Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
dnes se posuneme zase o kousek dál ve velikonočních příbězích. Pán Ježíš už se setkal s učedníky na různých místech – v zahradě u hrobu, pak doma za zavřenými dveřmi, na cestě do Emaus, pak opět za zavřenými dveřmi, ale s Tomášem… Dneska přibude další situace a to „na rybách“.
Učedníci byli profesionální rybáři. To, že je vidíme na rybách, tak znamená, že jsou v práci – nachytají ryby, nějaké snědí, jiné prodají na trhu. Ryby se chytají v noci pomocí vrhacích sítí – roztočíte ji, hodíte, vtáhnete do lodi – a když máte štěstí, tak v ní uvízne nějaká ta ryba. Rybu necháte v lodi a házíte dál. No – a tentokrát učedníci moc štěstí neměli. Nechytili vůbec nic. Víme ale, jak to pokračuje – na břehu stojí Pán Ježíš, kterého ale nepoznali. Na jeho radu hodili síť – a ejhle – ryb je najednou dost a dost. Až je spočítají, tak uvidí, že jich bylo 153! V tu chvíli to Janovi „docvaklo“. Takové deja vu. Tohle už přece jednou zažili – přesně takhle to bylo před třemi lety, když je Pán Ježíš povolával za učedníky! To je Pán Ježíš! Jo!
Teď tak spokojeně sedí, jedí pečenou rybu s chlebem, které jim Pán Ježíš připravil, jsou trochu vyplašení a tak nemluví. Přece jen to není jen tak, setkat se s Ježíšem. Mají černé svědomí. Vědí, že ho opustili v nejtěžší chvíli. Vědí, že v jeho vzkříšení nevěřili a to dokonce ani tehdy, když jim o něm ženy řekly. Jo, tohle si musí teď každý sám v sobě nějak probrat, co udělal špatně a přijmout od Pána Ježíše odpuštění. Potkávali se pak ještě 40 dní, takže nevíme, s kolika z nich a o čem si Pán Ježíš povídal.
To víme jen o Petrovi. S tím si to totiž Pán Ježíš vyříkal tady přede všemi a tak to Jan mohl do svého evangelia zapsat. Po jídle se na Petra Pán Ježíš otočil a zeptal se ho, jestli ho má Petr rád. Šimone, synu Janův, máš mne rád? Zeptá se ho dokonce třikrát za sebou! Máš mne rád? Miluješ mne? Miluješ mne víc, než ti zde? Až je z toho Petr zarmoucený, že se ho na to takhle opakovaně ptá.
Budeme nad tím přemýšlet, o co tomu Pánu Ježíši jde a co to znamená pro nás.
Pro ty, kteří sledují ty postupné kroky jednotlivých nedělí, tak jen „zopakuji probranou látku“ Nestačí se o vzkříšení slyšet, ale je třeba se s Kristem setkat, nechat Krista vstoupit do našich životů tím, že přijmeme odpuštění. Víme, že Krista a odpuštění máme potom nést dalším lidem aby i oni Krista a jeho odpuštění přijali.Víme, že musí vidět, jak se sami snažíme, dneska se učíme, za jakých podmínek je můžeme oslovit.
Učíme se to na apoštolu Petrovi. Tomu také nestačilo o Kristu slyšet. Musel se s ním setkat osobně. My dnes vidíme, jak Petr přijme odpuštění a co to pro něj bude znamenat. Nezlobí se na něj, má ho rád – to Petr má problém. Než půjde za druhými lidmi, potřebuje ho vyřešit.
Nás pak nečeká nic jiného – jen si to musíme vyříkat s Kristem, kterého jsme přijali do svého života. Do svého srdce. Je tam od té chvíle, co nám odpustil nám hříchy. Nezlobí se na nás, má nás rád. My máme problém, který musíme vyřešit my.
Takže – co a jak si Petr s Pánem Ježíšem vyříkávali? A proč takhle „natřikrát“?
