těm, co Štěpána kamenovali, ale Pavel tehdy jasně viděl, jací jsou křesťané rouhači a zatvrzelí hříšníci. Proto když jde o to pronásledovat křesťany, tak mu nestačí, že jeden po druhém mizí z Jeruzaléma. Cílem není, aby zmizeli z Jeruzaléma, ale aby zmizeli ze světa! Je potřeba je zavřít, zbičovat a ono už je to jejich povídání o Ježíšovi přejde! Pokud tedy odešli z Jeruzaléma, je třeba vyrazit za nimi. Tam, kam jdou, tak tam je najít, nasadit pouta, přivést nazpátek a vymlátit jim to jejich křesťanství z hlavy.
Pak se to ale v Pavlově životě tak nějak zvrtlo. Ta cesta do Damašku skončila úplně jinak, než čekal. Tuhle část příběhu byste jistě dali dohromady snadno, jak se okolo něj rozzářilo světlo a slyšel hlas, který ho káral za jeho jednání. Kousíček před Damaškem se Pavel setkal s Ježíšem a přitom oslepl. Po třídenním půstu a modlitbách se pak setkává s křesťanem Ananiášem. Možná to byl úplně první křesťan, který k Pavlovi přistupoval bez strachu. Slyšeli jsme, že ani Ananiáš to neměl tak jednoduché, také se mu ze začátku nechtělo, ale Ježíš Ananiáše přesvědčil, že má s Pavlem dalekosáhlé plány a proto má Ananiáš na Pavla vložit ruce a uzdravit ho.
Pavel prohlédl, dal se pokřtít, po třech dnech půstu se zase najedl. Z Pavla se stal křesťan – a je to pořád stejný divočák. V samotném závěru hlavního čtení zazněla vlastně docela zvláštní slova: Pavla doprovodili do Cesareje a poslali do Tarsu. A tak církev měla klid, rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem. Jakože cože? Jako, že museli poslat Pavla pryč, aby byl klid? Vypadá to tak. Ono to totiž s Pavlem nebylo jednoduché – nu a to je to, o čem si dneska budeme povídat. To, jak si Ježíš Pavla zastavil na cestě do Damašku, to je docela známé. Ananiáš, kterému se nechce Pavlovi pomáhat, protože moc dobře ví, co je Pavel zač – jasně, také víme a hlavně moc dobře chápeme. Ta jeho nedůvěra je srozumitelná, protože ví, jak moc Pavel křesťanům ubližoval a dál ubližovat chtěl. Ale teď ta podivná část, co Pavel dělal, když uvěřil.
Nejprve se nechal pokřtít. Fajn, proti tomu se nedá říct vůbec nic
Najedl se, popovídal s místními křesťany – a vrhl se na misii. To zní na první poslech také stále ještě dost dobře! Tak by to mělo být, že člověk si to nenechá pro sebe, že uvěřil a vypráví to druhým. Tak Pavel obcházel damašské synagogy a kázal o Ježíši, že to je Boží Syn. Slyšeli jsme, že přiváděl o úzkých damašské židy. A ono nezůstalo dlouho u té úzkosti. Oni ti židé se rozhodli, že je něco takového fakt nebaví a tak se po nějaké době uradili, že Saula zabijí. Číhali na něj ve dne v noci v branách města, aby jim neutekl, ale Pavel se to naštěstí dozvěděl a podařilo se mu s pomocí křesťanů utéct. Výborně, je skvělé, že takřka o vlásek unikl Pavel smrti – ale je to nějaké divné! Takhle by přece vyprávění o Ježíši vypadat nemělo, že jsou lidé nejprve vyplašení a pak dokonce rozzuření! Někde tam bude nějaká chyba.
Nu, Pavel se vrátil do Jeruzaléma. Podobně jako předtím Ananiáš, tak i v tuto chvíli jsou učedníci velmi ostražití. Mysleli si, že to je třeba finta. Že to Pavel jen tak hraje, aby se nejprve seznámil se všemi křesťany, dobře je všechny poznal a pak je mohl úplně všechny zatknout. Tentokrát se za něj přimluvil Barnabáš, vysvětlil, že to je v pořádku a že z Pavla je opravdu křesťan – a začalo nanovo to, co Pavel zažil v Damašku. Zase spory o Ježíše s židy, zase snaha Pavla zabít. Tak je holt zase potřeba Pavla odlifrovat někam pryč – nu a když ho vypakovali do přístavu a lodí do Pavlova rodného Tarsu, tak církev měla klid, rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem. Opravdu to vypadá, že tam nějaká chyba musí být.
Přitom si myslím, že to tak opravdu bylo. Že když Pavel uvěřil, tak to bylo výborné, problém nastal v okamžiku, když se začal o své víře přesvědčovat druhé. Jako bych ho slyšel: „Ježíš mne zastavil a já mu teď sloužím. Ježíš žije, já se s ním setkal. Promluvil ke mně!“ Ano, je to pravda – ale nějak to nefunguje, jak má. Místo toho, aby Pavlovi lidé uvěřili, tak ho nenávidí a chtějí ho zabít.
Něco tam chybí, nějaký mezistupeň. Když Pavla poslali domů do Tarsu, tak tam už se Pavel na misii nevrhl. Na tři roky se stáhl do ústraní a přemýšlel – a myslím, že mu to došlo, kde dělal chybu. Pavel této svůj zážitek vyprávěl ještě víckrát. Jen ve Skutcích apoštolských je zaznamenaný pak ještě dvakrát, když ho Pavel vyprávěl. Je to až na samém konci knihy Skutků apoštolských, takže ta vyprávění od sebe odděluje mnoho let Pavlova života. Když Pavel vypráví tento svůj zážitek, nezačíná tím, že se s Ježíšem setkal, ale že ještě předtím jeho učedníky pronásledoval. Začíná pokáním. Začíná vyznáním vlastních vin. Neomlouvá je, nevysvětluje že za to vlastně nemohl, protože tak byl vychovaný či co. Přizná, že ubližoval, že škodil a že ho to mrzí, že ubližoval a škodil. Myslím, že se ho tohle vědomí vlastních vin pak drželo celý život. Že velmi dobře věděl, že má ještě mnoho co odčinit. Hlavně zlobu, nenávist, pronásledování – to je to, čím se provinil a proto si právě na to musí teď dát největší pozor. Pavel si na to opravdu pozor dával. I když se dostal do spousty těžkých situací, kdy ho pronásledovali nepřátelé či opouštěli přátelé, tak Pavel nikdy nesklouzl k nenávisti, ke snaze někomu ublížit, někoho poškodit.
Z toho dnešního příběhu o Pavlovi mi tohle připadá nejdůležitější – než vyrazíme lidem kolem sebe pomáhat, vyprávět jim o Pánu Ježíši a tak, je potřeba si nejprve udělat pořádek sám v sobě. Uvědomit si, co jsme sami kde natropili špatného. Srovnat si svůj vztah s Bohem. Jinak v sobě máme nějakou špínu, nějakou pokřivenost a ta se nám vymstí. Jak se to zpívá v jedné písničce – naše vlastní hříchy nás velmi rychle doženou. Zlo, které v sobě necháme, vyleze ven a bude ubližovat. Je potřeba ho vyznat před Bohem, odevzdat Pánu Ježíši. Jiné řešení není.
Amen.