Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí přátelé,
Čtvrtá kapitola Danielova proroctví, kterou jsme právě vyslechli – to byla náramně dlouhá a pečlivá zpráva v orientálním stylu, plná opakování. A je taky náramně překvapující: hlavně ten závěr, že pohanský vladař velebí Boha Izraele. Není to divné – když Izrael je v Babylónu v zajetí? Když ten, kdo je okupoval, deportoval a rozvrátil jim chrám, najednou poznává Hospodina? Můžeme tomu věřit? Kdyby tohle byla pravda – jak to, že se rovnou všichni Babylóňané neobrátili na židovskou víru?!
A dále – jak se to srovnává s předchozími kapitolami? Vidíme v nich jakýsi VZOREC – vladař má zlý sen, Daniel mu ho vyloží, vladař obdivuje jeho moudrost a hlásí se k Hospodinu… všechno vypadá velmi uspokojivě, jenže co se stane v další kapitole? Vladař se rozhodne postavit sochu, kterou musí všichni uctívat! A když tři mládenci odmítnou, bez milosti je nechá hodit do ohnivé pece! – A takových rozporů je v Danielových příbězích víc, a netýká se to jen Nebúkadnesara, ale i jeho nástupců.
Je tedy zřejmé, že co tu máme před sebou, není jakýsi objektivní popis událostí tak jak šly za sebou, ve smyslu našeho deskriptivního chápání HISTORIE. Tak jako jinde v Písmu, vedle historického jádra je tu mnohem více zdůrazněna zvěst. Poselství. Poučení, které z té historie plyne, či lépe řečeno: z PŘÍBĚHU, který je s onou historií propleten, a ve kterém mnohem silněji do popředí vystupují obyčejní lidé.
Kdyby se totiž bible týkala pouze králů – třeba Nebúkadnesara, nebo Darjaveše, nebo Kýra – a kdyby jenom nezúčastněně popisovala jejich činy, byla by to četba poměrně nudná. Jenže vtip je v tom, že bibličtí autoři nás chtějí zatáhnout do příběhu. Upozornit nás na to, co je důležité – co bylo důležité pro biblické postavy, co bylo důležité pro biblické autory, a co je důležité i pro nás, čtenáře, bez ohledu na tu propast plnou staletí.
Nuže, co je to aktuální, a i pro nás důležité, co nám Danielův příběh sděluje? Vezmeme-li vážně autorovo líčení, že tedy všechny epizody šly za sebou tak, jak píše, musíme si pomyslet: jak hrozně byl ten Nebúkadnesar pošetilý! vrtkavý! nepoučitelný! pyšný! Na konci jedné (2.) kapitoly chválí Hospodina, a hned v další (3.) kapitole háže tři mládence do pece. To není zkušenost jednoho Daniela s jedním Nebúkadnesarem! Židovský národ o tom ví své, taková je jejich zkušenost se všemi možnými vladaři a císaři. Najdeme ji v bibli mnohokrát – třeba v příběhu Mojžíše s faraónem, nebo Elijáše s Achabem a Jezábel… Pokaždé je tu někdo, kdo reprezentuje pošetilost mocných, a na druhé straně někdo – prorok, učitel, mučedník – kdo stojí na straně Boží, tlumočí Boží hlas. A stejný vzorec najdeme v Novém zákoně – takhle se ocitá Ježíš před veleradou nebo před Pilátem.
A co tedy Daniel vyřizuje od Boha Nebúkadnesarovi? Inu, v kostce řečeno, je to samá POLITIKA – a možná teď bude někdo zklamán, protože z posledních dnů mnozí máme politiky a politiků až po krk, a tak jsme si mysleli, že v kostele to bude jiné… Jenže bohužel, já jsem si to téma nevymyslel, u nás v Braníku čteme Daniele souvisle, a minulý týden jsme četli třetí kapitolu – o třech mládencích v ohnivé peci – a dnes je prostě řada, aby zazněla kapitola čtvrtá – a to je jasný vzkaz všem politikům: ŽÁDNÝ STROM NEROSTE DO NEBE! Anebo: VŠEHO DO ČASU! A možná, že nejvýstižněji takto: HOSPODIN KRALUJE (A NE VY!). To všechno jsou výpovědi navýsost politické.
