Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
„Hle, ubírá se k tobě tvůj Spasitel. S ním jeho mzda a před ním jeho dílo“… Druhý Izaiáš, pět století před Kristem. „Z Hospodinova příkazu to provolejte k dceři Sionské na sám kraj světa….“ Vy, kteří připomínáte Hospodina, nemlčte. Nenechávejte na pokoji lid, který si dávno zvykl za řekou a přizpůsobil se kaldejským poměrům“ (Iz 62,6.11.).
Dřív než povolá první učedníky, cituje Ježíš ve shromáždění, kde byl vychován, tohoto dávného buditele zajatců kdysi zdomácnělých v Babylonu (Lk 4,16n).
„Duch Panovníka Hospodina nade mnou, abych kázal, těšil, osvobozoval… Hle, Boží rok milosti, léto Páně vzácné“ (Iz 64,1.2.). Zavřel knihu, posadil se a dodal: „Dneska se naplnilo to Písmo. Ještě vám zní v uších.“
Dávno se rozhlížejí s nadějí, že je někdo povolaný konečně osloví, jak Hospodin slíbil, a všecko se změní… Vida, náš tesařský tovaryš jeden z nás. Dělá jim to dobře, ale troufli si i jiní a jak dopadli. Vzápětí je rozčílí pomyšlením, že by Spasitel mohl, zklamán, od nich zamířit mezi pohany. Zdá se tedy, že ani tenhle to za šťastný konec zrovna nebere.
Přesto jeho obliba v lidu roste. Kde se objeví, sbíhají se: „Co když právě on vykoupí Izraele. To by byl král živitel!“ (Lk 24,21; J 6,15). Všiml si toho i Heródes, ale nechal to plavat (Lk 13,31): „Království Boží? Hlavně ať se s tím tady do mého neplete. Že by znovu Křtitel? Kazatel o sekeře u kořene stromu (Lk 3,9)? Toho jsem sťal. Vstal snad z mrtvých a koná zázraky?“(Mk 6,14).
Mrzutě a nepřátelsky sledují Ježíše představení škol, strážci Zákona a chrámového provozu: „Co je psáno, to je dáno. Milosrdenství a slitování má své meze. Šanuje hříšníky. Kdyby jen řečnil! Ale kam vkročí, prokazuje dobro těm, co si to nezaslouží. Místní autority mají na něho spadeno. Podezřele před ním couvají ďáblové. „Ne já, to můj Otec v nebesích,“ vykládá. Ovšem. Josefa, svého nazaretského tátu, má dávno v lůnu Abrahamově, jenomže, Bůh nás netrestej, on myslí Hospodina!“ (J 5, 19 n).
Krátce se zdálo, že bude od něho pokoj, ale to se jen zdržel doma v Galileji. Určitě se dostaví k podzimním slavnostem. Co lidu se po něm ptá. Nejvyšší čas to řešit. Avšak s galilejskými přišli jen jeho bratři a v půli týdne si sotva kdo vzpomene.
Svátek stánků, radostná památka pouštního putování, je v plném proudu: Zpěvy, tance mezi přístřešky a stánky z větví, živá, skutečná je Boží spása, ta dávná i očekávaná. Díkůčinění, chvála stíhá chválu, když v tom kdosi nahlas osloví zástup shromážděný k modlitbám: „Blízko je Boží kralování. Co zdávna vyhlíželi proroci, se přiblížilo. Čiňte pokání…“ Nad hlavami poutníků se nádvořím chrámu nese poselství dobré Boží vůle podle Písem. Galilejský příchozí a tak jistý v Zákoně a prorocích? Odkud to má? Kde na to bere?
„Nehledám svou chválu. Chválen buď ten, který mne poslal. Avšak, Mojžíš vám dal Zákon, a žádný z vás ho neplní. Proč mě chcete zabít…?“
„Co to pleteš, chaote? Kdo ti tu ukládá o život?!“ Až někdo řekl: „Ježíš!… Psanec z Nazaretu, a svobodně mluví? Poznali snad naši moudří a opatrní, že je to přece jen Kristus? Proč vlastně po něm jdou? Ustanovení si prý nehledí. Uzdravil člověka v sobotu…“ To je zajímá. Chtějí ho slyšet. Šourají se první slepci a chromí. Zástupy se divily a velebily Boha: „Čekáme snad od Krista mocnější divy a znamení?“
V největší den těch svátků, při závěrečném procesí a slavnostním vylévání vody na znamení, že „vyjde studnice z domu Hospodinova a budeme s radostí vážit vodu ze studnice toho spasení“ (Joel 3,18 Iz 12,3), postavil se Ježíš k oltáři všem na očích:
„Žízní-li kdo, pojď ke mně a napij se. Sám se tak staneš pramenem. Kdo ve mne věří, poplynou z něho vody živé“ (J 7,37–39).
