Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
budeme dnes mluvit o vývoji. O tom, že zažité pravdy mohou přestat být pravdami. Boží hlas pravící co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté nás bude provázet a znovu a znovu upomínat na to, že Bůh stále jedná. A co především, že reaguje na to, co prožíváme vede nás – když se tedy necháme vést.
Navážu na to, co jsme si vyprávěli minulý týden. Petr je na okružní cestě po křesťanských sborech. Putujících kazatelů se třeba v rámci odluky církve od státu také dočkáme. Docela mne ta představa láká – faráři, kteří putují zemí od města k městu, od vesnice k vesnici, navštěvují jednotlivá křesťanská společenství… My si takhle představíme hlavně apoštola Pavla, ale byl to mnohem častější model. Drželi se ho svobodní i ženatí. Pavel byl svobodný, ale víme, že Petr i jiní putující kazatelé na tyto cesty vyráželi i s rodinami. Celý tento koncept měl jistě mnohá pozitiva i negativa. O pár generací dál ve starokřesťanském spisku „Didaché“ už nalezneme informaci někdy tak z roku 120 po Kristu, že na putující kazatele je potřeba si také dát trochu pozor. Že když zůstanou déle, než 3 dny, tak to jsou vyžírkové a že když si řeknou o peníze, tak že je potřeba je ihned vyhnat, protože to jsou dozajista podvodníci.
My ale zůstaňme v tom výrazně ideálnějším stavu první křesťanské generace. Kazatelů není zas tak mnoho, zpráva o Petrově pobytu v Lydě se donesla do 15 kilometrů vzdáleného Joppe. Místní křesťané jsou zrovna ztrápeni úmrtím významné členky svého sboru a tak naléhavě prosí Petra, aby na nic nečekal a přišel za nimi. Petr na ono naléhavé „Přijď rychle k nám!“ opravdu dorazil. Křesťan, který přišel mezi křesťany, aby se s nimi sdílel v jejich bolesti. Zároveň aby oni společně s ním mohli sdílet jeho sílu. „Sdílená bolest je poloviční bolest, sdílená radost je dvojnásobná radost.“ Společenství má svoji nezastupitelnou roli v životě křesťana. Nelze být dost dlouho křesťanem tak říkajíc „na vlastní pěst“. Potřebujeme lidi kolem sebe jako „oblak svědků“. Jako zrcadlo, díky kterému poznáme, jestli jsme příliš nesešli z cesty, která vede ke Kristu a my zároveň jsme tímto zrcadlem zase druhým. Jako ruka, která je natažená k tomu druhému – a jednou je to ruka, která něco dává a jindy ruka, která něco potřebuje či hledá. Mnohdy právě jen tu druhou ruku, kterou by stiskla, abychom věděli, že tu nejsme sami.
Takto přišel Petr do Joppe. Do lidské bídy a pomíjivosti přinesl zvěst o vzkříšení podepřenou mocným činem vykonaným ve jménu a moci Ježíše Nazaretského. Čteme, že Petr zůstal ještě delší čas v Joppe v domě Šimona koželuha a především to, že pak mnozí další v tom městě ještě uvěřili v Krista. My si ponechme v hlavě ten zcela obecný fakt, že křesťan by měl být otevřený potřebám těch druhých. V rámci svých možností a schopností by měl být ochoten vyjít vstříc těm, kteří jeho přítomnost potřebují.
Nechme Petra v Joppe, je zrovna před odpolední svačinou, a v rámci jakéhosi „režijního střihu“ se přenesme ještě o pár desítek kilometrů na sever. Z maličkého a nebezpečného přístavu Joppe do nádherného a velkolepého přístavu cesarejského. Tady si Herodes Veliký fakt vyhrál. Znamenitý přístav chráněný umělou hrází. Kompletně přebudované město s amfiteátrem pro 20 tisíc diváků. Jako zajímavost – ve městě fungovala kanalizace která využívala mořský příliv a odliv.
V těchto časech je to ale také centrum římské nadvlády. Tady bude za židovské války centrum římských vojsk, tady bude Vespasián v roce 69 po Kristu provolán císařem. Každý slušný žid dvakrát zaváhá, než do Césareje vyrazí. Jestli někde přímo bije do očí, že židovský stát je v područí římské moci, tak je to Césarea. O pořádek se tu starají římští vojáci. Tedy abychom byli přesní – tohle dokonce nejsou ani římští legionáři, ale pomocné syrské pluky, kohorty. Pro pamětníky tedy přirovnání, že ne „VB“, ale „PSVB“, výpomocné žoldácké jednotky. Jejich chování vůči podrobenému národu bude vždycky sázka do loterie. Jsou mnohem méně předvídatelní, než klasické římské legie. Nemají tak pevné vazby na římské struktury, takže mohou na jedené straně hodně pomáhat a na straně druhé také tím více škodit.
