Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Šifra a Púa nás budou provádět dnešním kázáním. Porodní báby, ale nehledejme za tím údajem žádnou informaci o věku. Dnes bychom řekli porodní asistentka či dula, jde o označení jejich profese. Jasně – nezastavily valící se kolo dějin. Snad jen na malou chviličku pozdržely, aby se o zoubek pootočilo o maličko pomaleji. Ale bylo to tak důležité, že se v příbězích předávaných z generace na generaci zachovala jejich jména. Šifra a Púa. Tyto ženy jsou důležité osobnosti dějin – na rozdíl od faraóna, jehož jméno biblickému pisateli nestálo za námahu zjišťovat.
Nám tím ovšem lehce komplikuje život. Bibličtí badatelé a historikové se pochopitelně pokoušeli tyto příběhy nějak časově zařadit, nabídnu Vám alespoň letmý náhled do historie, abychom si lépe představili tu situaci, ve které se toho času Boží lid (a v něm Šifra a Púa) nachází.
Asi do roku 1700 př. Kr. okupovali Egypt Hyksósové. Semitský národ, který jako první začal používat koně a válečný vůz. To bylo do té doby v Egyptě něco neznámého a co především – neporazitelného. Až kolem roku 1550 si Egypťané osvojili i tento způsob boje a Hyksósy ze země vyhnali. Písemné památky na toto období jsou velmi sporé. Je jen pochopitelné, že těch zhruba 150 let pod cizí nadvládou znamenala velké pokoření pro Egypt a tak tzv. „Nové království“ pokrývající tři dynastie o této předchozí historické etapě mlčí.
Nemá smysl si zatěžovat hlavu jmény panovníků té doby. Snad tedy jen dvě jména. Královna Hatšepsut je zajímavá pro své stavitelské úspěchy – turisté její chrám stále ještě v Karnaku obdivují. Druhým jménem je nijak výrazný Tutanchamón, který se do dějin zapsal především tím, že jeho hrobka nebyla znesvěcena a vybrakována starověkými zloději, ale novověkými archeology, takže i zde se může umění chtivý turista mocně pokochat.
Někdy v této době po vyhnání Hyksósů se nacházíme, tedy mezi léty 1450 až 1200 před Kristem. Biblické příběhy nenabízí dost opory pro přesnou dataci, ale ono tu o nějaký konkrétní rok dozajista nejde. Šlo mi jen o vysvětlení té podivné věty, že v Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl. (Ex 1,8) To není úplně přesná formulace a byla by nejspíš chyba vyvozovat z ní závěr, že to byl nedovzdělanec. Měl jsem v ruce kázání, které nad tímto veršem dlouze meditovalo na tím, že historie je učitelkou života. Možná je – ale s tímto textem to nesouvisí. Faraón o Josefovi vědět nechtěl. Josefovská etapa egyptských dějin – to je něco z doby nadvlády těch divných vousatých a nosatých pasáků dobytka, co se přihnali jako vítr na válečných vozech a smetli egyptskou armádu. Tihle Hebrejci – nacházíme tehdy označení různých přivandrovalců a asijských cizinců jako „chabiru“ – to je stejná verbež. Vypadají stejně a právě tak se živí pastevectvím. Po vyhnání z Hyksósů se z Izraelitů stalá podezřelá „pátá kolona“ bývalých uchvatitelů. Je třeba je držet zkrátka.
Sledovat stále se množící Hebrejce naplňuje faraóna i Egypťany děsem. Je jich stále víc. V případě války by se jistě přidali na stranu nepřítele. Na stranu druhou je ale potřeba jim neumožnit odchod. Jsou to gastarbeitři, kteří v Egyptě vykonávají ty nejšpinavější práce – pasení ovcí a pomocné práce na stavbách – výroba cihel, tahání kamenů… Takových lidí nesmí být moc, ale i to, že by ze země zmizeli, je nežádoucí. „Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil. Kdyby došlo k válce, jistě by se připojil k těm, kdo nás nenávidí, bojoval by proti nám a odtáhl by ze země.“ Co to je ono „moudré nakládání“ podle faraóna, to tušíme velice dobře…
Tady nastává snad nejironičtější část celého vyprávění a hlavně kvůli této ironii jsem ten dnešní příběh vybral. Pro jeho návaznost na josefovské příběhy. Vždyť čím to je, že je Izraelců tolik a tak dobře se jim daří?! Jak že bylo hlavní čtení z minulé neděle? (Gn 50,19n): Josef bratrům řekl: „Nebojte se. Což jsem Bůh? Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid. Nebojte se už tedy; postarám se o vás i o vaše děti.“ Tak je těšil a promlouval jim k srdci.
Tak tedy Bůh zamýšlel dobro. Josef, je šéf. Safeat paneach, spasitel světa, druhý po faraónovi. Josefova rodina se může usídlit na nejlepším území Egypta. I v zbývajících letech hladu mají stále dostatek jídla, protože Josef se stará o ně i o jejich děti. A Bůh jim dál žehná a tak mají velké rodiny. Mají děti, vnuky, pravnuky, množí se, národ se rozrůstá.
Josefovo požehnání, které od Boha dostal a které se pokusil předat dál. Postaral se o své bratry i jejich děti. Zajistil jim takovou pohodu, že těch sedmdesát lidí, kteří kdysi sestoupili do Egypta, se rozplodilo, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byli velice zdatní; byla jich plná země.
