Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Troufám si tvrdit, že příběh o první vraždě, přesněji řečeno bratrovraždě, je nejznámější biblický příběh a nejvíc používaná biblická reálie, a to i mimo rámec křesťanství a židovství. Považme, jak se v literatuře a vůbec v umění motiv Kaina a Ábela hojně vyskytuje. (Unamuno: Ábel Sánchez, Hrabal: Morytát o Kainovi, Steinbeck: Na východ od ráje).
O Kainovi a Ábelovi ví snad každý, a už třeba ani netuší, jestli je to příběh z bible nebo z nějaké (jiné) antické mytologie.
Je-li možno si položit otázku, co by bylo eventuálně možno z bible vyjmout, pak tady, v případě vyprávění o Kainovi a Ábelovi by cosi podstatného opravdu chybělo, něco, bez čeho by bible nebyla biblí.
Jedná se o nepominutelný příběh, a to též s ohledem na Nový zákon:
Oběť a smrt Ježíše Krista je o něco pochopitelnější možná až právě v návaznosti na násilnou smrt Ábelovu. V epištole Židům, ve 12. k, čteme: …stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem … a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.
V tomto archetyp. prapříběhu nacházím vždy něco nového
Je to příběh, který obsahuje asi nejdelší a nejrozvinutější dialog mezi Bohem a člověkem. Jedná se o krátké drama. Aktéry jsou Ábel, ten neříká nic, Kain k němu mluví a vzápětí ho zabíjí. A Bůh a Kain, ti spolu před onou tragédií i po ní vedou zásadní hovory.
Většinou se při výkladu a v kázáních začíná od začátku – od zaměstnání obou bratrů, od okolností jejich zrození, od významu jejich jmen, od jejich paralelního obětování a od závisti Kainovy.
Volím protentokrát jiný postup, začnu od konce, a k tomu, co předcházelo a co bylo na začátku, bych se rád dostal až dodatečně, v nějakých volně navazujících příštích kázání.
Mám k tomu tento důvod: čím víc o věci přemýšlím, zjišťuji, že o zlu se člověk většinou a pohříchu dozvídá až zpětně, až když je spáchané. Až když se setká s následky svého jednání; zejména když je někdo trestán, souzen, obviněn. Můžeme dost dobře sledovat, jak právo i literatura přichází až post, až jak se říká: s křížkem po funuse. Reflexe lidského zla má charakter dodatečnosti, opozdilosti. Existuje určitá anticipace zla, a tou je tematizace pokušení, ale i tato předjímka vyrůstá povýtce ze zkušenosti, jedná se o zkušenost se zlem, které se již stalo – nám, nebo někomu jinému.
Kainovou první reakcí bylo dělat jakoby nic. Jako by se nic nestalo. Zatloukat: Cožpak jsem strážcem svého bratra? Nicméně veškeré stopy vedou k němu a usvědčují jej.
Nic se ze světa jen tak nevytratí. Matérie je matricí, kam se vše zapisuje: krev, země, půda nasáklá krví (a v dnešní době třeba i DNA)…, to vše představuje, když nejsou nebo mlčí svědci, výmluvné předměty doličné. Před usvědčujícími důkazy není úniku. Vrah bývá dopaden.
A z příběhu se stává trestně-právní kauza.
Záhy je vynesen rozsudek. A ten rozsudek má v tomto případě, v této kauze, dvě části: a) prokletí stran země – půdy, b) vyhnanství ze země – v územním smyslu.
„Zlořečený budeš i od té země, kteráž otevřela ústa svá, aby přijala krev bratra tvého z ruky tvé. Když budeš dělati zemi, nebude více vydávati moci své tobě.“ Tolik za a).
A za b), v pomyslném druhém odstavci téhož paragrafu: Zbaven tedy sepjetí s hroudou… staneš se na zemi tulákem a štvancem.
Zemědělská činnost, na níž si zřejmě Kain zakládal, nejen že není korunována úspěchem, alebrž právě naopak.
Země se Kainovi stává prokletím. Čím zacházel, tím také schází.
Příběh oním prokletím naznačuje, že existuje hluboká, někdy průhledná, někdy tajemná, souvislost mezi lidským konáním a stavem, resp. porušeností přírody. Vražednost vůči člověku má své konsekvence v řádu celého světa. Ekologickou devastaci předchází mnohdy devastace lidských vztahů, devastace jazyka, chybná komunikace. Nejprve rádoby vědecká zdůvodnění a ekonomická nenasytnost, potom kácení lesů, úhyn celých druhů, zabetonovaná zem. Nejprve otrávený vzduch v přeneseném smyslu, potom smog, radiace, život ve skleníku doslova a do písmene.
