Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
příběh Jana Křtitele je tradiční adventní čtení. Jsme v období čekání, vyhlížení – to k tomu Janovi velmi dobře sedne. Jan je takový vyhlížeč, očekávač. To, co je ovšem zajímavé, je, že spolu s ním takto vyhlíží a očekává ještě spousta lidí. A to je něco, co mne zaujalo. Mám totiž neodbytný pocit, že i když jsme s celou církví takovíto vyhlížeči a očekávači, tak se zas tak moc velké zástupy nehrnou, aby vyhlížely a očekávaly s námi. A že by někdo přišel s dotazem „Co jen mám dělat!“, no to už snad farář dnes ani nezažívá. Jak mají lidé normálně žít v normálním životě, na to se farářů hádám fakt už neptá vůbec nikdo.
Pojďme se zkusit poučit u Jana Křtitele. Ta jeho situace je té naší v něčem velmi podobná a v něčem diametrálně odlišná. V hledání shod a rozdílů bych pak chtěl hledat poučení, co bychom měli my změnit, aby byla nakonec podobnější i v tom společném vyhlížení a očekávání Mesiáše.
To první, co vidím velmi podobné, jsou lidé okolo Jana. To byli normální lidí, kteří žili své normální životy! Jan nebyl streetworker, který by vyrazil do doupat zločinu, do drogového podsvětí, do vykřičených uliček lásky, aby tam všude nalézal ztracené ovce! A právě ta je zřetelné, že tenhle typ lidí okolo Jana také vidět není. Přichází obyvatelé Jeruzaléma a okolí, tedy obyčejní řemeslníci a obchodníci, přichází úředníci z berňáku, právníci (co jim dnes říkám farizejové), vojáci, kteří v té době plnili i úlohu policie… Přichází lidé, jaké lze běžně potkávat v té době na ulici a potud je oprávněná otázka, kde jsou lidé, které lze na ulici běžně potkávat dnes. Proč nepřichází a nežádají o křest? Zjevně to pro ně není nic zajímavého, lákavého, něco, po čem by měli toužit. S tím asi dost úzce souvisí i to, že za námi nechodí s dotazem, co mají dělat.
První, co mne napadlo: Jan Křtitel byl „divnej“. Extravagantní týpek, nezapadající do běžného myšlenkového světa. Jeho protivníci o něm šířili, že je posedlý zlým duchem. Dnešním slovníkem tedy, že mu přeskočilo. Že by potřeboval vyšetřit a dost možná hospitalizovat. Nebezpečný ale není a tak mu stojí zato věnovat nějaký ten čas a poslechnout si, co to povídá. Kdyby nic jiného, tak se člověk aspoň trochu zasměje! Pak zjistili, že on to k smíchu zas tak moc není, spíš k zamyšlení – nad světem, nad sebou… A pak to vedlo i k té otázce, co že mají vlastně dělat.
Ejhle – krok číslo jedna, který by dost možná stál za vyzkoušení! Co když je problém v tom, že vůbec nejsme divní?! Že jsem úplně stejní, jako kdokoliv jiný. Že jsme zapadli do řádů tohoto světa a nikoho by ani nenapadlo si myslet, že jsme něčím zvláštní. Co by asi na nás viděli tak zajímavého, že by se kvůli nám museli sbíhat? A přitom by nás mohlo trknout, že už jenom tenhle kostel, tím že je jiný, tak dokázal přilákat spoustu lidí při všech těch možných Nocích kostelů a Dnech evropského dědictví. A je to jenom barák! Jenže je to jen barák a tak nikomu nic nepoví. Neudělá to další, co mohl udělat Jan Křtitel a o čem budeme přemýšlet za chviličku. Pro tuto chvíli si zapamatujme alespoň tolik, že „být jiný“ není špatně. Řekl bych, že právě naopak. Nebojme se být jiní. Když nám bude připadat, že nás Pán Bůh povolává k něčemu, co ve společnosti není zas tak běžné, tím spíš do toho jděme. Užijme si to jako ten Jan Křtitel, když ve velbloudí kůži volal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů“. Tedy přeloženo do současného civilního jazyka: „za tu bídu kolem sebe si můžete sami, tak si to přiznejte!“
To jsou velmi nepohodlná slova. Otázka „co by tomu řekli lidi“ je dost pochopitelná a právě tak je pochopitelné, že z toho ti lidé, kterým to řekneme, nebudou úplně nadšení. Zajděte do kterékoliv hospody a dozvíte se, že za to můžou buď „ti nahoře“ – politici, boháči, nebo „ti dole“ – zločinci, bezdomovci, „nepřizpůsobivé menšiny“. Jenže nadávání na „ty nahoře“ a na „ty dole“ je záležitost naprosto běžná a my už víme, že nemáme být stejní, jako kdokoliv jiný. Je na nás, abychom lidem kolem nás řekli, že chtějí-li přemýšlet nad tím, co je v naší zemi tak špatného, měli by se v první řadě zamyslet nad sebou. A opět (jen pro jistotu) opakuji, že okolo Jana jsou lidé, jaké lze běžně potkat na ulici! Žádní extra hříšníci ze spodiny zločineckých ghet, ani potentáti a mocní tehdejšího světa. Okolo něj jsou docela obyčejní řemeslníci, obchodníci, právníci, učitelé a úředníci ze státní správy. A těmhle (řekli bychom) v zásadě slušným lidem to Jan takhle vytmavil!
