Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
ten verš jsem usekl v půlce. Není to dobrý zvyk, ale apoštolovy myšlenky se pak ubírají jiným směrem. Pokračuje bližší specifikací těch, o kterých je řeč. Ukazuje, že vše je věcí Božího vyvolení, Božího řízení. Tím by se nám ale dnešní téma rozběhlo příliš doširoka. Jde mi dnes o další postní výzvu k pokání, tentokrát rozšířenou o naději. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Jde mi o rozpoznání, že i náš hřích nám nakonec poslouží k dobrému. Jde jen o to milovat Boha. Ne tedy tak mechanicky, že všechno zlé je pro něco dobré, ale že všechno zle se Boží mocí může v dobré obrátit.
Jako bonmot stojí zato připomenout výrok Martina Luthera: „Poraďte mi ten největší hřích. Já ho udělám, aby ďábel pukl vzteky, až mi ho Pán Bůh odpustí.“ Bonmot není katechismová poučka. Neberme to jako návod k jednání. To by byl fakt děs. Berme to jako vyjádření myšlenky, která je dobrá – totiž, že Boží láska je větší, než ďáblova nenávist. Že Boží milost je větší, než náš hřích. Že zápas mezi ďáblem a Bohem, není zápasem dvou rovnocenných partnerů, kde by člověk mohl byť jen na chvíli váhat, kdo nakonec vyhraje. Jsme v probíhajícím zápase, kde je o vítězi už dávno jasně a neodvolatelně rozhodnuto. Ale protože jsme hloupí či kdo ví jací, tak se znovu a znovu přidáváme na stranu toho, který prohraje. To už si musí každý probrat sám, proč hřeší a s každým hříchem se na jeho stranu přidává. Faktem je, že to děláme.
Určitě je nám jasné, že abychom z tohoto paktování si s prohrávajícím Božím nepřítelem vymotali ven, tak pokání, vyznání vin, to je cesta, kterou se v takovém okamžiku máme vydat. Aby pak tato cesta byla pro nás ještě lákavější, tak Bůh dokonce nabízí variantu, že tyto špatné věci, které jsme dělali, tak ne, že smaže, anuluje, zničí, ale že je obrátí k dobrému. Byť to možná zní trochu divně, tak je to velmi stará myšlenka! Někdy ve třetím století po Kristu žil rabi Reš Lakiš a ten mimo jiné vykládal proroka Ezechiele. Dostal se k verši (18,21) „Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hříchů … jistě bude žít.“ A rabi Lakiš nabídl jiný překlad: „Kdyby se svévolník odvrátil od svých hříchů,… bude z nich žít.“ A tato zvláštní interpretace je pro mne shrnutým vyjádřením příběhu z dnešního prvního čtení. Příběhu Josefových bratrů. Ze svého hříchu, tedy z prodání bratra do Egypta, teď žijí, protože tento bratr je nyní v Egyptě zachraňuje před smrtí hladem. Ze svého hříchu žijí, protože Bůh dokáže lidský hřích nejen odpustit, smazat, zapomenout. On ho dokonce dokáže použít k prosazení svých dobrých plánů.
Bůh s námi vždycky a ve všem zamýšlí dobro a to i přes všechno zlo, kterého jsme obětí. Z prvního čtení si něčím takovým prošel Josef. S tím se asi srovnáme snadno. Když nám někdo dělá něco zlého, pořád můžeme mít naději, že to Bůh dokáže obrátit v dobré. Asi nikomu nepřijde jako nebiblická naděje, že nám i to utrpení nějak prospěje. Ježíšova blahoslavenství stojí na takovém očekávání. A pak i dnešní hlavní čtení: Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Tak i když trpíme, tak stále můžeme mít naději, že nám to může prospět, může nám to pomoci přiblížit se k Bohu.
V rámci dnešního kázání chci ale mluvit o tom, že Bůh s námi zamýšlí dobro a dokáže použít k prosazení svých dobrých plánů s námi i přes všechno zlo, které pácháme. V prvním čtení tuto situaci reprezentují Josefovi bratři. I když naprosto jasně hřešíme, Bůh stále dokáže vstoupit do našich život a to zlé použít tak, aby nám napomáhalo k dobrému. Žádné zlo není pro Boha překážka v možnosti dát průchod jeho touze nám nějak dobro zajistit.
