Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
na sborové dovolené nás Josef provázel ráno i večer. Někteří dospěláci pak měli o sobotní ráno program navrch, tak jsem si řekl, že nebude na škodu, když se dozvíme všichni, jak to vlastně dopadlo. Poslední rozhovor Josefa a jeho bratrů. V něm pak to nejdůležitější bude Josefova věta: „Což jsem Bůh?“ – ale nejprve se podíváme, co tomu předcházelo, než ji Josef řekl.
Ten okamžik, kdy ji řekl, není žádná „action“. A přitom v pravdě filmových scén si Josef prožil dost. Prolétnu těch sedm scén, jak se probíraly při večerníčcích. Pro ty, kteří tam nebyli, tak aby si zopakovali Josefovy příběhy. A pro Ty z vás, kteří jste tam byli, taky aby ale byla nějaká změna, tak se na ně pokusím dívat pohledem Hollywoodského producenta a už to vidím. Sedm kasovních trháků!
Sedmero kasovních trháků ověnčených Oskary. Proti tomu je poslední rozhovor Josefa s bratry docela nuda. O co tam vlastně šlo?
Už víme, že bráchové se kdysi k Josefovi zachovali ohavně. Pak to po všech těch zmatcích vypadá na usmíření. S faraónovým svolením se všichni usadili v Egyptě. Sedmnáct let pasou na nejlepší egyptské půdě a žijí si první pohled spokojeně. Jenže pak zemřel stařičký Jákob. Když přišli do Egypta, bylo mu 130. Jeho synové dostali strach. „Co když to na nás brácha Josef jen hrál?! Co když se přetvařoval kvůli tátovi, ale teď nás doopravdy ‚vydusí‘?!“
Tak za ním jdou s tím, že ještě těsně před smrtí táta říkal, aby jim to Josef odpustil. Tedy – jdou. Oni za ním ani nejdou! Oni mu to vzkáží! Teprve, když ten vzkaz Josefa rozbrečí, tak za ním přijdou!
Jak to asi bylo s tím vzkazem od táty…?
Připadá mi, že kecali. Že si to vymysleli. Že je to finta, kterou chtějí Josefa podfouknout. Jákob nic takového nikdy neřekl. Je dost divné, že by na něco takového svolal jedenáct lidí, řekl to jim, aby to vyřídili Josefovi, když by si prostě mohl zavolat Josefa a říct to rovnou jemu. Myslím, že se bráchové smluvili, že to tak jako zahrají, Josef bude naměkko a jestli na ně něco chystal, tak s tímto ho snáz přesvědčí, aby to nedělal.
Mají černé svědomí. A to se dá velmi těžko uchlácholit. Ani těch sedmnáct let nestačilo, aby vzali vážně Josefovo odpuštění. Nejen odpouštět, ale i přijmout odpuštění zjevně nemusí být nic jednoduchého!
Přemýšlel jsem proč. Proč to ti bratři nedokázali přijmout?!
Napadá mne jedna možnost – protože oni sami by neodpustili. Jsou jiní, než Josef. Josef se mohl pomstíti Putifarce. Několik let kvůli ní seděl v kriminále. Neudělal to. Mohl se pomstít královskému číšníkovi, protože ten si nechal pomoct, ale pak už si na Josefa taky ani nevzpomněl. Teprve, když ho potřeboval, tak si po dvou letech najednou uvědomil, o co že ho to tenkrát Josef prosil, totiž aby se o něm zmínil před faraónem a dostal ho z vězení ven. Ale Josef se nemstí.
Josef dokáže odpouštět. Jeho bráchové s tím dost možná mají problém a tak nechápou, že by někdo mohl být tak milosrdný. Byli to tvrďáci, kteří neuměli odpouštět a tak měli problém s tím odpuštění přijmout. Zjevně se obojí musíme učit. Musíme se naučit odpouštět i odpuštění přijímat. Když někdo něco provede nám, umět na to zapomenout. Neodplácet, tak jako Josef neodplácel. Ale je tu i to druhé – když už nám někdo odpustí, tak to vzít vážně. Ti bráchové se 17 let užírali strachem!
Když to Josef slyšel, tak se rozplakal. Opět otázka, proč.
To první, co mne napadlo, bylo, že si tak vzpomněl na tátu. To by se dalo snadno pochopit. Ale je docela dobře možné, že se rozplakal nad bráchy. Nad tím, jak jsou hloupí, že se ho 17 let báli a jak jsou tuplovaně hloupí, že na něj zkouší tak průhlednou fintu. Je mu jich vlastně líto. Takových let promarnili tím, že se něčím užírali.
Josef jim odpouští. Dělá to slovy, která mi připadla nadmíru důležitá. To, když Josef řekl: „Nebojte se. Což jsem Bůh?“ A tohle se mi na něm moc líbí. Zná svoje meze. Ano, je to v tuhle chvíli druhý nemocnější muž v zemi hned po faraónovi. Ale pořád ví, že je jen člověk. Odpouští, nechce trestat. Jestli někdo může opravdu trestat, je to Pán Bůh – protože ten naprosto přesně ví nejen to, co se stalo, ale zná i všechny okolnosti. Zná motivy, které koho k jeho chování dovedly. Dokáže posoudit míru lidské viny a míru okolností, které člověk nemohl nijak ovlivnit.
A pak – Bůh má někdy zvláštní cesty, po kterých nás lidi vodí. Dokáže k tomu použít tuhle zlobu bratrů, támhle nevěrnou Putifarku, onámhle zapomnětlivost spoluvězňů či královské sny. Léta hojnosti i léta hladu. Použije to, co nám připadá skvělé, i to, co nám připadá příšerné k tomu, aby to nakonec dopadlo dobře.
Tak i tu bratrskou / nebratrskou mnohonásobnou křivdu Bůh dokáže použít pro dobrou věc. Takhle to rozpoznal Josef a tak se nechce hněvat na své bratry. Vždyť si Pán Bůh i to jejich mizerné jednání nějak přebral a použil ho k dobrému. I to, co je nepříjemné, nakonec k dobrému poslouží. Cožpak je Josef sám Bůh, aby se teď proti tomu stavěl?
„Což jsem Bůh?“ V téhle otázce se skrývá Josefova skromnost. Není Bůh. Neví, co bude a co s ním i s bratry Pán Bůh nadělá dál. My lidi umíme někdy strašně rychle soudit. Odsuzovat. Vědět, co je ten druhý zač. Frk – frk a jsme s ním hotovi. Ten je dobrej, ten je padouch. S tímhle se kamarádit budu, s tímhle do smrti smrťoucí nepromluvím…
Opatrně s tím! Cožpak jsme Bohové? Nejsme. Snadno se v druhých zmýlíme. Nerozumíme tomu, co všechno těm druhým běží v hlavě.
Nakonec mi z toho, co Josef prožil tenhle zcela neakční konec jeho příběhů připadá nejhezčí. Moudrý a pokorný Josef, který dokáže spolknout křivdu. On ví, že není Bůh. Že se může zmýlit. Než aby ve své omylnosti někomu ublížil, raději odpouští a pomáhá těm, co ublížili jemu. To bych se od Josefa moc chtěl naučit.
Amen.