Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Martino, Sáro (i když tady spíš rodiče a kmotro),
příběh Tabity nepatří v Písmu k těm nejznámějším a je to škoda z jednoho velmi zásadního důvodu. Tabita je jediná žena v Bibli, která je nazvaná výrazem „učednice“. Okolo Pána Ježíše bylo neustále dost žen a hrály v jeho společenství důležitou úlohu. Víme, že to byly ženy, kdo se první setkal se vzkříšeným Ježíšem a vyřizovaly tak apoštolům zprávu o vzkříšení. Lydie, obchodnice s purpurem, bude prvním člověkem, který přijme křesťanství na evropské půdě. Našly by se další a další – ale jen Tabita je označena jako učednice.
Nevíme o ní nic jiného, než těch pár slov z 9. kapitoly Skutků, ale už z toho můžeme pár informací vydolovat. Její tělo leží v „horním pokoji“ – z toho lze usoudit, že patřila spíš k těm bohatším, protože chudí neměli patrové domy. Jak vidno, do Joppe nedorazil jeruzalémský model, že by měl člověk rozdat vše co má. Na to, aby byl člověk učedníkem, nemusí rozdat všechno, co má. Druhou zajímavou informací je to, co lidé Petrovi ukazují – košile a pláště, které Tabita ušila. Když se řekne, že to byla učednice, jediná Ježíšova učednice v Bibli, tak bych čekal, že to byla nějaká misionářka. Že budou lidé Petrovi vyprávět, kolik lidí přivedla ke Kristu, jak dobře znala Bibli, jak vedla nedělku a zpívala při bohoslužbách – a oni místo toho přinesou košili s otočeným límečkem a ukazují, jak krásně rovným stehem ho tam ta Tabita přišila.
Jak máme žít, abychom byli dobrými Kristovými učedníky. Nebo přesněji – abychom vůbec byli Kristovými učedníky. Všechny ty věci, které nás napadnou jako první, že tam patří – modlitba, četba Bible, chození do kostela – jasně,že to tam patří, ale tady vidíme, ž Kristova učednice se pozná podle toho, že žije jako dobrý a laskavý člověk, který dělá práci, kterou umí a dělá ji tak, aby to ostatním přineslo radost.
Bůh od Vás čeká velké věci – ale nenechte si od nikoho vnucovat, co je těmi velkými věcmi míněno. Čeká od Tebe, Martino, i od Sáry, že budete jeho učednicemi. A to znamená u něj samotného se učit, co to právě pro Vás znamená.
Amen.
Milí bratři a sestry,
v dnešním kázání bych se chtěl věnovat ne už tak Tabitě, jako spíš Petrovi a jeho úloze při celé té scéně v Joppe. Dneska je Jaffa zcela nově vybudované předměstí Tel Avivu. Za židovské války bylo Římany zničeno natolik, že jen archeologové vyhrabali pár základních zdí tehdejších domů. My si ale představme rušné přístavní město 55 kilometrů od Jeruzaléma. Ideální místo i vzdálenost na to, aby se sem dostalo křesťanství velmi záhy díky poutníkům, kteří Jaffou projížděli a pokračovali dál po moři i díky další vlně uprchlíků, kteří zmizeli z Jeruzaléma po prvním pronásledování křesťanů. Podle popisu už to vypadá, že tu funguje křesťanská komunita. Jsme v prvních týdnech po Letnicích, takže to bude pár lidí, není tedy divu, že Tabita jistě patřila k výrazným členům. Z toho krátkého času, který je k dispozici pro vznik této komunity, z popularity, jakou si Tabita získala u potřebných ve svém městě a také z onoho výrazu „učednice“, bych dokonce odhadoval, že znala Ježíše a jeho učení ještě z doby jeho pozemského působení, ale to je samozřejmě jen čirá spekulace. Zůstaňme u toho, co je jisté, tedy že v Jaffě žije skupina křesťanů.