Vaše vláda je limitovaná svobodou svědomí – jste bezmocní, když vám tři mládenci odepřou poslušnost a odmítnou se poklonit modlám. A vaše vláda je limitovaná taky časově – Hospodin sám určuje roky i dny, ve kterých dojde k překvapivým zvratům, například: Nebúkadnesar ve chvilce ztratí celé království. Ztrácí všechno, ztrácí i hlavu, ztrácí zdravý rozum a jako král Lear odchází někam do pralesa, aby tam živořil – po sedm let. V biblické řeči se touto číslovkou vyjadřuje doba „plnosti“. Je to doba, kterou určil sám Bůh, a potom mu zase rozum vrací, a vrací mu i vládu.
Ale v příběhu zazní ještě druhý vzkaz, který je taky skrz naskrz politický: USILUJTE O PRÁVO A MILOSRDENSTVÍ! Vzkaz, který slyšíme z celého Starého i Nového zákona. Křik Izraelců, otročících v Egyptě, křik, který doléhá až k Hospodinovým uším, křik, který Mojžíš opakovaně tlumočí faraónovi: propusť můj lid! Izajáš, Jeremjáš, Ámos, Ježíš – všichni proroci jednohlasně a jednomyslně varují a napomínají, podobně jako zde prorok Daniel hovoří k Nebúkadnesarovi: „Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy SPRAVEDLNOSTÍ a svá provinění MILOSTÍ k strádajícím; snad ti bude prodloužen klid." (Da 4,24).
Tím prvním vzkazem, který je tak jasně slyšet už od tří mládenců ve třetí kapitole, se vlastně shrnují první přikázání Desatera, první desky, která upravuje vztah mezi člověkem a Bohem: Slyš, Izraeli, Hospodin, tvůj Bůh, je zcela jedinečný! Nebudeš se klanět žádnému jinému bohu ani modle.
A ten druhý vzkaz, ze čtvrté kapitoly, nás vede také k druhé desce Desatera, tam, kde se upravují vztahy mezi lidmi: nezabiješ, nepokradeš, nevydáš křivého svědectví… Neboť všechny tyto hříchy jdou ruku v ruce s tím základním postojem, který je tak barvitě vylíčen u Nebúkadnesara – s lidskou PÝCHOU.
Ano, je to naše pýcha – pýcha nás všech, kdo zapomínáme na Boha, přičemž ovšem vrcholní politikové, obklopení lstivými pochlebníky, jsou k tomu zvláště náchylní – pýcha, která nám brání slyšet Boží hlas. To kvůli pýše jsme tak neuvěřitelně tupí a nepoučitelní. Stejně jako Nebúkadnesar, když se procházel po královském paláci v Babylóně a řekl: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“
Nebetyčná pýcha, drzost, která nezná mezí před Hospodinem – a právě proto je jí cizí i prostá lidská slušnost před bližními. Nejen v posledních dnech (kdy jsme všechno viděli ještě zřetelněji díky stokrát nastavovanému zrcadlu médií), ale již mnoho let nás provází pýcha politiků, a její projevy: bezostyšné krádeže, korupční skandály, křivá svědectví, pomluvy, polopravdy, vyložené lži, pohrdání chudými lidmi, ignorování potřeb zdravotně postižených spoluobčanů, zanedbávání pohostinnosti vůči cizincům a uprchlíkům.
A přitom se zdá – ovšem jenom navenek – že je všechno v pořádku. Košatý strom hezky roste, v jeho stínu se živí polní zvěř, včetně všelijakých podivných poradců a lidí tahajících za nitky v zákulisí, a ve větvích hnízdí ptáci radostně opěvující konsolidovanou společnost. A nikdo netuší – nebo nechce vědět – že nebesa vyslovila ortel, a sekera již je přiložena.
Je vůbec ještě nějaká naděje? Nebo to takhle bude napořád? Budeme si pořád říkat „nic se nezmění, nic nového pod sluncem, staré psy a staré politiky novým kouskům nenaučíš“?
Tady se nám nabízí odpověď přímo v příběhu: ano, dochází ke katastrofě, ale později se královi Nebúkadnesarovi vrátí zdravý rozum. Hodnostáři ho vyhledají, vrátí mu vládu, a on se stává vyznavačem Božího majestátu.
