Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
slavíme dnes s celou církví svátek „Křtu Páně“. Je to docela skok – před týdnem Tři králové, Ježíš je malé miminko – a nyní už se setkáváme se zhruba třicetiletým mužem, který začíná dráhu svého veřejného působení. Ten začátek je ale přinejmenším zvláštní. A víme, v jaké situaci používáme toto slovo. „Víte, on je takový … zvláštní“ A je z toho jasné, že s tím člověkem máme nějaký problém. Něco se nám na něm nezdá, je na něm něco divného, nepatřičného.
To je přesně ta scéna u Jordánu! Křtít Ježíše?! Co je křest? Tedy přesněji – co byl Janův křest na odpuštění hříchů?! Vždyť lidé přicházeli za Janem, vyznávali své hříchy a dávali se křtít, aby unikli před nadcházejícím hněvem Božího soudu. Jak do této scenérie patří Ježíš? Jaké on má nést ovoce, aby ukázal, že činí pokání, když se nemá z čeho kát?
S Ježíšovým křtem měl zjevně problém i sám Jan. U něj se pak objevuje ještě jeden rozměr, který se nás na první pohled zas tak netýká. „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ten, kdo křtí, je nějakým způsobem postaven nad toho, kdo je křtěn. Jistě, že i Jan byl hříšný člověk, ale přesto lidé chápou, že oni mají jít za Janem, aby je pokřtil a ne obráceně. Jenže v případě Pána Ježíše už tomu tak není. Tady přichází Boží Syn.
Jak z toho ven? Jak vyřešit toto dilema? Odpověď se skrývá v té Ježíšově větě „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“ Ježíš tu Janovi ukazuje, že je potřeba se na celou tu scénu podívat jinak, než se na ni Jan dívá.
Jan se dívá ze svého úhlu pohledu, tedy z úhlu výsostně lidského. On je hlas volajícího na poušti: „Připravujte cesty Páně!“ Je hlasatelem lidského díla, které připravuje situaci pro Boží vstup. Jenže Jan se na to pořád dívá z této strany! Pořád dumá nad tím, jak je to s námi lidmi, co musíme všechno udělat, aby Bůh mohl do tohoto světa přijít. Není divu, že pokání, vyznání vin – to je to, co ho napadne jako první. Když potom vidí Ježíše, uvědomuje si, jak je jeho vlastní úkol v tomto světě malicherný v porovnání s tím, jaký úkol má před sebou Ježíš. Proto se ho zdráhá Ježíše pokřtít.
S Ježíšovým příchodem se situace mění. Bůh přece přichází. Teď už je bezpředmětné dumat nad tím, co ještě máme vymyslet, stihnout či udělat. Teď je potřeba nechat Boha, aby působil sám. Bůh přichází na tento svět, Bůh sám v tomto světě koná své dílo. Teprve na toto poznání pak navážeme jakoukoliv svojí vlastní aktivitou. Jistě, že je potřeba zapojit se do tohoto Božího díla! Ale je nutno si stále připomínat, že to je v první řadě Boží dílo. Bůh se nějak rozhodl. Bůh něco stanovil. Na nás je se tomuto Božímu rozhodnutí podřídit.
Ježíš říká: „Připusť to nyní,“ Jane, že Tvé očekávání se naplnilo. Bůh přichází a začíná v tomto světě konat své dílo. Součástí tohoto díla je pak i Ježíšův křest. Pán Bůh mnohdy jedná nepochopitelně. Proto i Ježíšův křest je akt snad ze všech úhlů pohledu, které nás napadnou, „zvláštní“. Tedy – máme s ním problém, něco se nám na něm nezdá, je na něm něco divného, nepatřičného. Je to nelogické, protože Ježíš nemusí vyznávat žádné viny, nemusí se dávat na pokání. Zcela osobně pak s tím křtem má problém i Jan, protože je mu jasné, že Ježíš je mnohem víc, než on.