Lydda, ve které se v té době zdržuje apoštol Petr, není zas tak blizoučko – je to nějakých 15-20 kilometrů. Potud by se dalo přemýšlet o tom, že se cesta tam i zpět dá zvládnout v jednom dni. V případě, že Tabita je vážně nemocná a na den cesty je apoštol Petr, naprosto rozumím onomu vyslání dvou mužů s naléhavou prosbou: „Přijď rychle k nám!“ Jenže tohle ale není situace, jakou známe třeba od nemocného Lazara, či nemocné dcery představeného synagogy Jaira. Tenkrát to byla situace, kdy je někdo vážně nemocen a lidé se dožadovali Ježíšova příchodu v naději, že nemocné uzdraví. Okamžik smrti znamenal jasný konec a v takovýchto případech je pak jasně spojen i s výzvou, aby už s tím Ježíše neobtěžovali.
Tabita zemřela a přece je tu to naléhavé „Přijď rychle k nám!“ Proč vlastně chtějí Petra? Co by u všech všudy mohl udělat dobrého? Jasně, že se ví, že uzdravil nějaké ty nemocné. Nějaké v Jeruzalémě, jakéhosi Eneáše dokonce i v té Lyddě, ve které teď zrovna je. O kříšení mrtvých ale zatím nebyla řeč.
Vysvětlení číslo jedna by mohlo mluvit o jejich tak velké víře, že i to kříšení mrtvých už v ní má své místo. Jde přece o moc Kristovu! Nejde o to, co umí nebo neumí Petr, ale co umí či neumí Pán Ježíš. Tohle Petr vysvětloval mnohokrát – je jen kanálem, kterým do tohoto světa proudí Boží moc. Jestliže volají Petra, volají ho jakožto věrného Kristova učedníka, skrze kterého je Bůh jistě mocen i křísit mrtvé. Už jsem se s takovýmto pochopením tohoto místa setkal. Tento výklad pak rozebírá, že mrtvé tělo neuložili do hrobu, ale do horní místnosti právě proto, že čekali Tabitino vzkříšení. Proto si měl Petr pospíšit, aby už už byla Tabita vrácena do křesťanského kruhu.
Je to jistě možný výklad, ale není jediný možný. Ani bych neřekl, že je úplně správný, protože Petra nevítají jako zázračného uzdravovatele. V očích těch, kteří ho vítají, jsou slzy a v jejich rukou předměty, které připomínají zemřelou. Proto se přikláním spíše k vkladačům na druhé straně vykladačského spektra. Je mi blízká představa, že touha po Petrovi se samotnou Tabitou zas tak úzce a zásadně nesouvisela. Tedy přesněji – s nějakou možností na Tabitině osudu ještě něco změnit. Petr je na jakési okružní cestě po judských městech. Obchází a povzbuzuje křesťanské komunity a ta jaffská si uvědomuje, že Petrovo povzbuzení by velmi užila. Ztráta věrné a obětavé členky sboru je jistě bolestná záležitost. Víme to i z listů apoštola Pavla, že to pro první křesťanské komunity byla velmi bolestná otázka, co se s takovými lidmi stane? Ježíšův druhý příchod čekali všichni velmi dychtivě a co především – čekali ho velmi brzy. Co se stane s těmi, kteří se ho fyzicky nedočkají? Tohle byly otázky které křesťany té doby zjevně velmi trápily a tak není divu, že sbor v Jaffě touží po příchodu autority, učitele, přímého Ježíšova učedníka – suma sumárum někoho, kdo bude schopen do těchto pochybností a zmatků vnést světlo. Kdo dokáže rozptýlit nejistotu, jaký že je osud těch, které musíme vyprovodit na poslední cestu ještě před koncem světa. Jaffa bylo poslední judské město v tomto okrsku, takže lze očekávat, že by k tamním křesťanům Petr tak jako tak přišel. Jestli by šel dál do Cesaraje, kde je silná římská posádka a pohanský vliv mnohem zřetelnější, to je otázka, ale Jaffa je místo pro židy vzácné. Je spojené s příběhem o Jonášovi a hlavně s Makabejskými válkami, kdy tvořilo silný židovský opěrný bod. Potud by stačilo prostě počkat, až Petr za pár dní či týdnů dorazí, ale Tabitina smrt posílila touhu po jeho příchodu. Neměl by se zdržovat v Lyddě, protože tady je ho potřeba – a teď k čemu? Co vlastně čekají.
