Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratří a sestry,
Slova z Izaiáše, která jsme četli hned na začátku, zní k Izraeli, který je doslova na dně. Ztratil svůj domov a byl odveden do cizí země. Chrám Hospodinův je v troskách a zbývá jen hořkost a beznaděje. A právě těmto zoufalcům najednou, z ničeho nic, zní ujištění: „Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády.“ Je to informace, která všechno mění a napřimuje zdeptané. Proto je třeba, aby tato zvěst zněla všem slyšitelně a srozumitelně. Vysoká hora se má stát kazatelnou, z níž zazní zvěstování, zvěstování evangelia. „Vystup na horu vysokou, ty, která neseš radostnou zvěst Sijónu.“ Je to zvěst, která přesahuje lidské zkušenosti, ale žádný ostych, že tolikrát zklamaní lidé tomu stěží uvěří, tu není na místě: „Zesil svůj hlas“. Ta veliká zvěst potřebuje hlasité tlumočení. I ti, kteří už nedoslýchají, ji mají uslyšet, aby věděli: Pán Bůh nás neodepsal, neotočil se k nám zády, ale přichází k nám jako pastýř, který pečuje o své stádečko, tak decimované a zbídačelé: „beránky svou paží shroměžďuje, v náruči je nosí, březí ovečky šetrně vede.“
Že nejdeme odnikud nikam, ale že máme pastýře, který nás vede k dobrému cíli, že nás Boží láska nese, když nemůžeme dál, že On o nás ví a přijde v pravý čas – to je radostná zvěst, která v Ježíši Kristu dostala ten nejhlubší rozměr Božího zájmu o nás utrápené, unavené a hříšné lidi. Bůh mě má všemu navzdory rád, ne na chvíli, ale navěky. A to je evangelium. Proto přicházíme do společenství Božího lidu, abychom to uslyšeli hlasitě a jasně, jako tenkrát ten ztrápený Izrael.
Ale když dnes, v poslední neděli s církevního roku, těsně před adventem, slyšíme oddíl z Lukášova evangelia, místo povzbuzení slyšíme to, z čeho nám jde hlava kolem. Jestliže Izaiáš vybízí zvěstovatelskou osobnost (je to žena, pravděpodobně tu zastupuje Jeruzalém), aby zesílila hlas, my máme spíš pocit, že by tohle se moc hlasitě ani říkat nemělo. Vždyť i v církvi je nemálo lidí, kteří mají psychické problémy, a náš oddíl je může hodit hodně hluboko. Je to horší než televizní zprávy, kde jde jedna katastrova za druhou. My toužíme po evangeliu, po radostné zvěsti, ne po hrůzách, které budou v kosmu i na světě a bude to tu k nevydržení. Nejsou to jen horečnaté apokalyptické vidiny, které se dostaly do Bible tak trochu nadbytečně. Je tohle vůbec evangelium?
Kdyby nebylo, sotva by slova Páně o soužení a hrůzách, které budou předcházet jeho příchodu. zaznamenali – byť s různými odlišnostmi všichni tři synoptikové. Pronásledování církve, zemětřesení, hladomory, úzkost národů, které jsou ve slepé uličce, to vše nám náš Pán nezamlčuje. A není bez významu, že právě ve všech třech podáních evangelia je právě tady ujištění: „Nebe a země pominou, ale slova má nikoli nepominou.“ Neztratí svůj význam, nemůžeš je odvysvětlit jako dobově podmíněné, ale můžeš se na ně spolehnout. A můžeš v nich zaslechnout radostnou zvěst.
Zodpovědní vědci, které můžeme brát vážně, také vědí, že nebe a země pominou. Všechno má svůj konec, i naše planeta i náš vesmír. Ale to je všechno, co se dozvíme o pomíjivosti všeho. Pak už jen naprosté neznámo. Ale jen Pán Ježíš jediný může říct, že tím se nekončí, protože na konci není tma, kosmická smrt či černé díry, ale vykoupení. Toto slovo, jež je shrnutím evangelia, bychom si měli dobře zapamatovat, když si čteme „malou apokalypsu“, jak se nazývají ty děsivé pohledy do budoucnosti v synoptických evangeliích, či když otevřeme poslední knihu Bible, Zjevení Janovo. Vykoupení znamená vysvobození, záchranu a plnost Božího života, který nás čeká. A právě v Lukášovi čteme to, co z hororu, který nás děsí, dělá to, co povzbuzuje, tak jako povzbuzovalo izaiášovské ujištění o Božím příchodu Izrael: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ I kdybychom už byli v té konečné fázi dějin, kdy se bude všechno zhoršovat k nesnesení (možná, že všechno je podle Božího plánu se světem ještě daleko v budoucnosti, ale stejně tak to může být na spadnutí), končí se ne záhubou, ale vykoupením. To jsou Ježíšova slova a ta nikdy nepominou. Těch se smíme držet prostou dětskou vírou.
