Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry
až do Letnic se budeme během nedělních bohoslužeb zamýšlet nad jednotlivými příběhy z oněch 40 dní, během kterých se Pán Ježíš scházel s učedníky. Dával jim poznat, že žije, vyprávěl si s nimi, jedl s nimi, pomáhal jim, povzbuzoval je… Budeme si těch pár situací probírat podrobněji. V každé z nich určitě najdeme něco zajímavého. Něco, co učedníky nějak změnilo, v něčem je posunulo na duchovní cestě zase o kousek dál. A hlavně – kde to může nějak změnit a posunout nás.
Důrazem minulé neděle bylo to, že podstatné je setkání s Kristem. Nejen být těmi, kdo vyřizují, že Kristus byl vzkříšen, ale těmi, kteří zprostředkovávají setkání s Kristem. Tohle bude pro mě po všechny ty příští neděle nejpodstatnějším prvkem. Jak se skrze nás mohou lidé s Kristem setkat? Co se v učednících měnilo a změnilo? Jak Kristus vstoupil do jejich životů?
Vždycky to bude skrze nějakou poslušnost. Když učedníci přestanou dělat to, co si sami usmyslí, ale zařídí se podle toho, co jim říká Pán Ježíš. Když začnou v tomto světě plnit Boží vůli. Tam, kde tohle děláme, tak je to jako by skrze nás jednal sám Kristus. Jako bychom už to nebyli my, ale sám Pán Ježíš přišel a udělal to, co má být uděláno, řekl to, co má být řečeno.
Dneska to bude Marie z Magdaly a spolu s ní i Petr s Janem. Podíváme se, co chtěli dělat a co měli dělat. Kdy jednali sami za sebe a kdy jednali tak, jak by Pán Ježíš chtěl, aby jednali. Tedy – kdy vidíme, jak jednají věřící lidé, ale pořád jenom lidé a kdy už skrze tyto věřící lidi jedná sám Kristus. Apoštol Pavel takový stav života, kdy člověk žije zcela pro Boha, popisuje slovy (Gal 2,19n): Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. To je přesně to, o co bychom se měli snažit.
Začnu s těmi dvěmi chlapy protože jsou pro mě dost odstrašujícím příkladem. Ale aby se ženské nezačaly nadýmat, tak rovnou říkám, že ona ta Marie nebude o moc lepší! Petr a Jan. Slyšeli jsme, jak doběhli k hrobu, vlezli dovnitř, všechno si prohlédli a pak zase šli domů. Ten Janův popis mě dost mate. Petr a Jan okukují ta plátna a Jan pak spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých.
Do háje – jak to, že to nevěděli?! Vždyť jim to Ježíš tolikrát říkal?!
Jedinou odpověď, která mne napadá, tak tu vyvozuji z toho, že až teď, když to viděl, když spatřil vše, tak uvěřil. Do té doby Ježíšovi nevěřil. Tolik let ho poslouchal, tolik let ho měl rád, souhlasil s ním – ale nevěřil mu. Nebrali ho vážně. On jim říkal, že bude vzkříšen – ale oni mu nevěřili. Nejspíš si mysleli, že to je zase nějaké podobenství. Pán Ježíš často mluvil v obrazech. Když Pán Ježíš řekl „Já jsem dveře“, tak to taky nemyslel doslova. Nemá kliku či klíčovou dírku. „Já jsem dveře“ znamená něco jako „nechte se mnou vést a půjdete dobře“, „díky mě se dostanete do nebe“ nebo tak něco. Řekl bych, že učedníci považovali Ježíšova slova o tom, že třetího dne vstane z mrtvých také za nějaký takový obrazný výrok. Řekli si, že to určitě nemyslí vážně, nemyslí to doslova. Jenže zatímco u podobenství se ho aspoň čas od času zeptali, co že tím vlastně myslel, tak tady se ho nezeptali. Dokonce je v evangeliích napsáno, že když mluvil o svém utrpení, tak se ho zeptat báli (Lk 9,45)
Co se dá dělat, byli hloupí. Ale teď už dobře, teď už jim to tedy došlo. Ano, Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Je to tak! Je to pravda. Nemyslel to nijak obrazně a symbolicky, ale myslel to přesně tak, jak říkal. Třetího dne vstanu z mrtvých znamenalo, že pátek, sobota a neděle – a třetí den bude hrob prázdný. Teď už tomu věří – a jdou domů.
Tedy – věří… Ještě jedna věc mi tu připadá neskutečně hloupá. Petr a Jan jsou teď věřící lidé. Mohou se radovat ze své víry. A co Marie? Co prožívá ona? Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Kde je Petr a Jan? Kde jsou ti věřící apoštolové? No, ti jí tam nechali a šli domů…! Tohle je úplně šílený okamžik. Po mém soudu jedna z nejhroznějších věcí, jakou se můžeme o apoštolech dočíst – těsně poté, co uvěřili, tak se vykašlou na člověka, který potřebuje jejich pomoc. Po něčem tak úžasném a skvělém, jako je uvěřit ve vzkříšení, tak naprosto zoufale zklamou v něčem tak základním, jako je láska k bližnímu. Petr a Jan se vůbec nezajímají o Marii, o to, co ji trápí.
