Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Jirko, milí přátelé,
už víme, že se člověk Pánu Bohu neztratí. Neztratil se Jonáš, Pán Bůh na něj nachystal rybu, která ho spolkla. Ta ryba byla na první pohled velmi podezřelý tvor. Sežrat živého člověka – to se nám pochopitelně nezdá. Jenže tato okolnost dovedla Jonáše k modlitbě a nasměrovala ho k tomu, aby konal Boží vůli. Vidíme tedy, že ta ryba – veleryba byla v posledku dobrá a prospěšná. Jonáš si díky ní uvědomil, k čemu ho Bůh kdysi povolal. On si tenkrát to Boží povolání nevymyslel! Stalo se k němu slovo Hospodinovo. Nikdo se ho na nic neptal. Bůh si ho vyvolil k nějakému úkolu.
Pak nastaly nám již známé peripetie s tím utíkáním od Boha, s tou snahou zařídit si život podle svého. Znamenalo to, že se Jonáš dostal do všelijakých životních situací, které byly nebezpečné. Dokonce tím ohrozil i lidi kolem sebe. Jo, to se stává, že když člověk žije bez Boha, tak komplikuje život sobě i druhým. Ale ničím z toho se Pánu Bohu nemůže ztratit.
Tolik příběh až po tu Jonášovu modlitbu. A teď sledujte ten „oslí můstek“!
Konfirmace – to je takový okamžik Jonáše v břiše ryby – veleryby. Pán Bůh nastrojí rybu – velerybu, tedy sbor, aby spolkl toho, koho si Bůh už kdysi hrozně dávno k něčemu povolal. Často se toto povolání projeví třeba jeho křtem v útlém dětství, ale není to bezpodmínečně nutné.
Možná je sbor na první pohled velmi podezřelý, ale v posledku bude dobrý a prospěšný. Tento příměr nám dobře ukazuje, k čemu sbor slouží a k čemu ne. Pán Bůh nastrojil rybu – velerybu, aby Jonáše dovedl k modlitbě, aby tak Jonáš začal plnit Boží vůli, ke které byl už dávno povolán.
Sbor, coby ta ryba – veleryba, má úkol úplně stejný. Vést ty, které má ve svých útrobách k modlitbě a poslušnosti Boží vůle. Což znamená, že tu třeba není od toho, aby člověku říkal, co má dělat. Má ho vést k modlitbě a k tomu, aby si člověk sám uvědomil, co je jeho úkol. K čemu ho Bůh povolává. Co po něm Bůh chce. Protože kdo jiný by to měl vědět, než ten člověk sám?! Není-li mezi námi nějaký prorok, pak nevíme, jaký úkol má Bůh pro Jirku. My jsme ryba – veleryba a spolkli jsme Jirku a necháváme ho proplouvat tímto světem a čas od času ho ten sbor vyplivne někde na břehu – a zase přímo za něj neudělá nic.
Jen je pro Tebe sbor, tahle ryba – veleryba, znamením toho, že se Pánu Bohu neztratíš. Dokonce bych řekl, že když bude zle, tak tu sbor bude mnohem spíš, než u Jonáše ryba – veleryba. Můžeš se nechat „spolknout“. Najdeš tu bezpečí, zázemí, klid – a hlavně čas a prostor k modlitbě a hledání, co že je vlastně ten Tvůj úkol ve světě. Čas k další konfirmaci, která už sice nebude mít takovouto podobu, ale nebude o nic méně důležitá. Vždycky půjde o nějaké „upevnění“, „potvrzení“ právě toho Tvého povolání, kterému se každý velice snadno začne ztrácet někde ve světě.