Čím to je? Že by ho polepšila samota? Nemyslím. Vždyť Robinson se na ostrově málem pomátl. Samota, odloučenost od lidí, skromný život v souladu s přírodou a s minimálními potřebami… to všechno jsou jistě možné cesty, jak léčit lidskou duši… ale samo o sobě to nestačí. Myslím, že náš příběh nechce být jakýmsi receptem pro nějakou vegetariánskou nebo jinou asketickou životosprávu. Nechce nás navádět k izolaci od lidí. Nebúkadnesorovo odloučení nebylo dobrovolné, a jeho jediným účelem bylo, aby „poznal, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím, a že je dává, komu chce“ (Da 4,29) – neboť jakmile bylo tohoto cíle dosaženo, hned se mu království vrátilo. Jedná se tedy o to, naučit se pokoře.
Jenže jak politika naučit pokoře? Varovat ho, že „pýcha předchází pád“? To je zajisté pravda, jenže je to pravda obecně natolik známá, že nikoho zvlášť neoslovuje. Politik, dokud se mu vede dobře, na ni zvysoka kašle. Máme však pro něj přesto naději? Nebo ho odepíšeme, a budeme jen čekat a přihlížet a doufat, kdy už konečně nastane jeho neodvratný pád? Máme se za to modlit? Jistě ani tato poloha není bibli cizí: jen vzpomeňme na Žalm 137, který zpívali vyhnanci „u řek babylónských“, zejména na jeho poslední, strašně pomstychtivý verš, který se obvykle ani nesluší citovat.
Myslím však, že bible ve svém většinovém poselství podává odpověď odlišnou – i když je někdy trochu skrytá, jako i v našem příběhu. Odpověď, kterou můžeme vytušit, vyhledat oklikou – v biblické symbolice. V symbolice toho krásného stromu. On totiž ten nádherný strom na začátku příběhu, v tom králově vidění, měl jednu drobnou vadu. Měl sice listí i plody, bydlela tam zvěř i ptáci, dokonce sahal až k nebi, a přece mu něco chybělo – a židovský čtenář dobře ví, co. Židovský čtenář totiž dobře zná obraz stromu jako znamení prosperity, zná ho hned z prvních veršů svého žaltáře, hned z prvního žalmu, a tak dobře ví, co každý strom potřebuje ze všeho nejvíc. Nemusí růst až do nebe, stačí jen, když má trvalý přísun VODY! A „voda“ v hebrejském myšlení často slouží jako synonymum pro Zákon, Tóru, Boží slovo. V onom prvním žalmu se obojí vyskytuje v bezprostřední blízkosti: „…Ale v ZÁKONĚ Hospodinově jest líbost jeho, a v zákoně jeho přemýšlí dnem i nocí. Nebo bude jako STROM štípený při tekutých VODÁCH…“ (Ž 1,2–3 kral.).
Bez vody ten strom nepřežije, i kdyby byl zpočátku nevím jak krásný. Stromu chyběla voda, a stejně tak králi Nebúkadnesarovi, i dnešním politikům, chybí Tóra. Chybí jim Boží zákon, chybí Desatero, chybí obě jeho desky. Místo úcty k Bohu – nafoukaná bohorovnost. Místo úcty k lidem – arogance a výsměch.
Takže znovu: má tenhle strom vůbec ještě nějakou naději? Ano! Boží plán na trestnou výpravu není neodvratný. Hospodin není neosobní Princip, trestající Slepá Spravedlnost. Hospodin se dívá, rozhlíží se, není bezohledný. Vyhlíží a čeká, zdali se objeví známky pokání a dobré vůle. Tak jako opakovaně vysílal Mojžíše k faraónovi stále se stejným vzkazem, i zde dává Nebúkadnesarovi jistou lhůtu k pokání: „…snad ti bude prodloužen klid“.