Proč natřikrát, na to je celkem jednoduchá odpověď – Petr Pána Ježíše třikrát zapřel. Tak mu to Pán Ježíš tímto připomíná, aby už si Petr konečně o sobě přestal myslet, jaký je frajer. Když se pokusil žít z vlastních sil, bez Ježíše, tak nestačil ani kohout zakokrhat a už byl v průšvihu.
Důležitější ale je, o čem že se spolu baví. Na co že se Pán Ježíš Petra ptá. Máš mne rád? Miluješ mne? Miluješ mne víc, než ti zde? Tohle je ten konkrétní důsledek toho, že přijmeme od Krista odpuštění. Mít Pána Ježíše rádi. Milovat ho.Protože Petr má rád Pána Ježíše, tak se může ujmout péče o další lidi. Může se zařadit nazpátek mezi apoštoly. To, že jsme se s Kristem setkali, že jsme mu uvěřili, že jsme ho přijali do svého srdce – to se musí projevit tím, že Ho budeme mít rádi. Tohle se potřeboval naučit Petr a to se potřebujeme naučit my.
Doposud Petr Ježíše poslouchal. Přijal ho jako Božího Syna, jako Pána a Spasitele. Snažil se dělat přesně to, co mu Pán Ježíš přikázal dělat. Někdy mu to šlo, někdy ne. Teď už by konečně měl pochopit, že je potřeba víc, než poslušnost. Je potřeba mít Pána Ježíše rád.
V čem se liší vztah poslušnosti a vztah lásky?
Ve slově „poslušnost“ proznívá něco jako sluch, slyšet. Z poslušnosti člověk dělá přesně to, co mu druhý řekne. Já to slyším, tak to udělám. Být poslušný křesťan znamená přemýšlet, co po mě Pán Ježíš chce. Jaké příkazy dal svým učedníkům? Co máme dělat a co dělat nemáme? To není úplně špatně! Udělat něco z poslušnosti je lepší, než to neudělat vůbec!
Pán Ježíš se ale Petra ptá ne jestli ho už konečně bude poslouchat, ale jestli ho má rád. Slovo láska – našel jsem ve slovníku – je odvozeno od něčeho, co souvisí s radostí druhých. Dělat něco, z čeho má druhý radost, co se mu líbí (tam už proznívá slovenské „ľúbiť“). Z lásky člověk dělá takové věci, které toho druhého potěší. Ten druhý si o ně nemusí říkat. Už vůbec je nemusí přikazovat. Ten kdo miluje, tak sám přemýšlí, z čeho bude ten druhý nejvíc nadšený a pak jde a udělá to.
Tohle musí dojít Petrovi. Je potřeba, aby měl Pána Ježíše rád. Jinak nemá smysl, aby se staral o ostatní křesťany. „Pas mé beránky“ – zase to Petrovi Pán Ježíš říká třikrát. „Starej se o ostatní křesťany, Petře“ říká Pán Ježíš, „ale jen, jestli máš rád mě! Pak se můžeš starat o ostatní věřící. Pak můžeš jít a pomáhat jim. Když za nimi půjdeš z jiného důvodu, než proto, že máš rád mě a mně chceš dělat radost, povede to ke špatnému.
Potkal jsem hodně lidí, kterým říkám „pachatelé dobra“. Spousta lidí se stará o druhé, protože se sami chtějí nějak prosazovat. Chtějí být oblíbení. Často se za pomocí druhým skrývá touha nad druhými nějak vládnout, nějak těm druhým rozkazovat. Jiní se snaží pomáhat, protože mají černé svědomí a chtějí to nějak odčinit. To je také špatný motiv. Starost o druhé musí vycházet z lásky k Pánu Ježíši, který nám odpouští hříchy a dává nám věčný život.
Tohle bychom si měli z dnešních bohoslužeb zapamatovat: na prvním místě je potřeba mít rád Pána Ježíše. Když mám rád Pána Ježíše, tak to znamená, že se snažím Pánu Ježíši udělat radost. Je to vlastně docela jednoduché pravidlo. Když nás napadne, co bychom mohli udělat, položte si otázku: „Bude z toho mít Pán Ježíš radost?“ A když budete přesvědčeni, že ano, tak to udělejte.
Amen.