Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
podruhé tedy Hesla Jednoty Bratrské. Tak co pro nás vylosovali bratří na dnešek? Tedy přesněji – co vylosovali jako starozákonní verš a jaké k tomu vybrali novozákonní dotažení? Vylosovali 82. verš ze 119. žalmu a tak začnu prvním čtením, které popisovalo souvislost, kterou tento verš ve 119. žalmu má. Je to dlouhý žalm. Nejdelší v celém žaltáři. 176 veršů! Celým žalmem se ale prolíná jeden motiv a to je láska žalmisty k Hospodinovu Zákonu.
Milovat Zákon zní na první poslech trochu zvláštně, ale je to tím, že máme někdy dost pokroucenou představu o tom, jaký vztah měli židé k tomu, co přijali skrze Mojžíše od Hospodina. Představu plnou strachu, jestli člověk dodrží všechna jednotlivá ustanovení, příkazy a nařízení. Jenže to je falešný pohled a právě 119. žalm je výborné čtení k tomu, aby člověk poznal, že si lze Mojžíšův Zákon zamilovat. Že se může stát východiskem pro přemýšlení i cílem života. Poznávat Boží řády a nařízení, uvádět je praxí do života, to je radostná náplň pro náš každodenní život. A naopak – okamžik bez Božího Zákona, okamžik, kdy je člověk ponechán sám sobě, to je něco, co leká.
Zní to na první poslech divně, že by se člověk měl radovat ze zákonů, ale vždyť se známe! Stačí se jen dostat do situace, kdy se snažíte žít podle nějakých pravidel a zjistíte, že ti kolem Vás to nedělají a nutí Vás zákony porušovat. Návštěva Ukrajiny pro mne byla jednou z takových zkušeností. Nevím, jestli si dokážete představit pocit bezmoci a nedovolatelnosti práva, když po Vás policista požaduje úplatek. Nijak to neskrývá, nemaskuje, prostě Vám sebere doklady a řekne částku. Až mu ji dáte, tak Vám doklady vrátí, zasalutuje a nechá Vás jet dál. Vstříc dalším policistům, kteří budou jednat úplně stejně.
V té či oné podobě to ale známe i ze svého okolí. Známe svět kolem nás, všechny ty lidi, kteří se Božími řády nijak nezaobírají a rozhodně podle nich neřídí své životy! Známe to ze škol, ze zaměstnání, ze vztahů mezi sousedy v domě či v ulici, že to není vždycky jednoduché, když člověk chce žít podle Božích nařízení, ale jeho okolí ho tlačí do nějaké levoty. Vy byste i chtěli dodržovat jasná a srozumitelná pravidla, ale kolektiv Vás nutí tuhle něco ošidit, támhle něco ošvindlovat… Dělají to všichni, jinak se žít nedá, jinak ten kšeft nedostaneme, tu práci nedoděláme, prémie nebudou, zbytečně to zaplatíme na daních… Když se vzepřete, tak jste za blbečky, případně v tom kolektivu nevydržíte. Vyštípou Vás, protože trháte partu.
Něco takového zažívá žalmista a je z toho smutný, unavený. Chystá se na smrt a kdyby věděl, kdy to přijde, tak by si snad začal i stříhat metr – a to není stářím či nemocí! To je právě tím, kolik je okolo něj těch, kteří se Božími zákony neřídí! To vyčerpává! Ta nekonečná ostražitost, se kterou se musí koukat vlevo či vpravo, jestli někdo zase nechystá nějaký podraz, nějakou křivárnu.
A na stranu druhou ta úleva, když pracujete v křesťanském prostředí a víte, že tohle prostě nepřichází v úvahu. Víte, že Vás nikdo nebude nutit jít proti vlastnímu svědomí. Tuhle pracovat načerno a támhle falšovat podpisy či přepisovat data. Člověku v tu chvíli dojde, že tohle je přece prapůvodní smysl zákonů – vnést do života řád, klid a mír. Zákony jsou tu proto, aby nás chránily, aby nám pomáhaly. Že ve chvíli, kdy se ze zákonů stávají strašáci, něco, čeho je třeba se bát, něco složitého, co nás tak či onak stejně nějak dohoní a skřípne, tak je jasné, že je něco špatně. Možná v zákonech, možná v nás, možná v obojím. To teď nemusíme řešit.