Tak tu máme první důležité poučení pro každého věřícího. A opravdu věřícího! Jan a Petr svoji víru nehrají! Jen této víře ještě něco chybí. Tahle Petrova a Janova víra je taková „nedospělá“. Ono se to hodně změní, až se Petr a Jan setkají s Ježíšem. Řekl bych, že právě to je to, co jim chybí! Oni se ještě nepotkali s Ježíšem. Oni nepoznali, jak je důležité osobní setkání. Jak je potřeba s tím druhým být. A tak to ani nedokáží těm druhým nabídnout.
Marie potřebuje pomoc – a oni jí nechají samotnou a odejdou. Jsou věřící, ale pořád ještě jednají podle sebe. Podle toho, co je jim příjemné a ne podle toho, co by bylo potřeba. Jednají podle toho, co chtějí sami a ne podle toho, co po nich chce Pán Ježíš. Nenechali Pána Ježíše skrze sebe působit. Kdyby ho nechali tak by Marie nezůstala sama. Protože ale jednají podle svého lidského nápadu, tak i když to jsou věřící, tak se zachovají špatně.
Naštěstí Pán Ježíš takhle nejedná. Na jeho jednání vidíme, co bylo potřeba. Pán Ježíš vidí smutnou Marii a tak za ní jde. Není jako Petr a Jan, kteří si užívají své vlastního štěstí a spokojenosti a přehlíží přitom druhé v jejich neštěstí a nespokojenosti. Jasně, že Ježíš mohl odejít k nebeskému Otci hned, co vstal z mrtvých. Ale neudělal to. Místo, aby se staral o sebe, tak se stará o druhé. Místo, aby odešel do nebeské slávy, tak obchází učedníky. A právě to, že jde za Marií, že ji osloví – to Marii změní. To udělá z plačící Marie Marii nadšenou. Marii, která by se na Ježíše samým nadšením vrhla, kdyby jí v tom sám nezabránil.
Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ O co tu jde? Vždyť na Ježíše pak sahala spousta lidí?! Myslím, že se tady opakuje stejná scéna, jakou zažil Petr, Jan a ještě Jakub na Hoře Proměnění. Když tenkrát viděli Pána Ježíše jak se baví s Mojžíšem a Elijášem, tak chtěli celou tu situaci tak nějak „zakonzervovat“. To se jim líbilo. Petr tenkrát nabízel, že by s Ježíšem, Mojžíšem a Elijášem zůstali na tom kopci. On by postavil stany, aby tam bydleli. Jako bych to viděl! Tohle si dokážu úplně jasně představit, co se jim tak odehrávalo v hlavě – totiž, že by si užívali toho klidu a pohody, Pán Ježíš by zázračně množil jídlo a moudře rozprávěl s Mojžíšem a Elijášem. Oni by nábožně naslouchali… Nic by jim tam nechybělo! Není pak na škodu připomenout, že dole pod kopcem se v té době zrovna jiní učedníci hmoždili s nějakým posedlým. Malověrní učedníci mu nedokázali pomoci. (Mt 17,16)
Je to parta, tihle apoštolové… Jedni by si nejraději vzali Pána Ježíše sami pro sebe a o druhé se nestarali. Ti, co by pomáhat třeba i chtěli, tak jsou malověrní a potřebnému pomoct nedokáží. A obávám se, že Marie z Magdaly není o moc lepší. Ono „nedotýkej se mne“ můžeme přeložit také jako „nezadržuj mne“. Nezdržuj mne a nechytej se mne, Marie. To nejde tak, že bychom tady zůstali spolu a bylo by nám spolu dobře. Já mám práci a ty máš práci. Až vystoupím k nebeskému Otci, tak Vám sešlu Ducha svatého to je moje práce. No a ty musíš vyrazit za Petrem, Janem a dalšími a tohle jim vyřídíš.
Marie by málem udělala vlastně úplně to samé, jako Petr a Jan – spokojila by se s tím, co sama dosáhla a vůbec by se nestarala o druhé. O to, že oni mají problém. Hlavně, že si ona vyřešila ten svůj. Že někdo jiný je v průšvihu, toho by si ani nevšimla. Protože se ale s Ježíšem setkala a je to poslušná žena, tak nelenila a vyrazila udělat to, čím i Pán Ježíš pověřil.
Máme tedy dnes celkem jasné a srozumitelné poučení, jak být dobrými Ježíšovými učedníky. Jak dělat to, co Ježíš chce a tak se stát jeho prodlouženou rukou. Jak ho můžeme nechat vstoupit do svého života, aby tak skrze nás působil. Je potřeba jít za těmi druhými. Všímat si lidí kolem sebe a zjišťovat, co je trápí. Nehledat jen svoje vlastní štěstí, žít si jen sami pro sebe, ale šířit Kristovu lásku všem, kdo ji v tomto světě potřebují.
Amen.