Jasně, že se to lidem líbit nebude. Janovi to vmetli hned, že je nemá co kritizovat, protože oni jsou děti Abrahamovy. Převedeno do dnešní situace – my přece máme platné občanské průkazy, platíme daně i zdravotní a sociální pojištění. Spoříme si na důchod v nějakém tom druhém či jakém sloupu důchodového připojištění. Jsme občany tohoto státu a tak máme své jisté! Jestli tu někdo je v trablích, tak jsou to buď politici, které se všechny patří pozavírat a pak bezdomovci bez dokladů, cizinci, co tu jsou načerno, podvodníci šidící stát na DPH a zneužívači sociálních dávek, ty se všechny patří pozavírat právě tak. Ti ať se bojí toho, že jestli teď je zle, tak bude ještě hůř!
My ne. My svoje jisté máme. A na tohle Jan odpovídá, že nestačí být strom, ale je potřeba být strom, který nese ovoce. Sebekrásnější strom, který ovoce nenese, bude vyťat a spálen. Tohle platí o všech stromech, co jich jen je, tedy řečeno bez obrazů – tohle platí o jednom každém člověku. Jistého není nic, je potřeba stále něco dělat. Nepřemýšlet o tom, jak jiní to i ono mají či nemají, dělají či nedělají. Teď musí každý jednat sám za sebe.
Když už lidem řekneme, že ta chyba je na jejich straně, není zas tak divné, že se zeptají, o co že jde. Co že tedy dělají špatně, co že by tedy měli dělat jinak. Co máme říkat? Pomůže nám Jan Křtitel? Ten reaguje známými, ale přesto překvapivými slovy: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“ On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“
Takové dost nenáboženské je to. Žádné „pojďte za mnou, dělejte to, co já…!“ Jan je sice asketa na poušti, ale nikoho nenutí ani k askezi, ani k bydlení na poušti. Každý je sám stromem, každý se musí starat o svoje ovoce. Jeden by pak také od Jana čekal víc zbožnosti, něco o Pánu Bohu – jenže to by byl Jan přesně ten typ, kterého všichni čekají, s jakým počítají, jaký jim ladí do jejich představ. Postící se Jan volající k půstu, modlící se Jan volající k modlitbě. To Jan není. Opět výzva pro nás. Jestli od nás jakožto křesťanů něco lidé čekají, tak je to něco takového. Věříme v Boha, modlíme se, chodíme do kostela, tak lidé čekají výzvy ke zbožnosti, k modlitbám a k návštěvě bohoslužeb. Ne, že by to neměli dělat! Ne, že bychom jim měli v setkání s Bohem jakkoliv bránit! Ale je potřeba Pánu Bohu připravit cestu. Nejprve je potřeba, aby okoukli vlastní život. Je potřeba se podívat, kde jsou v něm jaké propasti neurovnaných vztahů v rodinách, v práci či mezi sousedy. Podívat se, kde jsou jaké hory a pahorky našich tužeb kdo ví po čem a nenávistí kdo ví k čemu. Kde jsou cestičky našich řešení tak křivé, že už není vidět, co nás čeká za malou chvíli a hrbolaté tak, že se člověk s každým krokem musí bát, že si ublíží, nebo musí jít tak pomalu, že to snad ani není cesta kupředu. Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné.