V tuto chvíli bude viditelným (nebo spíš slyšitelným) znamením tohoto upevnění, potvrzení, konfirmace Tvé vyznání víry. Věříš…
Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky. Vyzývám tě před Bohem, který dává všemu život, a Kristem Ježíšem, který vydal svědectví svým dobrým vyznáním před Pontiem Pilátem, abys bez poskvrny a výtky plnil své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. (1 Tm 6,12–14)
Milí bratři a sestry,
řeč bude dnes o slabosti a síle. I ten Jonáš z dnešního prvního čtení, nám bude dobrou ilustrací toho, jak nespoléhat na své schopnosti a úvahy. Teprve když je Jonáš na dně, tak si vzpomene na Boha. V lůně podsvětí, tedy tam, kde by člověk čekal zavržení a naprosté oddělení od Boha, tak tam se Jonáš k Bohu obrací. A ejhle – je vyslyšen. Jonáš se přestává držet šalebného přeludu svých lidských plánů a tak se konečně může setkat s Božím milosrdenstvím. Ve chvíli, kdy slibuje poslušnost Hospodinu a jeho plánům, tak je vyvržen na břeh. Příště se dozvíme, jak to s tou jeho poslušností bude dál, dnes nám jde o krok, který poslušnosti předcházel. O zlom v Jonášově životě, o ten okamžik v břiše ryby, který ho přivede nazpátek k Hospodinu a k hledání Boží vůle. Okamžik, kdy je zcela ztracen, kdy nemůže čekat sám od sebe vůbec nic – to je chvíle, která ho změní k dobrému.
Je to zkušenost velmi obecná a běžná, není tedy divu, že apoštol Pavel si prožil také něco takového. Síla, která se projeví ve slabosti. Boží moc, která působí skrze osten satanův. To je dnešní téma. Budeme se na příkladu apoštola Pavla snažit přemýšlet nad tím, co v našem životě dává sílu. U apoštola Pavla se pak budeme také učit přijímat i věci nepříjemné (a v pravdě ďábelské, satanské), jako Boží nástroje, které nás mají posílit. Jako něco, co nám – děj se co děj – také musí sloužit k dobrému
Z logiky věci hledáme sílu v síle, ne ve slabosti. S odkazem na jiná biblická místa se snažíme duchovně růst. Pravidelná modlitba, četba Písma, duchovní dary – to všechno nás posiluje. Určitě to slouží k dobrému! Byla by hloupost odvrhnout jakékoliv světské vzdělání, znalosti a dovednosti získané ve školách či roky praxe. Zároveň je ale nutné si znovu a znovu připomínat, že tyto hřivny, které jsme získali, nejsou samoúčelné. Nestačí je prostě mít. V tu chvíli nejen, že neslouží, ale dokonce škodí. To, co jsme od Boha dostali, to je potřeba Bohu vracet, dávat jemu k dispozici. Když to neuděláme, bude to mít s námi Pán Bůh o to složitější a o to razantnější metody bude muset použít, aby nás z tohoto stavu dostal. V extrémním případě to může nabývat podob, které si s Jonášem zas tak nezadají. Je k tomu roztomilá historka jednoho mého předchůdce ve Strmilově (dnes již důchodce), který nechtěl jít na sbor, na který ho Synodní rada posílala a šel tam až poté, co ho jeho teta varoval, že když neuposlechne, tak je dost dobře možné, že na něj Pán Bůh nějakou tu rybu – velerybu pošle, jako ji poslal na Jonáše.
Ale zpět k síle a slabosti, k tomu, co k Bohu přivádí a co od něj odvádí. Podívejme se na duchovní vývoj apoštola Pavla. Máme před sebou mladého nadějného farizeje, inteligentního, schopného, nadšeného. Pak je tu ona známá událost před Damaškem. Oslepený Pavel. Tři dny nejí, nespí, modlí se. Na modlitbách si uvědomil, že byl duchovně slepý. Že své teologické vzdělání a horlivost ve službě Bohu nakonec obrátil proti Bohu a jeho vůli. Uvědomil si, jak snadno se moc stane osidlem a schopnosti pokušením. Uvědomil si, že bez pokory se i ty největší duchovní dary stanou něčím, co člověka dovede ke zkáze.
Tohle rozpoznání je velmi důležité. Je prvním krokem ke změně, ale ta i Pavlovi bude trvat ještě mnoho let. Počátky jeho křesťanské práce provází zmatky, strach a vztek. To, co přinášel jako pronásledovatel křesťanů, tak teď přináší mezi židy. Dobrého vůbec nic – jen zlobu, nenávist. Dal si tedy pauzu. To bylo velmi rozumné.
