Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
pět postních nedělí, ve kterých nás bude provázet téma hříchu a pokání. Především tedy pokání. Na příkladu biblických postav budeme sledovat, jak se oni vyrovnávali s rozpoznáním, toho, že zhřešili. Dnes tu máme tu jakéhosi neznámého zákoníka, který tak dobře odpověděl Pánu Ježíši, ale nechtělo se mu dotahovat do důsledku to, co tak dobře věděl. Četli jsme, že se chtěl ospravedlnit – všiml si tedy sám, že něco nedělá dobře a cítil potřebu tu situaci nějak vyřešit.
Jako druhý příklad nám poslouží Adama a Eva, naši bibličtí prarodiče. V pravdě pravzory lidského jednání, modelové osobnosti, které pro nás popisují ne jakousi dávnou událost konkrétního Adama a konkrétní Evy, ale přesně podle svých jmen – příběh člověka a té, se kterou má dát život jejich společným dětem. Jenže i oni si všimnou, že něco není v pořádku, i oni pocítí obdobnou touhu tu svoji situaci nějak vyřešit. Nějak se ospravedlnit.
O tom tedy bude dnešní kázání – o situaci, kdy víme, kde je chyba, ale hledáme si výmluvy. Skrýváme se před pravdou, byť moc dobře víme, že pravdivá je. Snažíme se sami sebe ošidit, což minimálně krátkodobě nejde. Když se o to člověk pokouší dostatečně dlouhou dobu, pak ano. Potud má onen zákoník vlastně štěstí, žes tou svojí výmluvou přišel za Ježíšem. Dostal dobrou odpověď v podobenství o Milosrdném Samařanu. Nejde o to, kdo je můj bližní, ale komu se bližním stanu já. Nám dnes ale nejde o Samařana a o milosrdenství k bližním. Jde nám zákoníka, který se chtěl ospravedlnit. O zákoníka, který věděl, že má milovat bližního jako sám sebe, ale když se mu začaly hlavou honit důsledky tohoto správného a chvályhodného vyznání, tak se sám zalekl. Chvála Bohu – udělal ale něco velmi rozumného. Zeptal se na to Pána Ježíše. Nenechal si své pochybnosti a ne-pochybnosti pro sebe, neskryl se s nimi kamsi do koutečka, do křovíčka.
Hleďme na Adama a Evu ve stejné situaci. Hospodin Bůh se už zase prochází po zahradě za denního vánku. Jenže Adam s Evou, namísto toho, aby šli a přátelsky s ním popovídali, jak se plodí a množí a naplňují zemi, jak panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe, případně o tom, jak jim chutná něco z té každé byliny i každého stromu, na němž rostou plody se semeny, co dostali k jídlu, tak se skrývají v křoví. Na nějaké vybavování nemají náladu, protože jsou nazí a ukazovat se nahatý před Pánem Bohem se jim nechce. Logika dá, že předtím oblečení nebyli a vůbec jim to nevadilo. Prostě vědí, že mají průšvih a jejich první reakce je někam se s tím průšvihem schovat.
Tohle znám. Znám to od sebe, znám to od dětí, znám to od dospělých. V řeči lidu se tomu říká „dělat mrtvého brouka“. Já nic, já muzikant, mě se na nic neptejte, jděte za někým jiným, ať Vám vysvětlí, v čem je problém. Je to úmorné pak s takovým člověkem jednat, když víte jako to doopravdy bylo. Což ovšem také znamená, že je úmorné jednat s námi, když my moc dobře víme, že něco děláme špatně a stále ještě kličkujeme a schováváme před důsledky tohoto vlastního poznání.
Dejme tomu, že ty oči konečně zavírat před vlastním hříchem přestaneme. Přiznáme si, že máme problém. Pozor! Ještě ani zdaleka jsme se nepřiblížili k vyřešení a odstranění problému! Však jsme zatím stále ještě jen na samém začátečku našeho postního přemýšlení o hříchu a pokání. I nejdelší cesta ale začíná prvním krokem, takže chvála Bohu za něj. Učinili jsme ovšem jen malinký krůček k cíli. Jsme ve fázi, kdy jsme si uvědomili svůj hřích. Kdy Bůh pohnul naším srdcem, naším svědomím a my jsme si vědomi chyby. To je ten úplně první krůček. Člověk si uvědomí, že je v jeho životě něco špatně.