Jenže tohle rozlišování na vinný/nevinný, důležitý/nedůležitý se se začátkem Ježíšova veřejného vystoupení ukazuje jako příliš málo pro plnění Boží vůle. Jako příliš nízká laťka. Něco, co možná stačilo pro úroveň proroka Jana, ale rozhodně to nestačí pro úroveň Božího Syna Ježíše. Teď už jde nejen o vyznávání vin a nesení ovoce pokání, jak k tomu vyzýval Jan ve svém kázání. Jde o to „naplnit veškerou spravedlnost“. Tak čteme doslova v té Ježíšově odpovědi „Nech to nyní; neboť takto je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost.“ Jde o spravedlnost a to spravedlnost kompletní.
Parafráze ekumenického překladu sice není moc dobrá, ale alespoň ukazuje dobrým směrem! Spravedlnost – to je opravdu to, co po nás chce Bůh. Není to ale nejlepší možný překlad, protože „spravedlnost“ je pojem mnohem širší. Nejde jen o plnění Boží vůle. Jen o to, mít seznam Božích požadavků a ty dodržovat. Jde o to mít správný vztah k Bohu. To je nejobecnější, ale velmi správná definice toho, co to znamená „být spravedlivý“ – mít správný vztah k Bohu.
Chápu, jak je to pro Jana těžké. Tohle už totiž zas tak moc nesouvisí s hříšností či bezhříšností. Hříšní jsou všichni. Kdosi to přirovnal k situaci, kdy se dva poměřují, kdo z nich je blíž Slunci – a jeden z nich si stoupne na židli. Ejhle – z lidského pohledu je blíž o dobrých 30 centimetrů! Ale z pohledu Slunce, tedy ze vzdálenosti 149 miliard 597 miliónů 870 tisíc 700 metrů se těch 30 čísel nejeví jako rozdíl zas tak zásadní. Malý a velký hříšník – ano z lidského pohledu Jan oprávněně mluví o plemenu zmijí a vůbec dští největší oheň a síru především na náboženskou elitu, protože ta svojí pokryteckou zbožností páchá v Božím lidu víc zla, než zjevní hříšníci. Z pohledu z druhé strany, z Božího pohledu, ale rozdíl mezi malým hříchem a velkým hříchem je jak s tím stáním na židli při pohledu ze Slunce. Úplně stačí rozpoznání, že hřích člověka od Boha oddělil. V jaké dálce, to už je vlastně jedno.
Jan se zdráhá pokřtít Ježíše, protože si je vědom vznešenosti Ježíšova úkolu, jenže v nové situaci dané Božím příchodem na svět už nějaké poměřování nesouvisí ani se společenským postavením a vážností či vznešeností úkolu, který máme na této zemi. Z lidského pohledu někteří lidé, kterým jsme si navykli říkat „svatí“, tak nějak vybočují. Svatost jejich života je vyvyšuje nad nás obyčejné smrtelníky. Jenže to je jen ten lidský pohled. Bůh nás všechny vidí jako jednotlivce, ne jako masu. Potud každý nějak „vyčuhuje“. S každým z nás má svůj vlastní individuální plán, pro každého z nás má nějaký konkrétní a jedinečný úkol. Jen jako velmi pomocné měřítko nám tak může napomoci nějaké poměřování s druhými, s tím, jak oni plní Boží vůli ve svých životech.
Aby nám odhaloval, co to pro nás konkrétně znamená, tak proto do tohoto světa přichází Ježíš. Hned na začátku jeho působení je to potvrzeno Božím hlasem z nebe: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ a ještě jasněji to pak stejný hlas říká na hoře Proměnění: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ (Mt 17,5)
Boží Syn vstupuje do našeho světa. Stojí v jedné řadě s hříšníky, nechává se křtít – a vnáší do křtu nový rozměr. Jde o spravedlnost v plnosti. Jde o vztah k Bohu. Křtitelovské pokání, vyznání vin, nesení ovoce – to je dobré! To je nedílná součást správného vztahu k Bohu. Jan se nemýlil! Jen vybral jednu část. Jeden kousek toho, co to znamená. My teď ale máme plnit „všechnu spravedlnost“. Jde o to, aby náš vztah k Bohu proměňoval celý náš život. Nejen vztah k našim vinám.
