Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratří a sestry,
říká se, že tam, kde Pán Bůh koná své dílo a staví z nás lidí svůj chrám, tam Boží nepřítel chce stavět svou kapličku. Dělá to velmi snadno, protože k tomu užívá lidskou pýchu, která prosazuje sebe bez ohledu na druhé. Ctižádost a ješitnost není doma jen v politice, ale stejně tak může i v církvi vypudit lásku, která by měla být poznávacím znakem křesťanů. Mocenské boje bývají právě v církvi často ještě tvrdší než jinde. Ďáblova kaplička roste jako výsměch Boží katedrále.
Kdyby filipskému sboru nehrozilo nebezpečí v této oblasti pokřivených lidských vztahů, apoštol Pavel by jeho členům asi nepsal až úpěnlivou prosbu: „V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností.“ Kdyby se ve Filippis nedralo k životu soběstředné ego, které pyšně zdůrazňuje své nároky, apoštol by si ušetřil slovo o pokoře, v níž člověk dokáže pokládat druhého za přednějšího než sebe. Není však laťka nasazena příliš vysoko? Kdo dokáže vidět druhého jako důstojnějšího, nežli je sám, (tak překládají Kraličtí). který stojí výš, jak uvádí Luther?
Apoštol Pavel jistě věděl, jak je těžký nárok, který vznáší na své přátele ve Filippis. Žádá je o pokoru, která je člověku bytostně cizí; však už v ráji zatoužil po tom, co mu nabízí Pokušitel – být jako Bůh. Ctižádost a ješitnost, vědomí vlastní důležitosti, která se prosazuje bez ohledu na druhé, to vše je vetkáno do příběhu lidstva už od samého začátku, o němž čteme na prvních stránkách Bible. A to vše – neposlušnost svého Stvořitele, hloupou pýchu, která vždycky předchází pád, máme takříkajíc v genech. A přitom Pavel – všemu tomuto zatížení navzdory – má odvahu žádat i nás: „V ničem se nedávejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, nejen jemu.“
Skoro si myslím, že Pavel by něco takového ani nežádal, kdyby nemohl svým přátelům poradit – snad to tak smím říci – „jak na to“. Je to velice prosté a srozumitelné. Místo podrobných etických návodů jim připomíná způsob myšlení Ježíše Krista, jemuž filipští křesťané patří. I když snad u některých z nich vlastní důležitost už už vystrkuje růžky a to pradávné dědictví lidského hříchu dostává podobu ješitnosti, která se vynáší nad druhé a lpí na svém významu, apoštol jim ukazuje na jejich Pána, který to dělal právě opačně: „Způsobem bytí byl rovný Bohu a přece na své rovnosti nelpěl.“ A všem, kdo chtějí mít navrch nad těmi, kterými tak trochu pohrdají, zní svědectví o Tom. který stál na nejvyšším místě, ale „sám sebe zmařil a vzal na sebe způsob služebníka.“ On sám, který je – tak to čteme v evangeliu? „tichý a pokorný srdcem“ – je ukazatelem cesty, kterou máme jít. „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako bylo v Kristu Ježíši.“ Smýšleni, v němž není pýcha, ale pokora.
Tento náš oddíl o Ježíši Kristu, který šel dobrovolně tak hluboko pod svou úroveň, když z nejvyššího místa rovnosti s Bohem, sestupuje na kříž, nejpotupnější místo hanby, má v Pavlově listu zvláštní původ. Je to vlastně jedna z mnoha písní o Kristu, které si zpívala mladá církev. Píseň, v níž se chvěje něco z lásky, víry a naděje k tomu, který má jméno nad každé jméno. I náš ekumenický překlad poetickou podobu tohoto hymnu zvýrazňuje odlišnou sazbou. Apoštol Pavel si tuto píseň vypůjčil, aby čtenářům svého dopisu přiblížil tajemství Toho, který má určovat jejich způsob života.