A jak to pokračovalo? Útlakem. Bolestí a zmarem! Divné ovoce Božího požehnání. A aby to bylo ještě složitější, tak teprve, když Izraelci sténali pod údery bičů, tak se Bůh rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal. (Ex 2,24)
To dobré, co Izraelci prožívali – majetek, velké rodiny – to se za čas ukázalo jako prokletí, pro které byli pronásledováni. A to mizerné, co Izraelci prožívali – otroctví, pokoření, pláč, genocida – to se za čas ukázalo jako signál, který prorazil nebesa a pohnul Boha k zásahu. Ó jak dvojsečné je to viditelné Boží požehnání i viditelné zkoušky. Všechny ty věci, které umíme popsat a spojit si je logicky s tím, že nám buď Bůh žehná, nebo nás naopak trestá, se s odstupem času mohou jevit právě opačně. Ta změna může přijít raz dva! Vždyť vidíme ten zlom! Přijde jiný faraón a nezajímá ho ani ň z toho, kdo byl Josef, Safeat paneach, Spasitel světa, druhý po faraónovi. Jeden faraón dá Hebrejcům své nejúrodnější území a přijde jiný faraón a Josefovi potomci a příbuzní pod údery karabáčů vyrábí cihly a otročí na stavbě královských domů!
Svět je složitější, než bychom si ho přáli mít. Ten příběh pokračuje, ale s obdobnou složitostí se ještě setkáme. S tím, že naše životní situace nevyřešíme díky nějakým černobílým a jasným poučkám
Na scénu se dostávají Šifra a Púa. Překvapí, že na tak zdatný lid jsou jen dvě. Ze všech výkladů je mi nejbližší ten, že to byly představitelky porodnického cechu. Mají jména, která bych spíš chápal jako tituly, či pracovní zařazení, z kterého můžeme dokonce vytušit porodnickou specializaci. Šifra můžeme vyložit jako „ta, která přináší radost“, tedy něco jako „Těšitelka“. Púa pak „ta která způsobuje sténání“, tedy něco jako „Sténalka“. Pro ty, kteří byli na malém táboře, bych nabídl překlad „Fňukurka“.
Rozkaz zněl jasně. Kluky likvidovat, holky nechat. Ale tentokrát rozkaz splněn nebyl. Božský farao se možná bojí Hebrejců, ale Šifra a Púa se bojí toho jediného skutečného Boha.
Jak je tak sledujeme, tak jsou to frajerky! Ohromný příklad toho, že víra není jen pro neděli a kostel. I v jednání se státní správou (faraón) i v práci (u porodu) se pořád chovají jako věřící.
Jak se tedy zachová takový věřící, když ho jeho pracovní zařazení vede do konfliktu s vírou?! A ejhle, Šifra a Púa nejsou žádné hrdinky víry! „Zde stojím a nemohu jinak!“ Bible si nepotrpí na to dělat ze své víry tyjátr. Šifra a Púa se nebijí do hrudi, nevzpínají ruce k nebesům a nedovolávají se Boha. Ony kličkují a švindlují. To nejsou vyznavačky, které půjdou pro svoji víru na hranici. To jsou normální ženské – a přece právě o nich čteme, že to jsou ženy, které se „bály Boha“. Těmto ženám pak Bůh prokazoval dobrodiní a požehnal jejich domům. Za ten jejich švindl!
Jsme zase u té složitosti světa. U toho, že černobílé poučky nefungují. Nemám žádné obecné pravidlo, které by rozhodlo, že nějaký účel posvěcuje užití tak podivného prostředku, jako je obelhat panovníka. Ale v Bibli se to stává, že hlavní hrdina se nezachová jak Vinetou, Old Shatterhand a sedm statečných dohromady. V kritických situacích se pak nějak divně zachová dokonce docela často. Tenhle příběh ukazuje na jednu takovou kritickou situaci – jde o záchranu novorozených dětí. O záchranu někoho, kdo se nemá sám jak bránit.
Dokážu si ale představit, jak se to potom mezi židy četlo a jak se to všem líbilo. Farao, Egypta král – a dvě porodní asistentky ho takhle přechytračí. Primitivní, leč účinný ženský fígl: „Hele faraóne, tomu by si nemohl rozumět. Ty jsi chlap. Co ty víš o tom, jak rodí Egypťanky a jak rodí Hebrejky!“ Jasně, že starou belu ví! Je to faraón, vtělený bůh – ale co do porodnického vzdělání diletant. Ani se neodváží těm asistentkám odporovat. Je to vlastně docela dobrá ironie. Ženy faraón nepovažoval za protivnice, proto je mohly porodní báby nechávat naživu, na rozdíl od chlapců, kteří by ho mohli jako muži ohrozit. A ejhle, jsou to právě ženy, kdo ho přelstí.
Už jsme si to říkali, že ta lest nevyřeší celý problém. Šifra a Púa nejsou faraónem potrestány, ale ani neuklidní jeho zlobu. Ta si najde jinou cestu, jak židům ubližovat. Svět pravdu není jednoduchý. Pro mě jsou ale Šifra a Púa znamením, že i ve složitém světě se dá obstát tak, aby se to Pánu Bohu líbilo. Vůbec to nemusí být život naplněný nějakými hrdinskými skutky. Vždyť Šifra a Púa – to jediné, co se z jejich morálního profilu dozvídáme je, že se „bála Boha“. Byly to bohabojné ženy.
Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Těmito slovy 111. žalmu jsme dnešní bohoslužby začínali. Bázeň před Hospodinem – tam koření taková moudrost, jaká se Bohu líbí a s jakou v tomto světě obstojíme.
Amen.