O tom je příběh z prvního čtení. Příběh, kde se nám stanou hlavními postavami Josefovi bratři. Máme před sebou další kajícnický příběh. Další příběh těch, kteří zhřešili, svůj hřích si uvědomili a teď se to snaží nějak řešit. To, co Josefovi jeho bratři provedli, to je skutečně do nebe volající ohavnost. Prodat bráchu do otroctví, to se fakt nedělá. Je jen přirozené, kdyby jim to na oplátku pořádně osladil. A právě tak je docela realistický odhad, že když se k nim nyní chová slušně, tak že to dělá jen kvůli tátovi. Že za tím je dobře ukrytá nenávist, která brala ohled jen na klid v rodině, na tátu, který za to fakt nemohl. Jenže tahle maska mohla s tátovou smrtí konečně spadnout a všechny laskavost a ohledy zmizet jak pára nad hrncem.
Není divu, že mají strach. Oni moc dobře vědí, co provedli. Pocit viny vzbuzuje strach z trestu. V okamžiku, kdy jsme si vědomi, že jsme něco provedli, tak je nám jasné, že bychom zato měli být potrestáni a nejspíš nikdo není trestán rád, byť by věděl, že si trest zaslouží. Tenhle strach má ale svůj dobrý dopad – vede člověka k hledání nápravy. Je to dost možná špatná motivace, ale za ty roky se bratři k omluvě nedokopali ani jednou. 17 let… Ano – báli se. 17 let v sobě tajili strach z bratrovy pomsty. Dost možná litovali. Ale že by se dokázali Josefovi omluvit, to ani náhodou. Jistě, že by to bylo krásné, kdyby slova omluvy zazněla hned v okamžiku, když Josefa poznali – jenže nic takového se nekonalo. To jen teď jejich strach dosáhl vrcholu a konečně celou tu trapnou situaci řeší, konečně se Josefovi omluvit zašli.
Udělat dobrý skutek ze špatné motivace je pořád lepší, než ho neudělat vůbec. Asi jako když apoštol Pavel byl rád za lidi, kteří zvěstovali evangelium nějakých nečestných důvodů. Chtěli se proslavit, či chtěli někoho naštvat – ale „hlavně, že se zvěstuje evangelium!“ (Fp 1,18) říká v takové situaci apoštol.
Tedy – hlavně, že se omluvili. Hlavně že se nakonec dokopali k tomu, aby požádali svého bratra o odpuštění, byť to udělali tak pozdě a způsobem přinejmenším diskutabilním. Nakolik stařičký Jákob opravdu pronesl ta slova, která pak bratři Josefovi říkají, to se už nedozvíme. První, co mne napadlo, bylo, že si je vymysleli. Že to je z jejich strany takové citové vydírání. Ale bibličtí pisatelé už někdy věci formulují takto zmatečně, takže Jákobovu starost o smíření jeho dětí nechci a nemohu z principu vyloučit. Dost mne zaujal i ten postup, který volí. To sondování terénu. Nejprve zkouší vzkaz. Nezajdou za ním, ale nejspíš po nějakém sluhovi vyřizují otcova slova. Čekají na Josefovu reakci… Naštve se? Vyletí?! Co bude…? Jestli vybouchne, není na škodu být dost daleko. Josef je druhý nejvyšší v Egyptě, dost možná budou muset zdrhat tak rychle, že se jim o tom ani nezdálo, protože hněv těch vysoko postavených může být velmi krutý.
Naťukávají, kličkují… A přitom jim Josef už dávno odpustil. Už dávno odpustil svým bratrům přestoupení a hřích. Už dávno udělal tlustou čáru za tím, že se na něm dopustili zlého činu. Odpustil služebníkům Boha svého otce to přestoupení. Těch 17 let se jeho bratři užírali strachem naprosto zbytečně. Bylo jim odpuštěno, to odpuštění pro ně platilo pořád, oni si ho nedokázali užít. Vidíte, jak je důležité pokání?! Ne proto, že by pro nás odpuštění neplatilo. Platí, leží před námi jako poklad nedozírné ceny, který se ale neodvážíme zvednout. Jako dobro, které je pro nás určeno, ale my ho nepřijmeme. Pokání je jakousi pomyslnou branou, kterou toto dobro vstupuje do našich životů. Jako když apoštol píše: „Dejte se smířit s Bohem!“ (2Kor 5,20) Ne nějaké „Usmiřte rozhněvaného Boha!“ Míč je na naší straně. My máme problém. My nejsme smíření. My v sobě máme nějaký blok, se kterým je třeba něco udělat.
