Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí přátelé,
Asi to všichni známe, tu chvíli, kdy se nám vůbec nic nedaří. Pracujeme, lopotíme se, ale výsledek nikde. Možná jsme začali na nesprávném konci. Možná máme nekvalitní nástroje. Možná něco pokazil kolega. A možná máme jen docela obyčejnou smůlu. Nechceme se vzdát, zkoušíme to znova, a ono to pořád nejde, a pořád nic. A slunce už vyšlo, a ryby šly už spát, a žádný rozumný člověk už to nebude zkoušet. Tak to zabalíme, zavelí Petr, a dvě loďky přistávají na břehu, ale myslíte, že mají opravdu padla? Kdepak, teď začíná druhá šachta, ta otravná práce, čištění sítí, a je to tím otravnější, že za celou noc nechytili vůbec nic, jenom ty sítě se zamazaly chaluhami a všelijakým svinstvem. Šimon a jeho kamarádi jsou pořádně unaveni.
A pořádně unavený je taky Ježíš. Jen se podívejme do předchozí kapitoly: Kázal, uzdravoval, vyháněl zlé duchy – to nejsou žádné maličkosti. A lidé mu nedali pokoje. Bylo to v Kafarnaum, významném středisku tehdejší Palestiny – a Ježíš tam podle Lukáše i ostatních evangelistů opravdu zapracoval: kázal v synagoze, uzdravil posedlého, a hned ze synagogy šel do Šimonova domu a uzdravil jeho tchyni – ale myslíte, že mu potom dali pokoj? Kdepak. Jediný, kdo mu prokáže dobrodiní, je právě ta uzdravená Šimonova tchyně, která okamžitě vstala a začala přítomné obsluhovat (Lk 4,39), ale ostatní? Že by na něj brali ohled? Ve dne v noci, pořád za ním, pořád ho hledají, říká se tu doslova: „Když slunce zapadlo, všichni k němu přiváděli své nemocné... a on vkládal ruce na každého z nich a uzdravoval je.... a z mnohých vycházeli démoni...“ (Lk 4,40-41). Takže, jak vidíme, Ježíšova práce vůbec marná nebyla. Naopak, byla tak úspěšná, že se jí na něj hrnulo pořád víc a víc. Už to tak vypadá, že nejen Šimon, ale taky Ježíš pracoval celou noc. Teprve ráno, „když nastal den, vyšel z domu a šel na pusté místo“. Ale myslíte si, že našel klidné místo, kde by mohl chvilku být sám, bez nemocných, zoufalých lidí s jejich démony? Kdepak, i tam ho vyhledali, i na poušti ho „zdržovali, aby od nich neodcházel“. Těžko je musel odbývat, těžko jim vysvětloval, že jeho práce pokračuje taky jinde, v jiných městech, kde má zvěstovat Boží království, v dalších judských synagogách. (Lk 4,42-44).
A teď se ti dva setkávají: Šimon a Ježíš. Oba pracovali celou noc. Oba jsou unaveni. Jeden nechytil ani rybičku, a ten druhý jich zase chytil až moc. Chytil jich tolik, že teď zase oni chytají jeho. Nenechají ho oddychnout, tlačí se na něj, chytají ho za šaty, touží po magickém doteku, dychtí po jeho moci, aby je uzdravil, aby z nich vymýtil démony – a také, aby jim pověděl slovo Boží. A právě tohle je pro Lukáše důležité, a on to pro nás zdůrazní hned v prvním verši: „Lidé se na něj tlačili, aby slyšeli Boží slovo.“
Rybářům to zřejmě bylo jedno. Ti se nikam netlačili, a hleděli si svého – vypírali sítě. Jenže tu se něco změnilo. Ježíš oslovil Šimona. Požádal ho, aby mu půjčil loďku – aby se na něj lidé nemačkali, aby je mohl oslovit s odstupem, tak aby všichni lépe slyšeli.
Petr poslechl – tentokrát ještě bez řečí. I když si můžeme myslet, že mu to nebylo dvakrát příjemné, ale to jsou jenom naše dohady. Lukáš o tom nevypráví nic. Možná to znamená, že to nebylo tak důležité. Důležité bylo, že Šimon poslechl. Někdo si třeba trochu zanadává, někdo víc a někdo míň, ale to nevadí. Důležité je, poslechnout Pána Ježíše.
Zajímavější je, že Lukáš mlčí nejen o Šimonovi, ale mlčí taky o tom, co říkal Ježíš! Proč nám tak podrobně vypráví, JAK Ježíš oslovil zástupy, ale vůbec nám neprozrazuje, CO je vlastně učil? Možná je to proto, že Lukáš už ví, že jeho čtenáři to dávno dobře znají, například z Matoušova evangelia: i zde se říká doslovně, že se kolem Ježíše shromáždil „tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu, i mluvil k nim mnoho v podobenství“ (Mt 13,2-3). A tak se zdá, že Lukáš nám tu scénu pěkně seškrtal. Zatímco u Matouše Ježíš z lodičky povídá asi půlku třinácté kapitoly, u Lukáše se to odbude ráz na ráz: „posadil se a z lodi učil zástupy. A když přestal mluvit...“.
Takže: co se stalo, když Ježíš přestal mluvit? Copak se stane v našich končinách, když kazatel konečně řekne AMEN? No přece jde se na oběd, nebo ne?
