Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
bude dnes řeč o tom, že Bůh je jiný. Je záhadný, mnohdy nepochopitelný. Od nás pak očekává, že se s tím naučíme žít. Zjevně se nehodlá měnit on, ale očekává, že se změníme my. Není to nic jednoduchého. Příběh Jana Křtitele to ilustruje velmi jasně. To, co připadalo Janovi ta samozřejmé, totiž, že Ježíš Nazaretský je Beránek Boží, který sním hřích světa, že je to onen očekávaný Mesiáš, tak o tom i sám Jan později zapochyboval. Já mu velmi dobře rozumím! Jan sedí ve vězení a opakuje si Izajášova prorocká slova, která jsme slyšeli v úvodu bohoslužeb. Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění… Ježíš sám se těchto slov dovolával, když mluvil o sobě. Když mluvil o úkolu, který má splnit a který se doopravdy plní. Jan sedí ve vězení a říká si: „Je to Mesiáš?“ V tuto chvíli se z akademické otázky stává otázka ryze existenciální – vyhlásí i mně svobodu? Vyhlásí i mně propuštění. Jsi mým Spasitelem, Ježíši Nazaretský, nebo mám čekat jiného?! Nevíme, jak se Jan vyrovnal s Ježíšovou odpovědí, ale velmi dobře víme, jak to s Janem dopadne. Tomuto zajatci a vězni už svobodu a propuštění přinese popravčí meč. Je osvobozen z pout těla, propuštěn z tohoto pozemského putování. Užívá si svobody těch, kterým připravil nebeský příbytek sám Ježíš.
Je to odpověď? Určitě ne taková, jaká by byla snadno přijatelná a pochopitelná. Až příliš to připomíná těšínské jablíčko, kterým chceme uchlácholit své roztrpčení z toho, že Jan se nejen, že z vězení nedostal, ale byl navíc popraven za velmi banálních okolností. Co to je za mučednickou smrt – zemřít pro panský rozmar?
Z tohoto úhlu viděno naprosto rozumím tomu, že Ježíš k prorockému slovu o slepých, kteří vidí, chromých, kteří chodí, očišťovaných malomocných, uzdravených hluchých, vzkříšených mrtvých i chudých, kterým je zvěstováno evangelium, přidává „a blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Přeložme to jinak: „Blahoslavený, koho moje jednání nepohoršuje.“ Tady zní další blahoslavenství a my moc dobře víme, že Pán Ježíš ve svých blahoslavenstvích jmenuje všechno možné, jen ne lidi, kteří by byli podle běžných měřítek „blažení“. Nikdo si nejspíš nelibuje v tom, pláče, lační po spravedlnosti, trpí či je jim zlořečeno a jsou pomlouváni a tupeni pro svoji víru v Ježíše.
Nu – je to tak, že Boží úmysly nejsou totožné s našimi lidskými úmysly a Bůh nás hodlá vodit po cestách, které by nám ani na mysl nepřišly – a přece to budou cesty Hospodinovy, cesty, po kterých se má náš život ubírat. Jsou to cesty, na kterých vidíme lidi Bohem blahoslavené, ale pode běžných lidských měřítek jsou to naivkové či rovnou zkrachovanci. Záhadný Bůh přišel ve svém neméně záhadném Synu a blahoslavený, kdo ho bere takového, jaký je. Blahoslavený, kdo si nediktuje, jak se má Ježíš chovat, co má dělat či říkat. Ono běda nám, kdybychom s tím chtěli začít! Když se apoštol Petr jednou jedinkrát pokoušel do toho Pánu Ježíši nějak zasahovat, vysloužil si značení „satan“.
To, že si lidé představovali Mesiáše všelijak, je historický fakt. Byly to představy vojenské, mocenské, velmi světsky triumfální. Nic s tím nenaděláme, že tenkrát snad vůbec nikdo nepřijal Ježíše jako trpícího služebníka, jako toho, který na sebe bere hříchy světa. Dokonce ani Jan Křtitel, který takto Pána Ježíše označil, tak se v okamžiku utrpení dostává do pochybností. Je utrpení něco, co paří k mesiášskému věku? Zjevně ano – ale nejen utrpení. Bůh je prostě záhadný. Nenacpeme ho do definic a pouček. Nespoutáme ho dokonce ani biblickými citáty! I tam, kde si myslíme, že o sobě mluví Bůh sám, tak by nám mělo v hlavě zablikat varovné světélko. Donutit Boha biblickými veršíčky k tomu, aby jednal jak chceme my, to je v pravdě ďábelská záležitost.