I později ho ale vidíme stále ještě jako toho starého Pavla – to když obhajuje sám sebe. Když ve svých listech klade otázky, jestli je méně, než ostatní apoštolové. „O co jsem horší, než tihle „veleapoštolové?!“ (2Kor 12,11) V téhle otázce se skrývá pořád ten starý apoštol Pavel, který hledá svoji sílu. Hledá potvrzení svojí autority. Proto se třikrát modlí za to, aby ho Bůh zbavil té obtíže, kterou nazývá „osten satanův“. Ještě se dostaneme k tomu, co to asi bylo. Nyní zůstaňme u tohoto obecného poznatku: Pavel musí dorůst k rozpoznání, že v lidské slabosti se projevuje Boží síla. Že teprve tam, kde sebe samého pozná jako hříšníka, tak se může projevit Boží ospravedlňující moc. Že posel satanův je mu dán pro jeho prospěch, protože nemít ho, zpychl by. Považoval by sám sebe za lepšího pro dary, které (na rozdíl od druhých!) dostal. Zapomněl by, že jsou to nezasloužené dary od Boha. Není to nějaká Pavlova zásluha, není to projev jeho vůle či schopností.
Takových příběhů, kde člověk nezvládne své postavení, je v Bibli víc – klasickým příkladem je Samson. Jeho vlastní síla, sláva a popularita se mu staly osidlem. Měl konkrétní úkol – vysvobodit od nadvlády filištínských. Místo toho si mezi nimi našel nevěstu. Svoji sílu využil ne k tomu, k čemu ho povolal Bůh, ale k uspokojení svých tužeb. Teprve ve slabosti si rozvzpomene na Hospodina. V poutech si vzpomene na své zasvěcení. Na úkol, který měl, tedy bojovat proti filištínským. Tehdy je upevněn, posílen, konfirmován, k tomuto úkolu se vrací a tento úkol splní. Proto ta dnešní „chvála slabosti“. Chvála ostnů satanových v našich životech. Věcí nepříjemných, protivných a mnohdy dost bolestných, protože na nich si teprve můžeme uvědomit, jak nejisté jsou všechny naše lidské jistoty.
(1) Poznání slabosti a stavění na slabost brání před nejtěžším hříchem, tedy pýchou. Tohle je Pavlovo úžasné rozpoznání, že se nemá co chlubit svým duchovním růstem či náboženskými prožitky. To není ani trochu jeho zásluha. Chlubit se může leda tím, že je slabý a že s ním Bůh dělá mocné věci. Pavel vyzdvihuj, že onen, „osten satanův“ mu byl dán proto, aby se nepovyšoval.
(2) Setkání s vlastní slabostí posiluje modlitební život. Oslepený Pavel, spolknutý Jonáš, spoutaný Samson, ztrápený Job… Teprve tady je vidíme se modlit. Snad se tedy modlili i jindy, ale je příznačné, že jen málokdy člověka dovede k modlitbě spokojenost. Že by okamžik, kdy člověku nic nechybí, naplnil naše srdce vděčností za toto požehnání. Naopak trápení, to je něco, co dovede k myšlenkám na Boha i zaryté ateisty.
Srážení pýchy na to, co dokážeme, obracení nás k Bohu a do třetice (3) otevření cesty Bohu, aby v našich životech působil. Pokorný a modlící se křesťan – to je nástroj, jaký chce Bůh v tomto světě mít. Luther, jehož poslední slova jsou „jsme jen žebráci“ – to je pro mne obraz duchovního růstu. To, že si člověk tak zřetelně obdarovaný, uvědomuje, že ze sebe nemá nic. Je žebrák odkázaný na Boží milost. A tím se stává pro Boha použitelným.
3 dobré důsledky zla v našich životech – pokora, posílený modlitební život a otevření se Bohu. Když toto očekáváme, podívejme se, jak se v dějinách vykladači poprali s tím „ostnem satanovým“. Ani ne tak proto, abychom rozhodli, kdo z nich má pravdu. Nejen, že na to nejspíš nepřijdeme, ale hlavně je to úplně jedno. Pro každého z nás to může být něco jiného, co je nám sice nepříjemné, za co jsme se i modlili, aby to Bůh odstranil, ale ono to v našich životech zůstalo. Bodá to jako osten, ale sráží to naši pýchu. Ty jednotlivé možnosti, které ten který vykladač nabízí, si nechme jako odrazový můstek pro nás. Co je náš osten – posel Satanův? Co nám bylo dáno, abychom se nepovyšovali, ale naopak o to víc modlili a tak se otevírali Božímu působení?