Píseň začíná tím, že slyšíme nejprve o jeho slávě, které se vzdal. Ne proto, že musel. Kdo by byl mohl ho k tomu donutit, když způsobem bytí byl roven Bohu? Ostatně stále slyšíme o jeho vlastní iniciativě: „Sám sebe zmařil, způsob služebníka přijal, stal se jedním z lidí.“ Je to tajemství, které nedokážeme prozkoumat, protože se vymyká všemu našemu uvažování Nejsme s to je nikomu uspokojivě vysvětlit a ona palčivá otázka středověké teologie Cur Deus homo, proč se Bůh stal člověkem, zůstává bez odpovědi. Když jsme četli hned na začátku z Izajáše Boží volání: „Obraťte se ke mně a dojdete spásy,“ vyplývá z toho jedno: že člověk se nejprve musí změnit, obrátit k Bohu, aby mohl být zachráněn. To je pochopitelné, protože to ani jinak nejde; podmínkou spásy je změna vztahu k Pánu Bohu. Ale tady je to jiné: Ten, který je rovný Bohu, přichází za člověkem, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo, jak sám řekl. Aniž by kladl jednu jedinou podmínku, jde jako Spasitel mezi lidskou čeládku, která ho nepotřebuje a docela dobře si stačí sama; na Květnou neděli mu sice dělá ovace, ale za pár dní řve své „Ukřižuj!“. Stává se jedním z lidí, ale nikoli z těch horních deseti tisíc; však nepřijíždí do Jeruzaléma na bujném oři, jen na oslátku, ale ani to není jeho a má je pouze vypůjčené.
Stal se jedním z lidí – tak to čteme v našem ekumenickém překladu. Ale Kraličtí překládají přesněji podle řeckého originálu: „podobný lidem učiněn“. Je to docela malý rozdíl, ale tento starý překlad původního textu chce naznačit, že On tak úplně nebyl ve všem jako my. Už jeho současníci to viděli: mluví jinak než ostatní učitele Zákona; jako ten který má moc. Nelpěl na své rovnosti s Bohem, ale jako jediný může říci to, co dosud neřekl nikdo jiný: „Já a Otec jedno jsme“ (J 10,30). Každý člověk hřeší – kniha Přísloví dokonce mluví i o spravedlivém, který sedmkrát padá (24,16), ale On byl jiný než my, kteří Pán a Boha tolikrát neposloucháme: zůstává poslušný až do konce: „v poslušnosti podstoupil i smrt.“
Asi každý z nás poznal v životě chvíle vnitřního sevření. Těžko se to druhému vysvětluje, ale duše trpí a sténá. A on je nám podobný v tom, že tohle teď prožívá naplno, že vůbec „není v pohodě“, že mu je zle. Lidé s palmovými ratolestmi v ruce ho vítají, je tak populární, že i řečtí poutníci touží se s ním seznámit, ale on říká : „Nyní je má duše sevřena úzkostí.“ (J 12,27). Snad se to dá přeložit i tak, že je vnitřně zneklidněn, že se mu všechno otřásá že je zděšen. On, který tolikrát přivolával svým učedníkům „Nebojte se!“, je teď na tom jako býváme my ve chvílích vnitřních krizí či depresí. On ví, co to je. V Getsemane dokonce přiznává svým učedníkům „Má duše je smutná až k smrti.“ (Mt 14,34) Stal se jedním z lidí – a nic lidského mu není cizí.
Přitom je rovný Bohu, který stvořil celý vesmír, ale vší slávy a moci se zřekl, ponížil se tak, že víc to už nešlo: „s poslušností podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ Nejsou uvedeny žádné podrobnosti, které by s takovou chutí zpracoval každý bulvár. A není v této písni ani to, co apoštol Pavel tolikrát zdůrazňuje, že se to stalo kvůli nám, že Kristus zemřel za nás a v náš prospěch, když jsme ještě byli hříšníci. Tato jistota nás nese, ale do písně se nikdy všechno nevejde a tady snad to ani není třeba, když máme svědectví celého Nového Zákona. Naše píseň zpívá o tom, že cesta shora dolů, ze slávy do podoby služebníka, z věčnosti do smrti kříže, dostala ten nejvyšší smysl a dotýká se budoucnosti celého našeho světa.
