Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
s další nedělí tu máme další setkání s Kristem, tentokrát u prostřeného stolu. Je zajímavé sledovat rozdílné přístupy jednotlivých evangelistů ke stejnému příběhu. Setkání s Pánem Ježíšem večer u stolu hned ten první den po sobotě popisují tři z nich a každý zdůrazní něco jiného. Slyšeli jsme jak evangelista Lukáš třeba podtrhne informaci o tom, že Ježíš jedl a dal tak učedníkům poznat, že opravdu není duch, jak se nejprve domnívali.
Mám rád Jana. Jsou mi blízké jeho důrazy a to, co z příběhu zdůrazní on. V dnešním příběhu je to motiv vyslání. Jan zdůrazní, že setkání se vzkříšeným Kristem ukazuje do budoucnosti. Že to je úkol, výzva. Ladí mi to s tím, co si už několik týdnů povídáme a postupně rozvíjíme – že učedníkům nestačilo slyšet o vzkříšení, ale že bylo potřeba se se vzkříšeným setkat. Toto setkání pak promění naše životy a my vyjdeme k těm druhým. A opět – nestačí jim jen o Kristu vyprávět. I oni se potřebují setkat s Kristem. Je tedy na nás, abychom nechali Krista vstoupit do svých životů. Abych se nechali proměnit Kristem. Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus připomínali jsme si apoštolovo slovo (Gal 2,19). Skrze naše myšlenky, slov a skutky se oni setkají s Kristem. S jeho myšlenkami, s jeho slovy, s jeho skutky. Už to nebude vyprávění o příběhu, který se udál před dvěma tisíci let, ale příběh, který probíhá právě teď. Ježíšova smrt a vzkříšení – to je náš příběh a stává se součástí jejich příběhů.
Dneska se zase o něco víc dozvíme, co to znamená v praxi. Jak do toho, aby Kristus vstoupil do našich životů a skrze nás do životů druhých. V příběhu z evangelia vidíme tři postupné kroky – „pokoj vám“, „přijměte Ducha“ a celé to směřuje k onomu „jděte a odpouštějte“. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Komu odpustíte tomu bude odpuštěno, komu ne, tomu nic. Chápu to v tomto logickém sledu – nejprve učedníky uklidnit, pak je posílit a nakonec zaúkolovat. Musí se zbavit strachu z pronásledování – proto „pokoj vám“. Musí dostat sílu od Boha, protože z vlastních sil by se uštvali a zničili – proto „přijměte Ducha svatého“. Nu a pak to, co mají dělat v tomto světě a u toho se dnes zastavíme. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. … Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. K tomu jsem přišel na svět já. Teď je to samé na Vás. Jenže – odpouštět hříchy…
Pokusme se nejprve nějak pochopit, co to je hřích a jaké má důsledky. Chápeme, že hřích má něco společného s dobrem a zlem. Když člověk jedná špatně, místo aby jednal dobře. Mám rád podobenství. Obrazy a přirovnání. Velmi dobré přirovnání hříchu je k vleklé závažné nemoci, která má dlouhodobé účinky. Jako jakákoliv jiná nemoc, tak ani hřích se nevyléčí sám od sebe. Něco, jako když se člověk snaží přechodit chřipku, ale zůstane to v něm někde skryté. Ta nemoc je v nás, postupně nás ničí zevnitř. Časem to vyletí na povrch. A ona to není chřipka, ale AIDS. Je to nemoc smrtelná, byť v počátcích si člověk ani nemusí všimnout, že ji má. Jedná, jako by byl zdravý. Jedná, jako by neexistovaly nějaké hříchy. Objeví-li se tu a tam nějaký příznak, není přece žádná měkota. Zatne zuby a jde to! Když si člověk uvědomí, že ho dohání jeho hříchy, také se dá „zatnout srdce“. Zatvrdit se. Nepřipustit si, že je něco špatně. Pak je to stejně jako s tou nemocí – je to horší a horší. Když se nic nezmění, tak před takovým člověkem je spousta ubližování lidem kolem sebe šířením nemoci a na konci smrt.
Příběh z prvních kapitol Bible to ukazuje názorně. Hřích nejprve rozbije vztah člověk k Bohu. Adam s Evou se skrývají v křoví. Pak rozbije vztahy mezi lidmi. Kain zabije Ábela. Pak rozbije vztahy v celém stvoření. Synové božští sestupují k dcerám lidským. Svět je ve psí a následuje potopa – jenže tenhle scénář se opakuje v životě každého z nás. Hřích naruší náš vztah k Bohu, časem naruší náš vztah k nejbližším lidem a nakonec ovládne celé národy, poškozuje celou planetu.