V tomto případě mají ale židé štěstí. Kornélius, velitel jedné z těchto kohort, je proselyta. Uvěřil v jediného Boha. Zachovává některé židovské předpisy a židovskou komunitu podporuje. Od časů Heroda Velikého bylo židovství dost v kurzu. Spoustě přemýšlivých lidí docházelo, že představa Olympu a spousty bohů, kteří se handrkují o každou pitomost, je naivní a hloupá představa. Už to hraje pro židovský koncept jednoho všemohoucího Boha. Židovství mimo Jeruzalém a mimo svatou zemi se pak ve svém náboženském životě zdaleka nevázalo tak silně na chrám a obětní systém, jako spíš na studium Písma a praktické důsledky pro život. „Etický monotheismus“ to kdosi nazval a mně to připadá velmi výstižné. Na některých místech tvořili tito nadšení podporovatelé židovství v synagogách dokonce většinu a právě z nich se pak rekrutovali první nadšení konvertité ke křesťanství. Kornélius má dokonce podobně zbožného vojáka v posádce, takže ho po andělském zjevení může i s dvěma sluhy poslat pro Petra do Joppe.
Z Césareje do Joppe je to podle některých asi 9 hodin cesty. Vidění bylo kolem třetí odpoledne, není tedy divu, že Kornéliovi vyslanci někde po cestě přenocovali a do Joppe přichází až druhý den. Je poledne, Petr je na ploché střeše domu, připravují mu jídlo a on se modlí. To vidění, které má, je opravdu zvláštní. Viděl jsem ho na řadě obrázků. Malíři se mohou vyřádit v první řadě na prasátku a zajícovi. Pokračujeme čímkoliv, co žije ve vodě, ale nemá ploutve a šupiny – sumec, úhoř, žralok, ale především raci, žáby a všemožné chobotnice a jiné mořské potvory. Dále všechny šelmy, dravci, sovy a mrchožrouti. Třetí kniha Mojžíšova zakazuje pojídat i ptáka Noha, potud by tam i on mohl být. Suma sumárum máme tu sbírku něčeho, co Mojžíšův zákon jasně a jednoznačně zakazuje.
Nehledejme v tom prosím žádné hlubokomyslné zdravotní důvody, židé to tak také nedělají. Jednou Pán Bůh řekl, že toto je „fuj“ a pak už k tomu není třeba nic dodávat. Ve chvíli, kdy totiž začneme rozvíjet ty mnohdy tak oblíbené teze o rychlém kažení vepřového a parazitech v mase, o zatěžování organizmu mléčnými a masnými bílkovinami zároveň a vůbec předpisy čehosi, čemu v dnešním chápání říkáme „zdravá výživa“, vytratí se nám to nejpodstatnější, totiž Boží slovo. Vytratí se nám fakt, že je to Bůh, kdo o něčem rozhodl a tak to může být právě jen Bůh, kdo toto rozhodnutí změní.
To je poselství Petrova vidění, to je poselství onoho hlasu z nebe, který řekl „Vstaň, Petře, zabíjej a jez! … Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ Petr, který se brání: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.“ – to je Petr žid, Petr věrný Mojžíšovu Zákonu, Petr věrný Božím přikázáním. Petr, kterému jde o Boha a o Boží dílo v tomto světě. Ale protože mu opravdu jde o Boží dílo v tomto světě, tak s Bohem komunikuje. Mluví s ním, ptá se ho a čeká na odpověď. Ne vždy a ne všude, ale v tuto chvíli ano a tak je v tuto chvíli Petr tak říkajíc „použitelný“, protože se stále znovu a znovu ptá po Boží vůli. Protože je schopen reagovat na to, co po něm aktuálně Bůh chce. Ten Petr „úporně přemýšlející o svém vidění“, to je Petr hledající Boží vůli. Petr, který hned druhého dne vezme pár přátel a jde do Césareje, to je Petr, který podle Boží vůle žije. Na Petrovi tak velice pěkně vidíme, jak si takového křesťana může Bůh používat ke stále složitějším úkolům. Na začátku – ještě v Jeruzalémě – vidíme Petra kázat i svědčit o Kristu mocným tohoto světa. Služba křesťanům ho dovede až do Joppe a ejhle, ono se to nezastaví. Petr je použitelný i k mnohem zvláštnějšímu úkolu, totiž misii mezi neobřezanými. Zvěstování evangelia pohanům.