Kdo ví, co kdo kdy z nás natropil… A co natropil – třeba máme nějaký špatný postoj srdce. Máme problém v nějakém vztahu. Nebo nám někde chybí otevřenost či naopak chybí diskrétnost. Suma sumárum – že v našich myšlenkách, slovech či skutcích je nějaký zádrhel, kterému křesťané říkají „hřích“.
Na to je celkem přirozená reakce přesně to, co udělal onen zákoník a co udělali Adam s Evou. Snažíme se sami sebe ospravedlnit. Snažíme se nějak vymluvit, že vlastně nemáme žádný problém. Ano, je potřeba milovat bližního jako sám sebe – jenže kolik já mám bližních?! Kolik lidí je mému srdci tak blízkých, aby si mohl tento titul nárokovat? Zákoník se chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Historie Adama a Evy je pak přímo učebnicová. Vidíme, jak se vymlouvají, jak hází vinu jeden na druhého a až had to nemá na koho hodit, tak slyší jako první slova soudu. Velmi rychle je ale dojde s tresty i na ženu a na muže. Ale nejde nám v tuto chvíli o trest, ale o to, co se v nás odehrává, když si uvědomíme že jsme udělali něco špatně.
Adam s Evou jsou usvědčeni z hříchu a už to jede – „žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu …a já jsem jedl.“ To není úplně korektní odpověď na otázku „Jedl jsi?“… Na tu se odpovídá „ano“, nebo „ne“. Ale Adam odpoví – to ta ženská, Bože. A navíc je to ženská, kterou jsi mi dal Ty. Dal jsi mi jí, aby při mně stála a podívej co udělala. Vyřešte si to nějak mezi sebou, ano?! Ty jsi jí dal nějaký úkol, ona ho nesplnila. Mě do toho netahejte. Tak řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Já nic, já muzikant – had mě podvedl … no a já jsem jedla.“
Zlehčovat svoji vinu, nebo ji zkoušet hodit na druhé buď celou, nebo alespoň z části. Jasně, že teoreticky víme, že dobré to není, ale to už jsme prostě my. Jakési obecné tušení jakéhosi hříchu, který se jaksi dotýká mého života – to nestačí. Je potřeba si přiznat, že to je můj hřích a já se s ním musím nějak srovnat. Dejme tomu, že budeme mít dost rozumu, abychom se sami začali zajímat o to, co dál. To je případ onoho zákoníka, který se se svou otázkou obrátil na Ježíše. Taková situace žel není příliš častá, aby člověk dokázal svůj hřích sám hned s Ježíšem řešit.
Mnohem častěji se potkáme se situací, ve které vidíme Adama a Evu. Je to situace, kdy sám Hospodin za nimi přijde, vytáhne je z křoví, kterým se snaží svoji situaci maskovat a jasně jim řekne, kde je chyba. Spíš, než že by nám samotným došlo, že máme problém, tak za námi musí někdo přijít právě tak, jako za Adamem s Evou přišel Pán Bůh. V tuto chvíli musím poznamenat důležitou biblickou pravdu, totiž že Bůh často mluví skrze anděly a andělem se může stát kdokoliv z nás. Tedy skrze kohokoliv z nás může Pán Bůh promluvit k tomu druhému a dovést ho k přemýšlení.
Když už jsme si vědomi, (1) že jsme něco udělali špatně a (2) když už jsme pochopili, že nemá smyl uhýbat před zodpovědností, skrývat se, maskovat to, nastává čas pro třetí krok. (3) Uvědomění si závažnosti hříchu. Víme jaký důsledek Hospodin stanovil pro ty, kteří jedli zakázané ovoce. Stejný důraz ale vidíme i v našem hlavním čtení. Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ano, zkoušel Ježíše. Dost možná si to představoval jako nezávazné intelektuální dohadování – jenže to nic nezmění na tom, že v tom rozhovoru o věčný život opravdu jde. Tomu zákoníkovi to v půlce dochází, že není dost dobře možné se tak nezávazně intelektuálně bavit o tom, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě a zároveň se vyhnout výzvě, aby podle odpovědi zařídil svůj život. To čiň a budeš živ!
