Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Jan, nejmladší z učedníků, předpokládejme, že biskup efezského sboru, nepíše jakýsi dodatek nebo komentář toho, co se o Pánu Ježíši už po sborech čte, ale předkládá svébytné svědectví, evangelium Ježíše Krista, Syna Božího. Z mnohého, co léta vypravuje a káže, má jistě navybranou. Po slavné první kapitole o světle a životu z Božského Slova sáhl tento teolog po prostém příběhu o svatbě v Káni. Zpozorněme, jestli touhle oblíbenou příhodou takřka z Ježíšova domova, jako ze skrytu za zrcadlem, neprosvítá podstatnější zjevení. Jeho učedníci tady prohlédli, čteme. Poznali kdo za Mistrem stojí a uvěřili, že Bůh ho poslal (J 17,8). Šest štoudví stojí v předsíni. Hrubé, asi stolitrové nádoby z pálené hlíny („míra“ mívala 38 litrů). Ta šestice připomíná Hospodinovu svatost i všední naši potřebu očišťování pro obecenství s ním. Ano, i naši, jakkoli bezúhonně si připadáme (1. J 1,8–10). „Šest dní pracovati budeš a dělati všeliké dílo své, ale dne sedmého odpočinutí je Hospodina Boha tvého…“ (2. M 20,9.10a). Čas nevšední, čas svatosti. Houfy svatebčanů vzaly zavděk vodou dle ustanovení Mojžíšova zákona, ale k uhašení žízně ve svatebním reji se nadějí něčeho lepšího. Ještě se zdaleka nekončí, když domácí zesmutní. Přepočítali se. Hostů je víc a s vínem to nevychází. Nu což, snad se tolik neděje. Dobré vody v hluboké studni je pořád dost, potěšil by novomanžele kdejaký dobrák, ale mamince Marii je jich líto. A tak nad splasklými měchy Ježíš po malém zdráhání upozorní, že venku nádoby na očišťování zejí prázdnotou. Divná starost v té trapné chvíli. Víno došlo a on, místo aby poslal služebníky shánět po okolí, než se to u stolů rozkřikne, zaměstná je tak zdlouhavou a nesnadnou prací. Možná, že se právě vrátili s prázdnou. Nejen dotykem nečistého se člověk znečistí. Do duše se hlouběji zažere, když třeba soused sousedovi lakotně vlastní sklípek zavře. Neříkejte, že momentálně v Káni není nikde ani kapky… Nuže, nalévejte a neste vrchnímu ochutnávači a správci té veselky. Jako slepý k houslím přijde pak milý ženich k uznání, jak že se postaral o nejlepší nakonec, a Marii v hlavě leží synovo: „Co mně a tobě, ženo? Co my s tím? Ještě nepřišla moje hodina…“ Nepřišla? Vždyť z vody na očišťování je tu víno! Tak blízko je nebeské království, že naděje užitků Boží vinice se jeví na dosah.Což může být chvíle příhodnější? Galilejští rybáři kolem Ježíše teď narychlo a nalehko vykročí, rozestřou síť k lovení: „Čiňte pokání! Věřte v toho, který tvoří z vody víno! Všeho nechte a pojďte… Dejte na něho! Dejte na Syna, poslal ho Otec.“ Zas jako vždy kampaň brzy odezní… „Když on je tak nějak zvláštní,“ řeknou. A z domova se za ním vypraví, aby udělali konec řečem. Život přece není veselka (Mt 12,46). Ale zpátky k začátku těch divů v Galileji! Ježíš zjevil svou slávu a uvěřili v něho ti, které mu Otec dal (J 2,11). Odteďka je bude zasvěcovat do PRAVDY Božího kralování a obdaří je MILOSTÍ jejího poznání: Oznámí jim Otcovo JMÉNO a dá jim jeho SLOVO. A svět? Svět se na to přátelsky tvářit nebude (J 17,14). „Víte, že mě dřív než vás měli v nenávisti. Nemůže vás svět milovat,“ (J 15,18) Kde to žiješ? řeknou… Okřiknou vás, odstrčí… „Nejste ze světa. Vyvolil jsem vás. Budete tu mít trápení, ale doufejte. Já jsem svět přemohl“ (J 16,33). Než ho potupí a umučí, bude se s učedníky modlit, aby měli plnou jeho radost v