Ani s biblickými citáty to totiž není nic tak přímočaře jednoznačného. Ve středu na biblické hodině jsme si uváděli několikero starozákonních proroctví, která se tak či ona naplnila o Vánocích. Ale není to jak jednoduché, jak se to čas od času snaží podat evangelizační příručky. Na stranu jednu nám mohou srdce hořet, když se nám otevírají Písma a my zjišťujeme, kolik že toho je v Zákoně a Prorocích, co mluví o Kristu. Kdosi napočítal na dvanáct set prorockých slov, která se tak či onak na Ježíši Nazaretském naplnila! Jenže Bůh je tam stále záhadný a nefunguje to tak, že by člověk prostě pročítal Starý Zákon a fascinovaně zjišťoval, jak o všechno do sebe zapadá jak puclíky do skládanky. Jak je to na první pohled jasné a srozumitelné, že Pán Ježíš je oním předpověděným Mesiášem a nikoho jiného rozhodně čekat nemusíme. Jsou to oči víry, které tam Ježíše nachází. Je to stejné jako za časů Pána Ježíše – teprve tam, kde on nám otevírá Písmo, tak mu rozumíme správně. Což se nám nelíbí. Chtěli bychom jasné a nezlomné důkazy, abychom mohli říct, že nelze mít jakékoliv pochybnosti. Abychom mohli říct, že pravděpodobnost, že se ty stovky proroctví naplní náhodou na nějakém konkrétním člověku můžeme spočítat jako deset na sedmnáctou!
Když se ponoříme do těchto proroctví detailněji, zjistíme, že to není tak jednoduché. Učebnicový příklad jsou andělova slova Josefovi: „Marie porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.“ Tak jak se tedy má Mesiáš jmenovat?! Jistě, že to pochopíme, když si uvědomíme, že v případě „jména“ nejde v Písmu o nějaký shluk hlásek, ale o úkol. Ježíšův úkol skutečně bude být „Immanuelem“, být „Bohem s námi“. Jenže můžeme to nějakému pochybovači takto předložit? Co si asi pomyslí, když mu řekneme, že Izajáš prorokoval, jak se bude Mesiáš jmenovat a toto Izajášovo proroctví se na Ježíši Nazaretském naplnilo!? Nejspíš si poťuká na hlavu…
My tím spíš porozumíme tomu, když Pán Ježíš Janovi vzkáže: „Blahoslavený ten, koho moje postoje, činy a výroky nepohoršují“. Blahoslavený, kdo si nepoťuká na čelo a neřekne si, že Pán Ježíš je zkrachovanec, kterému nevyšel pokus o vylepšení světa. Blahoslavený ten, kdo vyzná, že nemanželské dítě v krmelci je Pán pánů a Král králů. Že Golgata a kříž jsou znamením Božího vítězství nad smrtí. Že tak to staletí předtím oznamovali proroci a na Ježíši Nazaretském se tato proroctví opravdu naplnila. To jen Boží úmysly nejsou úmysly naše a cesty jeho nejsou cestami našimi. Bůh má svoji představu, jak to má všechno běžet a očekává, že se této představě podřídíme.
Dobře tedy – tak to tedy přijímáme. Adam s Evou byli vyhnání z ráje a vchod do něj hlídají cherubíni s plamennými meči. Brána do ráje je zamčená, cesta ke stromu života je neprůchodná. Kdo tu bránu otevře? Kdo odvolá cheruby s planoucími meči? Kdo nás zachrání a daruje nám život? Že by nějaký ještě mocnější anděl, než cherubín s planoucím mečem? Že by nějaký nejvyšší anděl? Bůh sám? Máme tedy stále hledět k nebi a čekat, kdy už konečně někdo takový přijde? Nic takového. Ten, kdo zachrání lidi, bude také člověk. Je to psáno již na začátku Bible, že Bůh řekl hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu!“ (Gn 3,15) Jednou se narodí potomek ženy, člověk, který porazí hřích.