My zůstaňme u 119. žalmu a u žalmistovy touhy, aby do jeho života Bůh promluvil. Když řeknu „promluvil“, tak to ale znamená že nějak zasáhne. Že prosadí své Zákony. Že žalmistu dostane do prostředí, kde tyto Zákony platí. My už teď rozumíme té žalmistově touze, aby platila Boží přikázání a proč je mu potěšením Mojžíšův Zákon. Zcela prakticky poznal, jaký je to děs, když Zákon neplatí. Když rozhodují svévolníci podle svých sobeckých nápadů. Protože chápeme, jaká je to úleva, když se člověk zase dostane do prostředí, kde se Hospodinovými Zákony lidé řídí, tak je nám srozumitelná žalmistova touha, aby svévolníci byli potrestáni a donuceni se těmito zákony řídit. Takový okamžik nazývá žalmista „spásou“. Moje duše chřadne touhou po tvé spáse… Rozumím mu. Své předposlední hřivny jsem odevzdal policistům asi 200 metrů před hranicemi se Slovenskou republikou, posledních 400 hřiven pak pohraniční stráži. Na další úplatky už bych neměl. Ta úleva, když jsem jel Slovenskem, projížděl kliďánko po území Evropské unie a věděl jsem, že mě už nic takového nečeká, ta úleva byla přímo hmatatelná.
Hospodinova přikázání jsou dobrá, přináší pokoj, radost, spásu. Když přijmeme tento starozákonní pohled na Mojžíšův Zákon, tak se i nám stane tento Zákon „pěstounem ke Kristu“ (Gal 3,24). Vychová nás a dobře nás vychová k tomu, co máme od Krista očekávat. Od Krista, který přišel, aby tento Zákon naplnil. O to tu celou dobu šlo! Celou dobu jde pokoj, o radost, o spásu! Toho chtěl dosáhnout žalmista, když se snažil naplnit Zákon. Žít zcela podle Mojžíšova Zákona. Ono mu to v běžném životě nešlo. Proto se modlí k Bohu o pomoc. Ale je mu jasné, že „naplnit Zákon“ má něco společného se spásou. Proto touží zákon naplnit. Právě tak chápe, že „porušovat Zákon“ má něco společného s odpadáním do Boha, se zavržením. Proto jsou mu tak proti mysli svévolníci.
Když budeme Zákon chápat jako něco, co nás spoutává, tak nás toto pochopení špatně vychová. Špatně pochopíme i Krista, který je naplněním Zákona. Budeme chápat Ježíše jako nového zákonodárce. Jako učitele morálky. Jako toho, kdo stanovuje pravidla, jak se máme chovat. Jistě, je to nejvyšší zákonodárce, nejlepší učitel a dává dokonalá pravidla – ale tím jsme přece nevystihli to nejdůležitější, co pro nás Pán Ježíš znamená! Ne by Ježíš nic takového nepřinesl! Ale není to jádro, není to podstata jeho zvěsti. Je to zase jen ta vnější podoba, vnější forma, ale jde o cíl, ke kterému to má vést – a tím je potěšení a spása. Moje duše chřadne touhou po tvé spáse, čekám na tvé slovo. Zrak mi slábne, vyhlížím tvé slovo, kdy už mě potěšíš?
Jenže my už teď víme, že Hospodinův Zákon, je něco, co dává potěšení a spásu. Zákon Hospodinův je něco, co dává potěšení pro přítomnost a naději pro budoucnost. Takovéto chápání Zákona je dobrým pěstounem ke Kristu. Dobře nás vychová. Dá nám dobře porozumět tomu, co to znamená, že Kristus naplnil Zákon. To přece znamená, že Kristus dává potěšení a spásu! To přece znamená, že Kristus dává potěšení pro přítomnost a naději pro budoucnost! Mojžíšův Zákon to chtěl udělat, ale my lidé jsme to s ním nezvládli. Nepotěšil nás a naději nám nedal. Ne, že by byl špatný! To my jsme to prostě nezvládli. Proto Bůh poslal svého Syna, aby to on zvládl za nás. A on to zvládl. A už jsme u dnešního novozákonního čtení: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději.