A to proto, že toho poníženého Bůh vyvýšil nade vše. „Dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno.“ Nejde jen o hrstičku jeho učedníků, kteří jako Tomáš o něm vyznávají v pokorném úžasu: „Můj Pán a můj Bůh.“ Tak se Kristova církev, k níž smíme svým křtem a svou vírou patřit i my, sklání před jménem, o němž apoštolově ujišťují: „Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,12) Ale Stvořitel galaxií a Mléčné dráhy, všemohoucí Bůh, který se přiznal k tomu poníženému a vyvýšil jej nade vše, ten není troškař. Nejen církev, ale všichni se před ním skloní, ti, kteří teď na světě mají nos vzhůru a jsou sami sobě nejvyšší normou, i ty miliardy zemřelých lidí, kteří nikdy neslyšeli evangelium – každé koleno na nebi i na zemi i pod zemi – ti všichni se skloní před tím, který není pouhý král izraelský, jak to znělo na Květnou neděli a jak to měl nadepsáno nad hlavou, když umíral na kříži: Ježíš Nazaretský, král židovský. To, co slíbil Hospodin podle proroka Izaiáše: „Přede mnou každý klesne na kolena a každý jazyk odpřisáhne: jenom v Hospodinu je spravedlnost a moc“ (Iz 45,24), to se stalo skutečností v Ježíši Kristu. Každé koleno se skloní a každý jazyk vyzná: „Ježíš Kristus je Pán.“ To znamená, že pro náš svět, který si přímo koleduje o nějakou katastrofu, pro tento svět je naděje. Není však zakotvena v ekonomickém růstu ani v tom, co vymyslí chytré mozky špičkových vědců. Leccos může být lidem k užitku, ale skutečná spása v tom není. A zavěsit svou důvěru na charismatickém politikovi, který přinese řešení problému, přináší vždycky zklamání. Ostatně Boží lid slyšel už dávno stále platné a aktuelní varování: „Nedoufejte v knížatech, v synech lidských, v nichž není vysvobození.“ (Ž 146,3). Jediná naděje je spojená s tím, který je Pánem, ten Ukřižovaný a Vzkříšený. Jemu patří budoucnost, jen jemu.
Nikde to ještě není vidět, i když o tom víra zpívá. Ale píseň nelistuje v kalendáři. Zpívá o tomto tajemství, že budoucnost světa je spojena s Pánem Ježíšem Kristem. S tím, který řekl – a my jsme to četli v evangeliu dnešní Květné neděle: „Já, až budu vyvýšen od země, všechny přitáhnu k sobě“ (J 12,32). Všechny? I tu mladou generaci, kterou ohrožují drogy, třicátníky v plné síle, kteří nevědí kam dřív skočit, hackery s jejich počítači, politiky, od nichž už nic nečekáme. O to je překvapivější, že liberální ateista, jak se označuje hlava našeho státu, na konci své inaugurační řeči skončil modlitbou k Bohu, jehož prosí o odvahu, pokoru a moudrost. Když ateistický představitel převážně ateistického státu se obrací k Pánu Bohu, aby ho obdaroval tím, co tolik potřebuje pro svou práci, je to stejně nepochopitelné, jako to, co slyšíme z písně o Kristu. Slyšíme, že všichni bez rozdílu jsme v moci Pána Ježíše, jehož bude vyznávat jednou jako Pána i ten nejméně obratný jazyk. Kdysi řekl řecký mudrc Thales z Milétu s úžasem: „Všechno je plné bohů.“ Je v tom pokora člověka, vědoucího o svých mezích. Ale my můžeme zpívat v písni víry, lásky a naděje o tajemství světa viditelného i neviditelného jinak: „Všechno je plné Krista.“
Bez písně o Pánu Ježíši, jak ji uvedl Pavel ve svém dopise, jeho volání k tomu, abychom se pokládali navzájem za přednější a nedávali se ovládat ješitností a ctižádostí, by bylo jen plácnutím do vody. Křesťanská morálka bez živého vztahu ke Kristu přeroste nejspíš do zákonictví, v němž není ani radost, ani svoboda. A kázání bez lásky k Pánu Ježíši, bez víry v jeho přítomnost, bez naděje, kterou smíme mít pro každého člověka, by vlastně – tak si to myslím ani nemuselo být a svět by o nic nepřišel. Protože jenom tam, kde zní základní melodie písně, kterou nám apoštol notuje ve svém dopise a my se k ní přidáme. Jinými slovy: kde je zvěstována jeho smrt, jeho vzkříšení, jeho panství, tam se děje nepochopitelný zázrak. Zázrak, že se z nás, nejrůzněji zatížených lidí, stává mocí Ducha svatého svatá církev Pána Ježíše. Vůbec nemusí být velká, stačí jenom dva nebo tři, kteří své únavě, strachu či vnitřní prázdnotě navzdory jej vyznávají jako Pána nad všemi lidmi a drží se zuby nehty jeho slibu jako jediné naděje pro celý svět: „Já, až budu vyvýšen ze země, všechny přitáhnu k sobě.“
Amen.
Luděk Rejchrt