Nebúkadnesar tuto lhůtu promeškal. Poté, co uplynul rok, zůstal nafoukaný stejně jako dřív: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval…?“ Tím si podepsal ortel. Nyní již je zkáza neodvratná. Nastupuje andělská dřevorubecká četa: „Skácejte strom! Osekejte mu větve! Otrhejte mu listí! Rozházejte jeho plody! Ať uteče zvěř, která byla pod ním, i ptáci z jeho větví!“ – Konec příběhu. Tečka.
Opravdu tečka? Nikoli!
“PAŘEZ s kořeny ponechte v zemi sevřený obručí z železa a bronzu ve svěží zeleni pole, ať je skrápěn NEBESKOU ROSOU“ (Da 4,21). Rosa – to je přece také svým způsobem voda, tedy: slovo Boží. I po takové katastrofě má tenhle tupý pařez ještě naději – když přijme Boží slovo aspoň DODATEČNĚ!
Bůh ve své milosti nikoho neodsuzuje definitivně. Nám by se možná více líbilo, kdyby byl strom vyvrácen i s kořeny. Zničen a spálen ohněm. Nastoleny Nové Pořádky. Jenže Boží cesty jsou jiné. On, jako nejlepší lékař lidských duší, vidí za roh. Nedolomí nalomenou třtinu. On má naději i pro největší gaunery – a tím spíše ji musíme mít my. Naším úkolem je varovat a otevírat oči, nikoli odsuzovat, nikoli sekat do kořenů. Naším úkolem není zapalovat ohýnky, ale naopak: hasit. Zalévat. Poskytovat životadárnou vodu Božího slova všem – ano, i těm nafoukaným politikům, kteří se pomocí manipulace, pomluv a lží (jak jsme to viděli v posledních dnech) nechávají katapultovat na politické výsluní, a teď se tam ve své slepotě vyhřívají, netušíce o svém nevyhnutelném pádu. Zatímco my lidé skřípeme zuby a vymýšlíme nejkrutější kletby (srv. Ž 137,9), Pán Bůh má naději i pro naše nepřátele – v perspektivě delší, než je perspektiva naše. Neboť i s nimi se může stát zázrak, „až se naplní čas“. Tedy v době, kterou zná jen Bůh a kterou nemůžeme přepočítávat na naše kalendářní roky. Máme se za vladaře modlit, aby zmoudřeli, ne aby zahynuli. Aby zmoudřeli předtím, než zahynou. Aby zmoudřeli předtím, než stačí napáchat mnoho zla.
Rosa z nebe – to je slovo, jež Hospodin všem nabízí, ze své milosti, která nikoho nevylučuje. Jako když déšť z nebe skrápí dobré stejně jako zlé… až na to, že takhle snadno to nejde (protože žádné podobenství nefunguje ve všech detailech). Tak jako dětem nenalejete vědomosti do hlavy trychtýřem, ani Boží slovo na nikoho nespadne jen tak. Potřebujeme nějaký lepší trychtýř. Spíše něco jako vodovod, trvale napojený k Božímu zdroji a vedoucí všemi směry, tak, aby se kvalitní voda nabízela všem. Nejlepší jsou vodovodní trubky z nějakého trvalého kovu. Z ryzího charakteru. Potřebujeme nějaké proroky, učitele, tlumočníky… lidi, kteří budou Boží slovo politikům připomínat – někdy tiše, někdy hlasitě, to podle okolností, ale vždycky: vytrvale. A bylo by dobře, kdyby těch trubek bylo víc. Když jedna praskne, vymění se za druhou. Chtělo by to jakési společenství instalatérů.
A možná, že na místo nebeské rosy bychom mohli dosadit i kající SLZY žalmistovy. (V bibli se různé symbolické výklady nemusí vylučovat, mohou se i doplňovat.) Neboť dobře víme, že nemůžeme všechno svádět na „ty nahoře“. Že každý z nás – i když různou měrou – je také částečně odpovědný za to, co se ve společnosti děje. Proto, když čteme, že se Daniel dlouze modlí, nebo že jeho myšlenky „se naplnily hrůzou“ (Da 4,16), vězme, že to není jenom vypravěčský kolorit a snaha vyjádřit, jak moc byl Daniel pobožný a moudrý. Otřesný pohled na naši společnost, který se před myslícími lidmi otevírá, musí mít za následek i osobní pokání, přiznání vlastní odpovědnosti.