Co s tím? Dejme tomu, že se s hříchem pokusíme něco udělat. Uvědomili jsme si, že jsme jednali špatně. Zhřešili jsme. Rozbili jsme svůj vztah k Bohu. Svůj život vážeme na věci, na stvoření, na pomíjející cíle…. Dost možná už to zasahuje lidi kolem nás. Co se s tímto poznáním hříchu dá dělat? Zavzpomínejte na Maxe Kašparů na loňské sborové dovolené. Ten někde napsal: „Vložíš-li svoji minulost do rukou psychiatrovi, napíše ti prášky na spaní. Vložíš-li svoji minulost do rukou psychologovi, naučí tě, jak na ni zapomenout. Vložíš-li svoji minulost do rukou Ježíšovi, uzdraví ji.“ Na otázku, „Co s hříchem?“ tedy odpověď zní: je potřeba odpuštění a to musíme hledat u Boha. Rozbitím vztahu k němu se všechno pokazilo, obnovením tohoto vztahu se to může začít dávat do pořádku.
Je potřeba srovnat tento vztah a pak pomalu rovnat ty další – s lidmi, se společností. Poškození vztahu s Bohem je pochopitelně horší a má horší důsledek. Svádí nás z cesty do nebe! Jenže Bůh je mnohem tolerantnější, než lidé. Je schopen dokonalého odpuštění v jediném okamžiku, což my lidé nezvládáme.
Zní zvláštně a možná trochu rušivě, že tam, kde vyznáváme viny, tam nás krev Kristova v tom okamžiku očišťuje od všelikého hříchu, ve vztahu s Bohem je vše srovnáno – a pak nás čeká spousta práce na srovnávání vztahu s lidmi. Ale je to tak. Když vyznáte před Bohem to, že jste vzteklouni, že Vás vytočí sebemenší hloupost, když toho litujete a litujete všech těch chvil, kdy jste komu svojí vzteklostí ublížili – Bůh Vám to odpustí. Ale vy jste si za ta léta svých vzteklých reakcí vybudovali určité modely jednání. Těch se zbavit, to může trvat ještě dlouho.
Jen pro zajímavost – katolík by v tuto chvíli pokýval hlavou a řekl by, že tu mluvím o odlišení tak zvaného věčného trestu (to je ten opravený vztah s Bohem), ale neodpuštění trestů časných (to jsou ty špatné sklony a návyky). Nemám ale rád to slovo „trest“, protože špatně postihuje o co tu jde – nejde o to, že by nás tím Pán Bůh trestal. To jsou jen přirozené důsledky toho, co jsme dělali. Když se vrátím k tomu obrazu s nemocí – když se málo obléknu a nastydnu, tak tím nastydnutím mne bacil chřipky netrestá. Mé nastydnutí je jen přirozený důsledek mého jednání.
Jak se „léčí“ tyto důsledky, k tomuto tématu se vrátíme v dohledné době. Jak je to s pokáním, k tomu se dostaneme, až budeme za 14 dní mluvit o setkání Ježíše s apoštolem Petrem a až si ti dva budou vyříkávat ty okolnosti Petrova zapření. Nám to v tuto chvíli stačí, abychom pochopili, co je hřích a jaké má důsledky. Je to špatné jednání, které nás kdesi uvnitř poničí. Boří náš vztah k Bohu, boří náš vztah k druhým lidem, boří vztahy ve společnosti.
Pán Ježíš učedníkům řekl: Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. … Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. „K tomu jsem přišel na svět já – odpouštět hříchy“ říká Ježíš. Teď je to samé na Vás. Jenže – odpouštět hříchy… Kudy do toho? Můžeme vůbec něco takového, jako odpouštět hříchy? Narovnávat vztah lidí s Bohem?
Opět si pomůžeme příměrem, podobenstvím. Tentokrát zcela biblickým, byť pravda – nepříliš často vykládaným. Je to podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-9). Jakýsi boháč měl správce, kterého špatně hospodařil a měl být propuštěn. Co teď. Krásný povzdech onoho správce: „Co budu dělat … na práci nejsem, žebrat se stydím.“ Vymyslel fintu, kterou bychom dnes nejspíš kvalifikovali jako porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 TZ s trestní sazbou podle míry škody až osm let. Využil toho, že je ještě správcem, protože měl uzavřít účetnictví a předat ho. Zavolal si dlužníky svého pána a jejich dluhy seškrtal. Zajistil si tím přátele, až ho pán vyhodí. A teď světe div se – Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě.
Wau… Skutečně můžeme jednat jako ten nepoctivý správce, co rozdával z majetku svého pána. Budeme opravdu nakonec pochváleni? Jeden z výkladů tohoto jinak dost nepochopitelného podobenství říká, že je to podobenství právě o odpouštění hříchů. Neodpouštíme ze svého, ale z pánova. Dotyčný člověk se prohřešil proti Bohu a my mu to odpustíme. Ne proto, že bychom byli nějak dokonalí či bezhříšní! Jsme správcové těsně před vyhazovem! My to děláme, abychom sami sobě zajistili lepší budoucnost. Odpuštění totiž lidi mění k dobrému. My chceme žít v dobrém světě. Chceme žít v dobrých a přátelských vztazích, které neničí hřích. To je přece příjemné a milé.