A s toutéž vírou smíme prosit, abychom nepodlehli všemu, co nás od Krista odvádí. Může to být dokonce i tak běžná a normální skutečnost, jako je starost o živobytí, jak slyšíme z Ježíšových úst. Všichni víme, jak nás existenční starosti dovedou pohltit, abychom na nic jiného nemysleli, ani na svého Pána, který přijde. Bez lásky k němu (i to je jeden z poznávacích znamení konce, že „vychladne láska mnohých“ (Mt 24,12), se ze dne jeho příchodu stane nemilé překvapení, ba dokonce past. „Buďte bdělí“ říká Pán i nám „a proste v každý čas, abyste měli síllu uniknout všemu tomu, co se bude dít a mohli stanout před Synem člověka.“
Možná, že Pán Ježíš by o tom všem, co se bude dít před jeho příchodem, nemluvil, kdyby se jej na to učedníci výslovně neptali. Chtěli vědět: „Jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku?“ (Mt 24,3) A to všechno, co jsme i dnes slyšeli z Lukáše, je jeho odpověď, kterou synoptická evangelia záznamenala. Varuje před svodem všelijakých lžimesiášů – kolik jich už bylo, před dějinným optimismem – kolikrát jsme se i za svého života zklamali, připravuje nás na svůj příchod, jehož datum neznají nebeští andělé, ani on, jen nebeský Otec. Ale přece jeden údaj o tom, kdy nastane konec, dává smysl: „Toto evangelium o království bude kázáno po celém světě a na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.“ (Mt 24,14) Tedy ne dřív, než všichni uslyší radostnou zvěst.
Kdesi jsem četl, že jeden francouzský fyzik, žijící v l9. století prohlásil: „Za padesát let bude rozbit atom. A tehdy přijde Bůh se svým velkým svazkem klíčů a řekne: „Pánové, zavíráme!“ Pán Bůh – a to je smysl Ježíšových slov – nezavírá podle našich objevů, byť sebeúžasnějších. Dosud dává světu čas, aby bylo kázáno evangelium, aby každý národ a každý člověk poznal slávu Božího království. Na konci je evangelium, na konci je vykoupení.
Ano, je to krásné, ale přece v pohledu do budoucnosti, o níž nám Pán Ježíš pověděl, je pořád dost znamení, která nahánějí strach. I jeho varování, abychom zůstali bdělí a nepodlehli všem svodům světa, nepřidávají klidu, spíše úzkosti, zda to dokážeme, když se známe ve své křehkosti. A tu slyšíme třetí oddíl Písma, který všem polekaným a zděšeným učedníkům dává pokoj a radost. Je to slovo Páně podle Janova zapsání: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí.“
Nikde jinde je v evangeliích nenajdeme. A Jan naopak nezmiňuje znamení, jež přecházejí příchod Páně, jako synoptici. V janovském pohledu mizí dějinný horizont, událostí před skonáním věku, všechny ty války, zemětřesení a nejrůznější hrůzy tu jako by nebyly – jsme tady jenom my a náš Pán. My, kteří také víme o svém vlastním konci; připomíná se nám každou nemocí či potížemi těla. Nevíme, kdy to bude, nevíme, jaké to bude, ale nic není jistějšího, než skutečnost smrti; už malé děti o ní přemýšlejí. Někteří lidé snad dovedou říci jako jeden český politik: „Až to přijde, tak to přijde“, ale to může být jen póza; ve skutečnosti se smrtí bráníme zuby nehty a bojíme se jí, pohan i křesťan, rozdílu není, jak by řekl Ditrich Bonhoeffer.
A Pán Ježíš nám to nevyčítá, ale uklidňuje nás: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí.“ A pokračuje: „Věříte v Boha, věřte i ve mě“, to znamená: důvěřujte mi. Nic jiného ta od nás nechce, dokonce ani to bdění a připravenost, nezatíženost starostmi o pozemský život, jak jsme to slyšeli z Lukášova podání. Žádá jen víru. Můžeme a máme mu důvěřovat, i když se bojíme – však on sám prožil úzkost až do toho krvavého potu v Getsemane. „V domě mého Otce je mnoho příbytků, kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to“. To nejsou těšínská jablíčka, ale skutečnost, kterou on důvěrně zná. Smíme mu důvěřovat, že tam, ne v nicotě, je naše budoucnost. A on odešel připravit, zajistit nám tam místo. Ten, který sedí po pravici Otce, jak vyznáváme, zároveň na nejvyšších místech jedná v náš prospěch, připravuje nám domov, místo pobytu v Otcově království. „Věříte v Boha, i ve mě věřte“.
A on si pro nás, kteří mu důvěřujeme, jednou přijde. V našem janovském textu nečteme, že přijde na oblaku a v slávě,aby jej viděl celý svět, jak to zní z podání tří evangelistů. Tady jde o setkáni mnohem komornější. Jako by teď bylo důležité jen jedno: „Zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ Jeden černošský spirituál zpívá: „Vztáhne jednou chladná smrt po mě ruce své.“ Ano, taková je realita. Ale víra může zpívat, dokonce i když se třese v sevření chladné smrti: „Přijde si pro mě Pán Ježíš.“ Tuto jistotu jsme si potvrzovali hned na začátku v písni B. Lukáše Pražského: „Po třetí přijíti slíbil, když vyjíti z těla věrný člověk má již v budoucí věk, by vyprovázel ho do domu věčného.“
Ten, jemuž jsme dali svou důvěru, si pro nás přijde a dovede nás do domu Otce. Na konci není zkáza, ale vykoupení. A toto evangelium o lásce Boží, jež se nám dala poznat v Kristu Ježíši, našem Pánu, evangelium, jež přesahuje všechno naše pomyšlení, máme zvěstovat všem: „Ty církvi, která neseš radostnou zvěst, co nejvíce zesil svůj hlas, zesil jej, neboj se!“
Amen.
Luděk Rejchrt