A právě ten, kdo si zamete před vlastním prahem, a komu nebude vlastní pýcha překážet, bude pak tím hodnověrněji tlumočit své poznání dál. Daniel pokorný a tichý, Daniel modlitebník, Daniel, který dokonce i s tím pyšným králem soucítí (Da 4,16) – to je ten pravý tlumočník, který bude schopen věrohodně a zřetelně vyřídit Boží slova, a to i slova královi náramně nepříjemná. A ještě si připomeňme, z první a z druhé kapitoly, že Daniel v tom není sám. Daniel si nepředstavuje, že on sám je tím Jediným Božím Pověřencem (i když ho k tomu mohou svádět obdivné hlasy nechápavého okolí – v Da 2,46 Nebúkadnesar dokonce přikazuje, aby Danielovi byla přinesena oběť). Pojistkou proti zpychnutí proroka je společenství jeho přátel: zde jsou to ti tři mládenci, kteří se s Danielem společně modlí (Da 2,17–18). Daniel se nad ně nevyvyšuje, dokonce odmítá mocenskou pozici, kterou mu nechápavý král nabízí, když z něj chce udělat „správce všech babylónských mudrců“ (Da 2,48–49). Daniel nešplhá nahoru. Rozhodně nezpívá vladařovi Te Deum. A snad právě to ho uschopňuje k tomu, že smí vyřknout slova, která míří nejvýš a nejdál, a která z pradávných časů babylónských svítí i do našich temnot.
Ve společenství, které nám tu reprezentuje Daniel a tři mládenci, nalézáme předobraz toho, co později čteme v Prvním listu Petrově (2,17): „Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.“ Ctít – to neznamená podlézat. Ctít – to neznamená míchat dohromady úctu k vladaři a bázeň před Bohem. Na prvním místě máme mít správný vztah „rovného k rovným“ – jak ke všem bližním, tak v bratrském společenství. A na druhém místě máme mít v pořádku své vztahy směrem nahoru – zvlášť vůči Bohu, který vládne všemu a všem, a zvlášť vůči vladaři, jemuž náleží povinná úcta, ale nic víc. Nemíchejme to dohromady! Pozor na „krále z Boží milosti“! Zpíváme-li Te Deum, zpíváme ho Bohu, a ne vladařovi, a on by to měl vědět jako první.
Faraón potřeboval lidi jako Josef, Nebúkadnesar potřeboval lidi jako Daniel, a takové lidi potřebujeme i dnes. Potřebujeme prostě nějaké křesťany – a to jak hlasité proroky, tak i tiché modlitebníky. Zkušenost říká, že není tak snadné rozeznat, kdy zbytečně křičíme, a kdy zase zbaběle mlčíme. Potřebujeme tedy Ducha svatého, abychom rozeznávali různé situace, a podle toho i různé způsoby, jak správně komunikovat. A bible nás také učí, že ani při těchto úvahách a modlitbách nemáme zůstávat sami. Tak jako Daniel se radil a modlil spolu se třemi mládenci, i my máme své obavy i naděje přinášet do společenství věřících a přátel.
Prosme za naše vladaře, i když si o nich neděláme žádné iluze, a právě proto, že si o nich neděláme iluze. Prosme za ně stejně jako za kohokoli jiného. Prosme Boha o milosrdenství pro naši zemi, prosme Boha o zázrak, aby vladařům daroval moudrost. Prosme Boha o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, i když se tomu někteří hlupáci posmívají. Vždyť jejich čas se nenávratně vyprazdňuje, a po nich zůstává suchopár a zmar (Žalm 37,1–3). Zato čas Božího slova se naplňuje, a v něm zůstává naděje (i pro ně) a rozkvetlý sad. Neztrácejme hlavu a neztrácejme klid, jen dělejme, co máme: pracujme a modleme se, usilujme o právo a milosrdenství, a tento úkol zřetelně vyřizujme všem. V takto definovaném zápasu nemůžeme prohrát. Nashledanou v lepších časech! Jen co se potřebný čas naplní, pak i ten nafoukaný Nebúkadnesar pozná a vyzná, že „Hospodinovo dílo je pravda, a jeho cesty právo“ (Da 4,31).
Amen.
Jan Amos Dus