Pozor – ani ten správce neztratil všechnu soudnost! Není to tak, že by všechny dlužní úpisy svého pána roztrhal na kousky. „Kolik jsi dlužen mému pánovi?“ … „Sto věder oleje.“ … „napiš padesát.“ … „A kolik jsi dlužen ty?“ … „Sto měr obilí.“ … „Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.“ Jednomu odpustil půlku, jinému dvacet procent. Je to časté i v dnešní době, když dlužíte dopravním podnikům nebo bankám nějaké poplatky, tak vám odpustí kus dluhu, aby z Vás pak dostaly aspoň něco, ale neodpustí Vám všechno! Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.
Stejná prozíravost se očekává i od nás, ale obecně platí, že Bůh to schvaluje. Tam, kde vidíme, že odpuštění povede k dobrému, tak tam nehledí na to, že on je poškozený a on by měl být na prvním místě odškodněn. Je to bohatý pán. Jednání onoho správce ho nepoškodí tak, že by to nějak výrazně pocítil. Nikdo nepřichází o majetek rád, ale dokud si můžete s úsměvem říct „přišel jsem v životě o víc“, tak se vlastně nic hrozného neděje. Bohatý člověk, který má několik statků a na jednom z nich mu správce provede něco takového – no a co. Ta ztráta padesáti věder oleje a dvaceti měr obilí – zamrzí to, ale není to nic, kvůli čemu by se měl nějak hroutit.
Zkusme si takto představit Boha a jeho vztah k našim hříchům. Jistě – nemá z nich ani za mák radost. Ubližují mu, trápí ho, ale jeho samotného nijak bytostně neohrožují. Když se dokážeme nějak mezi sebou dohodnout a s těmi hříchy něco udělat, tak je v zásadě spokojen, i když na tom sám tratí. Může si to dovolit. Celý jeho podnik, tedy tento svět, se kvůli tomu nezhroutí. Kvůli nám je ochoten do takové ztráty jít, protože vidí, že v konečném součtu to bude k dobrému. Nám se díky tomu odpuštění potom bude žít lépe. To mu za to stojí.
Ačkoliv byl tedy hříchem poškozen v první řadě Bůh, tak i do takové situace můžeme vnášet odpuštění. Volím tuto velmi gumovou formulaci „vnášet odpuštění“, abych se vyhnul velkému teologickému sporu o to, jestli jako křesťané odpuštění hříchů udělujeme, nebo ho ohlašujeme. Čím více jsem nad tím problémem přemýšlel, tím více mi připadal teoretický a odtržený od běžného života. Důsledek jednoho i druhého je stejný – ten člověk se dozvídá, že cesta k Bohu je otevřena.
Na nás je nyní velmi zodpovědný úkol. Pečlivě zvažovat jak to onomu člověku oznámit. Jde o ten úplně první krok, který musí lidé udělat, aby se vrátili k Bohu a my jim v tom můžeme být nápomocni. Tímhle srovnáním vztahu k Bohu se jim otevře cesta i ke srovnání vztahu k lidem. K napravení všech těch po léta poškozovaných modelů jednání. My k tomu máme být impuls. My, kteří už víme, jak to funguje. Člověk si srovná vztah k Bohu, přijme odpuštění hříchů, přijme že brána do nebe je pro něj otevřená – a teď se s tím učí žít. Teď řeší ty jednotlivé důsledky ve vlastním životě.
To samé by měli prožít i ti druzí. Když jim to nenabídneme, neprožijí to. Komu neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou. Komu o Ježíši nikdo neřekne, ten se o něm nedozví. Uvěří nám? Přijmou tuto šanci? Kdyby to nebylo možné, tak nás k tomu Pán Ježíš nevybízí. Ale k tomu, aby to naše svědectví opravdu fungovalo, musí to být víc, než jen slova. Už jsem to říkal několikrát, ale zopakuji to: oni mají šanci prožít to, co jsme prožili my. Nepotřebují slyšet, že Bůh odpouští hříchy a tak otevírá cestu k novému životu. Potřebují prožít odpuštění a tak prožít tu otevřenou cestu ke změně. Aby to prožili, potřebují ten prožitek vidět na nás. K tomu, aby se Kristovo odpuštění stalo součástí jejich životních příběhů, tak potřebují vidět, že se stalo součástí našich životních příběhů.
Musí vidět, že my zápasíme se silami starého věku, že se pereme s tím starým Adamem v nás, co jedl ovoce a pak se před Bohem skrýval. A hlavně s tím starým Adamem, co to pak chtěl hodit na Evu. Adamem, co jí pojmenoval právě tak, jako pojmenovával zvířata a tak si hrál na jejího majitele. Adamem, co nejspíš blbě vychoval Kaina. Musí vidět, že se každý den pereme s tím Adamem, co dělá ty obyčejné každodenní lidské chyby – že se s ním pereme protože jsme přijali Boží odpuštění a teď bychom chtěli dělat Pánu Bohu radost tím, že se těch chyb zbavujeme. A že se nám to – chvála Bohu – taky někdy daří. Na tom uvidí, že to má cenu nechat se také pozvat do stejného příběhu.
Amen.