Pominu zcela tu variantu, že čekají vzkříšení Tabity. Tak, jak je ta scéna popsaná, tak mne o tom opravdu nic nepřesvědčuje. Co čekají? Křesťané od křesťana, věřící od věřícího. Co čekal Pán Ježíš od Petra, Jakuba a Jana, když se v noci před Velkým Pátkem modlil v Getsemanech? Co čekal Aslan od Lucinky a Zuzany, když řekl, že je rád, že nepůjde za Bílou čarodějnicí ke Kamennému stolu sám…? Co vlastně čekáme, když žádáme někoho, aby byl v těžkou chvíli s námi? Co můžeme nabídnout, když nás někdo o přítomnost v takovou těžkou chvíli požádá? Křesťané křesťanům, věřící věřícím…?
Každá konkrétní odpověď na tyto otázky bude ne-li že špatná, tak přinejmenším nedostatečná. Myslím, že existuje jen jedna jediná správná odpověď: že v tu chvíli budeme – tak, jako Petr – kanálem, kterým do tohoto světa proudí Boží moc. Že se tímto kanálem pro nás stane ten druhý a my se tak skrze něho setkáme s Bohem a s jeho působením. Tam, kde my někoho takto hledáme, nebo jsme my hledáni a voláni, tam jde o to obstát v úkolu věrného Kristova učedníka. Někoho, kdo nepřichází s hotovým řešením. To běžte za psychologem a dá vám radu, nebo psychiatrem a dá vám prášek. Někdy je potřeba rada a někdy je potřeba prášek! Rozumějte mi, ani popel proti jejich práci! Úkolem Kristova učedníka je v tu chvíli ale něco jiného. Petr poslal všechny z místnosti; pak poklekl, pomodlil se… (v. 40). Modlitba o samotě. První podstatný a po mém soudu nezbytný krok k tomu, aby všechno pokračovalo dál, jak to pokračovat má. Je nevím jak! Nevím, jak to bude pokračovat, až se budu modlit já za vás, nebo vy za mě. Nevím, protože modlitba je rozhovor a já nemohu předjímat co a jak Bůh odpoví. Možná to bude nějaké to petrovské „Tabito vstaň!“ Možná to bude nějaké pavlovské vyznání, že věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. Že my živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1Te 4,12n) A možná ještě něco dočista jiného. Pořád je tu i ta Šalomounova skepse, jak ji vyjadřuje kniha Kazatel (Kaz 3,19n) rozpoznáním, že všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací a kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi…? I to se stává, že odpověď nepřichází, nebo alespoň ne v takové podobě, v jaké bychom ji dokázali přijmout a pochopit.
Nic z toho ale z nás nesnímá petrovský úkol být nablízku těm, kteří jsou nějak ztrápeni. Být nablízku těm, kterým v životě něco chybí. Být nablízku těm, kterým z jejich života něco zmizelo a oni teď v rukou drží je pár kousků čehosi, co jim připomíná ztracenou minulost. Být jim nablízkou jako věřící věřícím, tedy otevření Božímu vstupu do tohoto osamění. Právě tak žijeme ve společenství a s důvěrou můžeme očekávat, že tento petrovský úkol na sebe vezme někdo vedle nás. Že někdo druhý vnese Boží hlas a Boží vůli do prázdna, které cítíme ve svém srdci.
To „Přijď rychle k nám!“ můžeme právě tak slyšet, jako vyslovit.
Amen.