„Je to ON! Je jistě tím prorokem,“ už nešeptají. Hučí to ze zástupu autoritám k zlosti.
„Nikdy člověk takhle nemluvil,“ brání se chrámoví strážní, že ho nesebrali, nevedou, že na něj nedosáhli.
„I vás svedl? Kdo z kněží nebo zákoníků v něho uvěřil? Než Zákona neznalí, spodina. Zlořečení jsou!“
„Zákon náš soudí člověka, až když je usvědčen,“ ozval se Nikodém. Jediný se přimlouvá za řádné slyšení a spravedlivý soud pro Ježíše. Chce dát prostor tomu, co přináší. Co potvrzuje činy, které přece nejsou jen tak (J 3,2).
„Kdo se Bohu staví na roveň, ohled nezaslouží,“ okřikli ho. „Nejsi snad taky Galilejský?“
Blíží se velikonoce. Pokusí se Ježíš o velikém svátku pesach o totéž? Evangelisté shodně svědčí, že v mnohé úzkosti a děsech putoval z Galileje. Včera se zdálo, že obavy setřásl: Svatým olejem požehnaný král pokoje za mohutného HOSANNA! vjel na oslu záplavou zeleně přes prostírané svršky poutníků do města. Někteří si všimli, že před branami plakal (Lk 19,41). V chrámě pak opět uzdravoval a děti oslavovaly Syna Davidova. Jen zákoníci a přední kněží se zachmuřili:
„Neslyšíš, Ježíši, jak se rouhají? (Mt 21,16) Římanům jsme k smíchu. To že chce Hospodin?!“ Nepoznali svou příležitost, svou chvíli. Správci Jerúšálájim, „sídla pokoje,“ zaslíbené léto pokoje, léto Páně vzácné, zmeškají.
Nevítán, se Syn v podvečer ještě zastane svatosti Otcova domu. Vyžene kramáře z místa modliteb, vyčiní v chrámě kupcům a směnárníkům, než s prázdnou odejde na noc k přátelům do Betanie (Mt 21,12n Mk 11,11).
Ráno se pak cestou do města pustil ke vzdálenému fíkovníku. Asi má hlad, ale musí přece vědět, že touhle dobou na stromě nic nenajde! Ještě si počká do sklizně…
Jak je to dávno, kdy ujistil učedníky, u Jákobovy studny: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal jeho dílo“ (J 4,34). To je nenapadá, že když nasytil zástupy pěti chleby, jistě by našel, kdyby hledal? Ovšemže se od začátku vydal pro užitky Otcovy práce. Marně. Zlotřilí vinaři nakonec dědice z vinice odklidí a zabijí (Mt 21,39).
„Navěky z tebe žádný ovoce nejez!“ řekl smutně a slyšeli to učedníci. Patrně s podivem, stejně jako my, zajatci svých příčinných souvislostí: Nebyl přece čas fíků… Nezmýlil se? Od dárce života bychom se toho nenadáli. Jak k tomu přijde strom, který v čas fíků býval občerstvením poutníků, že jako vykřičník zůstane zlořečenou souší?!
Ježíš pak městu a světu znovu vyhlásí evangelium Božího království a v posledních podobenstvích naznačí úděl Syna, mezi nájemníky a zlými vinaři: „Ó, Jeruzaléme, vrahu proroků, který kamenuješ k sobě poslané“ (Mt 21,33–46; 23,37)! Dál marným voláním do pouště zůstane jeho výzva k pokání.
Večer pak opět vyšli z města, aby radši přespali v Betanii. „Mistře, pohleď…“
Máloco tak smutně z krajiny vyčnívá jako od kořene uschlý, odumřelý strom. Jakému asi podobenství učí? Rok s rokem se sešel a planý strom Izrael, navzdory péči zahradníka, dál jen zemi daremně kazí… „Když se ošetřen své šance nechopí, potom vytneš jej,“ řekl pán vinice. Kdo porozumí smutku toho kázání? Kdo zaslechne pláč ještě nenarozených, už zahynulých dětí, aby rozkryl záhadu věčné škody? „I přesto…,“ řekl jim Ježíš, „i přesto, že to tak dopadne, mějte víru Boží. Činorodou víru. Té nic není nemožné (Mk 11,24).
Amen.
Samuel Jan Hejzlar