Josefův postoj – i když říká „Což jsem Bůh“ – tak nádherně ukazuje k tomu, jak Bůh odpouští. „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid.“ Josef neomlouval jejich zlé myšlení a jednání, nenazýval zlo dobrem. I v tom je mi vzorem Božího odpuštění. Nebagatelizuje zlo. Hřích je hříchem a jako takovým je něčím strašlivým. Hřích ničí, boří, přináší smrt. Rozbíjí vztah k Bohu, rozbíjí vztahy ve společenství lidí, rozbíjí i náš vnitřní pokoj. Josef je přes všechno svoji skromnost ale Bohu velmi podobný. Josefovo odpuštění je mi obrazem odpuštění Božího. Vždyť on už jim odpustil dávno. Trápili se naprosto zbytečně, on s nimi opravdu nezamýšlel nic zlého! Nechtěl je potrestat. Nechtěl se jim pomstít. Ano, byli hnusní! Ale Josef zapomněl na jejich provinění a nehodlá na něj vzpomínat.
Ale – trápili se opravdu zbytečně? Není to tak jednoduché. Nebýt tohoto trápení, snadno by se to všechno zvrhlo v lacinou milost. Asi, jako když se vyhnaným sudetským Němcům říkalo, že vyhráli život ve svobodné společnosti. Že by vlastně měli být vděční za ten poválečný odsun, protože si pak užívali svobody a klidu západního Německa. To my jsme ti chudáci, kteří tu museli zůstat. Fuj! Jen si představme, jak by se nám líbili bratři, kdyby rozjásaně přišli za Josefem a vyprávěli mu, že to je vlastně úplně skvělé, že ho prodali obchodníkům s otroky, že obelhali otce, že Josef seděl několik let v kriminále… „To jsme ale udělali dobrou věc, Josefe! Podívej, jak se nám to všem nakonec vyplatilo a jak to dobře dopadlo!“
Jen když takto sám vyznává Josef, tak je to v pořádku. To je výsostně jeho právo vidět své utrpení jako dar. Protože utrpení se může stát darem. Skrze utrpení můžeme duchovně vyrůst, přiblížit se k Bohu, být obohaceni tak, jak se o tom ostatním ani nezdá. Ale běda nám, když s tímhle vyrukujeme jako s argumentem, kterým se budeme snažit někoho přesvědčit, aby utrpení přijal. Třikrát ba sedmkrát pak běda nám, když tím budeme obhajovat utrpení, které jsme způsobili. V takovém případě je pokání jedinou cestou. Dost možná ze strachu z trestu a docela jistě se strachem z velmi trapné situace budeme přicházet k tomu, komu jsme ublížili. Zároveň ale v naději, kterou bych chtěl, abyste si ji odnesli z tohoto kostela domů a nesli ji celý život. Naději, kterou již zmíněný rabi Lakiš vyjádří slovy: „Tak velká je síla pokání, že vědomé hříchy proměňuje v zásluhy.“ Jasně – je to právě tak vyhrocené, jako ten Lutherův bonmot o hříchu, který jsem zmiňoval na začátku. Neberu ho jako poučku, protože hrozí zkostnatěním. Ale je pro mne vyjádřením veliké naděje pro všechny kajícníky.
Tahle židovská naděje mi koresponduje s křesťanskou nadějí apoštola Pavla. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Jestliže milujete Boha, můžete si dovolit tu odvahu vyznávat své viny a prosit za jejich odpuštění. Napravovat sebedávnější hříchy jejich vyznáním s tím, že Bůh, kterého milujete, tak miluje Vás a díky jeho moci to nakonec bude k dobrému. Ten balík kdo ví jakých vin, který se strachem z prozrazení, strachem z trestu, strachem z ostudy, strachem z trapné scény, strachem z toho, že si jen zkomplikujeme život a že je mnohem lepší plzákovsky „Zatloukat! Zatloukat! Zatloukat!“ – tenhle balík můžeme sundat. Dost možná totiž zjistíme úplně to samé, co zjistili Josefovi bratři – že už roky se s tím svinstvem taháme naprosto zbytečně. Že to ten druhý nám odpustil už dávno.
Pozor! To není důvod k bagatelizaci toho, co jsme provedli! Už jsem to říkal, ale pro jistotu to zopakuji. Hřích je moc špatná věc a to, že se to skrze pokání obrátí k dobrému, to je Boží zázrak. Taková změna, to není nic samozřejmého a my to můžeme čekat právě jen jako projev toho, že Bůh v tomto světě stále ještě působí. Ale v to přece věříme! Věříme v milujícího Boha, který tento svět neopustil. Protože i křesťané hřeší, pokání, omluva to by mělo být nedílnou součástí našeho křesťanského života.
Amen.