Tvář má nejen člověk, tvář má nejen Bůh, alebrž tvář má i země. Tváře Ábelovy se Kain zbavil, zlikvidoval ji, od tváři Hospodinovy je zapuzen, a z tváře země je vyháněn: „Nuže, vyháníš mne dnes pryč z tváře země této, a před tváří tvou skrývati se budu…“
Venkoncem tak Kain ztratil i tvář svoji. Ztratil svůj ksicht, jak se říká.
Anebo snad ztrátou vlastní tváře všechno začalo? Už tehdy, když se Kain naštval, když se „rozpálil hněvem“ na Boha a Ábela, když „jest opadla tvář jeho“, když jeho obličej zesinal a ztratil dočista výraz.
Zapuzený Kain se teď musí stát „tulákem a běhounem“ (tak dle kralických); musí se stát vandrákem a štvancem; běžencem a psancem; vyhnancem a bezdomovcem; cizincem a vagabundem; vágusem a uprchlíkem; je ztracený a pronásledovaný; hnaný a honěný; bude se na zemi potácet a motat; trmácet se a vláčet; bude nadále žít bez cíle a bez domova… Vyhnanství bývalo ve starověku nejvyšším trestem, trestem možná horším než smrt. Být zapuzen od lidí, být vypuzen ze společenství představovalo fatální znicotnění. To novověk je již na vyhnanství, vystěhovalectví, exulantství a emigrace až příliš uvyklý. 20. století je plné vysídlování, úprků ze země a celých emigračních tsunami. A kdovíco ještě přinese toto 21. století?
Vedle trestního postihu ovšem vyvstává otázka viny.
Otázka po tom, co prožíval nebohý Kain ve své mysli a ve svém srdci?
Podle určitých překladů se Kain, prostě, a jednoduše fyzicky, bál trestu. Nic víc.
„Můj trest je větší než abych jej unesl.“ Říká jeden překlad.
Můj trest je k neunesení.
Anebo:
Můj trest je větší, než aby mohl být zahlazen.
Kontext ovšem jako by ukazoval tímto směrem a ještě trochu dál: kdokoli mne nalezne, bude mne moci zabít. S tím se přece nedá žít.
Můj trest je velký, protože může být kdykoli v absolutním smyslu dokonán a mohu být zabit. Visí nade mnou coby všudypřítomná hrozba.
Na jedné straně tedy strach z trestu.
Podle dalších překladatelů si Kain uvědomuje nemožnost smíření. Nicméně není jasné, zda již necítí cosi jako vinu.
'Můj zločin je větší, než je možno odčinit.“ Tak ekumenický překlad, to ,odčiňování‘ je ovšem až příliš daleko od významu původního slovesa.
Teprve u dalších překladů se mluví o vině.
Moje vina je větší, než aby mohla být zahlazena, zrušena, přenesena, odsunuta, odejmuta, odpuštěna.
„Většíť jest nepravost má, než aby mi odpuštěna býti mohla.“ (Kral.)
„Mé provinění je větší než abych je unesl.“
„Příliš velká je moje vina, abych ji snesl.“
Má vina je k neunesení.
Anebo, ještě jinak:
Má vina je větší než to, co mi bylo naloženo, abych nesl. Vina zůstává v převisu – právě proto, že Kain není v plné míře, přinejmenším podle zásady oko za oko zub za zub, potrestán. Kain cítí vinu, přijímá i trest, ale ten považuje za nedostatečný. „Má vina je větší než jakou nesu.“ Má vina je velká, a přitom ji nenesu.
Nevíme: Hebrejský text je sakramentsky stručný. To, že se tu užívá slova, které znamená jak trest za zločin, tak zločin sám, a konečně i vinu v něm obsaženou, vede důvodně k mínění, že trest a strach z trestu je předstupněm, historickým předpokladem viny.
Určitý čin se stává zločinem, čili tzv. trestným činem, až právě proto a až tehdy, je-li pohnán k soudu a trestán. Tedy takzvaně kriminalizován. Přičemž latinské slovo crimen znamená jak obvinění, tak sám zločin.
Historicko-sociologicky a stejně tak psychologicky vinu je vskutku možno chápat jako strach z trestu. Jako zvnitřnění trestu.