Nebylo to hned! Petr si prošel docela dlouhým vývojem… Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje… tohle „ještě nikdy“ vlastně Petr zná už docela dlouho. Ještě nikdy jsem nechytil ryby na hlubině když pálí slunce. To se ryby stáhnou ke dnu a u hladiny není ani mřenka. Tak to vždycky bylo a je hloupost si myslet, že by to mělo být jinak – ale na tvé slovo, Pane, spustím sítě. A najednou si Petr uvědomil, že je jen hříšný člověk, který se stává součástí čehosi, co je nad jeho chápání.
Ještě nikdy jsem nechodil po hladině. Ona je to taky pochopitelně hloupost, protože po hladině se jak známo chodit nedá. Kdo jiný, než rybář by měl vědět, že kdo se nechce utopit, tak musí zůstat v lodi – ale řekni Pane a já přelezu bort a půjdu za tebou. Pak se přestal dívat na Ježíše, zadíval se na ty vlny, uvědomil si tu hloubku pod sebou, vzpomněl si, že po hladině se vlastně chodit nedá – a tak tak, že ho Ježíš dál klidně stojící na hladině zachránil.
A také „…kdyby Tě všichni opustili, já tě nezradím!“ To byla hloupost tě zradit, když jsi pro mě tolik udělal, když jsem poznal, že jsi Mesiáš, Syn Boha živého, když jsem poznal, že máš slova věčného života – ale ono když jde jednomu o kejhák, tak udělá horší věci, než že třikrát řekne „Neznám toho muže!“ dřív, než zakokrhá kohout. Do tohoto trojnásobného pádu o pár dní později slyšel i trojnásobné odpuštění.
Skrze tyto své pády a vstávání Petr rostl v někoho, kdo je schopen naslouchat aktuálnímu Božímu hlasu. Nejen opakovat zažité poučky, ale být otevřen možnosti, že zažité pravdy přestanou platit a že ten, který „všechno činí nové“ to dělá dnes a denně i v našich životech.
Protože tu děti nejsou, ty si budou zbytek příběhu vykládat až příští týden, tak my můžeme trochu předběhnout. Já totiž nevím, o čem bude kázat bratr Rejchrt a mrzelo by mne, kdybyste byli ošizeni – ne tedy o pointu, ale o její důležitou část. Pohanům bude dán dar Ducha svatého, kdo na to bude koukat ze všech nejvyplašeněji, budou křesťané ze židů. Petr si je vzal s sebou z Joppe a oni teď žasnou nad tím, že pohané se modlí v jazycích a velebí Boha. Obyčejní neobřezanci a koukejte, oni mají podíl na zaslíbeních, která byla dána Božímu lidu. Jak říkám, tohle není pointa, protože ta je jasná už předem. Už na té plachtě s prasetem, chobotnicí a ptákem Nohem a v nebeském hlasu řekl „Vstaň, Petře, zabíjej a jez! … Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ – už v tom se to skrývá, že Bůh před Petrem postupně otevírá jedny dveře za druhými. S každými dalšími dveřmi se Petrovi otevírají nové a nové obzory, nové a nové možnosti, které by ho předtím ani nenapadly.
Zapamatujme si to, jak Petr postupně zjišťuje víc a víc. Jak se před ním otevírají nové a nečekané možnosti toho, co může prožívat. Jak se učí žít jako křesťan. Jak poznává křesťanskou svobodu. Jak věci včera nemyslitelné se dnes stávají samozřejmostí jeho křesťanského života. Kdo ví, co se mu otevře zítra…
Jsme ve stejné situaci. Jde jen o to otevřít se Bohu a jeho působení. Nenechat se zmást tím, že „to přece nejde“, že „se to nedělá“, že „je to divné“, „to by se nemělo“ a zvláště pak to „se nikdy nedělalo“. Jasně, že jsou věci, které nejdou, které se nedělají či dělat nemají, jsou divné a nikdy se nedělaly. Může být. Ten dnešní příběh nám říká, že Bůh je živý a tak nic z toho nemusí být poslední slovo.
Amen.