Spravedlnost. To je tedy pojem, který nás zajímá. Jak se projeví na našem životě, že jsme spravedliví? Prorok Ezechiel, vidí ve světě tři spravedlivé. Kdyby se Bůh rozhodl trestat celou zemi, zbyli by v ní tři lidé (Ez 14,12n): Noe, Daniel a Jób. Ti by byli pro svoji spravedlnost zachráněni. Noe, který obstál v poslušnosti, Jób, který obstál v utrpení, no a pak ten Daniel na dvoře krále Nabuchodonosora. Nebude na škodu zapamatovat si Noemovu poslušnost a Jóbovu trpělivost v osobní bolesti, my se ale zaměříme na Daniele, co o něm víme mnohem víc, než o Noemovi a Jóbovi.
Z minulé neděle víme, jak se nechtěl poskvrnit královskými lahůdkami. Raději jedl zeleninu a pil vodu, než aby riskoval, že by snědl nějakou potravinu kulticky nečistou. Hle, vidíme zřetelný znak spravedlnosti. Když člověk ví, co je Boží vůle, tak to má bez diskusí udělat. Někde to myslím C. S. Lewis, že my často velmi dobře víme, co je správné. Ale tím, že to hned neuděláme, ale nejprve nad tím dumáme, přemýšlíme, zohledňujeme všechny okolnosti – tak si nakonec nějak omluvíme, že se zachováme jinak. Sami sebe přesvědčíme, že z toho či onoho důvodu se protentokrát podle Boží vůle zařídit nemusíme.
Příběh ale pokračuje dál, druhá kapitola Daniele už je větší divočina. To je přece docela „cáklý“ požadavek, že po vás někdo chce říct, co se mu zdálo! Nu a Daniel do toho jde. Je králův poradce. Jako takový má umět odpovídat na královy otázky. A zároveň je věřící člověk a ví, že i věci nad lidské síly nejsou nad síly Boží. Králi to řekl jasně (Da 2,27): „Tajemství, na které se král ptá, nemohou králi sdělit ani mudrci ani zaklínači ani věštci ani planetáři. Ale je Bůh v nebesích, který odhaluje tajemství.“ Daniel se modlil, o modlitbu požádal své přátele – a Bůh Danielovi zjevil, co se králi zdálo a tak to Daniel může králi říct. Ejhle – spolupráce Boha a člověka. Po mém soudu jeden ze základních znaků spravedlnosti. Správného vztahu k Bohu. To, že člověk nejen k Bohu mluví, ale také Bohu naslouchá. Nejen se ptá, ale také očekává Boží odpověď. Nejen Boha o něco prosí, ale také čeká, že Bůh tuto prosbu vyplní.
Bůh není omezen ve svých možnostech. Netřeba se bát, že Pánu Bohu předkládáme něco divného, složitého, zmateného. To vůbec nevadí, že z lidského pohledu naše prosby budou působit poněkud „cákle“. Jako v případě Danielově, když se modlil, aby mu Bůh odhalil Nabuchodonosorův sen, aby tak Daniel mohl Nabuchodonosorovi říct, co že se to panu králi vlastně zdálo. Neméně „cákle“ vypadá scéna u Jordánu! Jan má pokřtíti Ježíše?
Kdo ví, do jak podivných situací přivede Bůh nás, když se rozhodneme „naplnit všechnu spravedlnost“, tedy mít ve všech okamžicích svého života správný vztah k Bohu. Dost možná se budeme modlit ze něco neméně podivného a neméně podivné věci budeme v tomto světě dělat. Může být. To podstatné je, jestli nás to s Bohem spojuje, nebo od Boha odděluje. Jestli nám to pomáhá vztah k Bohu budovat, nebo to tento vztah boří. Teprve od toho se pak odvíjí všechno další.
Amen.