Řada vykladačů uvažuje o nějakých tělesných potížích. Dumají nad nějakou chorobou. Pavel si stěžuje na problémy s očima. Píše velkými písmeny. Že by toto byla stopa, která ukazuje dobrým směrem? Špatně viděl? Z toho, že ho tento satanův posel bije a sráží někteří usuzují na epilepsii a jiní na malarické horečky či migrénu. Z toho, že kvalitně psal, ale v osobním kontaktu a v přímé misii narážel, tak někteří přemýšlí o řečových vadách. Pro nás je to důležitý okruh pro přemýšlení. Tělesná slabost, nemoci, celková tělesná konstituce… Jistě – to se snadno stane překážkou pro naši práci. Stačí docela obyčejná únava a člověk reaguje úplně jinak, než by bylo dobré.
Většina latinských komentátorů se tak říkajíc „odpíchla“ od Jeronymova latinského překladu „stimulus carnis“ – tělesný bodec. Středověk nepotřeboval Freuda, aby toho věděl více než dost o tělesných pokušeních a tak tímto směrem jde většina starých komentářů. Tělesné myšlenky v oblasti sexuální čistoty, řekli bychom dnešním slovníkem. Celibátník Pavel, který ví, že celibát může pro někoho být jako smyčka na krku. My tu ale můžeme myslet na svoje vlastní vztahové problémy. Přesuňme se od těla k duši, k naší psychice. K našim touhám a představám. Uvědomit si svoji vlastní slabost totiž více než dobře slouží k tomu, aby se člověk nepovyšoval nad druhé. Aby nesoudil poklesky a pády svých bližních – protože si uvědomí, jak blbě je na tom on sám. Jak málo by stačilo, aby ten osten, posel satanův, rýpl pořádně a padneme hlouběji, než si on sám i lidé okolo něj dovedou představit ve svých nejčernějších představách.
Do třetice rozšiřme okruh přemýšlení na nějaký duchovní problém.Máme apoštola Pavla zafixovaného jako apoštola národů, zakladatele mnoha křesťanských sborů – ale stále je tu spousta lidí, kteří ho odmítli. Velmi zřetelně apoštol vyjadřuje svůj žal nad tím, že židé, jeho vlastní národ, evangelium odmítli. Mnozí ho dokonce osobně pronásledovali jako zrádce pravé víry. Evangelizační neúspěch, deprese z toho, že měl pro Pána Boha udělat víc, než zvládl. Tohle si dokážu představit velmi snadno. Křesťanství není zrovna náboženství, které by člověka naplňovalo nějakým bujarým optimismem, že udělal všechno, co udělat mohl a chtít po něm víc nemůže ani Pán Bůh. Koho jiného, než křesťanského misionáře by takovéto zjištění nenaplnilo pocitem, že selhal?! Tu a tam se pak objeví i myšlenka, že Pavel byl posedlý a „osten satanův“ jsou skutečná démonská pokušení a trápení. Snad ne tedy posedlost, ale nepříjemný pocit, jestli toho pro Pána Boha nedělám zoufale málo – to asi známe.
Na těle, na duši i na duchu se může projevit osten, posel satanův, který nás začne srážet, (1) abychom si o sobě zas tak moc nemysleli, (2) abychom se obrátili k Bohu a (3) nechali ho do svého života vstoupit. Jakýkoliv problém, který nás potká, tak se může stát takovýmto ostnem, poslem satanovým. Bude nás mořit a trápit, budeme se modlit, aby nás ho Pán Bůh zbavil a on to (přinejmenším hned) neudělá. To není nutně projev naší malé víry. Třeba je to projev velké Boží lásky, která nás nechce nechat napospas našemu vlastnímu sobectví a sebestřednosti,ve kterých i to nejlepší, co jsme od Boha dostali, tak dokážeme překroutit a zneužít.
Je to takový úkol na těch pár okamžiků po kázání, ale hlavně někdy v klidu o samotě, nebo v rozhovoru s někým blízkým – přemýšlet nad tím, co nás dlouhodobě trápí a jestli nás to které trápení, to které pokušení, se kterým se dlouhodobě potýkáme, suma sumárum – ten který osten satanův, nechrání před něčím mnohem horším a nebezpečnějším.
Amen.