O vině se člověk dozvídá až zpětně. Až když se setká s konsekvencemi svých pochybení – v podobě zlořečení, prokletí, žaloby, obvinění, ortelu, trestu. Musíme si uvědomit, že koncept či pojem viny se vyvíjel po staletí díky právu a trestajícím mechanismům.
Co potom je vina? Existuje vina, nemá-li být redukována na pouhý strach z trestu.
Vina je zvnitřnění trestu. Vina je schopnost trestat sebe sama.
Koncept viny přichází k člověku zvnějšku. Nicméně kdyby nebyla v člověku zevnitř zakódovaná schopnost cítit vinu, kdyby nebyl člověk vině otevřen, kdyby nebyl schopen nahlížet své pochybení a sám sebe trestat, vyčítat si něco, zkrátka kdyby nemohl být potenciálně vinen… žádná vina by nebyla. Před Bohem a v hlubině lidské duše, anebo řekněme metafyzicky: vina jako možnost naopak předchází trest.
Z hlediska sebeuvědomění trest znamená příležitost k uchopení vlastní viny. Rozsudek, obvinění, trest se mohou stát milostí. V tomto smyslu je asi třeba také chápat Lutherovo spojení: Felix culpa – Šťastná vina. Ne, že by bylo dobré hřešiti, ale dobré a šťastné je uvědomit si svou vinu.
Z toho, co bylo řečeno, je také zjevné, proč je nesmyslný a zvrácený pojem kolektivní viny. Vina je vždycky individuální. Tak jako sebeuvědomění je individuální.
Starověké společnosti měly hrůzu z eskalace násilí a z rozpoutání krevní msty. Usilovaly o regulaci msty, o nalezení rovnováhy mezi zlem spáchaným a zlem trestajícím, hledaly spravedlivý trest. I toho je Kainův příběh dokladem. Kain byl potrestán, proklet, zapuzen…. Leč v žádném případě na něm nebyla a nemá být vykonána msta. Před pomstou byl naopak uchráněn. Trest byl zmírněn pod hranici odvety.
Nicméně docházívá k regresům a stavidla pomsty bývají naplno znovu a znovu zvedána. S uplatňováním principu krevní msty nebo-li s kolektivním trestem se setkáváme i v naší novodobé historii. Čím jiným než účelovou aplikací krevní msty jsou etnické čistky, vyhánění a likvidace celých národů a menšin? Ve jménu tzv. spravedlivé odplaty jsou páchána zvěrstva s požehnáním vlád a zákonů.
Pomstě chce Bůh zabránit.
Ano, dosti na krvi Ábelově!
Msta nikam nevede. Proč přidávat k prolité krvi jednoho ještě krev dalších a dalších? Proč šponovat trest na maximum, co to nejvíc jde? Kain není popraven, ale naopak: před krutou pomstou je ochráněn pohrůžkou, a k tomu ještě zvláštním výstražným znamením, zřejmě tetováním.
A vraťme se na začátek kázání, k Novému zákonu, k myšlence z epištoly Židům: dosti na krvi Ježíšově, kterážto hovoří podobně jako krev Ábelova. Křičí, volá, nikoli ku pomstě, ale jedině ku pokání. A proto také naléhavěji či lépe, jak se píše. Volá a očišťuje, pakliže Ježíšovu oběť v pokání přijímáme.
Křesťanská existence vyznává svou vinu, a to vzhledem ke smrti Krista, jako by byla spoluvina na jeho krvi, i když k oné události došlo dávno, před dvěma tisíci roky.
Křesťanská existence žije v naději, že vina může být z člověka sňata, že může být přenesena, odňata.:
„Toto jest krev má nové smlouvy, kteráž za mnohé vylévá se na odpuštění hříchů,“ praví Ježíš vpředvečer své smrti.
Boží syn neproklíná, netrestá, nepřivolává pomstu, nechce, aby Bůh trestal, alebrž odpouští.
A přitom si mnozí zúčastnění na Ježíšově justiční vraždě o krevní mstu svými nehoráznými proklamacemi koledovali. „A odpověděv všecken lid, řekl: Krev jeho na nás i na naše syny,“ čteme v závěru pašijního příběhu.
S Ježíšem však vchází do světa jednou provždy absolutní milost a všeobecná možnost odpuštění. A není to laciná milost. Možnost milosti a odpuštění je nastolena za cenu jeho prolité krve.
Amen.
Petr Pazdera Payne