sobě (J 17,13): „Otče, přišla hodina. Oslav svého Syna, aby i tvůj Syn oslavil tebe“(J 17,1). Tohle přece není o smrti. To není kšaft umírajícího. Na prahu časnosti vidí SLÁVU. Není fascinován smrtí jako my. Jeho hodinou je zmrtvýchvstání. Jeho SLÁVOU je ŽIVOT, život věčný. Sláva u Otce prvnější než svět. Dokážeme přijmout, že to Stvořitel časnosti se v Synu rozhlíží po hodovní síni? Ačkoli Syn člověka ještě musí mnoho trpět naší zvůlí. Kvůli nám, kteří si o sobě naprosto nemyslíme, že jsme takoví. Obětuje se nám, aby každý, kdo v něho uvěří, a v pokání svůj díl na Boží bolesti pozná, prožil osobní změnu; a přijal pozvání Vzkříšeného. Působením Ducha své znovustvoření do Boží blízkosti; svoje probuzení k účasti na jeho království v rouchu svatebním. Jak je nám mezi svatebčany, přátelé? V Káni Galilejské se voda na očisťování dosud perlí nadějí schůdnějších možností. Avšak stále zřetelněji se zvěstované přiblížení Boží vlády podobá člověku králi, který schystal svatbu svému Synu, ale pozvaní nebyli a nejsou hodni. Nejen že odmítnou, ale poselstvo zhanobí a zabijí, slyšíme v podobenství. Zle na to doplatí. Král pak k připravenému hodu sezve kdejakého vandráka a špindíru. Proto každému připravuje zvláštní, člověka bytostně proměňující, svatební šat. Jednotný? Snad bílý, jak viděl Jan (Zj 7,9)? Nemyslím. Mezi všemi v bílém by se vetřelec vyparáděný po svém tak daleko nedostal. Jenže každý je jiný, každý přichází sám za sebe. Až před Pánem a Tvůrcem se ukáže, kdo je kdo. Zná každého jménem a ví, jaké nás chce u svého stolu mít. Tady se v houfu neschováš a sám svůj, soběstačný, jakkoli důstojný a elegantní neobstojíš… V Káni to skončilo, ale Boží království se dál svatbě podobá a ukazuje se, co jsme zač. Taky tohle podobenství (Mt 22,1–14) jim Ježíš řekne, než se nakonec sejdou opět při vodách očišťování. V předvečer svátku se cestou možná vrátili ke sporu, kdo z nich v tom království něco znamená. K obvyklé službě u stolu se nikdo nemá. Možná, že to jen žádného nenapadlo. Zvedl se Ježíš. Vzal si zástěru, chopil se umyvadla a všem jim umyl denní chůzí ukoptěné nohy. Ano, i Jidášovi (vzpomíná Jan). Sedí jako zařezaní, až Šimon to trapno nevydrží: „Musel bych se hanbou propadnout. Mně tedy, Pane, v žádném případě!“ „Poslyš, Šimone, i na tvém svatebním rouchu se pracuje. Jestliže tě neumyji, jsi mimo. Nebudeš mít díl se mnou. Rád bych ostatně,“ ohlíží se zpříma po každém z nich, „rád bych, abyste si to takhle zkoušeli na moji památku.“ Nepochybně i chuť chleba a vína se stala nezapomenutelnou výpovědí té chvíle, ale o tom už hodně napsali jiní. Jan vyzdvihl tohle jako vzácný Mistrův odkaz. Jeho Ježíš, už když za ním před časem někteří přišli, aby jim zase dal bezpracně najíst, už tenkrát nabídl k obživě sám sebe. Svůj život, tělo i krev, své činy i myšlenky, chléb z nebe sestupující dávno dal za život světa (J 6,51n). Teď mu jde o učedníky o přátele, o jeho nejbližší. A připomíná tu vodu; vodu na očišťování vespolek pro společné obecenství ve světle. (1J 1,7). Podá skývu Jidášovi a začne odpočítávání. Než Mistra z Getsemane povedou, vtěsná apoštol do téměř čtvrtiny svého sepsání Ježíšovo několikahodinové promlouvání: od třinácté do osmnácté, slavných pět kapitol poslední večeře s ním. „Otče, známé jsem jim učinil tvé jméno a známé učiním, aby milování, kterým jsi mne miloval, bylo v nich i já v nich.“ Amen.
Amen.
Samuel Jan Hejzlar