Kristus naplnil Zákon. Naplnil to, co jsme měli podle Zákona dělat my, abychom nebyli ztrápení tím co bylo a je a nebáli se toho, co přijde. Vidíme ale tu naprosto zásadní změnu. Do Krista tu byl Zákon, člověk ho nastudoval, žil podle něj – a tak získal potěšení a naději. Tedy – mělo to tak být, ale my lidé to neodkázali. Tohle bylo na nás moc složité. Nedokázali jsme překonat své sobectví a tak jsme svým porušování Zákona do světa vnášeli bolest a strach. Bůh si nás ale zamiloval a věčné potěšení a dobrou naději nám dal jako dar. Dal nám to předem. Ne proto, že plníme Zákon, ale abychom ho dokázali plnit. Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.
Potěšení do naší minulosti a současnosti dostáváme předem, naději pro budoucnost dostáváme předem.
Není toho málo, co si táhneme z minulosti. Všechny své prohry a ztráty. Všechny bolesti, které kdy na nás dolehly a my je neseme dál. Nedokážeme je odhodit, i když nám Zákon mnohokrát říká, že bychom to měli udělat. Že je to v našem zájmu. Kolikrát jsme slyšeli: „Zapomeň na to, neřeš to, nehrab se pořád v té minulosti…“ Jenže my to neumíme a možná by to bylo i špatně prostě zapomenout na všechno to, co jsme prožili, i když to třeba hodně bolelo. Je to přece součást naší historie, součást našich životů, je to naše bolest a my ji ze sebe nemůžeme jen tak vygumovat, i když by to bez ní bylo určitě všechno jednodušší a snazší.
Proto přišel Ježíš, aby nám řekl, že o všech těchto bolestech moc dobře ví. Že je zapojuje do svého plánu spásy. Že to jsou cesty, po kterých nás vedl on a jednou uvidíme, že i když to bolelo, tak to mělo smysl. Něco z toho pochopíme ještě za svého života, něco z toho se nám projasní až v Božím království. Hodně to připomíná, jak je to s malými dětmi ve škole – až po letech některé věci použijí v praxi a některé jim až do smrti budou unikat, k čemu to bylo dobré. My dospělí rozumíme tomu, že na těch podivnostech se učily myslet, chápat nové věci. Nešlo o ty které konkrétní poznatky, ale o to, jak se s nimi popraly – a tuto schopnost pak využily někdy jindy. My dospělí to víme, nebo aspoň tušíme – a Ježíš přichází, aby nám jako potěšení objasňoval, proč jsme si tou kterou lekcí museli projít ve škole života my. Často proto, abychom pak obstáli v jiných zkouškách a nám už ani nepřišlo na mysl, že ty zkoušky byly ještě těžší, ale my už jsme byli vycvičeni z dřívějška a zvládali jsme to „levou zadní“.
Není toho málo, co nám bere chuť těšit se na budoucnost. Zákon říkal: „Chovej se tak a tak a budoucnost bude dobrá“. Ježíš to otočil. Říká: „Budoucnost bude dobrá. Neboj se. Na tomhle světě není nic, co by Tě mohlo odloučit od mé lásky (Řím 8,39). I kdybys udělal sebevětší hloupost, i kdybys měl prožít cokoliv, ten příbytek (J 14,2), který jsem Ti připravil u sebe v nebi, ten Ti nikdo nezabere. Počítám s tím už od stvoření světa, když jsem si právě Tvoje jméno zapsal do knihy života (Zj 13,8). V klidu dělej, co víš, že je potřeba dělat a netrap se tím, že to čas od času nevyjde.
A teď, když víme, že to všechno mělo smysl a že to má dobrou budoucnost, tak můžeme dělat to, co nám ten zpropadený Mojžíšův Zákon říkal celou dobu:
Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci. (Mt 7,12)
Celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! (Gal 5,14)
‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘. (Lk 10,27)
Máme prostor ke každému dobrému činu i slovu. A kdyby jen prostor – máme i chuť a sílu! …povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Vždyť celou dobu jde o to samé – jen v časech před Kristem se o to lidé pokoušeli z vlastních sil a v časech po Kristu to v nás koná Bůh.
V tomto poznání se můžeme v klidu a pokoji ohlížet za rokem minulým i čekat ten budoucí.
Amen.