Pán Ježíš nešel na oběd. Ježíš se znova obrací k Šimonovi a k jeho družině: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“
Co to Ježíše napadlo? Copak neviděl, jak na tom rybáři jsou – že nemají žádný úlovek, sítě jsou zadělané, a že doma na ně čekají hladové děti, takže jsou v pěkném maléru, a že už tak je dost dlouho zdržel? Možná, že právě tohle Ježíš viděl, a rozhodl se, že teď to všechno Šimonovi vynahradí bohatým úlovkem? To by byl ovšem trochu prvoplánový výklad. Pro Lukáše je celá tahle historka něčím víc – je to podobenství, ve kterém Šimon a ryby reprezentují někoho a něco jiného, a za chvíli už se to dovíme.
A co Šimon? Jestli předtím brblal jenom potichu, tak teď už pořádně nahlas: „Mistře“ – však já vím, že jsi opravdový mistr a učitel, tedy aspoň ve svém oboru – ale co se týče ryb a praktického života, tak tedy promiň, ale tomuhle ty nerozumíš: „namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili“, a když jsme nechytili v noci, tak ve dne už vůbec nemáme šanci. Takže dovol, nepůjdeme už radši domů na oběd?!
Tedy přesněji řečeno, takhle ZAČAL mluvit Šimon, a takhle bychom to asi řekli my. Jenže podle Lukáše se právě v tuhle chvíli stalo cosi zázračného. Protože Šimon pokračuje, a úplně obrací: ... no ale KDYŽ TO ŘÍKÁŠ TY, „...na tvé SLOVO spustím sítě“.
Co to znamená? Že by v Šimonovi uvízlo nějaké SLOVO z Ježíšova kázání? Něco z těch prapodivných příběhů a podobenství, která čteme u Matouše v té zmíněné třinácté kapitole? O tom, jak je to s Božím královstvím zvláštní, a jak podivuhodné věci se v něm dějí? - že třeba z hořčičného semínka vyroste obrovský strom? nebo že ze slova, které padne na úrodnou půdu, může být úroda třicetinásobná, šedesátinásobná, nebo i stonásobná?
Ale kdoví, to bychom si asi zase příliš mnoho vymýšleli. Vraťme se raději k Lukášovi a k jeho vyprávění: Šimon Ježíše opravdu poslechl, a chytil tolik ryb, že se mu do loďky ani nevešly, a musel volat kamarády.
Tak, a co bychom čekali dál? Není teď už konečně čas na ten odkládaný oběd? Teď už přece je z čeho vařit! Ale Lukáš nám chce svým příběhem povědět něco úplně jiného. Ani ne tak o Šimonovi, nebo o zázračném namnožení ryb, ale o lidech, o jejich trápeních, a o nových Božích cestách. „Když se úzkostmi svírá duch můj, ty znáš stezku mou.“ zpíval žalmista před mnoha a mnoha lety (Žalm 142,4), a to je právě jinými slovy to, co prožil Šimon. „Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ (Lk 5,8)
Pozor, teď poprvé zaznělo jeho jméno Petr! Tentokrát to nebyl Ježíš, kdo Šimona přejmenoval (srv. Mk 3,16), ale byl to sám evangelista Lukáš, kdo zvolil ten pravý okamžik: právě teď se ze Šimona stal Petr, když si uvědomil, že je hříšným člověkem. Právě v tu chvíli, kdy se naše duše svírá úzkostmi, a kdy jsme konfrontováni s tím, jak jsme slabí a hříšní – právě v tu chvíli získáváme nové jméno z Boží milosti, z milosti Toho, který „zná naši stezku“, který nám napsal „nové jméno na bílý kamínek“ (Zjevení 2,17), který má pro nás budoucnost otevřenou. Právě ve chvíli, kdy se cítíme zoufalí a na konci sil, kdy vyznáváme, že nesaháme Ježíšovi po kotníky, že nejsme v ničem lepší než démoni, kteří také křičí „odejdi od nás, Synu Boží“ - právě v té chvíli nás Ježíš pozvedá a praví: „Neboj se.“
Všechny naše hříchy a úzkosti, naše slabosti a únavy, všechno noční bdění a marné lopocení, se díky jedinému Ježíšovu slovu rozplývají v ranním světle. Nejsme na konci a naše hříchy už nemají nad námi moc. Ani naše práce nebyla marná: ani ta hromada ryb na břehu určitě neshnila, a ten vytoužený oběd se určitě taky konal (jak se můžeme domýšlet z jiného místa z evangelia Janova, kde si i vzkříšený Ježíš s učedníky na pečených rybách náramně pochutnával). Tady jde o to, že si Ježíš za své učedníky vybírá lidi s fortelem a srdcem. Nevybral si ze zástupů těch, kdo po něm toužili, aby se zbavili svých nemocí nebo démonů. Vybral si toho brblajícího a utahaného Šimona, který se vyznačoval tím, že od Ježíše nic nechtěl, že byl naprosto upřímný, že Ježíšovi uvěřil, a hlavně – že v kritické chvíli byl až krutě upřímný a sebekritický sám k sobě.
A to neplatí jen o Petrovi, ale o všech, kteří slyší Ježíšovu výzvu: „udělám z vás rybáře lidí“. To je ten materiál, ze kterého si Ježíš staví svou církev, to jsou ty pravé kameny, a takoví býváme v různých chvílích našeho života my všichni, nejen nějací církevní hodnostáři – neboť my všichni býváme jako Šimon slabí, unavení a náš duch bývá sevřen v úzkostech, a stejně tak se nám všem nabízí nové jméno petrovské, cesta pokání, víry a následování, a Bůh nám každému otevírá stezku, kterou on zná, ke které se přiznává, a která vede k Němu.
Amen.
Jan Amos Dus