Tady jde o věčný život. Hřích a vypořádání se s ním je záležitostí, která má mnohem větší dosah, než je na první pohled patrné. Samotné uznání hříchu není všechno. Vedle poznání hříchu je důležité i poznání závažnosti hříchu. Hřích odděluje od Boha. Hřích vede ke smrti. Hřích není sranda. Protože si tohle neuvědomujeme či nepřiznáváme, tak děláme to samé, jako Adam s Evou či jako onen zákoník, totiž vymýšlíme všemožné sebeobhajoby, kličkujeme a skrýváme se. Prostě nám nedochází, že na takové dětinské hříčky v tuto chvíli už není čas. My přece víme – nebo bychom aspoň měli vědět – že mzdou hříchu je smrt, jak píše apoštol v listě Římanům (6,23). My si tu zahráváme se smrtí a ještě bychom se s tím chtěli schovávat? Nebo si namlouvat, že se nás to týká jen tak nějak trošku?!
Hřích má dalekosáhlé důsledky. My to víme. Když dítě v obchodě ukradne čokoládu, chápeme, že v jeho světě je to velmi závažná věc, byť z čistě právního pohledu je to jakýsi „přestupek“ za který dítě ani není trestně zodpovědné. Právě proto, že ale víme o dalekosáhlých důsledcích hříchu, tak víme, že trest si zaslouží a to přiměřeně přísný. Chápeme, že hřích krádeže má mnohem širší rozměr, než tu dvacku, kterou mělo zaplatit za čokoládu. Nějak ho ovlivní to, že sebralo, co nemělo. Nějak ho ovlivní, jaké to mělo důsledky. Mění to jeho vztah k obchodu, k prodavačům, ze kterých se stávají protivníci, které je potřeba obelstít. Mění to vztah k rodičům, před kterými je potřeba krádež utajit.
Obdobně to platí u jakéhokoliv hříchu. Pokaždé má mnohem víc důsledků, než jen samu podstatu toho, co jsme provedli. Pokaždé nějak narušuje vztahy mezi lidmi. To, co je ale podstatné, je to, že hřích narušuje náš vztah k Bohu. Svádí nás z cesty, která k němu vede. V tu chvíli je jedno, jestli je to hřích malý, nebo velký. Jistě, že v praktickém životě odlišujeme hříchy malé a velké. Zvlášť ve výchově je to nezbytně nutné. Ale ve vztahu k Bohu toto dělení nefunguje. Představte si, že jdete po úzké lávce nad propastí. Nesmíte uhnout ani vlevo, ani vpravo. Jestliže ale uhnete, pak je celkem jedno, jestli jste do strany udělali malý krok, nebo jestli jste vší silou skočili. Dolů do té propasti letíte tak jako tak.
Takhle Bible vnímá hřích – jako minutí cíle, sejití ze správné cesty, putování do záhuby. Proto Mojžíš dostává Desatero a vůbec Tóru jako jakési pomyslné šipky, kudy se jde správně, kudy se jde k Bohu – aby nespadli do propasti hříchu. Jenže ani Izraelci, ba ani sám Mojžíš, to nezvládli. Cesta k Bohu formou dodržování toho, co po mě Hospodin chce, je velmi těžká. Už jsem tu před časem zmiňoval, že podle proroka Ezechiele v ní obstáli v celých dějinách Izraele jen tři lidé – Noe, Job a Daniel. I u těch pak prorok zdůrazní, že „zachrání jen sami sebe“, tedy oni přejdu po lávce přes onu propast hříchu, ale nemají šanci pomoci nikomu, kdo těsně vedle nich právě padá dolů.
V téhle beznaději se už ve Starém Zákoně lidé obracejí k Bohu a dovolávají se jeho milosrdenství. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Tak se modlí žalmista a vyjadřuje právě to rozpoznání, že když bude Bůh hledět na to, co děláme či neděláme, tak nemáme šanci získat věčný život. Naděje je v tom, že Hospodin je milosrdný: ale u tebe je odpuštění. Toto odpuštění ovšem není samoúčelné! Vede ke zbožnosti (tak vzbuzuješ bázeň), vede k hledání Boží vůle (skládám naději v Hospodina … čekám na jeho slovo).
Jen v této víře, že u Hospodina je milosrdenství a že on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí, můžeme hledět do budoucnosti s radostným očekáváním a s nadějí pro Adama a Evu, pro onoho zákoníka i pro nás.
Amen.