Na světě je lidí spousta. Miliardy lidí rozptýlených po tváři země. Z těch všech si Bůh vyvolil Abrahama a jeho ženu Sáru. Podle Božích pokynů vyšli z pohanské oblasti a došli až k řece Jordán, kde začali nový život. Abrahamovi totiž Bůh řekl: „…ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny národy země.“ (Gn 22,18).
Abraham a Sára měli jen jednoho syna – Izáka. Tam není problém. Ten už měl ale syny dva Ezaua a Jákoba. Ještě že prorok Bileám řekl: „Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele.“ Takže ne Ezau, ale Jákob, zvaný Izrael. Jenže Jákob měl dvanáct synů, ze kterých se dnes počítá dvanáct pokolení! Který z nich? „Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.“ (Gn 49,10). Z potomků Abrahama, Izáka a Jákoba, v pokolení Juda, se pak narodí i muž jménem Jíšaj, o kterém řekl prorok Izajáš: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“ (Iz 11,1). Jišaj měl 8 synů – který z nich? Prorok Jeremjáš říká: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí.“ (Jr 23,5-6)
Jenže i potomci Davidovi se rozptýlili do všech stran. Hledat rodinu po rodině – to se neukazuje jako cesta, která by vedla k rychlému a jasnému výsledku. Kde máme hledat? V hlavním městě potomků Abrahamových – v Jeruzalémě? Tak si to mysleli tři mudrci od východu, když jim nebeské znamení řeklo, že se narodil židovský král. Přišli do Jeruzaléma, do královského paláce – a tam se dozvěděli, co již stovky let předtím řekl prorok Micheáš: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“ (Mi 5,1) Stojí za zmínku, že Josef s Marií v Betlémě nebydleli a do tohoto města vzdáleného několik dní cesty od jejich bydliště, je přivedla náhoda. Ne nadarmo někdo říká, že slovo „náhoda“ používáme tam, kde Bůh chce působit skrytě, aby to lidé nepoznali… Z Ezechiele a Daniele můžeme počítat, kdy že se to stane. Z Izajáše, že narození bude zázračné. V žalmech, že se mu přijdou klanět králové (Ž 72,10). V Jeremjášově proroctví o povraždění betlémských neviňátek (Jr 31,15). V Ozeášovi, že se Mesiáš před pronásledováním ukryje v Egyptě (Oz 11,1). Křesťan fascinovaně zírá a skeptický pochybovač se pohoršeně uráží nad tak svévolným zacházením s Písmem.
Haj hou, nechme proroctví u kterých jsme uvěřili, že se už naplnila. Nechme si ale v hlavě na pozadí běžet i tu informaci, že to všechno lidé čekali nějak jinak. Že těch, kteří fascinovaně zírali na samotného Krista a rozpoznali, že on je Mesiáš a nikoho jiného už čekat nemusí, že tito lidé byli ve výrazné menšině a v době Velikonoc, když byl Ježíš křižován, tak byste je spočítali na prstech jedné ruky a ještě by vám pět prstů zbylo…
Nechme si to v hlavě a pojďme přemýšlet, co vlastně od Pána Ježíše čekáme my? Je Mesiáš? Nemáme čekat někoho jiného? Uvěřili jsme, že nemáme. Že to opravdu je on – ale co to znamená v praxi? Jak se našem životě projeví, že Pán Ježíš je nejen Pán pánů a Král králů, ale především náš Pán a náš Král! Že v našem životě bude královsky působit.
Nu – opatrně s tím. Nic nemáme v ruce. Jen svoji víru, že Bůh drží své slovo. Ano, je to tak, jak řekl Jermjáš (29, 11) …to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Že i tam, kde nerozumíme, tak je ono Boží jednání pro naše dobro. Hledat tuto Boží vůli, snažit se ji poznávat – to budeme muset dělat s Písmem v ruce a na modlitbách každý den znovu a znovu. Amen
Amen.