Jako Jan Křtitel, tak i my musíme začít od příprav a ty zjevně nejsou příliš náboženské. Tedy alespoň ne tak, jak si náboženství běžně představujeme. Máš-li víc, než potřebuješ, rozděl se s tím, kdo nemá. Respektuj platné zákony. Nezneužívej svého postavení. Tak – v té které životní situaci jsi, tak právě takto žij. Teprve takto budeš připraven na to, že v Tvém životě nastane zásadní změna. Tehdy i do Tvého života vstoupí ten, komu ani Jan Křtitel není hoden rozvázat řemínky o sandálů. Jeho příchod do svého života pak určitě nepřehlédneš.
Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“, protože Jan jim jasně a jednoznačně řekl, že jestli někde je problém, o který se mají začít co nejrychleji starat, tak je to v nich samých. A na tu otázku „Co jen máme dělat?“ jim Jan vysvětlil, že ve svých vlastních životech musí najít, co je v nepořádku. Jakkoliv ty problémy vypadají drobně a nevýrazně, tak na tom je potřeb začít. Ti lidé byli pokřtěni a i zde nám k lepšímu pochopení pomůže stará křestní liturgie. Když se člověk při křtu odříkal „ďábla a jeho skutků“, to není nic tajuplného, nějaké odříkání se magie, čarování vyvolávání temných sil či co takového. To je právě tohle obyčejné, až bychom řekli malicherné zlo, které ale brání Bohu vstoupit do našeho života. Zdánlivě vyšinutý „jurodivý“ Jan je velmi realistický! Velcí představitelé náboženské obnovy byli možná hlavou v oblacích, ale vždy stáli oběma nohama pevně na zemi. Jan není výjimka. My bychom také neměli být. Když se člověk zaměří jen na tu hlavu v oblacích, tak zapomene na to, že Mesiáš přichází na tento svět, do našich běžných lidských životů. Zapomene, že Ježíše Krista lidé poznávali nejprve jako toho, kdo s nimi řešil jejich docela obyčejné lidské starosti a až po letech v něm první lidé rozpoznali Syna Božího.
Neudělejme to, co lidé čekají, totiž že je zavalíme biblickými citáty a výzvami k modlitbám a hledání Boha. Křtitelovská varianta je mnohem jednodušší – jasně, že vidí, že se světem kolem nich je něco v nepořádku. Když to vidí, tak se musí co nejrychleji dozvědět, že je to jejich problém a oni ho musí řešit. My víme, že Mesiáš přijde, ale právě tak víme, že jestli mu nebudou ve svých životech připravovat cestu, tak jsou stromem, který nenese ovoce a není důvod, proč by se měli těšit na cokoliv dobrého. Veďme je k tomu, aby ve svých životech zasypávali propasti, srovnávali hory i pahorky, napřimovali to, co je křivé a urovnávali to, co je hrbolaté. Veďte je k tomu, aby se dělili s potřebnými o to, čeho sami mají dost – nejen to jídlo či oblečení, ale třeba také o svůj čas. Veďme je k tomu, aby jednali podle zákonů a obecně platných pravidel slušného chování. Náprava věcí osobních i veřejných musí začít právě u nich.
Toť poučení Jana Křtitele. Jestliže si pro sebe vezmeme Janovo slovo o tom, že je potřeba se menšit a dávat prostor Kristovu působení, tak můžeme mít dobrou naději, že se historie bude opakovat. Když zmizel ze scény Jan Křtitel, tak ti, kteří mu naslouchali, tak se přidali k Ježíši Nazaretskému. Když takto připravíme lidi na setkání s Ježíšem, tak už pak s klidným srdcem můžeme i my ukázat na Ježíše a odklidit se ze scény, protože všechno další už je na Pánu Bohu. Ten, kterého s Janem vyhlížíme a očekáváme, tak vstoupí i do jejich životů.
Amen.